28 kiláků tmou, mlhou a sněhem
18. leden 2025
Vyrážím na první letošní výpravu. Od posledního příběhu jsem se sice doma neflákal – už jsem byl dvakrát na skialpech, ale byly to jen takové kratší výšlapy a nechtělo se mi fotit, takže z toho reportáž nebyla – ale dlouhý trek je tenhle první.
Původně měla trasa přes třiadvacet kilometrů, což i tak je myslím slušný výkon, ale trochu se mi to protáhlo. Musel jsem se nejdřív dostat pěšky na vlak, protože mi nejede auto a autobus u nás o víkendu nejezdí. Manželka mi sice nabízela, že mě na vlak odveze, ale říkal jsem jí, že by musela před šestou vstávat a že to po ní nemůžu chtít. Navíc to pro mě byla výzva, takhle si čundr prodloužit.
Opět budu do příběhu vkládat jen některé fotky a ostatní budou v textu schované pod odkazy.
Je půl šestá ráno, vyrážím na vlak. Kvůli téhle jediné fotce jsem vyšel na silnici s foťákem i stativem, cvakl to a vrátil se zpátky do dílny na zahradě, kde nechám stativ do svého návratu. Ten už snad potřebovat nebudu. Čeká mě pětikilometrový noční pochod.
Pět kiláků je za mnou. Jsem na nádraží o čtvrt hodiny dřív, než jsem počítal. Myslel jsem si, že mi to zabere zhruba hodinu. Cestu jsem si docela užil. Bylo ticho, jen asi dvě auta projela kolem. Šel jsem totiž po naší relativně nové, asfaltové cyklostezce a ta vede souběžně se silnicí. Svítil jsem si čelovkou, rozhlížel se kolem a doufal, že v lese na jedné nebo druhé straně těch dvou asfaltových pruhů uvidím alespoň odlesk nějakých zvířecích očí. Nic.
Václavice. Tady přestupuju na další vlak. Začíná se plnit norská předpověď, že bude ráno mlhavo. Snad se jim vyplní celá předpověď. Má být potom už celý den jen sluníčko a jasno. Tam v tom vlaku vzadu přijíždí můj kamarád, štiplístek Petr. Než přijede třetí vlak, dali jsme se na chvíli do řeči. Mám jen triko a svetr a ta mlha je dost vlezlá, takže jsem rád, že je tu další přípoj relativně brzy. Sice jsem si s Petrem moc nepokecal, ale už jsem natěšený na další putování.
Ve Starkoči jsem přestoupil na poslední vlak a mířím do Trutnova. Rozednívá se. Cvakám za jízdy nedaleké „samotáře“ v polích. Mlha je čím dál hustší.
Jsem v Trauči (Trutnově). Udělal jsem si malou zacházku ke Smečce. Už jsem kolem ní párkrát šel, ale nikdy si ji nevyfotil, protože jsem neměl foťák a, jak rád říkám, mobilem fotím jen v sebeobraně. Smečku tvoří sedm koček. Podle autora jsou to zástupci jaguára, levharta a pumy. Všichni mají ale stejnou kresbu dost podobnou gepardovi. Proto jim také místní říkají Gepardi. Ty jamky autor vytvořil pomocí skořápek od vlašských ořechů, asi jimi vyložil formu a pak do ní odlil bronz. Vedoucí kočku jsem si ještě vyfotil zvlášť z profilu.
Opouštím městskou zástavbu a mířím k zastávce Volanov. Na náspu tratě mě zaujaly ojíněné suché květy nějaké kytky z čeledi miříkovitých. Těch je víc jak 3500 druhů. Patří mezi ně třeba mrkev, kmín, kopr, fenykl nebo i bolševník. Tohle je jedna z těch takových běžných bíle kvetoucích přes půl metru vysokých kytek. Co to je, si netroufám ani odhadnout.
Stoupám výš a výš a vedle cesty stojí jako strážce letitá zlomená, ale nezlomná, lípa. Tam vzadu za těmi stromy už budu úplně mimo civilizaci.
A jsem venku z Trauče, žádné ploty, žádné stavby. Mlha houstne čím dál víc.
Hned na kraji cesty nacházím stopy posledních chvil nějakého menšího zvířete. Podle mě tady lovec střelil zajíce nebo lišku. Nemyslím si, že by to byl důkaz zápasu dravce a kořisti. Na displeji foťáku se mi zdálo, že ta červená nebude tak výrazná, ale je. Leckoho to možná vyděsí. Já to beru jen jako pouhou skutečnost. Nehodnotím, jen dokumentuju.
Pokračuju dál ve výstupu. Po pravé ruce mám východ a odsud se mlhou začíná šířit kouzelná a tajemná bílá záře.
Na druhé straně, na západě, má obloha nádech do modra. Že by se už konečně vyjasnilo? Nevím proč, ale tyhle borovice ve mně vyvolaly pocit exotiky, vidím japonskou nebo čínskou zahradu.
Pomalu se blížím k vrcholku kopce Vraní výšina. Cestičku vyšlapanou lidmi na procházkách i koleje po čtyřkolce křižuje zaječí stopa vedoucí kamsi do mlhy. Od tohohle okamžiku jsem se začal víc koukat na zem a našel jsem postupně liščí stopy a pak i ty, co kousek dál zanechala kuna.
Přešel jsem vrchol Vraní výšiny, a tím poprvé překonal nadmořskou výšku pět set metrů. Tyhle datlí otvory vypadají hodně čerstvě a taky jsou dost nízko. Ten vyšší je jen kolem metru a půl nad zemí. Asi tu mají odvážné datly. Pod stromem nechala další kuna své otisky. Bohužel se v tomhle rozptýleném světle stopy strašně blbě fotí, protože se netvoří skoro žádné stíny. Jen je špinavá horní vrstvička sněhu vmáčknutá do té spodnější čisté. Navíc je kuna lehoučká a tak má otisky dost mělké.
Po průchodu lesem se mi otevřely nové „výhledy“. Po téhle cestě vedou stopy nejen zvěře, ale i někoho s menší botou, asi paní. Šla tudy s relativně velkým psem. tedy alespoň tak soudím podle stop. Stopy najednou odbočují kamsi do mlází, koukám do mapy a zjišťuju, že jsme oni i já sešli ze správné cesty a já se za nimi musím prodrat asi dvaceti metry mladých smrčků zpátky na lesní cestu správným směrem, nejdu totiž po turistické. Naštěstí je tu vyšlapaná pěšina od srnčího, tak to jde smrčinou snadno.
Jsem úspěšně zpátky a stopy paní se psem pokračují stejným směrem, jakým mířím teď já. Zkouším trošku abstraktní fotku. Skrz osamocenou řadu modřínů fotím listnáče za pasekou.
Po chvíli klesání z mírného kopce a pak postupně z čím dál prudšího, mě u tohohle krmelce čeká změna, kousek musím nastoupat. Tady se moje trasa a trasa paní se psem dělí. Oni pokračují rovně a já mířím vpravo.
Po krátkém stoupání a trochu nepřehledné křižovatce asi pěti cest a pěšin nacházím tu správnou a čeká mě dost velký sešup. Tudy chodí jen zvířata. Není tu moc sněhu a tak po chvíli nacházím moc hezké otisky kopýtek divočáka.
Po prudkém klesání a ještě příkřejším břehu v závěru skoro kloužu na lesní cestu, která se sice mírně vlní, ale neustále klesá. Tady mlhy moc není, ale zato přibylo sněhu.
Díky hlubokému sněhu je na srnčí stopě vidět, jak si o něj srnka škrtala kopýtkem při vytahování nohy a následném kroku. Na cestě je ale sníh ujetý a tak se mi daří najít jeden její celkem hezký otisk.
Po pár stech metrech jsem si všiml místa, kde je stop spousta na malém prostoru a taky několik žlutých skvrn, co vypadají, že si tu někdo občůrává území. Kdo si ale v našich lesích takhle značkuje území, netuším. Vím jen, že to dělají psovité a kočkovité šelmy, ale vlk ani rys tady asi nebudou.
Po chvíli zvedám oči vzhůru a pozoruju, jakou má sníh soudržnost, že dokáže v takové ploše držet na pár větvičkách.
Celou dobu si všímám, že je na cestách hned po srnčích stopách nejvíc stop liščích. buď mají velký akční rádius, tudíž hodně chodí, nebo je jich tu hodně. Podle mě jsou to spíš dálkoví chodci.
Liščí stopy mě dovedly až k Pilníkovskému potoku.
Pilníkovský potok napájí Pekelské rybníky. Jsem totiž pod pekelským vrchem a podle něj se to tu jmenuje. Tohle je Pekelský rybník IV. Je jich tu celkem pět, tedy I. až V. Je zvláštní, že rybník s nejmenším číslem je nejdál od pramene, já bych to značil obráceně. Zjišťuju, že se tu viditelnost zlepšila, že by dobré znamení? V oparu v pozadí jsem si všiml borovice trčící ze smrkového lesa.
Zkusil jsem si ji přitáhnout a vypadá to moc hezky a tajemně. Tedy podle mého momentálního pocitu.
Na hrázi, po které jdu, rostou i orobince. jeden jsem si zvěčnil. Tedy spíš jeho špičku s „doutníkem“. Teď jsem v nejnižším místě celé dosavadní trasy, spadl jsem až pod čtyři sta metrů nad mořem. Odsud budu zase stoupat k pěti stovkám.
Stoupání je nejdřív mírné a tak koukám i do nebe, kde se modrá začíná čím dál víc prosazovat.
Modrá se hlásí o slovo, ale jen na chvíli, oblohu za chvilku obsadí kompletní šeď. Kousíček dál mě zaujal tenhle jasan s uříznutým vrškem. Když se rozhlídnu, spatřím ještě několik dalších. Asi místní specialita. No a dva z nich to nepřežily a trčí k nebi jako sloupy a už jsou bez kůry.
Kousek nad chatičkama v lese jsem narazil na stopy, co jsem ještě neviděl. Jsou drobounký a vždy v páru. Tudy hopkala lasička.
Když se stezka stáčela na vrstevnici a objevil se díky průseku světlý pruh, zvedl jsem zase hlavu. Přímo nade mnou visely takovýhle krásný sněhový kapsičky. A kousek pod nima dokonce sněhovej pelikán. A taky mimozemšťan na gondole.
Po celou dobu, co jsem šel nad chatkama, tudy vedla liščí stopa. V jednom místě se ale připojila tahle. Stopa má na délku podle prstu asi deset centimetrů, což je daleko větší, než ostatní liščí stopy. Že by vlk? Nevím, nechci se na tu myšlenku upínat, ale líbilo by se mi vidět poprvé v životě vlčí stopu. Po deseti metrech stopa cestu na druhé straně opustila. Po pár metrech se opět objevila další liščí stopa, těch je tu plno všude.
Vydrápal jsem se skoro po čtyřech na poslední výšvih kopce a odměnou mi byla takováhle krásná chaloupka, k níž vede cestička zlatým bukovým mlázím. K chaloupce ale nejdu.
Mým cílem je zřícenina hradu Břecštejn. O tomhle hradu vždycky říkal můj zesnulý kamarád Jarda, že ho jeho předci vlastnili. A opravdu nekecal. Hrad se původně jmenoval Silberstein, jak ho pojmenoval před rokem 1455 první majitel Mikuláš Zilvár. Jarda se sice jmenoval krátce, ale to na věci nic nemění. Chtěl jsem se podívat dovnitř a tak jsem musel hrad obejít. Narazil jsem cestou na krásné rampouchy na skále.
Zaujala mě ojíněná buková větev. Ještě aby ne, když jsem se pod ní musel sklonit. Na skalním schodu za bukem se krásně zelenala jedna větvička osladiče a vedle ní jeden malý rampouch s ještě menším bráškou.
Tady zdola je pohled na Břecštejn ještě hezčí, hlavně díky té skále. Ale to jsem netušil, že ještě hezčí bude pohled ze třetí strany. Líbily se mi ty rampouchy nahoře, tak jsem si je trošku přiblížil. A taky se otočil, protože se mi zdálo, že za mnou sluníčko začíná nabírat na síle a prodírat se skrz. Ale bylo to jen zdání, obloha je prostě jen světlejší.
Obcházím skálu, jdu ke třetí straně hradu a míjím nádhernou zelenou celého trsu osladičů. A už jsem u schodů, co mě zvou nahoru do hradu. Uvnitř se drápu skalní průrvou do vyššího patra, podjíždí mi noha a já koupu pravačkou foťák ve sněhu a druhou holou a prázdnou levačku jsem do té ledové nádhery samozřejmě taky ponořil. Snad mám v batohu suchý kapesník, jinak jsem v pytli, protože přední čočka objektivu je totálně bílá a já mám kapesník v kapse posmrkaný, triko propocené a svetr mokrý od sněhu. Tím bych si to asi moc nevyčistil.
Kapesník jsem naštěstí měl, čočku ofoukal a usušil a můžu fotit vnitřek horní místnosti. Někdo tady udělal i lavičku. Pohled na druhou stěnu už není tak hezký, je tam jen malé okýnko u stropu.
Venku se nějak rozsvítilo, koukám ven a na vršek hradeb se prodírá sluníčko. Vylezu nahoru a fakt, na vršky stromů na protějším kopci už svítí.
Otáčím se ke hradbám za mnou a fakt, paprsky dopadají i sem. Zvláštní, zase jsem si vybral pro fotku miříkovitou kytku, ono jich tu tak hezkých víc ani nebylo.
Kvapem házím bágl na záda, fotím tu díru kterou jsem se drápal nahoru a zase jí spadnu (snad kontrolovaně) dolů, pak ještě vstupní okno s nějakou „píckou“ u vchodu a spěchám za sluníčkem na protější kopec, snad hned nezaleze. Už jsem moc nevěřil, že ho dneska uvidím.
Za chůze cvakám skalku, co jsem na ní při výstupu fotil ten krásný trs osladičů. Kolem mě se rozehraje křik sýkorek. To je snad poprvé, co nějakého ptáka slyším, vlastně ne, ve Volanově na mě křičely dvě straky. Ale tohle je o dost příjemnější. Tak se zastavím a pozoruju je, jak kolem mě poskakují a poletují. Mám z nich snad větší radost než ze sluníčka.
Po chvilce někam odlétají a já pokračuju v cestě. Jsem v dolíku, takže sluníčko posílá své paprsky nade mnou. Míjím krásnou chalupu a skrz živý plot ji cvakám na památku.
Došel jsem cestičkou až k chalupě Václava Havla na Hrádečku, se ženou Olgou koupili tuhle usedlost v roce 1967.
Ze silnice u chalupy je takovýhle nádherný výhled a tam nahoru dopadají paprsky slunce, na které jsem se tak těšil. A tím stromořadím půjdu, snad do té doby sluníčko nezaleze. Na druhé straně silnice je výklenková kaplička, kterou k nedožitým 84. narozeninám Václava nechala jeho vdova Dagmar po devíti letech od jeho smrti vytvořit.
Vyškrábal jsem se po hladce uježděné silnici do prudké zatáčky, z ní pokračuju rovně stezkou skrz mladou bučinu. Poprvé vidím svůj stín, juchů, dostal jsem se do sluncem ozářené oblasti. Slastně se otáčím a mhouřím oči proti slunečním paprskům.
Využívám neopadaných buků a volím svou oblíbenou disciplínu – focení v protisvětle. Mohl bych ty barvy v počítači ještě dosytit, ale to už by byl kýč. A ty já nerad.
Ale tohle je kýč sám o sobě, aniž bych mu pomáhal. Zima jak z Mrazíka. Ale je boží.
Otáčím se zpátky směrem k Hrádečku a tam to už tak idylicky nevypadá. Na obloze je spousta oblačnosti. Teď, při psaní textu, jsem si vzpomněl na jednu poučku, co už jsem kdysi psal – když jste na výletě nebo na čundru, ohlížejte se, uvidíte toho dvakrát tolik, než kdybyste hleděli jen v před. Má to ale i další teoretickou výhodu, když se ztratíte (což je dnes ve spojitosti s GPS a mobilních map v podstatě nemožné). Když byste se teoreticky ztratili a šli zpět na místo, kde jste věděli, kde jste, poznáte tohle místo daleko dřív, protože si uvědomíte, že jste to místo už viděli. Když ale hledíte jen vpřed, kolikrát vám nedojde, že jste tamtudy už šli opačným směrem.
Jsem opět nad hranicí pěti set metrů. Napravo ode mě je pastvina a její horizont. Za ním něco v dáli vykukuje. Táhne mě to jít se podívat blíž k horizontu, i když to znamená brodit se hlubokým sněhem.
Wau, jak se dneska říká. Sluníčko si to načasovalo dokonale, prokousalo se mrakama přesně v době, kdy jsem měl spatřit tyhle panorámata. Přede mnou jsou dvě hory, Černá hora (1300m) a Světlá (1244m). Černou horu si ještě přitahuju a fotím detail vysílače a sjezdovky. Na fotce dokonce vykukuje vršek dvacet jedna metrů vysoké rozhledny napravo od vršku tam, co končí ta dlouhá pravá sněhová čára.
Po chvilce kochání se vracím na stezku. A je tu další stopa. Je jasné, čí je. Okovaný kůň. Asi byl někdo na projížďce. Stezku křižují i jiné stopy, liščí, ale to jsem fotil spíš kvůli hře barev od sluníčka na sněhu.
Taky ještě jednou, než vlezu do lesa, koukám na horizont, tentokrát víc napravo od Světlé hory. Tam je vidět bílý Obří hřeben sbíhající ze Sněžky a dál napravo Svorová hora (1411m). Před ní je vidět paseka s chalupami na Pěnkavčím vrchu. Skoro nad hlavou mi prolétá krkavec, snad je to dobré znamení. Pokračuju dál.
Opět trochu klesám. Cestu mi opět křižuje stopa, tentokrát dost špinavá. Je to stopa od prasat, asi někde dole pod kopcem mají kaliště a ještě tady z nich odkapává bahnitá voda. O kousek dál zase vidím stopy od kuny. Fotím si je proto, že nevím, jestli náhodou tahle fotka nebude lepší než ty předchozí.
Dorazil jsem až na krmeliště, kde je hromada rohlíků a bochníků chleba. Smrdí to tu jak v prasečáku. Taky jsou všude fleky s močí divočáků. Asi mají čas páření, nevím … Pokračuju dál do kopce a zvažuju, jestli si to nemám zkrátit tímhle prďákem, i když tu není ani stezka. Nakonec se rozhoduju, že půjdu okolo po modré.
A dobře jsem udělal. V jednom místě je sníh odkrytý buď divočáky nebo je tu nějaký spodní pramen. A tam, světe div se, poskakuje brhlík. Toho jsem na zemi snad ještě nikdy neviděl. Pomalu se blížím a zkouším ho cvaknout. Stihnul jsem to, než mě zpozoroval. Paráda.
Cesta mě vede dál, chvilkama trošku dolů, ale většinou nahoru. Z boku nepatrně proráží slunce.
Přicházím ke světlejšímu místu, ale zdání klame. Všude je mlha, jen sluneční svit vytváří zajímavou atmosféru na mýtině.
Z modré jsem odbočil doleva na používanou lesní cestu a z ní potom doprava na další. Na téhle už dlouho nikdo nejel, dokonce ani zvířata tu nechodí. Takže jdu doslova panenským sněhem.
U díry v břehu jsem si všiml malinkých stopiček. Myši. Mám další stopy do sbírky a to mi udělalo radost. A další radost mi udělalo to, že jsem už zase nad pěti sty metry nad mořem. Dneska asi naposledy. Viditelnost není zas až tak hrozná a proto zkouším fotit kopec za údolím.
V lese vede většina zvířecích stop mimo cestu. Je tam míň sněhu. A taky si to můžu tudy zkrátit, když je budu následovat. Takže neváhám a z cesty odbočuju. Procházím kolem malé skalky, která jakoby na mě jukala za mohutným smrkem.
Přehoupnul jsem se přes menší hřebínek a koukám na další. To rozptýlený světlo mě moc baví a skalky na hřebínku vypadají moc hezky. Trošku níž byla další skalka, ale nebyla proti nebi, tak už záběr není takový. Ale zase i tady mě baví ty průhledy skrz větve stromů.
Zvažuju, kudy se vydat na ten protější hřebínek, zvlášť, když je tu mladá bučina. Následuju zvířecí pěšinu, oni nejlíp vědí, kudy jít. A opravdu to bylo v pohodě.
Došel jsem na místo, kam jsem mířil. Ty skalky na druhém hřebínku byly základem k hradišti Horní Vlčice. První skálu fotím ještě zblízka. A taky odspoda.
Zespoda malé skalky naproti visí ojíněné pavučiny. Nevím, jak vám, ale mně to připomíná akrobata s roztaženýma rukama. Cvakám ho a pokračuju k dalším skalkám.
Aha, tak tohle jsou ty skály, co na nich údajně stálo to hradiště. Tyhle vypadají víc nedobytně a jsou zhruba stejně vysoký. Co jsem se dočetl, ten hrádek ze 13. století tvořila dvojice nejspíš dřevěných budov na těchhle dvou skalách, co jsou na západním svahu kopce s vrcholem v 535 m.n.m. Přístup z kopce byl chráněný valem a příkopem, zespoda těma skálama. Dneska už tu není po žádný z těch staveb ani památky. Pokochal jsem se, trochu to tu prolezl a zvažuju, jestli se vrátit po cestě a pak jít obloukem celkem kilák a půl dolů do údolí nebo to treknout rovnou z prďáku po spádnici. To by bylo jen asi dvě stě metrů. Co myslíte, že jsem si vybral?
No jasně, rovnou dolů. Ještě mě čeká závěr přes louku a musím támhle dolů do jejího pravého kouta. Tady už to není tak prudký, ale dávám pozor. V lese jsem to spíš sjížděl než scházel.
Jsem dole. Podle mapy jsem se trošku obával, kde překonám ten potok, co teče podél cesty, na níž se chci dostat. Ale ona je to spíš taková stroužka. Stačí jeden delší krok.
Procházím kolem shluku samot. Jsem moc rád, že vidím naši krásnou vlaku a ne ukrajinskou, jako jsem viděl někde minule se synem Vojtou na stodole. Některý ty lidi jsou fakt ujetý. „Tihle ale mají rádi naši vlast, ale už asi ne tolik trampy a čundráky, soudě podle cedule,“ žertuju si v duchu.
Už od posledního stavení jsem viděl tuhle nádhernou olši. Musel jsem ji ale obejít, otočit se a fotit ji odsud, abych ji odpíchnul od pozadí. Myslím, že se mi ta fotka celkem povedla.
Vyšel jsem až na hřeben, odkud by byly bývaly krásné výhledy, kdyby nebyla mlha. Teď koukám přímo na Krkonoše.
Proto radši foťák stáčím na cestu a využívám mlhu ve svůj prospěch. Výhoda mlhy je ta, že vám skryje to, co by jinak ve fotce rušilo.
Cvakám další skupinku samotářů a všiml jsem si, že na jedné z větví sedí pták, nejspíš nějaký menší dravec. Po přiblížení vidím, že je to poštolka. Sice jsem doufal, že by to mohl být třeba sokol, ale i za poštolku jsem moc rád. O kousek dál zase mířím objektivem na neviditelné Krkonoše.
Stoupám do kopce opuštěnými pastvinami a najednou v dálce vidím, jak se tam promenáduje kráva. Třeba ji tady zapomněli nebo utekla.
Ne, jen se šla projít. U zadní části ohrady jsou býci, krávy i telata. Jsou ale všichni soustředění kolem hromady se siláží, ze které se kouří. Jeden býček zvedl hlavu a zvědavě si mě prohlíží. Mezi mnou a jím je drát ohradníku, ale ten je asi jen dvacet centimetrů nad zemí. Tak radši slušně pozdravím, poděkuju za pózování a pomalu jdu dál. Mířím k horizontu, odkud budu zase chvilku klesat.
Přímo na vršku stojí bříza a cesty se před ní rozdělují. „Tak kudy?“ Vybral jsem si tu pravou, ale asi po třiceti metrech se brodím hlubokým sněhem zase zpátky na tu levou, která byla správná. Pravá sice vede zpočátku s levou souběžně, ale potom se stáčí někam prudce dolů a tam já nechci.
Došel jsem až k rozcestníku se zvláštním názvem Pod Liškou. Tady se odděluje modrá od zelené. Já odbočuju po modré. Je to místo zvláštní nejen názvem, ale i světlem. Připadá mi to tu magický. Všude je sice mlha, ale tam vzadu jakoby svítilo sluníčko. Jak jsem se blížil k těm stromům, viděl jsem to světlo čím dál jasněji. Jsem v podstatě na hřebeni a, když koukám mezi stromy vpravo, dokážu rozeznat v údolí pod sebou i jednotlivé domy ve vísce Javorník.
Vstupuju z luk do lesa a tady na mě to kouzlo přírody dýchne znova. Neskutečně si to užívám.
Zastavuju na kraji lesa a chvíli odpočívám. Tady si poprvé uvědomuju, že už toho mám plný brejle. Bolí mě nohy a mám hlad. Začínám kontrolovat, jak daleko to mám ještě do cíle nebo alespoň k další změně, k nějakému milníku na trase. „Do místa, kde opustím modrou a půjdu jen po značených pěšinách, to mám ještě dva kilometry. To je kousek, jsem tam za chvilku. Snad si zase trochu užiju nějaký výhledy,“ říkám si.
Prdlajs. Mlha je přede mnou hustá jak prase. Tam k těm nezřetelným obrysům stromů vzadu mířím.
Už z dálky vidím na mezi tři nejasně se rýsující stromy, asi švestky. Zkouším je vždycky po několika desítkách kroků fotit. Výsledek se mi nelíbí. Ale, jak se blížím, lepší se to. Nakonec volím formát na výšku jen jednoho z nich a do záběru komponuju i bílý kolečko představující Slunce. Tak s touhle minimalistickou fotkou jsem fakt spokojenej. Kdyby nebyla na výšku, dám ji jako titulku. To přesně vystihuje dosavadní průběh čundru – mlha s možnou vidinou sluníčka.
Míjím rozcestník běžkařských tratí s názvem Nad Leopoldovem. Nechápu, kdo vymyslel ho umístit metr za strom, co je asi deset metrů daleko od stop. Běžkaři sem musí dojít, sehnout se pod větvemi, aby se podívali, kudy by se mohli vydat dál, srovnat se před cedulemi s běžkama na nohách a pak se nějakým způsobem otočit a vrátit se zpátky do stopy. Hloupost mi trošku narušila klid v duši, ale za chvíli jsem se dostal do euforie. Nad vzdálenými smrky prosvítá sluníčko skrz mlhu. Nevím, jestli to je to, co si myslím, ale asi jsem vyfotil sluneční skvrny. Bordel na čipu vypadá jinak. Mám radost a pokračuju dál do mírnýho kopečka.
Došel jsem na místo, kterýmu se říká U kapličky. Vytčený dva kiláky jsou za mnou. Tady se od modrý a běžeckých stop odpojím. Půjdu přímo za Sluncem. Koukám, že se i tady nějakej odvážlivec s běžkama našel. Trochu zvažuju, jestli jít do plánovanýho cíle nebo pokračovat po modrý do Hostinnýho. Mám to asi stejně daleko, do Hostinnýho spíš blíž. Tam bude určitě hospoda nebo aspoň potraviny. V Rudníku si tím vůbec nejsem jistej. „Nebuď měkkej, naplánoval sis to takhle, tak to dodrž,“ rozhoduju nakonec.
Nevím, jestli jsem udělal správně, ale každopádně je to tady moc hezký. Sem tam vidím i do malých údolí pode mnou. Sem tam nevidím skoro nic, jen nejasný obrysy ostrůvků stromů.
Došel jsem na skoro vyfoukanou louku. Je tu snad jen pět čísel sněhu. Tady se mi poštěstilo a vidím ostrou a ne moc hlubokou stopu srnky. Jako by tu prošla chvíli přede mnou. Třeba jo …
Tak tohle je krása. Kvůli tomuhle jsem tu. Trošku tu fotku kazí koleje traktoru, ale jdu po nich, takže jsou součástí mý výpravy a navíc vedou oko diváka do toho důležitýho na fotce. „Cesta naděje.“ Tohle bude titulka, stopro.
Zjistil jsem, že koleje vedou jinam než já potřebuju, a před ostrůvkem stromů a keřů odbočuju doprava. Jdu dál po neposkvrněným sněhu. Naštěstí ho tu není moc, tak se jde dobře. A navíc vím, že půjdu už jen z kopce.
Po chvíli na louce narážím na stopy lidí, zřejmě táta s děckem, podle velikosti. Vím, že jdu správně. Stopy vedou pod tenhle strom. Předkláním se a jdu do podřepu co nejvíc, abych se nešprajcnul batohem. Povedlo se. Koukám, že s nima šel i malej pes.
Z louky se stala neudržovaná cesta z celkem prudkýho kopce. Ale mně se jde už fakt lehce, už vím, že cíl není daleko. Všímám si ale, že slunce už zase kleslo o kus níž. Nevadí, času mám dost. Ještě nejsou ani tři hodiny.
Tak tohle je pro mě hodně důležitá fotka. I když není absolutně ničím zajímavá. Ale neumíte si představit, co pro mě znamenalo vidět tenhle starej polorozpadlej plot. Civilizace! Jsem v cíli, já to dokázal, hurá! Jasně, do cíle mi ještě pár kiláků (skoro čtyři) zbývá, ale vize, že (a teď hodně přeháním) nezahynu někde v divočině, mně dodala hodně sil.
Za plotem je stará chaloupka. Takováhle by se mi líbila na život v budoucnu. Napůl roubenka, napůl zděná, se soklem z pískovce. Trošku mi vadí to komunistický okno, ale to druhý s malýma tabulkama skla a původní dveře to zase vyrovnávají. No a to zápraží, krása.
Sestupuju k hlavní silnici a přecházím po mostku přes říčku Čistá. Na téhle straně se krásně klikatí.
Došel jsem až na místo, kvůli kterému jsem do Rudníku chtěl dojít především, k rudnickému zámku. Musel jsem ho obejít a sejít z cesty, vlízt na něčí neoplocený pozemek, abych si ho vyfotil, jak chci. Zámek postavil ve 30. letech 19. století Josef Karel Theer ze Silbersteinu. V roce 1858 ho přestavěli do pseudogotického slohu a stal se tak jedním z nejkrásnějších na Vrchlabsku. Na nádvoří parkuje docela dost aut, v současnosti totiž slouží jako penzion. Při zpáteční cestě k mostku jsem si ho cvaknul ještě z druhý strany, vlastně z tý, kterou jsem uviděl jako první.
Stoupám po chodníku Rudníku. Potkávám paní se psem a ptám se na nějaký potraviny nebo hospodu. „Jsem sice místní, ale moc vám toho asi neřeknu. Jo, hospoda tu vlastně je, na křižovatce, ale ta, myslím otvírá až za hodinu a půl. Potraviny tu otevřený o víkendu nejsou.“ „Nevadí, děkuju,“ loučím se s ní. Na křižovatce nic není, jen světýlko naděje, cedule: POTRAVINY PO-NE 6-19, 800 METRŮ. Napsáno je to dost neumělým písmem. Paráda, to budou určitě pracovitý Vietnamci, ty mě zachrání. Jako loni v únoru, když jsem šel ze Solnice do Nováče. Teď míjím sochu svatého Jana Nepomuckého a děkuju mu, že i teď stála štěstěna na mojí straně.
Cestou ještě potkávám pár, u kterého se ujišťuju, že jdu správným směrem a taky míjím až před cílem hospodu, co mi o ní říkala ta paní. Fakt funguje a fakt bude otvírat od teď až za hodinu.
U Vietnamce nakupuju rychlou energii a děkuju mu, že mě zachránil. Usmívá se, ale kouká na mě divně. Sedám si na nedalekou lavičku vedle vchodu do staršího činžáku a cpu se sladkostma a „dobíjím si baterky“. Čtvrtka závinu a Krákora už se do mě nevešly a tak si je nechávám na později. Původně jsem chtěl vylézt ještě na vyhlídku nad Rudníkem, ale když není nic vidět, mířím přímo na autobusák. Mám to tam ještě poslední dva kiláky.
Jde se mi ale lehce a jsem za chvíli skoro u cíle. Udělal jsem si nepatrnou zacházku. Zašel jsem se podívat na tuhle stěnu. Je parádní. Loni jsem tu byl asi třikrát a vždycky si to skvěle užil. Asi osm let jsem předtím nelezl, ale to se nezapomíná. Při prvním dotyku prstů s chytem tělo vědělo, co má dělat. Před budovou je malinký plácek s ledem. Je velký asi jako půlka školní třídy, blbnou na něm dva kluci na bruslích. Slušně pozdravili, když jsem procházel kolem, a to mě moc potěšilo. Další generace ještě není úplně ztracená.
Tak a jsem v cíli. Hurá! Nojo, ale bus mi jede až za hodinu, jsem tu dřív, než jsem čekal. Co budu tu hodinu dělat? Zkusím stopa, když nic nezastaví, aspoň se zabavím.
Přecházím proto křižovatku a jdu kousek dál. Cestou míjím ještě neuklizené krásné jesličky. I na stromku mají ještě Vánoční výzdobu. Vzpomněl jsem si na kamaráda řezbáře Simíra. Mám mu poslat tuhle fotku? Ne, on si tohle určitě přečte. „Nazdar chlape, jestli to teď čteš.“ Pokračuju dál na kraj silnice a zvedám pravačku a na ní palec. Pozoruju lidi za volantem, jak reagují na stopaře a ukrajuju minuty do příjezdu autobusu.
Stopoval jsem asi dvacet pět minut a už to chtěl vzdát. Projížděly samý lepší auta, hlavně Pražáci, Poláci a snobáci. Pokud jelo něco obyčejnýho, ukazoval řidič, že je místní, čemuž jsem docela věřil. Pak jsem si řekl, že jsem si předsevzal půl hodiny, tak ještě těch pět minut vydržím.
Dvě minuty před vypršením mého vlastního ultimáta mi zastavuje kluk v Kodiaku, to čumím. Děkuju mu a dáváme se do řeči. „Dneska jsem ještě neudělal dobrej skutek,“ směje se. Loni v létě tu nabíral stopaře s paraglajdem na zádech, prý přiletěl až z Kozákova (to je vzdušnou čarou skoro sedmdesát kiláků). Po čtyřech kilometrech jako když utne a mlha zmizí. Vidím Krkonoše v oranžovém zapadajícím slunci, prostě úžasný. Dokonalej závěr čundru.
… je zvláštní, jak můžou na lidi působit fotky bez popisujícího textu. Poslal jsem jen ty fotky nedočkavé Janče k prohlídnutí a ona mi napsala: „To byla zkouška odvahy, nebo tvrdohlavá umíněnost? Fotky mi připadají hodně strašidelné 😀, planiny jako na Šumavě.“
… A přitom, já jsem tam prostě jen byl …
A na závěr mapa mého celodenního putování. Těch pět kiláků ráno sem dávat nebudu.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši opět děkuji. Komentář jsem už kladný měl, rozhodnutí o pěti plných bodech též, ale asi mne počítač nemá dostatečně rád. Takže hodně zdraví, štěstí a radosti ze života Tobě a blízkým ze srdce přeji a bylo by prima si někdy popovídat. Zvu Tě na návštěvu. Josef
Ahoj Pepo. To mě mrzí, že si s počítačem moc nerozumíte. Ale nejsi sám, mám ještě jednoho kamaráda, co ho elektronika vyloženě šikanuje.
Na návštěvu se určitě zastavím. Pak domluvíme termín po soukromých linkách ;-).