Sněhem nad Špindlem
23. listopad 2024
Jak jsem minule vysvětloval, co je Trauč, Špindl snad nemusím. Ten zná každý, doufám. Kdyžtak mi napište, rád vysvětlím ve zprávě.
Teď už ale k tomuhle příběhu, začíná opět za tmy, jak jsem minule předpovídal. Dneska vstávám fakt brzo, pro někoho v šílenou dobu, a to po půl čtvrté. Pro mě to zase není takový extrém, protože denně vstávám před čtvrtou do práce. Proč i dnes tak brzo? Jedu až do Krkonoš a chci tam být skoro s úsvitem. Janča mi poslala dvě trasy, kudy bysme mohli podle aktuálních podmínek jít. Jedna má skoro šestnáct kiláků a druhá dvacet jedna. Nechci se do civilizace vracet s rozsvícenou čelovkou, to si radši fakt přivstanu.
Ano, je tu čundr, o kterém jsem psal minule, že by se mi moc líbil, ale že všechno záleží na počasí. Tak si pojďte přečíst, jak to všechno vlastně dopadlo. Opět budu do příběhu vkládat jen některé fotky a ostatní budou v textu schované pod odkazy. Tenhle styl budu už asi dodržovat pořád, protože je mi fakt líto ty povedený fotky hodit do koše a přitom je nemít v příběhu.
I když jsem si nastavil budík na čas padesát minut před odjezdem vlaku, tak nějak jsem nestíhal. Ono, když si vymyslíte, že si ráno dáte v klidu kafe, vykoupete se, zatopíte v krbovkách, uděláte svačinu do vlaku, dobalíte věci a jste poránu trochu pomalejší, čas utíká neúprosně rychle. Šest minut před odjezdem vlaku zavírám za autem bránu u zahrady a, když na to šlápnu, budu na nádraží doufám za tři. Všechno vyšlo, byl jsem jen o minutu pomalejší, ale vlak naštěstí stojí hned na první koleji, takže stíhám přeběhnout, ale na úvodní fotku si ani nevzpomenu. Teď už čekám v Hradci na další vlak.
Z Hradce do Dvora je to asi půl hodinky. Vlak je skoro liduprázdnej, takže jsem si mohl vybrat „čtyřku se stolečkem“, vytahuju svačinu a s chutí se do ní pouštím. Doma jsem si rozpekl tousty a v nich mám anglickou a uzenou cihlu. Listovej salát bohužel doma nebyl, tak to mám trošku chudší, než jsem zvyklý si tohle jídlo dělat. Ale i tak mi přišlo k chuti.
Je vidět, že už se blížím ke Krkonoším. Ve Dvoře leží asi pět čísel sněhu.
Tam přesedám do minibusu do Trauče. Pět minut čekáme na jeden vlak a tak se ptám řidiče, jestli v Trutnově stihnu bus, který odjíždí dvě minuty po našem plánovaným příjezdu. „No jasně, že to stihnem, jedu já,“ říká řidič s úsměvem a mně to připadá trošku namyšlený. Zvlášť, když vidím ty silnice a že máme sedm minut zpoždění.
Do Trauče jsme dorazili stále se sedmiminutovým zpožděním. Vybíhám z busu a klušu na zastávku na druhou stranu autobusáku, protože vidím, že tam několik lidí stojí. Hned na to přijíždí můj spoj. K mému překvapení je to ten samý autobus a ten samý řidič. Jen si změnil na světelný tabuli číslo a směr. „Vždyť jsem vám říkal, že to jedu já,“ směje se. „Nojo, já jsem přeslechnul to TO,“ směju se zase já. Vyrážíme. Začíná pomalu svítat.
Z busu zkouším nafotit za jízdy to krásný svítání, ale přes zapocený a špinavý okna to fakt nejde. Už jsem se uklidnil, že další přípoj stíhám a že nemusíme celou akci přeorganizovat. Kdybych tenhle bus totiž nestihnul, další spoj mi, a to ještě komplikovaně se dvěma přestupy, jede až za dvě hoďky.
Dorazil jsem k Janče. Na nebi to vypadá dobře, ale Sněžka, kam chceme jít, hlásí pocitovou teplotu -20°C a vítr přes 100 km/h. Janča volá do Pece, jestli vůbec pojede lanovka, protože s ní chceme nahoru a pak teprve pěšky. „Už tři dny kvůli větru stojíme a ani zítra nepojedem,“ dostává se jí odpovědi. Nastupuje tedy plán B, který Janča měla v záloze. Bereme auto a jedeme do Špindlu. Nad Vrchlabím krásně do dálky září ranním sluncem osvícené Přední a Zadní Žalý.
Projíždíme Vrchlabím, mým rodným městem. Před námi je opět Žalý a kostel svatého Vavřince. Vavřinec byl jeden ze sedmi diakonů (člověk, který pro církev vykonává službu charitativního a administrativního charakteru), kteří byli umučení a na hranici upálení při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Tady se znova, už po několikátý, zamýšlím nad názvem Žalý. Měl by to být asi ten Žalý, od slova smutný. Ale proč? Vždyť v němčině je to Heidelberg (německej název odkazuje na hojnost výskytu borůvek – v němčině Heidelbeere), což je pozitivní, ne?
Jak se blížíme ke Špindlu, je mi víc a víc jasný, že jsme opravdu v zimních horách. Odsud to vůbec nevypadá, že by měla být na vršcích nějaká fujavice. Nebe modrý s pár mráčky a větve na stromech se jen mírně houpou.
„Koukal jsem na skály v okolí a žádný se mi na lezení nelíbily. Nejblíž k silnici je Emina skála.“ „Já se byla u ní podívat naživo a fakt nic moc. Támhleto je Harrachova skála, je na ní i vyhlídka. Chodí se na ni většinou z druhý strany od Míseček.“
Jsme na parkovišti. Kupodivu je dneska zdarma. Jsme čtvrtý auto, co tu parkuje. Turisti ještě nevyrazili. Tohle je pohled na jih, kde je fakt obloha skoro bez mraků.
Známý Bílý most v centru Špindlu na fotce nesmí chybět. „Můžeš si přejít na druhou stranu a cvaknout ho odtamtud, já na tebe tady počkám.“ „Nejdu. To bych měl jen s barákama a tady se na pozadí krásně rýsuje ten kopec.“ Most tu stojí už od roku 1911 a jmenuje se opravdu Bílý a ten kopec je Železný vrch. Kolem něj bychom se měli zprava vracet zpátky.
Na Hromovce už se fest zasněžuje. Sezóna začíná. Však je taky pěkná kosa, i tady je pod nulou.
Všude je mrtvo. Špindl teprve vstává a snídá. „Měl jsi jít až k oknu toho hotelu, co jsme míjeli a vyfotit tu paní, co se na nás koukala od plnýho stolu v restauraci.“ Potkáváme první blázny, jako jsme my. Tihle navíc běží.
„Poď sem, tady se dá slízt dolů,“ láká mě k vodě Janča. „Děkuju, že jsi mně to tam vyšlapala, kousek nad hladinou jsou ty fotky nejhezčí.“ A cvakám první peřej.
„Víš, že zimní fotky vypadají v podstatě jako černobílý?“ říkám Janče, než vyjdem o kousek výš. Tam fotím další peřej, ta už je trochu menší, ale hodně se mi líbí ta barva ranního nebe odražená na hladině. Takže fotky nebudou úplně bez barvy. Na Labi je i spousta umělejch kaskád, ty já ale nerad fotím, tak zkouším aspoň nějakou abstraktní fotku.
Poprvé přecházíme přes Labe na Dívčích lávkách. Tady se stéká Labe a Bílé Labe. Tenhle most je přes Labe, vlevo za tou hromadou sněhu je to Bílé a před námi jejich soutok. Vzadu je vidět hora Přední Planina a jako úzký proužek lanovka Pláň. Vedle ten širší pruh je „červená“ sjezdovka s „černým“ prostředkem. Ve vodě se opět odráží růžové ráno.
Tohle už je pohled na Bílé Labe z úzké lávky zase o kousek výš. „Tenhle pohled mi hodně připomíná to, co jsem kdysi v zimě na čundru fotil z Karlovskýho mostu přes Jizeru u Jizerky. Taky samej šutr s bílejma čepicema. Akorát tam nebyly ty peřeje jako tady vzadu.“ Ještě z lávky zkouším jeden celkový pohled.
A taky si přitahuju detail těch peřejí. Hlavně kvůli nim jsem vlastně tady. Jak jsem psal minule, kamarád Petr o nich básnil a Janča mě sem vzala. Fotím i zamrzlé zátočiny a detail, co jsem nazval Tři skupenství vody.
Zleva jsme přišli ke krásnýmu kamennýmu mostu, ten taky patří k Dívčím lávkám. „Ten si musím vyfotit zespoda,“ hledám, kudy slízt k vodě. „Bacha, abys to neměl i s koupelí.“ Nakláním se riskantně nad hučící peřeje, ale fotka, myslím, stojí za to. Ještě přecházím blíž k mostu a zkouším druhou fotku i s peřejí.
Janča fotí z mostu to místo, odkud jsem fotil most já. „Aspoň ti nekazím fotku,“ směju se.
Ještě cvakám pohled na druhou stranu. Na most přichází zřejmě matka s dcerou nebo kamarádky se značným věkovým rozdílem. „Hi, photographer. Can you please take a professional photo for us?“ říkají, když mě vidí se zrcadlovkou. „I am not professional, but I will try it,“ směju se. Jsou spokojené, loučíme se a my jdeme dál.
Sněhu přibývá a cesta začíná být trošku strmější. Rozepínáme bundy, i když mrzne. Vstupujeme do Krkonošskýho národního parku a do Ptačí oblasti Krkonoše. Teda aspoň podle cedule.
A fakt hned pár metrů za cedulí vidíme poletovat nad hlavou nějaký drobný ptáčky. „Hele koukej, brhlík. Je za větví a šplhá nahoru.“ „Jo, už ho mám v hledáčku, jen čekám, až se ukáže.“ „Je krásnej, je jako indián s tou proužkou přes oko,“ konstatuje Janča. A já ji dávám za pravdu. Na druhý straně se mi zalíbily bochánky sněhu na mladým buku.
U rozcestí Pod Jeleními boudami je přírodní jez, v podstatě kaskáda. A nad ní tohle krásný starý stavidlo. Přemýšlím, proč tu je. Náhon tu žádnej není, jen obchvat tý kaskády.
Janča mě vede cestičkou k Velkému vodopádu. „Spadnul tady strom přímo na místo, odkud byly fotky nejlepší.“ „Kdybych to věděl, vezmu s sebou i pilku,“ žertuju. Nevím, proč jsem kolikrát línej, sundávat z batohu stativ, když mám pak problém dlouhý časy, co chci, udržet. Janča mně stativ z batohu sundala a tak tahle fotka je nakonec díky ní pěkná. Líbí se mi ta tyrkysová voda. Taky ten led vedle proudu je krásnej a tak dělám nejdřív celej záběr a pak i jeden detail i druhej.
Nalevo od trasy jsou skalky. Jsou zřejmě odhalený díky budování cesty podél vody. Na hodně místech jsou na nich moc krásný rampouchy.
Zvedám zrak i objektiv. Nad námi to začíná vypadat nadějně. Ale mraky po nebi mašírujou fakt dost rychle.
Po pár stech metrech zase sestupuju k vodě. „Ještě, že tady je na těch šutrech sníh a nic nevidím, v létě bych se tady slejzat asi bál.“ Překáží mi v sestupu až k vodě velká skoro ulomená větev. Tak ji úspěšně dodělávám a pokládám před sebe. Vida, když na ni dám stativ, tak z toho bude snad i dobrej záběr. Bohužel se mi ta voda, jak skáče po plotnách moc nelíbí a tak fotím radši tenhle detail. Když se drápu zase nahoru, stojí nade mnou Janča a podává pomocnou ruku. „Děkuju.“
Došli jsme až na mostek přes Hřímavou bystřinu. „Tady taky můžeš slízt dolů,“ nabádá mě Janča. Jdu tam. „Vypadá to moc krásně, ale to do fotky nedostanu, zkusím nějakej detail.“
Vylejzám k lávce a po asi sto padesáti metrech zase na druhý straně scházíme z cesty na takový velký plató, kolem kterýho Bílý Labe opisuje oblouk. Já z něho nejdřív proti proudu cvakám tyhle kaskády a potom ještě jeden detail se zasněženým kamenem.
Pak jsem si ale uvědomil, že je za mnou hrana, za kterou voda mizí a přitom dělá rámus. Málem jsem přehlídnul tenhle úžasnej vodopád Velký skok. Takže, beru foťák se stativem a podél vody seskakuju jak kamzík po zasněžených skalních schodech dolů a zvěčňuju ho.
Vzal jsem ho ještě jednou na výšku a experimentuju s různou dýlkou expozice. „Jak moc rozmazaná voda se ti líbí?“ ptám se Janči. „Tohle ne, to už je moc jako mlíko, tahle je hezká,“ hodnotí výběr ze tří fotek. Shodujeme se právě na téhle.
Nebe už nám opět ukazuje, že to nahoře nebude úplně zadarmo. Tohle bude podle mě začátek Kozích hřbetů nebo Luční hora. Ještě ji jednou cvakám v detailu.
Už zase upoutaly mou pozornost rampouchy na druhý straně cesty. Jaký prazvláštní tvary tu jsou a jak se některý třpytí, i když nesvítí slunce.
Pak už zase slyším hukot vody a přecházím na druhou stranu. Ještě, že tu je prašan, jinak bych měl totálně rozmáchaný asi všechno. Návleky mám samozřejmě v batohu. Ale do bot mi naštěstí nic zatím nespadlo. Fotím takovou menší kaskádku. „To bude asi Malej skok, když tamto byl Velkej,“ žertuju, když se vracím na cestu. „Kousek dál jsou útulny, dáme tam pauzu?“ ptá se Janča. „Jo jasně, rád, už mám docela hlad. Máš něco k jídlu?“ „To víš, že mám.“
„Tahle plechová kostka, to je ono?“ ptám se, když k hliníkovýmu patvaru brodím skoro čtyřiceti centimetrama sněhu. „Jo, to je ono. Doufám, že nebude zabedněná jako ta minule.“
„Nebo půjdem do týhle starý?“ navrhuju. „Mně je to jedno, vyber si.“ Pocitově volím tu starou, ale nejdřív obcházím tu novou a chci se podívat dovnitř. Samozřejmě, že je zamčená. „Prý si tvůrci stěžovali, že v nich lidi nocujou,“ konstatuje už dřív zjištěnou informaci Janča. Jako a k čemu to tu jako postavili? Nechápu. Snad bude otevřená aspoň tahle stará dřevěná poctivá.
Jo, super, je otevřeno. Je tu jen tahle jedna lavička, ale to je pro nás, jako hotelový stůl s polstrovanýma židlema. Paráda.
Odkládám foťák na stativu ke stěně, aby nepřekážel a napadá mě, vyfotit si botky, jak skvěle fungujou. Ty nejvyšší bílý tečky ukazujou, jak hluboko jsem byl ve sněhu. A kalhoty jsou taky skvělý. No, ono hlavně je fakt velký plus to, že je sníh opravdu suchej.
Konec blbnutí, jde se jíst a pít. Já vytáhnul termosku s čajem, kafem a jedno víčko, jako druhej hrnek a Janča „bednu“ s proviantem jak pro regiment. „Ty ses bála, že se tu ztratíme a najdou nás až zejtra a my bysme mohli do tý doby umřít hlady? Tak já ti trošku ulehčím,“ cpu do sebe dva rohlíky a štrůdl.
Došly a tady nás našly ty dvě cizinky. Ptají se postupně na místní faunu, na ptáky, na jeleny, kance, medvědy a podobně. Jelikož vím kulový, neustále se ptám Janči na jednotlivý druhy, jak to vlastně s nima v Krkonoších vypadá? Dojídáme, dopíjíme a s dámami se už podruhý loučíme.
Už jsme zase na cestě. Nahoře to vypadá čím dál hůř. „Víš, že se teď tudy jde daleko líp než v létě,“ vzpomíná Janča. „Proč?“ „Protože je tu v létě mraky lidí a navíc je to tady kvůli vozíčkářům vyasfaltovaný a to fakt v horách po túře přes kopce nechceš, jít ještě šest kiláků až do Špindlu po tvrdým asfaltu.“ Zkouším během hovoru ještě přitáhnout horizont, jestli to počasí v detailu nebude lepší, není.
Nad námi jsou Kozí hřbety. Po delší době zase vidíme, že se někam v okolí prodraly sluneční paprsky. Ale jen na chvilku.
Potom už zase všechno kolem halí mraky. Sněhu je tu čím dál víc. A je to kouzelný.
Brodím se sněhem, abych vyfotil další vodopád, tentokrát u posledního mostu, kterým se dostáváme na druhý břeh Bílého Labe. Tentokrát není kudy se dostat dolů k vodě. Aspoň ne teď v zimě. Do tohohle údolí se určitě musím ještě jednou vrátit třeba na jaře, až nebude sníh. Spoustu krásnejch míst jsme přešli, protože dostat se na břeh se nám s tou spoustou sněhu zdálo až moc nebezpečný.
Z mostu fotím nejen proti proudu celkovej pohled, ale i detaily vody přeskakující přes balvany a prodírající se ledem a bystřinu u břehu, ale koukám se i zpátky na Železný vrch skoro schovaný v mracích.
„Hele koukej na ty hnědý rampouchy,“ upozorňuje mě Janča. „Nad vodní nádrží Souš v Jizerkách jsem viděl ty rampouchy úplně tmavě hnědý,“ už zase vytahuju starý vzpomínky ze zimního čundru v roce 2016.
Jsme u dalšího vodopádu. Jmenuje se Velký plotnový. Pomalu sklouzávám dolů k vodě. Nevím, kde je ještě pevná zem, tak ťukám špičkou boty před sebou, než postavím stativ. Je tu tolik sněhu, že si v něm při podřepu máchám prdel. Ale stojí to za to. Nejdřív fotím celkový panorama a pak samotnej vodopád.
„Jé, hele chaloupka,“ raduju se. „Jo, jako z pohádky. To je Bouda Bílý Labe. Odsud to už bude trošku do kopce a po šutrech,“ chce mou dobrodružnou povahu naladit Janča.
„Dáme zmrzku?“ provokuju. „Nedáme, ale půjdem támhle doleva a tam je hezká bystřina.“ Když procházíme kolem chaty, chce do její spodní části starší pán zatlačit poměrně těžkej vlek. „Chcete pomoct?“ ptám se hned, jak ho vidím. Chvíli na nás kouká jak na zjevení a pak ze sebe vysouká: „Jo, jasně, děkuju.“ Tak já čapnu oj, Janča tlačí vedle do korby a pán tahá na druhý straně. Vlek je za chvíli v „garáži“. „Tak nashle, mějte se.“
Vedle boudy sestupujeme pár desítek metrů k lávce. Ta je ještě pořád přes Bílý Labe. Tohle je pohled po proudu směrem ke Špindlu.
Při pohledu na druhou stranu se zleva připojuje k Bílýmu Labi Čertova strouha. Do jejího údolí mě Janča původně chtěla vzít. „Je to tam moc hezký. Spousta kaskád. Ale ty ty lidma vytvořený vodopády nemáš rád, tak ta zacházka nemá cenu.“ Má pravdu holka. Radši lezu na šutry před lávku a zase si máchám prdel ve sněhu. Ale stojí to za to. Fotím nejen tu lávku před sebou, ale i detaily na strouze a kousíček vršku Bílýho Labe.
Je tady fakt spousta sněhu. Janča kouká do mobilu, jak to nahoře vypadá. Tady se ještě můžeme rozhodnout, kam jít, aniž bysme se pak vraceli, když uznáme, že to je fakt na pytel. „Luční hlásí viditelnost sto metrů a furt tam fouká.“ „Tak to na to prdíme,“ srabácky volím ústupovou cestu. „Ty si nechceš vyfotit Luční v mlze?“ rejpe do mě Janča. „Ne, to fakt nechci.“
Je rozhodnuto. Jdeme po úbočí po žlutý do Špindlu. Před chvílí jsem dal stativ na batoh, že už žádná voda nebude. „Chceš ho sundat?“ „Ne, nechci, to udržím.“ … No, neudržel. Je to rozmazaný. Fotil jsem totiž studánku svatého Huberta kousek nad chatou Bílé Labe a opět jsem chtěl mít máznutej jen ten proud. Příště takovou fotku ani nebudu prezentovat, tady se mi ten nepodarek hodí spíš jen na ukázku toho, jak jsem línej nebo ješitnej nebo prostě blbej. Haha.
„Neříkala’s, že to bude mírně do kopce a potom skoro po vrstevnici?“ Není to sice úplnej prďák, ale do kopce to teda je.
Už se to trošku zmírňuje, stoupáme fakt jen pozvolna. Ale je to tu fakt nádherný. Sněhu zase přibylo. Úzká cestička kličkuje mezi smrky obtěžkanými pořádnýma čepicema. Když jsem uhýbal protijdoucímu páru, probořil jsem se ve strouze vedle stezky až ke kolenům, ale chvíli jsem tam setrval a fotím průhled na protější skoro neviditelný kopec. Tam už zase na některý místa dopadají paprsky slunce.
Zkouším zase abstrakci. „Když tohle někdo uvidí a nebude znát souvislost, třeba ani nebude chápat, na co se kouká.“ „Vypadá to, jako bys padal a u toho si omylem vyfotil svetr,“ směje se Janča. Rád bych napsal, že nám statečně prošlapávám cestu, ale v předchozích dnech už tudy někdo šel, takže jdu jen prostě první a občas se na Janču za sebou otáčím a ptám se, jestli nejdu moc pomalu nebo naopak rychle.
Většinu času zatím výhledy vypadaly takhle, ale už se nebe začíná protrhávat. Tohle je pohled do údolí Labe, aspoň myslím.
Na nás sluníčko vůbec nesvítí, ale je to lepší než obráceně. Na druhým „břehu“ se rozehrává krásná stínohra. Vidíme, jak jsou kopce nad Špindlem posetý chalupama. Po chvilce se ten ozářenej flek přesouvá nad jednu samotu a já ji zkouším přiblížit. Vůbec netuším, co to je za chalupy, možná Jelení boudy. O spoustě staveb mi Janča říkala, co to je, ale já to samozřejmě zapomněl a teď to doma pracně dohledávám.
I kousek modrýho nebe se ukázal nad protilehlým horizontem.
Otáčím se zpátky a vůbec nelituju, že jsme nešli nahoru na hřebeny.
Cesta se začíná narovnávat a jdeme fakt skoro po vrstevnici. Jsou tu kvanta sněhu. Nechtěl bych to tady produpávat.
Moc si to tu užívám a furt fotím. Nechci nic propásnout a doma mi pak bude líto ty fotky mazat, zas jich bude mrtě a nebudu vědět, kterou …
Na druhý straně se z mraků vynořuje Lužická a Erlebachova bouda. „Ty apartmány vedle Erlebašky jsou úplně nový. Staví se tu o sto šest,“ trošku se smutkem v hlase komentuje můj zájem o to, co jsem vyfotil, Janča. Kousek níž a víc na západ mou pozornost zase upoutaly ty už focený Jelení boudy. Musím se Janči zeptat, jestli jsem je pojmenoval správně, nebo kecám.
Týjo, i nad náma na nebi se začíná objevovat malinko modrá.
Na chvíli jsme zastavili, čekám, až se trochu mraky nad Slezským sedlem rozestoupí a znova fotím Lužickou boudu. „Vidíš tu chalupu nad tou Lužickou? Tak to je hustý, to je Špindlerovka. Netušila jsem, že je odsud takhle krásně vidět.“
Tak tady je sněhu asi nejvíc za celou cestu. Podle mýho střízlivýho odhadu tak pětapadesát čísel. A to není návěj, je to takovej mostek z cesty do lesa. „Zajímalo by mě, k čemu tady ty mostky jsou, jsou docela pravidelně pod sebou.“ „Podle mě jsou to spíš hráze, než mostky. Dole je strouha a, když teče hodně vody, ty hráze mají jen relativně malou trubku a postupně tu vodu zadržujou a propouštějí dál, aby to pak někde dole nespláchlo cestu.“ … a teď mudrujte, kdo se ptal a kdo chytře odpovídal.
Tak tohle je nádhera. „Nedáme tady sváču?“ pokládám tuhle otázku spíš žertem. Tuhle fotku dám snad jako titulku, líbí se mi možná víc než ty vodopády předtím. Nezastavujeme a o kousek dál už zase fotím ty samý chalupy, ale ne už v detailu, tady mi jde spíš o průhled a dojem.
Tady už sněhu ubývá a taky je vidět, že po celou dobu pod sněhem výš asi tekla voda. Je podle mě sice pod nulou, ale ne tolik, aby strouha zamrzla.
Tak tohle je taky skoro kýč. Jako z pohádky. Podle tý kamenný kapličky uprostřed jsem doma zjistil, že je tohle bezpečně Sedmidolí.
Tak, že by na nás taky zasvítilo sluníčko? Uvidíme, necháme se překvapit.
„Vidíš tu kostku na horizontu? To je Petrovka. Koukej, teď mraky trochu uhnuly. Už je vidět líp.“
Tak dneska poprvý vidíme Slunce. Vypadá spíš jako Měsíc, ale je tu.
Napravo koukáme přímo do Labského dolu.
„Tady není skoro žádnej sníh. Všechno je odfoukaný,“ ukazuje Janča na tu strukturu sněhu na cestě. No a taky jsme níž než předtím a na jižní straně kopce, dodávám teď při psaní.
Tak tady jsem dostal od Janči dost rejpavej a provokativní dotaz: „Nahoře se vyčasuje, nevrátíme se?“ No ani náhodou, necháme to na jinou roční dobu.
„Koukej, jak je ta sjezdovka na Medvědíně rozježděná. To je určitě od skialpinistů. A hele, támhle jsou zrovna dva na svahu. Vidíš ten žlutej „kolík“ napravo? Tak za ten se Boldrik vždycky naváže a spouští se dolů.“ „To je to tam tak prudký? Vždyť je Boldrik hodně dobrej lyžař,“ říkám nechápavě. „Prudký to je, ale on se naváže navijákem od rolby a urovnává to tam radlicí.“ „Aha, jasný,“ směju se.
Před náma se zajímavě válí mraky s mezerou těsně nad horizontem. Ale vyfotit to nedokážu, ten horizont doslova zářil. Jak se blížíme ke Špindlu, sněhu je míň a míň.
Už zase vidíme na sjezdovky ve Svatým Petru. Ty gejzíry z děl vypadají jako rozbouřená řeka s peřejema. Slunce svítí skoro zároveň se svahem kopce. Tak to je hustý.
Tak jsme se dočkali. Sice nepřímo na nás, ale hned kousíček za námi se slunce prodralo až na naši cestu.
Už jsme skoro nad Špindlem a dneska definitivně fotím poslední tekoucí vodu. Je to taková malá bezejmenná strouha. Opět to cvakám bez stativu, ale tentokrát jsem to myslím udržel.
Ještě jsme nespadli úplně dolů, tak fotím i poslední panorámata. Vlevo je Mechovinec a vpravo se sjezdovkama Medvědín. „Hele máš tu i svýho oblíbenýho samotáře,“ naráží Janča na samostatně stojící smrk. Já totiž miluju stromy samotáře, jak jsem už několikrát napsal. „Nojo, ale on mi tentokrát překáží ve výhledu,“ pronáším, když se po louce dál a dál brodím sněhem a zkouším vymyslet kompozici Medvědího dolu.
„Ten žlutej barák támhle vzadu, to je škola,“ ukazuje doleva Janča. Ta škola tady stojí už od roku 1935. „Důvodem zřízení české školy ve Špindlerově mlýně bylo posílení češství v této oblasti, která byla převážně německá,“ píšou o sobě na vlastních webovkách. „To je ta celorepublikově proslavená škola, jak vyhrávají ty soutěže?“ „Jo, to je přesně ona.“
„A mají ve Špindlu i kostel?“ „Jo, určitě jo. Tady někde by měl bejt. Mrknu se do mapy. Jo, slezem kousek dolů a už bys ho měl vidět.“ Už vidím věž a nedočkavě mačkám spoušť, abych ji zachytil proti kopci Černá skála. No, abych neurazil, on má přes tisíc metrů, omlouvám se tedy, není to jen kopec, je to hora.
Jsme u kostela. „Je to kostel svatýho Petra,“ čte Janča z mobilu. Já jen teď z tepla domova dodávám, že tu stojí už přes dvě a čtvrt století. Vzadu je vidět sjezdovka ve Svatým Petru, ta shoda jmen asi nebude náhoda, že?
„Tak tohle si musím cvaknout. Jestli si tady dáme na hubu, přidám tuhle fotku k dobru.“ Naštěstí jsme se bezpečně doklouzali dolů. Děcka to tu sice uklouzaly asi podprdelníkama, na kterejch frčely dolů, ale po stranách se to dalo jakž takž sejít.
Jsme zase u Labe. „Hele, už mají ozdobenej Vánoční strom,“ upozorňuje mě Janča.
Zachumelenýho Honzu nesmím opomenout, je to místní patron. Na netu jsem se dočetl: „Jan z Nepomuku je mimo jiné i patronem lidí od vody, vorařů, mlynářů, vodáků a mnoha dalších. Zřejmě proto jsou jeho sochy často na mostech nebo v blízkosti vodních toků. Tak tomu je i ve Špindlerově Mlýně. Socha světce se tady nachází na levém břehu řeky Labe, nedaleko centra. Byla zhotovena v první polovině 19. století a je z litiny. Stojí na betonovém, ne moc hezkém podstavci, na kterém je umístěna tabulka s jeho jménem. Jen její okolí by mohlo být lépe upravené.“ Asi je to starší článek, protože Honza už je na hezkým pískovcovým soklu.
Tak to je konec akce. Jsme zpátky na parkovišti. Je tu plno. Ráno se tu nepohnula ani noha. Proti nám jdou dvě paní a jedna povídá: „Uááá, klouže to. To by bylo dost trapný, si dát na hubu hned na začátku výletu.“ Dávám jim za pravdu, ta horní část parkoviště je fakt samej led, tady už je to ale plný sněhu a v pohodě.
Cestou ze Špindlu projíždíme kolem přehrady. Koukám na ni se zaujetím. „Chceš tu zastavit?“ ptá se mě Janča. „Ne, to je dobrý, už chci do tepla. I když ten domek hráznýho vypadá pěkně … Ne, jeď dál.“ Neposlechla potvůrka a za to jí děkuju. Řízně odbočila na parkoviště u přehrady a jdem se na ni kouknout.
Celá vodní plocha je zamrzlá. Tady nahoře je dost lidí. Nechápu, jak se mi to daří, ale na většině mých fotek to vypadá, jako bysme na světě byli sami. Nebo, v případě mých sólo čundrů, jsem byl poslední člověk, co ještě chodí ven.
Led na hladině je plnej neuvěřitelných obrazců. „To dělají spodní proudy. Je vidět, jak ohromnou mají sílu. V létě to vypadá, že se voda vůbec nehejbe,“ Takže já znovu zkouším abstraktní fotku.
Koukáme i na druhou stranu. Tahle přehrada tu stojí už skoro sto dvacet let. Je nejvýš položenou nádrží na Labi. Hráz je 41 m vysoká, 55 m široká (tlustá) a 154 m dlouhá. Jezero nad hrází je asi kilometr dlouhý a klidná hladina zaujímá plochu 40 hektarů, pro představu je velká asi jako Václavák. Ale nejvýš položená nádrž v Česku jsou Dlouhé stráně – 1348 metrů nad mořem.
I Janča fotí foťákem, ne jen mobilem. Jen jsem ji já s tím foťákem v ruce doteď nevyfotil. Přecházíme na druhou stranu hráze a cvakám znovu hrázní domek.
Pořád nevím, jak to nejlíp zabrat, nakonec se drápu na prudkej břeh nad cestou na louku a tady je to pecka. „Vypadá to jako Stonehenge, viď?“ „Týjo, tak to je dobrý, tam musím vylízt taky. A oba zvěčňujeme nový přepad u přehrady. „Moc povedená kombinace oceli a dřeva,“ chválí Janča a já stoprocentně souhlasím.
Já ještě jednou fotím led na hladině, to je paráda. Než to úplně zabalíme, probíhá mezi námi ze srandy ještě odvěká bitva Nikon vs Cannon.
„Ten znak si musím vyfotit, vypadá moc hezky s tím sněhem,“ inspiruje mě Janča.
„Půjdem ještě pod hráz, jo? Když už jsme tady …“ „No tak jo,“ souhlasím a překonávám lenost, která mě dneska tak nějak provází. A tohle je oficiálně fakt poslední fotka. Tečka.
Hotovo, dopsáno. Ach jo, to je zase dlouhý. Ale vzpomínky jsou elektronicky „zakonzervovaný“ a můžu se k nim kdykoliv vrátit, dokud svět bude ještě normálně fungovat a já budu platit za to, že to tu můžu prezentovat. Než jsem napsal povídání, poslal jsem Janče fotky, napsala mi jako reakci, cituju: „ To vypadá jako výprava na Aljašku. Tolik sněhu 😆. Fotky se ti zase povedly 👍.“ Já jen můžu dodat, že jí taky a moc rád jsem sem některý doplnil.
Bylo to sice relativně krátkejch dvanáct kiláků, ale bylo to opět úžasný, vůbec to nevypadá, že jsme nad Špindlem byli před týdnem. No, Janča si ještě nezapomněla rejpnout: „Uprostřed zimy je tu daleko víc sněhu a to bysme mohli jít na skialpech. Už jsem ti domluvila zápůjčku.“ Nevím, jestli mě k tomu někdy zlomí, ale člověk má prý vyzkoušet všechno.
Loučím se s heslem „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A ještě rád vždycky dodávám: „Aspoň na chvíli.“
A samozřejmě mapa trasy:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Tak jsem měl komentář rozepsaný, ale něco jsem Luboši „zkonil“ a nevím, jestli jsi jej dostal. Proto Ti děkuji za krásný zážitek ještě jednou. Jako vždy jsem si to krásně užil. Krkonoše a Špindl zvlášť mám také rád. Prvně v roce 1969 s kamarádem, dílenským spolupracovníkem ČSAD Honzou Kubínem na odborářské rekreaci. Honza měl, stále má rád… Číst vice »
Moc díky Pepo za komentář, ten první nedorazil, takže je vše OK. Já mám radost z tvých popisů příběhů. Je vidět, že jsi taky nikdy nezahálel a ledacos viděl a že v té chuti vyrážet pokračuješ dál. Jsem moc rád, že se ti i tenhle příběh líbil. Ať se tobě i Alče daří.