Skoro devět
30. leden 2021
Vyrážím do přístřešku. Je lehce pod nulou. Sníh, co přes den značně povolil, teď křupe pod nohama. Kaluže jsou pokryté tenkým ledovým příkrovem.
Jsem tu. Ohniště pokrývají asi dva centimetry ledu a sněhu. Radši ho odstraním, i když by jistě pod ohněm roztál.
Vyčištěno, připraveno dříví i chlupatá polínka, smolnička naškrábaná, jen křísnout.
Je až neuvěřitelný, kolik jisker ta malá tyčka vyprodukuje. Nedivím se, že smolničce stačí jedno až dvě křísnutí.
Jelikož jsem si u foťáku na samospoušť nastavil dlouhý čas, je teď smolnička skoro vyhořelá. Ale i od toho malého plamínku chlupatá polínka ochotně chytla. To je obrovská výhoda „dřevníku“ v přístřešku – relativně suché dříví.
Oheň krásně vzplál. Už je teplo. Už je útulno.
Celou noc má být pod nulou, tak dám vajíčka radši do „ledničky“. Voda v potůčku hezky teče a je bez ledu, tak snad vajíčka udrží v tekutém stavu až do rána.
Dneska nebudou tradiční buřtíky na klacku, ale vzal jsem si cibuli a usmažím je na pánvičce. Což se později ukáže jako chyba nebo spíš jako zdroj dalšího ponaučení.
Takže hurá kuchtit. Smažím a míchám, voní to nádherně. Potom ještě opéct rohlík a jídlo bude hotové.
A večeře je na „stole“. No spíš na posteli. Mňam.
Jsem po večeři. Před jídlem jsem přemístil lampičku na držák a kochám se jejím světlem. Obloha je jasná, takže jsou vidět i hvězdy. Za chvíli vyleze měsíc, tak bude světla habaděj.
A je tu krásné ráno. Vůbec se mi nechce ze spacáku. Moc dobře jsem se nevyspal. Snad pětkrát šestkrát jsem se v noci vzbudil. Připadalo mi totiž, že mně u nohou zvoní budík. Ale vždycky, když jsem se pohnul a otevřel oči, bylo všude ticho.
Až teď ráno, když jsem se jakž takž probral, uvědomil jsem si, že ten budík byla moje pánvička. Samotná by nic nedělala, ale mí nájemníci – myšice lesní – ucítili vůni tuku po buřtech a v noci se vydávali na ochutnávku. Snad i chtěli můj titanový talíř sníst a jejich zoubky vydávaly ten cinkavý zvuk budíku. Když jsem se pohnul, myšice utekly do úkrytu. Takže tady je to ponaučení – dávat pánvičku někam, kam na ni nemůžou.
Mimo spacák se mi zdálo, že je fakt kosa. Ještě aby ne, čekal jsem asi mínus šest a ono je skoro mínus devět. Ruce mi tuhnou, musím zatopit v dřívkáči a udělat snídani.
Celou přípravu jsem jakž takž zvládl v rukavicích, ale složení dřívkáče a jeho podpálení jsem radši dělal bez nich.
A už to frčí, už se ohřeju. Ještě musím dojít pro vodu a pro vajíčka.
Jaké překvapení. I ta tekoucí voda přes noc zmrzla a pokryl ji skoro centimetr ledu. Vajíčka jsou naštěstí stále tekutá. Byl to dobrý nápad.
Přípravu jídla jsem fakt v té kose nefotil. Včera jsem doma ulovil Turistu, tak mám jeho kousky ve vajíčkách. Rozpečený rohlík a kafíčko nesmí samozřejmě chybět.
Na myšky jsem nezanevřel a trochu jim na žhavých uhlících usušil špičku rohlíku a obětoval jedno kolečko Turisty.
Mám sbaleno a mířím domů. I přes lehké „útrapy“ to bylo opět super. Děkuju.
Cestou se na chvíli ukázalo sluníčko. Jeho příjemné paprsky mě teplem hladí po tváři.
Pak se zase slunce schovalo za mraky. Ale to nevadí i tak je to krásné ráno. Můj oblíbený jasan si musím vyfotit, dokud ještě stojí. A to už je opravdu všechno. Tak zase někdy příště ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
