Sám v Ráji – den první

celá akce 6. – 8. listopad 2020

Jičín. První nucená zastávka. Zrušili mi přípoj, tak mám hodinu čas. Ráno je jak malované . . . bohužel jen bílou.


Valdická brána, tuhle dominantu jsem nemohl vynechat. Oslovil mě před ní potulný básník, zarecitoval dvě básně o stromech a žádal o drobáky nebo cigáro. Ani jedno jsem bohužel neměl. I jízdenku jsem musel platit kartou, protože pokladní neměla za litr nazpátek.


Na konci pěší zóny je tenhle krásný dráček. Dvoutunová kovová plastika je dílem absolventa turnovské umělecké školy Jiřího Kmoška, který ji vytvořil jako svou maturitní práci. Pokochal jsem se a zase hurá na vlak.


Konečně jsem dorazil do startu svého čundru. Je deset dopoledne a mlha se stále nezvedá.


Minul jsem rybník Vražda a tohle je Němeček. Zajímavé názvy, že?


Že by se klubalo sluníčko? Uvidíme.


Třetí Jinolický rybník zvaný Oborský. Tam v dáli za pláží jsme jako kluci kempovali, to bylo někdy po revoluci. Vzpomínky jsou sice mlhavé jako výhled, ale na některé detaily z pobytu nikdy nezapomenu.


Kroky stáčím směrem na východ a mířím za Rumcajsem, snad ta zacházka bude stát za to.


Polyká mě les. Nádhera. Na to jsem se těšil celou cestu vlakem.


Všude kolem je spousta krásných trampolín ověšených malinkými perlami rosy.


První výhled do dáli. Co tam je, jen tuším, ale to mi vůbec nevadí. I mlha má své kouzlo.


Vedle cesty na mě září krásnorůžek vyrůstající z malého pařízku. Až, když jsem blíž, všimnu si i nádherných pavučin.


Jsem tu. Takhle pěkné jsem to ani nečekal. Jdu Rumcajsovo obydlí prozkoumat blíž.


Celá rodina je doma.


Cipísek se válí v posteli a jen na mě udiveně valí oči, co tu v takovém nečase dělám.


Mají tu i návštěvní knihu. Bohužel žádná z psacích potřeb není funkční. Ještě, že mám stále s sebou tužku. Zapisuju datum 6.11.2020 a přezdívku. Poslední zápis přede mnou je ze včerejška. Ještě chvíli se přemlouvám, nakonec hodím bágl na záda a razím dál.


Tak a kudy teď do Prachova? Po modré nebo po zelené? Zelená je do kopce, volím modrou.


Po pár stech metrech na mě jukne z mlhy vysoká skála, tu musím vidět. Drápu se tedy do kopce.


Stálo to za to, je nádherná. Takovéhle pohledy si přeci nenechám ujít.


Drápu se ještě výš a nakonec jsem na té zelené stejně skončil 🙂


No a, když už jsem tedy na té zelené, nesmím vynechat vyhlídku Václava Čtvrtka zvanou Přivýšina.


Slézám dolů a jdu pod její krásnou věží.


Jako duchové vystupují z mlhy další a další skalní věžičky.


Některé mají u paty i hluboké propasti.


Jsem na lesní cestě. No tohle místo připomíná spíš oranžový rybník.


Míjím pomník padlým chrabrým vojínům v boji dne 29. června 1866.


Míjím i vstup do Prachovských skal. Tam už jsem letos byl s rodinou a pokračuju dál po žluté směrem k Parkhotelu Skalní město.


Je poledne. Slunce se prodírá mlhou, hurááááá.


Za půl hodiny se mlha jako zázrakem úplně vytratila. Les začíná hrát pod slunečními paprsky všemi barvami. Buky září typickým podzimním zlatem.


Tohle místo jsem chtěl navštívit už v létě, nějak to tehdá nevyšlo. Ale teď jsem tu. Dám si proto na chvíli pauzu a . . .


. . . taky oběd.


Ukrajuju slaninku a sýr, ukusuju chleba, kochám se okolím, užívám si doteky slunečních paprsků.


Než jsem dopil pivo, slunce se zase schovalo. To jsem ještě netušil, že ta krátká chvíle byla jediná, kdy ho za celý den uvidím. No, je čas jít dál.


Dorážím k rybníčku Pelíšek. Je tu odpadkový koš, tak s sebou nemusím tahat plechovku od piva daleko. Odbočuju ze žluté a pokračuju dál po červené.


Míjím stejnojmennou sochu bůžka Pelíška. Ta původní tu stála od 10.června 1939. Později byla nahrazena novou verzí znázorňující praslovanského bůžka inspirovaného sochou Radegasta na Radhošti nebo kresbami Mikoláše Alše.


Procházím údolím lemovaným skalami po obou stranách.


Trošku funím do kopce, tak mám občas důvod se zastavit a pokochat se krásou kolem.


Přicházím k Pařezské Lhotě. Tu míjím a pokračuju dál po červené.


Míjím i krásnou zříceninu hrádku Pařez. Tam jsem byl s rodinou v létě. Pokud budete ale poblíž, určitě stojí za to se tam po schodech vydrápat, jsou tam krásné tesané sluje se dveřmi, okny a policemi.


Tohle by bylo skvělé místo na bivak nebo i pro stanový tábor. Na fotce to není vidět, ale všude je písek žlutý nebo šedivý, ale v jednom místě je sněhově bílý.


Drápu se na Velkou horu. Tohle je pohled zpátky. Hned u cesty jsou dvě červené krasavice, ty zatím stojí, ale viděl jsem cestou hodně ukopaných nebo jinak poškozených … nechápu, kde se to v dětech (nedejbože dospělých) bere, kopat do té krásy.


Cesta mě vede nejdřív skrz mladou bučinu …


… a pak i mezi javory.


I ty se krásně zbarvily do žluta.


Procházím vískou Loveč, kde se ptám místních na nějaký blízký otevřený obchod, prý Vietnamci v Mladějově. V dálce už ho vidím, tedy jen Mladějov. Tam si dám pauzu.


Scházím po asfaltce k mladějovskému koupališti a po levé ruce jeden šípek za druhým.


Po pravé se zase objevily pámelníky. My jim vždycky říkali lupavky nebo praskačky.


Vietnamci měli otevřeno, tak jsem si dal před krámem pauzu a koupenýho lahváče. Z Mladějova už jdu po modré vytěženým a smutným údolím. Smrdí to tady zmoklými spáleništi od větví.


Na konci se zase objevují větší skalky. Tuhle obsadil malý smrček a rostl a rostl, až je z něj celkem obr.


Jinou skálu zase opanovaly borovice. Nechápu, proč tam tuhle nechali – třeba doufají, že se vysemení dřív, než ji srazí první vichr. Bez větrného štítu ostatních podle mě nemá šanci tu dlouho vydržet.


To už se blížím k Dolnímu mlýnu, který býval napájený z rybníka …


blb58


… z rybníka Doly – zvláštní název pro rybník.


U rybníka stojí skalní výklenková kaplička s vysmátým kněžím. Podrobnosti jsem o ní nezjistil. Opouštím turistickou trasu a mířím pěšinou podél Žehrovky a po hranici tamní přírodní rezervace.


A hned po půl kilometru takové štěstí – ondatra. Moc času mi nedala, ale mám obrovskou radost, že jsem aspoň takhle nekvalitní snímek stihl v tom šeru pořídit. Pak se potopila, podplavala klacek a zmizela pod břehem, kam už jsem neviděl.


Tak tohle je rybník Nebákov. Je to taková hubená nudle, ale na délku má úctyhodného skoro jeden a půl kilometru. Jsem asi v půlce a tohle je pohled zpátky směrem k Dolům.


Už budu skoro u hráze. Scházím po kluzkém koberci z bukových listů.


V tomhle místě jsem přehlédl listím zapadaný schod a trochu si podvrkl kotník, snad to rozchodím. No čumím kolem a nedávám pozor. Ale není se co divit při té nádheře okolo.


Na konci rybníka je barokní mlýn jehož dnešní podoba pochází z přestavby v roce 1743. V jádru je však ještě starší, již z roku 1455. Je zajímavý nejenom svojí historií, ale také přimknutím ke skále. Podle majitele Václava Víka se mu také říká Víkův mlýn. Je prohlášen za kulturní památku.


Od mlýna vede pod cestou náhon a jeho voda teče souběžně s hrází a taky podél další místní dominanty …


… chaty Nebákov. Teprve před pár lety jsem zjistil, že její majitelka je sestřenka mého kamaráda. Mají už v tuhle roční dobu zavřeno. Když jsem tam teď odpočíval na terásce, šla právě ven pro dříví. Tak jsme chvilku pokecali.


Vylezl jsem na hráz a dal si tam druhé, poslední, pivo. A taky zavolal domů, že jsem v pořádku a skoro v cíli.


Mají tu i krásně ozdobený pahýl thuje. Dopil jsem pivko a šel ještě asi necelý kilometr dál do místa, kde jsem doufal, že budu nocovat.


Jsem tu, jsem v cíli, hurá. To bude můj dnešní hotel.


Je to opravdu útulný pokojíček. Dokonce má i rovnou podlahu. Shodím batoh a půjdu se podívat po okolí po dříví. Všechno je vlhké, ale je tu pád spadlých bukových a dubových větví. Taky nedaleko jsou asi už suché pořezané mladé habry. Tak snad bude na ohýnek na celý večer.


Setmělo se, vzal jsem si s sebou i lampičku. Ve výklenku vzadu je pro ni ideální místo. Rozsvítil jsem ji, takže je tu teď hezky útulno.


Všude je klid, tak jsem si připravil hoblinky a třísky. Snad to chytne a bude hořet.


Po chvíli přemlouvání se ohýnek u vchodu rozhořel. Trochu čoudí, ale to mi moc nevadí, kouř dovnitř nejde.


Nastal čas večeře. Jelikož je celý den chladno, mohl jsem si s sebou vzít i syrové vepřové. Naklepu, no spíš naďoubu ho paličkou z větve. Olej mám, koření mám, takže vaření může začít.


A jde se smažit. Trošku z jedné strany, aby se zatáhlo, pak otočit, osolit, opepřit a po chvilce to znovu zopakovat.


Mám hotovo. Vzal jsem si s sebou i víno, tak to bude luxusní večeře. Hmmm a byla. Dopil jsem vínko, zalezl do spacáku, chvíli poslouchal usínající přírodu a čekal, až dohoří oheň. Pak už jsem zavřel oči a díky únavě po náročném dni rychle usnul. . . . A jak to bylo dál? To se brzy dozvíte v dalším díle.


Tudy jsem šel první den:

pokračování příběhu – DEN DRUHÝ

CELÝ ROK 2020


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře