Sám v Ráji – den třetí
celá akce 6. – 8. listopad 2020
Tak je tu neděle ráno. Je něco před sedmou. Zase mě vzbudili kačeři, asi mě pronásledují. Tentokrát řvali z Komárovského rybníka. Vrátím se do pelechu a budu se ještě chvíli válet.
Noc byla opět teplá, tedy na můj spacák. Ale už jsem byl připravený, takže jsem ho dole měl celou noc porozepnutý a bylo to v pohodě. Teď ráno je na všem nepříjemná vlhkost z mlhy, ale nějak to přežiju.
Připravil jsem si věci na snídani. Měl jsem v plánu dělat česnečku a kafe. Dokonce jsem s sebou táhl celé vajíčko ve skořápce, aby se nezkazilo. Celý víkend jsem se na česnečku těšil, vlastně ještě dny před tím, ale teď ráno kupodivu nemám hlad a ani chuť něco vařit. Takže to sbalím a povezu domů.
Sbalil jsem všechny věci do batohu a přesunul se před převis. Chtěl jsem splnit ještě jeden úkol. Přidat další letopočet na naši „knihu návštěv“. Proto jsem (než se objeví zase lidi) uřízl mladou soušku a svázal z ní štafle.
Tak a mám hotovo. Tradici bylo učiněno zadost. Ještě skoro klasická skupinovka – tentokrát je to skupina o jednom bláznovi a jednom medvědovi :-).
Všechny letopočty jsem se snažil vyčistit od mechu a křídou obtáhl název a první a poslední letopočet.
Pak jsem hodil bágl na záda a šel se ještě podívat nahoru na masiv „našeho“ převisu. Je to tu nádherný.
A tady je další pohled z jiného místa. Je to jako japonská zahrada. Miluju to tady. Pokochal jsem se a pak už hurá směr Nová Ves.
Jsem ve Vsi. Fascinují mě ty stavby nalepené na skalách. Tady se musí využít každý kousek.
A tady už mířím na Branžež. Dneska asi sluníčko nebude, ale mlha je taky kouzelná a k podzimu patří.
Co k tomuhle říct? Nádhera.
Hospůdka na křižovatce. Ještě loni na podzim jsme tam seděli na zahrádce. Moc příjemná obsluha, výborný jídlo i pivo. Kdoví, jak se jim teď daří? Otevřou ještě? Přeju jim to. Zavzpomínám, odbočím vpravo do vsi a na první odbočce vlevo ji zase opouštím a mířím do Moštějovského údolí.
Dorazil jsem k ohradě s kravičkama. Milá holka, že? Na co asi myslí? „Zkus udělat ještě krok k ohradníku a seš mrtvej!“ 🙂
No nic, obcházím ohradu a mířím opět do lesů. Nejdřív podél potoka.
Ten se občas rozšířil do mokřadů a pak zase vrátil do původního koryta. Všude hrobové ticho, ani ptáci nezpívali.
Dorazil jsem k modré turistické a odbočil po ní vlevo ke studánce Hrdinka. Kdo ví, proč se tak jmenuje, třeba proto, že teče i za největšího sucha. Je obklopená olšemi. Na téhle je nádor tak velký, jaký jsem snad ještě neviděl.
U studánky jsem se ani nezastavoval. Když jsem nedělal snídani, měl jsem litr vody k dobru. Pokračoval jsem dál po modré lesem duchů. Cestou jsem potkal trojici kluků stejně postižených jako já – čundráky. Jen nebyli celí v zeleném, takže méně postižení :-). Pozdravili jsme se a pokračovali každý svou cestou.
Vlevo ode mě jsem slyšel, jak na hřebeni teče voda, jak drobný pramínek skáče po kamenech. Později jsem ale zjistil, že je ten pramínek po celé délce hřebene a že to není pramínek, ale že na bucích kondenzuje mlha a pod nimi v podstatě prší a to dělá ten zvuk.
Obětní kámen. Tuhle trasu jsem si záměrně vybral kvůli návštěvě Obětního kamene, nikdy jsem tam nebyl. Vydám se tedy ke kameni.
Šipka ukazuje sem. To si děláte prču, ne? Krpál jako prase a stezka nikde. Jen ostružiní. Naštěstí jsem kousek zpátky jednu úzkou cestičku objevil. Shodil jsem batoh za hromadu smrkových větví a vydal se nalehko nahoru.
Jsem skoro nahoře, doufám, že Obětní kámen není jen tahle skalka.
Míjím dva převisy. Pak jsem se dočetl na ceduli nahoře, že jsou to: Dvě polojeskyně s kusy hrubých model
Jsem nahoře. Ten šutr je fakt tady, hurá. Našel jsem Obětní kámen. Kdoví, jak vypadá z druhé strany? No slezu z téhle skalky, vylezu na druhou a podívám se.
Tak to je hustý. Vypadá parádně. Copak se tu asi kdysi odehrávalo? Koho nebo co obětovali? Nebo tu nechávali jen bohům jídlo? Mapy.cz píšou: „Kámen má tvar mísy nebo křesla se žlábkem na odtékání krve. Podle některých pramenů se zde opravdu konaly obětní rituály.“ Hm, tak to asi nebylo jen jídlo.
Porozjímal jsem a pustil se zpátky směrem k batohu. Na cestu mi mával tenhle mladinký modřínek. Smrkovec, na němž jsem, je fakt krpál, hlavně takhle z pohledu shora.
Dám si u batohu pauzu. Pak pokračuju několik kilometrů dál. Před vískou Skalka mě zaujal tenhle náhrobek. Sice jsem k němu nešel, ale takhle skrz větve vypadal tajemně. Hned vedle kříže je polorozpadlé odpočinkové místo, ale nezastavuju.
Jsem ve Skalce. Asfalt bude ale naštěstí jen na chvilku. Všiml jsem si, jak teď krásně ladí fasáda domečku s podzimní barvou vína, co ho pokrývá. Za Skalkou končí modrá a já se napojuju na červenou
Opět klesám stezkou plnou krásného bronzového a zlatého listí, tentokrát javorového. Ne, fakt nemám foťák nakřivo, kontroloval jsem to několikrát. Všechny stromy jsou tu nakloněné na jednu stranu.
Tahle červená je zvaná Zlatou stezkou Českého ráje a konkrétně tahle její část je navíc Naučnou stezkou Příhrazskými skalami. Zatím míří pořád dolů, z původních 350 metrů nad mořem se dostanu až na 300 a to během tři čtvrtě kilometru.
Přicházím ke skalnímu reliéfu kříže. Měl jsem jeden v plánu navštívit, ale to není on, o tomhle jsem nevěděl. Je tu krásně, a hlásí se žaludek, takže si tu dám pauzu a oběd a vlastně i snídani.
K obědu budou poslední zbytky chleba, slaniny a sýra. Přihodím i sýr, co měl být v česnečce a taky stroužek česneku. „Teda ten je fakt vostrej,“ říkám si. Aspoň vypálí bacily. Piju zase vodu ze včerejší studánky, je fakt dobrá.
Jsem po jídle a pokračuju dál. Teď už se stezka zase zvedá. Všude okolo je spousta kamenů a skalek. Oproti horním partiím je tu docela chladno, takže mi kopec pomáhá vrátit se na provozní teplotu, jen ruce trochu ztuhly.
Míjím tenhle opracovaný kus pískovcového bloku s nastříkaným nápisem. Kdoví, proč to sem někdo nastříkal.
Ještě dole v údolí mě protijdoucí varovali: „O kousek dál je to rozbahněný, klouže to, asi to bude chtít i přední náhon!“ No vypadá to zajímavě, ale jdu rozvážně po stupíncích vyhýbaje se šikmým plochám a mé hrubé podrážky to dávají celkem v klidu.
O kus dál je to už v pohodě. Tahle fotka je trochu podobná té včerejší prosluněné. Ale má úplně jinou náladu, stejně jako příroda kolem.
Tak tahle naučná cedule mě zaujala. Perníková chaloupka. Proto jsem odklopil i dřevěnou desku, abych si přečetl rozluštění.
Myslím, že vás pobaví, jako mě. O statku už vím dlouho, ale kdo ho nezná …
Drápu se do kopce dál a dál. Turistů nebo lidí jen na procházce přibývá. Je čím dál těžší nafotit cestu bez nich. Já lidi na fotkách totiž nechci, jen přírodu.
Tak to je on – Píčův statek. Už jsem tu byl asi dvakrát, ale ještě nikdy v mlze. Ta statku dodává nádech tajemna. Krásná stavba to asi byla. Mapy.cz píšou: „Rozsáhlé kamenné základy a zbytky zdí, včetně vytesaných sklepení v pískovcovém podloží, se dochovaly z původního statku. První zmínka o jedné z nevětších usedlostí v kraji pochází z roku 1554. Největšího rozkvětu dosáhl statek od 18. století až do poloviny 20. století, kdy patřil rodině Píčů. Po roce 1948 byli obyvatelé vyhnáni a uvězněni, statek byl opuštěn a postupně rozebírán.“ Škoda.
Stoupám dál do kopce a trochu neplánovaně si dělám krátkou zacházku na vyhlídku Klamorna. Stávalo tu stejnojmenné pravěké hradiště. To mě ale moc nezajímá, už jsme ho s klukama kdysi prolezli. Zajímají mě výhledy do kraje.
No není to nádherná podívaná? Vím, že to není to, co se dalo očekávat, ale mně se ta fotka i tak líbí.
Cestou zpátky na červenou míjím tuhle už bohužel zesnulou tanečnici. Žádná borovice kolem není tahle zkroucená do spirály.
Ještě scházím do rokle pod Klamornou. Tady jsem snad nikdy nebyl. Asi by se tudy dalo sejít až do Kavčiny, ale tam nemířím.
No, ještě slezu o kousek níž. Je to tu fakt parádní. Chvíli se kochám vysokými nakloněnými stěnami a pak už zase zpátky do prudké zatáčky červené, kde uhýbá neznačená pěšina, kterou se chci dneska dát.
Odměna za to, že nejdu po značené stezce na sebe nenechá dlouho čekat. Hlasy lidí už neslyším, jsem sám v tropické (trochu chladné) džungli.
Tohle je ten kříž, co jsem chtěl vidět. Proč tu asi je? Vedla tudy dřív nějaká cesta?
Vedla. Sice to pod listím není vidět, ale je tu stále ještě kamenné dláždění té cesty. Po ní dál ale nepůjdu. Cesta vede do kopce a já musím z kopce.
Na křižovatce mě zaujala tahle nádherná hra barev. Stále sytě zelené ostružiní, žluté listy lísky, bronz bukového koberce a všudypřítomná mlhavá bílá.
Za roklí se přede mnou otvírá tahle krásná rovinka s bučinou. Nasávám ten vlhký vzduch a vůni mokrého listí.
Pokračuju dál. Z hřebene mě tiše pozoruje rys. Je tak majestátný, ani se nepohne, jen mě sleduje pohledem.
Přicházím opět na turistickou. Tentokrát je to červená i modrá. Poodejdu pár kroků vlevo, abych zachytil tuhle krásnou úzkou branku a pak obracím vpravo a mířím do poslední dnešní dominanty.
Tahle impozantní puklina ve vysokém masivu se jmenuje Studený průchod. Je tu opravdu zima.
Průchod je tak úzký, že ani nemusím moc roztahovat lokty, abych se dotýkal obou stěn najednou. S někým se tu míjet, bylo by to celkem těsné objetí a navíc s batohem takřka neproveditelné.
Po úctyhodných sto metrech jsem u východu. V téhle úzké soutěsce je mezi skalami i v největších letních vedrech teplota pod 10°C.
Proti průchodu do mlhy vystupují další a další věžičky a kamenné bloky. Vše je pokryto spadaným bukovým listím a to jako peřina uspává okolní krajinu dřív, než se v zimě k listí přidá sníh.
Od průchodu scházím po žluté. Ještě zdvíhám zrak k několika mohutným a vysokým věžím. A taky k nezmarům na jejich vrcholech. Borovice je opravdu obdivuhodný strom.
Míjím pro mě poslední kámen Příhrazských skal a scházím do Olšiny.
Žlutá mě vede kolem téhle úžasné hospůdky se skvělým majitelem. Nesčetněkrát jsme tu s ním seděli do noci a spali za hospodou na pódiu. Ráno měl pro nás vždycky připravený vývar a pivko na spravení. Tady naše čundry poslední roky začínaly, teď ten můj tady končí.
Už mě čeká jen asfalt. Na patře se mi mísí sladkost radosti z prožitého víkendu s pachutí konce.
Cestu lemují jeřabiny. Neodolal jsem a pár si jich utrhl. Miluju tu směs jejích sladkosti a hořkosti, stejně jako je chuť výprav a vlastně i celého života.
Tohle je víc než jen podchod pod dálnicí, je to symbol. Tohle je návrat z nádherného prožitého dobrodružství do reality všedních dnů. Doufám, že světlo na konci tunelu není jen klam a všichni ho brzy uvidíme.
Jsem tu, jsem na skutečném konci mé výpravy za dobrodružstvím. Bylo tu nádherně, děkuju, děkuju mockrát. Bylo to úžasný. Asi za půl hodiny mi jede vlak, tak mám čas se vzbudit ze sna. Nezapomenout nasadit náhubek a pak …
… pak už mě vlak odváží zpátky k domovu – tam, kde můžu plánovat další dobrodružství. Ahoj.
A touhle trasou jsem zakončil své putování v Ráji:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
