Za blbost se platí, někdy hodně
26. září 2020
Konečně podzim. Přestaly ty šílený, nudný vedra. Je asi deset stupňů, z lesů se páří, přestalo pršet a jen lehce mrholí. Vyrážím.
Nejdu tentokrát přes pole a louky, ale po cestě. Ta „moje“ cesta k přístřešku je plná kaluží …
… ale mně to nevadí. Když máte tyhle kožený botičky, nemusíte přemýšlet, jak obejít kaluž přes celou cestu.
Podzim už barví břízy do oranžova. Nádherná podívaná.
Cestou jsem narazil na pár ještě ucházejících podhřibků. Asi si je ráno posbírám do smaženice.
Některé ale asi nechám na místě.
Nejhezčí jsou stejně dřevokazné houby.
No a na závěr mou cestu uzavřela tahle koruna lesa.
Jsem na místě. Trošku odfrknout a hurá do práce. Už se pomalu šeří, tak nejdřív rozdělám ohýnek.
Dneska nebudu machrovat s křesadlem, ale oheň zapálím sirkou. Měl jsem velkou radost, protože jsem to zvládl na jednu. Říkáte si, to je snad normální, ne? Ale já stihl škrtnout, vyfotit to z dva metry vzdáleného stativu, jít zkontrolovat fotku, jestli je OK, vrátit se ke dříví a podpálit ho. Právě tou jednou sirkou.
A ohýnek opravdu krásně a v pohodě zaplál.
Samozřejmě nesmí chybět ani lampička. Pověsil jsem ji hned za ohýnek a časem ji přendám nad postel. No, chvíli jsem si užil romantiky, nabažil se trochu samoty, ohýnku a lesa a ohlásil se tradičně hlad. Jdu si opéct buřtíky.
Á, už se to rýsuje.
Hmmm, to bude mňamka, už se těším. . . . A samozřejmě byla.
Večeře byla super. Chvíli jsem ještě poseděl, popíjel víno a koukal do ohně. Potom jsem si ustlal, převlékl se do termoprádla a zalezl do spacáku. Pozoroval jsem dohasínající plamínky, poslouchal zvuky lesa a šramotící „moje“ myšice nad hlavou a šel spát. Ještě před spaním jsem si vedle postele připravil boty, protože jsem tušil, že půjdu v noci čůrat a nechtěl jsem je tradičně hledat v „dřevníku“.
Rád bych napsal, že noc byla opět v pohodě, ale nebyla. Důvěřoval jsem předpovědi, že budou dva nad nulou (v přístřešku bývá ještě o dva míň) a vzal si zimní spacák. Celou noc jsem měl spodní jezdec zipu rozepnutý až do půlky, ale i tak mi bylo vedro (teplota neklesla pod sedm). Stále jsem se překuloval. A taky se mi výjimečně zdály sny a to dost divoký.
Kolem páté jsem šel skutečně čůrat, potmě jsem chtěl nahmatat boty. Ale ani jedna nebyla na svém místě. Nahmatal jsem jen o kousek dál pravou botu, obul ji, odskákal se potmě vyčůrat, zase zalezl do spacáku a usnul. Před osmou jsem se vzbudil a zjistil, že fakt nemám levou botu. Asi mi ji ukradla liška. To je neskutečný, ale jinak si to neumím vysvětlit. Pět litrů v prdeli, fakt to byla blbost tam nechat ty boty.
Trošku mě rozveselila návštěva střevlíka vrásčitého, ale stejně jsem zavrhl snídani, sbalil se, trochu zoufale ještě po jedné noze proskákal okolí přístřešku, nic nenašel a vydal se domů.
Myslel jsem, že ucítím každý krok a každou větvičku a kámen, ale noha po pár došlápnutích do mokré studené trávy a listí v lese ztratila citlivost, tak to docela šlo. Došel jsem celkem v pohodě až domů. . . . Tohle by mohl být konec příběhu, ale nebyl. Dal jsem si doma kafe a žena mi u něj navrhla, že to tam přecijen (i když asi zbytečně) prohledáme.
Sice jsem tomu absolutně nevěřil, ale po dlouhém courání se kolem jsme asi v padesát metrů vzdáleném houští botu našli. ZÁZRAK! Čekal jsem, že liška dotáhne botu až někam do řiti, do doupěte. Bota měla ukousané obě tkaničky a to obě přesně stejně daleko od boty. A . . .
. . . A taky liška ochutnala jeden vršek boku boty a jazyk. No snad se mi to povede zašít. Lišce můžu gratulovat k odvaze, že vlezla mezi ohniště a spícího blba a sobě, že jsem měl fakt kliku. Každopádně přírodo děkuju – tentokrát za řádnou lekci. Tak zase někdy příště ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
