Podzimní Branžež
celá akce 25. – 28. říjen 2019
Jsem v cíli své cesty vlakem. Mám velkou radost, že jsem tady. To je asi ostatně vidět na selfíčku dostatečně. Teď už jen dojít za klukama na místo srazu – hospůdka v Olšině. Dáme večeři, pár piv, pokecáme a půjdeme spát na pódium za hospůdku.
Sobotní ranní káva na Olšině. Snad se ta mlha roztrhá.
Roztrhala. Míříme nahoru ke Studenému průchodu.
Mezi mohutnými buky se občas prokouše sluníčko.
Čas na pauzu. Odhazuji svůj širák v dál.
Jdeme po Staré cestě vlevo od červené a kocháme se pohledem na dálnici. Ten monotónní hluk bych fakt chtěl mít doma.
Bady se schoval v borůvčí, zkuste ho najít.
Ta oranžová se fakt neokouká ani za ty roky, co ji každý podzim obdivuju.
Tady je taky oranžová.
Stínohra.
Zřejmě nová turistická značka. No počkat, my vlastně nejdeme po turistické, no zkusíme pokračovat dál.
Vypadá to tu fakt zajímavě.
No, ale vyvázli jsme v pořádku, taky už vládnou lesníci.
Vydrápali jsme se po žluté na kopec nad Příhrazy, tohle je konec největšího prďáku – Skalní věž Branka.
Už se zase noříme někam do neznáma.
Dostali jsme se až do temných zákoutí, kde slunce skoro nesvítí.
Ale pěšina nás vede bezpečně dál.
Vede nás dál na ozářené zlaté listí…
… a taky na modrou turistickou.
Zlato nám šustí pod nohama.
Zlato nám září i nad hlavama.
Už jen kousek a budeme bohužel na asfaltu, ale ten nás zase zavede až k hospůdce Na Křižovatce v naší milované obci Branžež.
V dáli se rýsuje dominantní Sokolka se svými bělostnými skalami.
Sedíme na zahrádce hospůdky a v klidu sledujeme jak hoří les ve večerním slunci. Odcházíme až se setměním.
Náš obývák i ložnice – převis obývaný od roku 1982 každý podzim neandrtálci, tedy námi. Prodlouženou noc jsme si užili dosyta na naší grogpárty.
A je tu ráno. Všude spousta hříbků. Musíme dávat hodně pozor, abychom nějaký nerozšlápli. Vyrážíme.
Ráno je jak malované. Odcházíme směr Kamenice.
Pavoučí školka. Zase jdeme jen po lesních cestách.
Pauza u šípku. Tady „naše“ lesní cesta protíná modrou. Máme tu sraz se dvěma rychlíky, co šli napřed, ale asi jinudy – nejsou tady.
Hlívy jak malované.
Mezi trnkami je vidět nějaký pohyb. Je to koroptev nebo bažantí slepice? A je jich tam víc…
Jsme za Kamenicí a na poli u Dobšína se v dáli rýsuje dominanta Českého ráje.
Padáme nějakou roklinou a korytem vyschlého potoka do údolí. Přede mnou kompost, pak posečený mokřad, zkusím jít tam. Vymotávám se z něčí zahrady, otočím se zpět a vidím, že ten někdo je Pepa Dvořák, právě přijel z tenisu :-). Jsme tu tedy správně – hráz Oborského rybníka.
Bučiny i skály se krásně odráží v jeho hladině.
Sluníčko vytáhlo jak pampelišky, tak i pilné včelky.
Ještě pohled zpět směrem ke hrázi.
Tenhle reliéf ukrytý za stromy mě vždycky upoutá, když jdu kolem. Je jako symbol z jiného světa, jako obrovská mince. Ale nikdy jsem po jeho původu nepátral.
Přírodní rezervace Údolí Plakánek – skalní věže, mokřad a stružka Klenice napájející Oborský rybník.
Na konci Plakánku se nám otvírá pohled na Kost. Ty mraky jí fakt sluší, ale lešení už moc ne. Zdržíme se jen na chvilku na pivko a pokračujeme dál. Čas máme zkrácený o hodinu, tak bude brzo tma.
Sem tam zlato bučin vystřídají smaragdy a vltavíny mechu. Slunce klesá rychle a do cílové hospůdky ve Skokovech jdeme hodinu po tmě.
Hrozil nám celou dobu déšť, ale přišel až při našem pobytu v hospodě. Když jsme odcházeli spát do lesa, už jen trochu mrholilo. Během noci přišla ještě jedna přeháňka (tedy jediná, o které vím). Ale teď už je ráno a neprší. Mám hlad, tak si dám ke kafi dva buřtíky.
Vyrážíme směr Příšovice. To sice není tam doprava, ale tenhle záběr se mi líbil víc.
Pozorujeme okolí, jak nás pozoruje.
Kupodivu jsem narazil i na kvetoucí jetel a o kousek dál i čekanku.
Mraky se honí nad horizontem, ale tady je krásně – Kostel sv. Filipa a Jakuba ve Všeni.
Jdeme mezi poli a překvapili mě ti bílí velcí ptáci v dáli. Tak jsem si je přitáhl blíž, zvětšil a hele, uprostřed lánu tři labutě, tedy dvě a krk mláděte 🙂
Jsme za Ploukonicemi, na mostě přes Jizeru. Sice je v mapě psáno, že je to most pro pěší a cyklisty, ale museli jsme uhýbat i autu.
Kousek za mostem jsou dva písáky, tedy prý písečáky Malý a Velký. Do cíle už je to jen kousek. Takže rychlý oběd v Příšovicích (měl jsem výbornou dršťkovou) a hurá vlakem domů. V Turnově se s ostatními loučím a už pokračuju jen sám.
Na zastávce se trochu nudím a pozoruju okolí, hele, tady ještě visí jabko.
Ještě toho nemám dost a tak z vlaku fotím Pantheon nad Malou Skálou.
A potom i z autobusu (bo je zase výluka) Zebín, Trosky a Kartuziánský klášter ve Valdicích. A to je konec celého čundru. Bylo to super, díky kluci.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
