Sám v Ráji – den druhý
celá akce 6. – 8. listopad 2020
A je tu nový den. Tak takhle vypadá můj výhled přímo ze spacáku. Je osm. Sice mě už před šestou vzbudilo nadávání kačerů na nedaleké strouze, ale ještě jsem zabral. Nechápu, co to mají ve zvyku, takhle řvát po ránu.
Aktuálně je pět stupňů. Večer bylo taky, ale díky ohýnku blízko u vchodu se v jeskyni zvedla teplota až na sedm. A já se divil, že mi je celou noc vedro. Nejmíň bylo asi v těch šest hodin – poznal jsem, že je kosa, protože jsem šel čůrat skoro nahatej 
.
Takhle to moje doupě vypadá. Fakt luxusní spaní. Žádná rosa uvnitř, žádné mžourání v mlze. Jen trochu omezený výhled.
No konec poflakování, jde se snídat. Rozehřívám Rusáka a už se těším na kafe.
Dneska budou ke kafíčku nejen smažená vajíčka, ale i anglická slaninka.
No není to nádhera? Ještě teď se mi při té vzpomínce sbíhají sliny.
Jsem po snídani, mám sbaleno a vyrážím. Takhle někdo ozdobil vchod do jeskyně.
No a tahle fotka není z Egypta, ale další výtvor, tentokrát na stěně vedle jeskyně hned u cesty. Ten mech tomu dodává šťávu, co?
Tohle je ta strouha, co na ní hulákali ráno kačeři. No není to vlastně strouha, je to říčka Žehrovka. Ještě teď se sem tam nějaký kačer ozve do okolního ticha.
Žehrovka mě přivádí k Podsemínskému rybníku. Kačeři jsou hrozně plaší, ale labutě naprosto v klidu.
Ještě pohled zpátky, jsem skoro u hráze.
Vydrápal jsem se skrz křoví a nakláním se nad čtyřmetrovou hloubkou s batohem na zádech, jen abych získal tuhle fotku krásného kamenného mostu přes náhon Podsemínského mlyna. Stálo to za to.
O kousek dál je druhý krasavec, most přes Žehrovku vytékající z rybníka. Tady je přístup o poznání jednodušší – anglický trávník až skoro k vodě.
Před mostem zatáčím vpravo po zelené a kroky mě dovedly k téhle studni. Batoh pokládám na její záklop, doplňuju vodu do lahví i žaludku a dopřávám i obličeji a rukám osvěžující koupel. Lahoda.
Pokračuju dál. Vylezlo sluníčko, dneska snad bude hezky celý den. Zamlžená melancholie skalních soutěsek mizí a otvírá se přede mnou tohle kouzelné údolí.
Jsem na konci údolí, měním červenou za žlutou, odbočuju doleva a teď na mě bohužel čeká kilák a něco po asfaltu.
Už ji vidím, tohle bude další zacházka, jen ale krátká. Schovávám batoh do lesa a nalehko šplhám do kopce po asfaltce. Proč? Kvůli téhle pískovcové věži?
Ne kvůli věži, ale kvůli tomu, co v ní udělal člověk. Je to tahle krásná brána – Pekařova brána. Dá se na ni celkem v pohodě vylézt. Před pár lety jsem na jejím rovném vršku fotil kamarády.
Vracím se k batohu a pokračuju po žluté. Mezi silnicí a žlutou stezkou je mokřad s loukou, kde jsou ovečky snad odnepaměti. To je relax, co holky?
Žlutá mě vede nejdřív po rovině, kde mi bronzový koberec bukových listů šustí pod nohama. Potom chvíli asfalt do kopce do Chlumu. Až tam ale nedojdu a těsně před ním ostře zatáčím vlevo do údolí.
Tam na mě čeká překvapení. Nejdřív cedule „Těžba dřeva“, kterou ignoruju a jdu dál. Dole však vidím chlapy ve slušivých vestičkách. Z dálky jsem myslel, že jsou to těžaři. Chtěl jsem na ně zavolat, jestli můžu projít a jeden hned prst na pusu: „Pssst, čekáme tu na prasata.“ To asi nedrží sekery, říkám si.
Prý po žluté můžu jít dál, ale, že je to obšancované dalšími lovci. Původně jsem měl v plánu po té žluté jít, ale nechci kuli do hlavy a tak se radši drápu oklikou přes kopec. Tuhle cestu znám, už jsem ji párkrát šel, tak vím, co mě čeká za krpál.
Nahoře je to ale krása. Tábor, kde jsme kdysi taky spali v době, kdy už byl opuštěný. Vzpomínám, jak jsem tady klukům usmažil čokoládový bannock dřív, než se vzbudili. Myslím, že to bylo milé překvapení.
V zadním koutu tábora, hned za fotbalovým hřišťátkem se krčí tahle kouzelná chaloupka. Míjím ji vpravo a klesám dolů bukovým lesem.
Ještě se ohlédnu a fotím skálu, ke které je chaloupka přimknutá. Doufal jsem, že ta fotka se sluníčkem vyjde. No, myslím, že celkem vyšla.
Cesta je čím dál prudší, doufám, že se nesmeknu. Tam dole se napojím zase na žlutou. Nesmekl jsem se sice, ale kousek pod tímhle místem mi z batohu spadl klobouk, co jsem tam měl jen položený a zjistil to až dole. Takže jsem si ten závěr dal ještě jednou.
Tahle část trasy je nádherná. Kdysi jsme ji šli v noci s čelovkami, teď si ji užívám za denního světla s plnou parádou.
Míjím rozcestník Podvyskeřský mlýn a pokračuju dál stále po žluté. „Je lehce po poledni, co ty na to?“, ozývá se žaludek.
Poslechnu ho a dávám si pauzu a oběd. Tentokrát jsem ke kousku slaniny a sýra přidal i zbytek anglické od snídaně. Zapíjel jsem tu dobrotu lahodnou vodou z ranní studánky.
Obrovské bloky pískovce jsou až u cesty. Tady mohl být kdysi krásný obrázek, dneska už zbyly jen dva kovové čepy.
V dáli na horizontu hoří buky v popoledním slunci. Někde žlutým plamenem, . . .
. . . někde oranžovým.
Slunce mi zprava zezadu našeptává: „Vyfoť mě, koukej jak jsem krásné.“ Poslechnu.
I dneska potkávám tyhle červené krásky podél cesty.
Poslední žlutá, kterou dneska uvidím. Vlastně jakákoliv turistická značka. Odbočuju vlevo do údolíčka po lesní cestě. Trochu mi to kazí hrubý makadam, radši bych šel po jehličí. „Vylepšení“ cesty ale naštěstí brzy končí a tak se nemusím soustředit na kroky.
Můžu se kochat opět krásou kolem. Miluju tuhle hru paprsků procházejících mezi stromy, . . .
. . . je to jako okno do nebe . . .
. . . nebo jako sluneční vlasy, . . .
. . . prostě se toho nemůžu nabažit. Za každou zatáčkou je hra světla jiná. Nádhera.
Tady, uprostřed lesů, dole na stinném rozcestí končí rovina. Rozhlížím se, kochám a pomalu odbočuju do kopce. V tom proti mě běží krásná laň. Běžecké boty, elasťáčky, sportovní oblečení a minibatůžek na zádech. Jen se míjíme a pozdravíme. Je upocená, udýchaná, ale z pohledu jí srší ta energie lesa a radost, které z lesa čerpám i já, ale trochu jinak.
Mířím tam, odkud laňka přiběhla. Je to tu kouzelné.
Už se blížím k horizontu. Tam nahoře si dám pauzu, tam bude rovina a opět sluníčko.
Ale tady dole je i v odpoledních hodinách ještě chlad a rosa se nemohla odpařit z pavučin pilných pavoučků.
47
Jsem skoro na konci rokle. Trochu jsem odbočil z úzké pěšiny. Přilákal mě tenhle lišejník a džungle kolem.
Už jsem nahoře. Ještě si užívám pohled zpátky a taky vůbec první výhled do dáli za tyhle dva dny. Ještě výhledům brání opar, ale to mi vůbec nevadí, však ještě bude příležitost.
Z kopce scházím druhou stranou dolů. Brzy se lesní cesta mění opět na asfalt a míří k hlavní silnici. Po té jdu asi sto metrů a odbočuju vpravo podél divných bílých slonů – složených klád zabalených do netkané textilie. Míjím svatý obrázek a zase mě polyká les.
Konečně pod nohama cítím bílý písek. Jsem sice ještě daleko od cíle, ale tohle je jasné znamení, že jdu přesně tam, kam celou dobu směřuju.
Po rovince a mírně zvlněné cestě se opět objevují malé skalky.
Přicházím k Srbsku. Do otevřené hospodářské krajiny. Zase chvíli půjdu po asfaltu, než mě tahle ves vyplivne opět do lesů.
Míjím golfové hřiště. Je opuštěné, jen správci po něm drandí s obřími sekačkami.
Na cestě vedle hřiště je spousta turistů, které sluníčko a víkend vytáhly ven. Nedivím se jim, je tu fakt krásně.
Lidi jsou naprosto všude. I na Sokolce, jedné z Příhrazských skal jsou.
Už ho vidím. Komárovský rybník. Je sice polovypuštěný, ale je tam, není to klam. Je to ta světlá prouha za loukou, břízou a borovicemi.
Kudy teď? Rovně nebo doleva? Cesty znám obě. Ta vlevo mě dovede ke studánce, ale vody mám dost, kdyžtak si tam dojdu z druhé strany potom. Jdu tedy rovně.
Opět na mě mezi stromy shlíží kamenní strážci a svítí si v šeru lesa obrovskou lucernou.
Jsem v cíli. Chatová osada Lemberk. Tedy tohle konkrétně není můj cíl, ale už zbývá jen pár kroků.
Tohle je ono, to je „náš“ skalní masiv. A v něm vodou moře vymletý . . .
. . . převis. Pojmenovali jsme ho kdysi, myslím trefně – Převis. Každý, kdo tu s námi někdy byl, a já se ho třeba na výletě v Krkonoších zeptám, jestli byl už letos pod převisem, naprosto přesně ví, který převis mám na mysli.
Každý rok tu zakopeme půllitrovku rumu. Nemnoží se, jen se obměňují. je to taková jistota, kdyby náhodou večer ten náš přinesený došel. Stalo se to, myslím, za ty roky jen asi dvakrát. Všude je spousta lidí a tak čekám na tmu, doufaje, že ty davy zmizí. Mezitím obhlížím okolí a hledám dříví na oheň.
Konečně. V pět hodin nastal klid. Poslední přírodychtiví zmizeli. Já si v klidu došel pro dříví, připravil si ho a asi po hodince rozdělávám oheň.
Borovice hoři dobře, teda líp než listnáče minulý večer. Je sice vlhká, ale po rozštípnutí to jde. Asi hodinku jen tak sedím u ohýnku.
Taky nesmím zapomenout rozsvítit moji kamarádku. Její světlo sice mírně ale osvětluje celý převis, takže pro pohyb a hrabání se ve věcech je naprosto dostačující.
Na fotku s připravenými věcmi na večeří jsem si samozřejmě posvítil čelovkou. Dneska budou buřtíky s cibulí a pít budu, v tomhle místě tradiční, grog. Udělám si soukromou grogpárty. Dvě deci rumu už jsem sice vycucal během odpoledne při čekání, až vypadnou lidi, ale ty zbylé tři mi bohatě stačí na tři půllitrové grogy.
Už se to smaží, už se to peče. Ježíš to je vůně. Už mám docela hlad.
Večeře je na „stole“, první grog uvařený, jde se na to. Fakt jsem si pochutnal. Potom jsem si uvařil ještě dva půllitránky, spálil všechno donesené dříví, počkal, až uhasnou poslední plamínky a jako poslušný občan zalezl v devět do postele. Na dobrou noc mi zahoukal sýček (myslím). A, než jsem usnul, probíral jsem dnešní a těšil se na další den v Ráji. Kdo ví, co přinese … no to se dočtete v posledním příběhu příště.
Moje trasa v Ráji během druhého dne:
pokračování příběhu – DEN TŘETÍ
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
