Přes tři vrcholy – díl první
celá akce 31. srpen a 1.září 2024
Vymyslel jsem čundr v Českém ráji, takže žádná hřebenovka v horách, ale hezky vyšlapat každý kopec zvlášť. Vždycky úplně nahoru a zase skoro úplně dolů. Ono na trase těch vrcholů bylo víc, ale tři byly hlavní vytyčené cíle. A které to byly? Tábor, Bradlec a Kumburk. Že vám to nic neříká? Já si ze svých jinošských čundráckých let pamatuju jen Kumburk a to ještě mlhavě, takže to pro mě bude, jako bych tam byl taky poprvé.
Trosky jsou na titulce proto, že nás v podstatě celou dobu provázely. I když jsme na nich nebyly, tahle dominanta si tu titulku zaslouží. Samozřejmě ani na tomhle čundru nebyla nouze o překvapení a milá setkání. Máte-li zájem, pojďte na to dobrodružství virtuálně s námi.
Je půl sedmé ráno a já vlakem vyrážím směr Hradec Králové. V osm mám v Ostroměři sraz s Jančou, kterou jsem opět přizval na toulání po krásách naší vlasti. Na mé i její trati jsou výluky, tak jsem zvědavý, kdy a jestli vůbec se tam setkáme.
Všechno dopadlo dobře a my jsme zdárně dorazili do naší startovní stanice Borek pod Troskami. Odsud už poputujeme jen pěšky. Kolem tohohle muzea motorek hned u vlakové zastávky jsem šel už několikrát, ale ještě nikdy tam nebyl. „Nechceš se tam jít podívat?“ Ptá se Janča. „Asi ani ne,“ já na to. „Ty takovej motorkář …“ … no asi nejsem zas takovej motorkář. „Jsem jen uživatel motorky,“ odpovídám a vyrážíme do lůna přírody.
Hned po pár stovkách metrů se na louce v kopci otáčím a místní dominanta jen potvrzuje druhé a třetí jméno Borku. No není to nádhera? Je sice trošku v oparu, ale je to krása. Kousek pod pravou věží vykukuje turistická chata nebo bistro nebo, co to teď vlastně je. Nápis má Turistická chata, ale, jestli tam ubytovávají, nevím. Šel jsem kolem před pár lety s rodinou, ale nezastavovali jsme se tam, tak nemám žádné informace.
Jak je zvykem, začátek čundru je opět do kopce. Je sice teprve něco po deváté, ale sluníčko už ukazuje svou sílu. Naštěstí trasa vede krásnými borovými lesy. „Vždycky se mi líbí uprostřed borových lesů třeba na Mácháči, když pere slunce. Ta vůně pryskyřice je boží.“ „Jo, taky ji mám moc rád. Zrovna nedávno jsem si ji vychutnával kousek od přístřešku na lesní cestě. Připomínalo mi to zase Branžež.“
První zastávka. Vyhlídka Svatopluka Čecha. Nedávno tu někdo byl a čmáral v písku. Až teď na fotce koukám, že to byla umělá inteligence, má iniciály A.I. Ta potvora se dostane všude. Svatopluk Čech tudy zřejmě procházel, když byl na pobytu v létě roku 1891 v nedalekém Rovensku. On to byl nejen vlastenec, básník a prozaik, ale i cestovatel, navštívil například Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii a Francii.
Je tu hezká lavička, ale hlavně z ní je parádní výhled. Kam se hrabe televize nebo monitor kompu. Nikam nepospícháme, tak se tu jen kocháme a užíváme si okolní bory, doubí a výhledy.
Popošli jsme dál na Borecké skály a odsud je zase hezký výhled na zámecký hotel Hrubá Skála (původní gotický hrad Skála byl v 16. století rodem Smiřických přestavěný na zámek) a vlevo od zámku je hotel Štekl z roku 1895. Ten byl pravděpodobně postavený podle předlohy zámku Miramare u Terstu, který taky trčí na skalním masivu.
Pokračujeme další kousek v okružní procházce Boreckými skalami. Před námi je vršek skalní věže Všestranná. Ty borovice jsou neuvěřitelný, mají můj obdiv. Břízka vpravo samozřejmě taky.
To by nebyl správný čundr, abychom nenarazili alespoň na jedno mraveniště. Tohle není moc velké, ale je tu. „Víš, co toho museli přenosit? Pro ně je obrovský. Tak neříkej, že je malý.“
Stojíme na otevřené Knize a z hrany jedné její stránky fotím skalní masiv Přední stěny.
Poslední skalkou Boreckých skal je tahle želvička. Podle mě je asi i místním symbolem.
Došli jsme opět na modrou a jsme u dančí obory. Zkouším daněly s daňčaty vyfotit vzhůru nataženou rukou přes dvoumetrový plot, ale moc mi to nejde.
Scházíme do Rovenska. Hned na začátku nás zaujala tahle krásně opravená roubenka. Musel jsem ji cvaknout i s tím plotem a bývalým elektrickým sloupem, aby mi záběr hezky doplnily.
V Rovensku nešetřili a mají tu kryty kanálů i s erbem. „Ale proč mají ve znaku lamu?“ Janča gůglí a zjišťuje, že to není lama, ale laň: V modrém štítě stříbrná ležící laň s pozvednutou pravou přední nohou. „Ale stejně vypadá jak lama,“ smějeme se.
Na náměstí v cukrárně si dáváme zmrzku. „Máte štěstí, že tu nikdo není, za chvíli se sem nahrnou děti,“ říká paní cukrářka. „To přijede zájezd autobusem?“ „Ne, parní lokomotivou.“ „A kdy?“ „Měli by tu být asi za dvacet minut.“ Tak to je parádní překvapení, uděláme si se zmrzkou v ruce malou zacházku na nádraží.
Na náměstí procházíme kolem radnice. Je moc hezká. „Víš, že tu za války zemřela a mohla zemřít spousta lidí?“ Říká Janča, aspoň jsem to někde četla. Já se dočetl na netu dvě informace:
„Ve večerních hodinách 15. ledna 1943 gestapo obklíčilo plovárnu v Rovensku, kde se ukrývali partyzáni operace Antimony. Karel Hlaváček (řídící učitel a skaut v nedaleké obci Veselá) a starosta Rovenska Josef Kouřil šli vyjednávat dovnitř a žádali, aby se výsadkáři vzdali, jinak Rovensko a Veselou postihne osud Lidic. Následně partyzáni František Závorka a Lubomír Jasínek vyšli ven a padli mrtví na zem (venku rozkousli ampulku s kyanidem).“
„10. května 1945 v místní škole probíhal soud s členy Wafen SS. Venku za školou je hned popravovali kulkou do týla. Jeden z vězňů však uprchl a zastřelil na útěku sovětského partyzána. To vyvolalo v obci hněv a vojáci Rudé armády, ale i místní ozbrojení obyvatelé, začali střílet jak do vojáků SS čekajících na „soud“, tak do německých běženců, kteří se tu náhodou taky nacházeli. Masakr si vyžádal 365 obětí na životech. Z toho jen 50 bylo vojáků Wehrmachtu, zbytek tvořili civilisté: muži, ženy i děti.“
Jsme na nádraží. Už z dálky slyšíme několikrát houkat parní píšťalu. Asi po deseti minutách je vláček konečně tady.
Fotím přijíždějící mašinku i s místním modelem Trosek v popředí. Pravé Trosky odsud nejsou kvůli hřebenu Na Vrších vidět, to bych musel být u přejezdu asi o půl kilometru víc na západ. Viděl jsem je tam, ale rozhodli jsme se na vláček počkat tady.
Pro cestující je všudypřítomný oblak kouře asi zážitek, ale denně bych to čuchat nechtěl.
Opustili jsme Rovensko a jen nepatrně klesáme. Došli jsme až k bezejmennému rybníku. Na břehu krásně kvetou Křídlatky. Janča tu pozoruje červenou vážku a malé rybky a povídá: „Víš, že vážky milujou modrou barvu? Když jsme roztáhli na zahradě modrou plachtu na bazén, najednou se odkudsi objevily a sedaly si na ní. Jindy u nás nevídám ani jednu.“
Já jsem zatím na druhé straně cesty fotil studánku s kapličkou z roku 1865 s názvem Koudelka. Divil jsem se, proč je zamřížovaná a že se tu nedá vlastně nabrat voda. Ale asi deset metrů od ní je svisle do země vsazená široká roura a asi půl metru pod povrchem do jejího vnitřku čouhá kousek trubky, ze které teče právě ta voda z Koudelky.
Kousek za studánkou se pasou kravičky a jsou asi v sedmém nebi. Aspoň to tak vypadá.
Od rybníka jsme vystoupali lesem až na mýtinu a rozcestí. U něj je celkem povedený a poctivě udělaný asi metr a půl vysoký kříž. „Ten tu určitě chvíli vydrží,“ odhaduje Janča.
Na kříži je malinký Ježíšek. Podle mě ho tam někdo dával dodatečně, soudě podle uchycení hřebíky.
Jé, odsud jsou taky vidět Trosky. Sice blbě, ale jsou. Už se nám taky trochu pootočily.
Přešli jsme jeden malý vršek a klesli na křižovatku v Bítouchově. Vtom proti nám jede pár cyklistů, nic zvláštního. Ale někteří mají stará kola a oblečení, to už trochu zvláštní je. A za nimi tenhle britský krasavec, pecka.
Spolujezdkyně si nás všimla a mává na nás. Ahoj, taky zdravíme.
Za Hillmanem sjíždějí další a další cyklisti. My míříme právě tím směrem, odkud přijíždějí.
U lesa mě zaujala sytá oranžová. Mimo zahrady nebo sady jsem rakytník ještě neviděl. Musí tu být někde v okolí ještě jeden, jinak by tenhle neměl plody.
A taky hloh kousek vedle už se červená svými bobulemi. Holt už se blíží podzim.
Stoupáme výš a výš k Holenicím a otevírají se nám pohledy na celý Ještědsko-kozákovský hřbet, Ještěd je odsud 32 km daleko a Kozákov osm.
Celou cestu sem nahoru proti nám jede jeden zvláštněji oblečený cyklista víc než druhý. Jsou jich desítky. Občas je prostřídá auto, jako třeba tenhle Jeep Willys. Ale ten patří přeci k tomu Britovi, taky má startovní číslo.
Z otevřeného prostranství vstupujeme do lesa. Skrz koruny stromů prorážejí paprsky až na zem a místy i na akátové listy. Tohle je podle mě ta nejhezčí zelená, co znám.
Sem tam nás cyklisti zdraví nebo zvoní a jeden na nás volá: „Ještě je jich za mnou asi tisíc.“ My naštěstí hodně brzo odbočujeme z asfaltu na lesní cestu, zážitek s cyklisty super, ale už toho bylo dost. Seběhli jsme násep a hned na prvním buku tohle! Dost zvláštní obrázek, nemyslíte? Zvláštní je hlavně tím, že pod sklem žádný není.
Lesní cesta vede kousek podél pastviny a je tu další krásný výhled. Trosky (6 km) už se zase trochu natočily. Napravo je hezky vidět Vyskeř (11 km), o té jsme se na jaře při pohledu z pod Kozákova dohadovali. Já tvrdil, že je to Zebín, ale Janča měla pravdu (Ženy mají vždycky pravdu, to si my chlapi zapamatujme!). Kousek vlevo od Vyskeře se matně rýsuje nad černým lesem kužel Bezdězu (32 km).
Konečně letos vidím hřibovitou houbu. Tady je babkami posetý celý břeh v délce asi deseti metrů.
Teď cesta vede na sluníčku. Vedle nás si něco černého pochutnává na něčem bílém. Je to Babočka paví oko a myslel jsem, že na Kozlíku lékařském. Ale prý je to Bez chebdí (Sambucus ebulus), jak mi napsal kamarád Ivan na FB. Na rozdíl od bezu černého (což je dřevina) je tohle bylina. Takže mám další úlovek do Galerie, paráda.
Jako kamzíci jsme mimo trasy a cesty přímo lesem seskákali ke studánce Kanovka. Když člověk krátí cestu, nemusí to být vždy na pohodu, lehčí a kratší. Naštěstí to tentokrát vyšlo. Jsme tu. Voda je fakt lahodná. A taky si jí chladím celou hlavu.
Od Kanovky přecházíme silnici. Za tímhle viaduktem je peklo, tedy konkrétně Pekloves. Takže my razíme cestu skoro z pekla až do nebe. Jdeme na náš nejvyšší bod čundru, Tábor.
Stoupáme po modré a slunce si vedle cesty hraje se stíny. Zaujalo mě tohle kapradí. V reálu to byla ještě hezčí podívaná, něco foťák předat nedokáže.
Takovýhle stoupák máme už za sebou, ale zdaleka nejsme na vršku. Za námi jdou nějací lidé, na fotce nejsou vidět. Hlásí se moje ego: „Nás nedoženou!“ Ale mírním ho a i při pohodovém výstupu jsme je už nespatřili.
Jsme v dalším postupovém bodě. Pramen u Alainovy věže. Já piju plnými doušky a oplachuju si obličej i vlasy, ale Janča se radši jen chladí. Přecijen nemá takový „kachní“ žaludek jako já.
Studánka nebyla naším hlavním postupovým bodem, ale Alainova věž. Tahle vyhlídková věž byla postavená v roce 1862 uprostřed obory jako posed. Za komunistů sloužila jako sklad krmiva pro zvěř a totálně se časem rozpadla. V roce 2014 prošla kompletní rekonstrukcí takřka od základů. Ale je to kráska, že?
Jsme na vršku věže a ještě kousek nad námi bzučí dron. Nebudu předstírat, že nevím, proč tu je.
Natáčí svatebčany, kteří sem nahoru vyjeli na korbě nákladní Tatry. My jsme je pravděpodobně zahlédli už v Rovensku kousek od nádraží. „Měli jsme ho tam varovat, ať si ji nebere. Teď už je pozdě,“ směje se Janča a mně se vybavuje vtip: Potkají se dva kamarádi. „Ty ses prý nedávno oženil.“ „Jo, oženil.“ „Tak to musíš bejt šťastnej.“ „No, to musim.“
Jsme tu, v nejvyšším bodě celého čundru, na Táboře. Dneska jsme nastoupali přes 550 metrů. Jako první vidíme tenhle kostel, nese jméno Proměnění Páně. „Když jsem tu byla naposledy, tak vypadal strašně. Teď má relativně novou fasádu.“ „Hmmm, ale dole jim to nějak po obvodu díky vlhkosti opadává. Asi zadavatel šetřil a stavbu nepodřízli.“
Už ve druhé polovině 14. století tady stála dřevěná kaple, kterou v roce 1527 nahradil dřevěný kostelík. Barokní kamenný kostel nechali postavit v roce 1704 tehdejší majitelé lomnického panství Václav a Eva Konstancie z Morzinu. Nakoukli jsme i dovnitř. Sice jsem skrz krásné kované mříže prostrčil objektiv, ale králičí pletivo už se oblafnout zoomem nedalo, tak je to trošku čtverečkovatý. Líbilo se nám to světlo dopadající na oltář vzadu.
Hora Tábor dříve nazývaná Chlum je známým poutním místem, ale i turistickým cílem severovýchodních Čech. Proto tu taky stojí rozhledna už od konce 19. století. Ta byla ale dřevěná a na jejím místě nechal Josef Tichánek, jednatel lomnického okrašlovacího spolku, postavit v roce 1911 novou, proto se taky jmenuje Tichánkova rozhledna. V roce 2007 skoro po sto letech proběhla rekonstrukce a dole byl umístěný turniket, takže žádná kasa.
My jsme se sem ale přišli osvěžit. Staropramen a Kofola, mňam. Fotka není nakřivo, takhle hodně nakřivo je ten stůl. No, hlavně, že se aspoň nekýve. Všechno to tu vypadá dost zanedbaně. Pod stoly spousta nafoukaného listí, suché kytky na oknech. Za budovou bordel. Hmmm, škoda.
Jelikož už máme i trochu hlad, dáváme si oběd. A zapíjíme ho druhou rundou. Pivo mají bohudík výborný. Paní u výčepu se mě ptala: „Můžu vám tu Kofolu natočit do půllitru Staropramen s uchem? Nejste od Kofoly, že ne? Těm by se to asi nelíbilo.“ „Nám je to jedno, hlavně, že to bude dobrý a studený.“
Od stolu jsem si všiml, že nás pozoruje Lipový duch lesa. Jen to tu střež chlape, ať to tu je i pro další generace.
Posilněni odcházíme. Ještě jsem nahlédl na severní stranu k Lomnici nad Popelkou. Je tu asi tři sta metrů dlouhá křížová cesta. Za lesem je Lomnice a v dáli v oparu Jizerky.
My ale scházíme na stranu jižní. Od východu se žene nějaká černota. Tak to asi zmoknem.
Za námi na Táboře to taky vypadá vesele.
Před námi je sice trochu zapšklo, ale na déšť to nevypadá. Zoomuju a přitahuju si Zebín. Ano, je to opravdu Zebín (žádná Vyskeř) a na něm barokní kaplička svaté Máří Magdalény z roku 1700.
Jsme v obci Kyje. Mají tu krásnou zvoničku, viď Simíre? Tobě by se líbila. Má dokonce i okapy.
Zvonička stojí u obecního úřadu, co vypadá spíš jako hospoda a asi jí i je.
Na konci vesnice stojí krásné roubenky. „Všiml sis, jak má ta chalupa sedlej zadek? To je snad půl metru. Ale tesaři si s tím dobře poradili, střechu mají, jak když střelí.“ „Jo, právě na to koukám. Pod předposledním trámem je klín, co to vyrovnává.“
„Až uvidíš medvěda, odboč z červené stezky,“ mám poznamenané v itineráři. Byl schovaný za křovím, ale všimli jsme si ho dřív, než on nás.
Sluníčko sice krásně svítí, ale sem tam na nás spadne nějaká kapka, aby nám připomněla, že by mohlo taky pěkně pršet. Zaujaly mě tyhle krásně zvlněné louky na boku Šturmovy hůry.
Jsme v Bradlecké Lhotě. Za chvíli už konečně bude končit nejdelší asfaltový úsek tohohle čundru. Šli jsme po něm skoro dva a půl kiláku. Nemám rád asfalt.
“ … A koupaliště je nově vyčištěné a napuštěné😊 (bude studené).“ Tohle mi napsala milá paní místostarostka v mailu, když jsem se jí ptal na jeho aktuální stav. „Dobrý večer, moc děkuju. Otestujeme otužilost. Ať se daří,“ já na to. No tak to jdu zkusit. Svlíknout donaha, namočit nohy po kolena, zas tak studený to není. Takže postavit na břeh a šipka. Áááá, paráda, to je ochlazeníčko. Po chvilce radši zase zpátky ke břehu. Janča takový blázen není, takže jen chladí nohy.
Než jsem stihl vylézt na břeh, zastavuje na parkovišti u koupaliště malá dodávka. Má zakrytá zadní boční okna pestrobarevnou látkou. „Tak to je jasný. Je to obytňák a budou tu spát.“ Já se honem oblíknul aspoň do trenek a oni nás přišli zdvořile pozdravit a zeptat se na teplotu vody. Je to pár v důchodu a rádi cestují, tak si podle toho upravili auto. Jsme zvědaví, tak nás zvou na exkurzi. V jednoduchosti je krása. Parádně jsme si pokecali.
Opouštíme koupaliště a míříme opět vzhůru. K našemu dnešnímu druhému vrcholu. Jak název Lhoty napovídá, je tenhle kopec ten Bradlec, o kterém jsem psal v úvodu. Je tu všude mokro, takže nás déšť nádherně minul, ale tady to zavlažil.
V půlce kopce vycházíme na mýtinu a já se otáčím zpátky k Táboru. Tam jsme před pár hodinama byli. Odsud to nevypadá, že by to bylo jen pět kiláků. Trošku mi ujede noha, ale vybral jsem to a za sebou slyším: „Zajímalo by mě, jak by se na téhle červenici šlo, kdyby fakt hodně pršelo.“ „No dolů a s hůlkama asi jako na lyžích, nahoru netuším.“
Jsme kousek od rozcestí pod vrcholem. Všiml jsem si mezer mezi proužkama: „To dřív nebývalo ne? Dřív se proužky dotýkaly …“
Víte, co vůbec ty barvy znamenají? Červeně bývají vyznačené dálkové nebo hřebenové trasy. Modrá značka vás provede po významnějších trasách, zelená barva je určená pro místní trasy a žlutá je spojovací na zkratkách a po kratších cestách.
Procházíme kolem tábořiště, co střeží tenhle týpek se „svítícíma“ očima.
Druhý vrchol dobyt. Paráda. „Mohla by ses tam prosím postavit, aby bylo vidět, jak je to veliký?“ „Jasně, ale bude vidět jen silueta, že jo?“ „Jasně.“
Trochu se tu procházím a Janča studuje návštěvní knihu. Kromě pilíře s oknem tu stojí ještě dva. Tenhle je opravdu jen sloup.
A tohle je celý roh. Jsou to zbytky hradu ze 13. století. Stavba využívala přirozené obrany skalních čedičových suků (skal čouhajících z oblého kopce), mezi kterými se vlastní hrad nacházel. Hrad byl dobyt za husitských válek, pak střídal majitele a od 16. století je uváděn jako pustý.
Vracíme se. Janča mi ještě ukazuje zajímavý zápisy v knize. Je na ní vidět, že je občas dole dost promočená, ta kniha. Původně jsme chtěli spát tady nahoře, ale není tu bezpečné místo. Pak je ohniště níž, ale blbě by se tam vypínala plachta, takže nakonec jsme sešli až k týpkovi se žlutýma očima.
Jdu rozdělat oheň na buřty. Všude kolem jsou jen buky a pár třešní. Takže chlupatý polínko z nahnilýho buku nebude legrace. Nakonec to vzdávám a sesbírávám vytvořené hobliny.
Tak tady budeme dneska spát. Z jedný strany natahujeme plachtu a z dalších dvou nějakou parotěsku, co byla složená vedle. Pracanti, co to tu staví, tu zřejmě byli včera, protože kameny v ohništi jsou dole ještě teplý. Je super, že tu byli už v pátek, máme si kam lehnout.
Ohýnek se krásně rozhořel. Povedlo se mi v něm vyfotit „rezavýho lišáka“. Vidíte ho taky? Vpravo nahoře uši, vlevo níž morda i s fousama …
To už je pro dnešek všechno. Dneska to bylo docela dlouhý, Janiny hodinky ukazovaly ještě před výstupem na zříceninu 22,8km, pěkný! Když vezmu v úvahu pár zacházek, tak to odpovídá i délce trasy v mapách, co jsem naplánoval.
Buřty jsme nakonec nepekli, dali jsme si studenou večeři. Tak dobrou noc, jdeme nabrat síly na zítra.
Mapu dávám tentokrát společně s trasou na oba dva dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
