Přes tři vrcholy – díl druhý
celá akce 31. srpen a 1.září 2024
Je tu druhý den ráno. Musím říct, že konečně ráno. Večer jsem sice vytuhnul v podstatě hned, jak jsem lehnul, ale asi v jednu ráno se vzbudil a ne a ne zabrat. Asi po hodině jsem na chvilinku usnul a zase se vzbudil a tak pořád dokola až asi do čtyř, od kdy jsem podle Janči spal tvrdě, ale prý nechrápal. Ona na tom musela být ještě hůř, když věděla o každém mém usnutí a probuzení se. Myslím, že to bylo i větrem. Celou noc foukalo a chvílema dost silně a strašidelně. Sem tam při hodně silných poryvech padaly z buků kolem i malé větve a obava, že na nás něco spadne se občas vloudila na mysl.
Ale teď už je světlo, paprsky zešikma protínají koruny stromů a rozehrávají v téhle bučině krásnou stínohru. Takže hlavu vzhůru a vstávat.
No, nemusel jsem vstávat úplně a začal snídani vařit rovnou z pelechu. Včerejší den jsem skončil plameny a dnešek zase plameny začínám. Rozehřívám lihem mého benzínového Rusáka. Konečně se mi snad povedlo vyřešit těsnění kolem regulační osičky, takže plamínek tudy už nešlehá. Ještě budu muset přetěsnit závit u nádržky, ale to spraví asi teflonová páska. Teď ale jdu vařit kafe, už se na něj těšíme.
Ke kafi jsem osmažil buřty a vajíčka. Včera jsme totiž buřty nedělali. Janča před večeří vyndala „na chuť“ kousek sýra, nějaké domácí papriky a rajčátka a to nás zasytilo natolik, že jsme to s pečením buřtů nakonec vzdali. Takže místo chleba jsou dnes buřty. Jen se hodně spekly a bylo z nich mraky omastku, ten jsem radši slil. Takže – dobrou chuť.
Opouštíme přístřešek zanechaný v původním stavu. Byl super, jen jedna malá vada tam byla, má podlahu z kopce, takže jsme se postupně sunuli během noci k jedné straně. Pokud tam majitelé v budoucnu budou spát, jistě to poznají na vlastní kůži. I tak díky za ubytování, i když bylo načerno.
U cesty kousek od přístřešku jen tak pro radost cvakám houbičky. Nemá to žádný hlubší význam. Vlastně se mi tahle fotka hodí, protože jsme kolem nich šli dvakrát. Vyrazili jsme díky mně na špatnou stranu. Asi po tři sta metrech jsem si uvědomil, že naviguju blbě. Janča koukla do mobilu a potvrdila mi to. Od téhle chvíle se mi mele v hlavě jedna věta: „Lidi pořád čumí do mobilu a pak ani nevědí, kam jdou. Já nečumím do mobilu a pak bohužel nevím, kam jdu.“ Holt se nesmím spoléhat na to, že si trasu z mapy pamatuju, a mrknout se na mapy.cz častěji.
Vydupali jsme zpátky kopeček k přístřešku a zase spadli dolů do Újezdce. Hned na kraji lesa nás vítá takováhle krásná samota. Kousek níž je ještě hezčí chalupa s vejminkem, které lidi často fotí, ale stálo před ní SUV, takže jsem tu fotku vzdal.
Už jsme přímo v Újezdci (tady jsem si na trasu vzpomněl a ostře zabočit vlevo jsme nezapomněli). Tuhle chaloupku jsem viděl na netu i s dědečkem na lavičce. Dneska tu dědeček taky je, ale odešel s konví za dům, asi pro vodu.
Na mapách.cz stojí: Hasiči. No tak tohle je ono, jejich zbrojnice z roku 1903. Jestli hasičská nebo požární, přečíst už nedokážu, je to vybledlý a opadaný. Slušel by jí nový kabátek a nesluší jí ta novostavba a rozestavěný barák za ní. Ale co, lidi chtějí někde bydlet…
V itineráři mám napsáno: „Za hasičema odbočit z asfaltky vpravo a zamířit přímo k vrcholku Kumburku.“ To je ono, ten kopeček vzadu je náš třetí vrchol, Kumburk. Itinerář jsem si doma napsal proto, že se jím budu při navigaci řídit, abych nemusel pořád já nebo Janča tahat mobil. Většinou to funguje, pokud se nezakecáme a bod, kde se mění trasa, nemineme.
Dneska další mraveniště. Ještě menší než včera. Mravenci využili pařez jako základnu a rozšiřují se dál směrem na jihojihovýchod. Na sever je svah nahoru a navíc jsou z té strany chránění pařezem, takže využívají maximum sluníčka a tudíž tepla. Příroda je prostě geniální.
Nechtělo se nám jít po pěšině skrz mladé smrčí a vysokou mokrou trávu, tak jsme si to „zkrátili“ starším lesem. Ze začátku byl nádherný, jen mech, trsy trávy a šišky. Ale pak se začaly objevovat padlé stromy a spousta větví po těžbě. „Prostě bordel jako u nás v lesích,“ komentujeme společně. Jediný hezký les na čundru z pohledu čistoty na zemi byl ten borový nad Borkem. Teď už jsme naštěstí na cestě a jde se líp. Kupodivu tu jsou při letošním suchu i kaluže.
Procházíme skrz mýtinu s novými malými stromky, kde krásně zlatě září klasy travin ověnčené pavučinami. O trávy jsem se nikdy moc nezajímal. Ze základky si pamatuju jen Srhu říznačku a Ovsík vyvýšený, ty poznám dodnes, ale zbytek? … Gůgl mi prozradil, že je to Třtina rákosovitá, budu mu věřit a v budoucnu můžu machrovat, že poznám i traviny.
Tak tady budeme odbočovat zas na asfalt. Jsme u Bodu záchrany SM 004. SM jsou Semily, sice je Jičín blíž, ale tohle je okres Semily. Hodně mě překvapilo, že například bod JC 001 je někde uprostřed lesů, šli jsme totiž včera kolem. Možná je nejsevernější v okrese Jičín, nevím. Studoval jsem dokument „Metodická pomůcka pro zřizování, rozmísťování a evidenci bodů záchrany na území České republiky“ a systém, odkud a kam číslovat, nikde není uveden, záleží to pouze na konkrétním okrese. Jen musí dodržovat určitá jiná pravidla nastavená Ministerstvem vnitra.
Kousek za prvním lesem je po delší době výhled, tentokrát na Tábor. Viditelnost je dneska docela slušná.
A už jsme v dalším lese. U cesty jsem zahlédl koutkem oka třpyt tenkých pavoučích vláken. Přidřepl jsem k pavučině a uviděl okno do jiného světa, okno do nitra přírody. A na okně jeho strážce Křižáka obecného.
Za lesem další výhledy do dálky. Tentokrát je vidět jak Tábor (vlevo) tak i Kozákov (vpravo). „Z Kozákova na Tábor vede část Zlatý stezky Českýho ráje, tu jsem si taky někdy chtěla projít postupně celou. Už několik kousků mám za sebou.“ „Neboj, budeme postupně ukrajovat. Dneska teda jen fakt malej kousíček.“
Jsme na Kumburku. Tedy ještě pod ním, jsme u zbytků spodní hradní brány. Vznik hradu se datuje do počátku 14. století. A o sto let později mohl vypadat nějak TAKHLE. My stojíme právě dole u té věžičky.
Odsud vypadá strážní věž, jako by jí stačilo dát střechu, a bude komplet. Ale z druhé strany všechno chybí, zbyla jen tahle půlka.
Zato novější hlavní věž vypadá o dost líp ze všech stran.
Vydrápali jsme se až nahoru právě na tu novější věž. Odsud nevědomky fotím skoro stejný záběr, jako v roce 1994, na niž jsem dával odkaz v ÚVODU celého příběhu.
Honem do sklepení, tam bude chládek.
Teda tahle místnost je obrovská. Kdo ví, jak to vypadá v tom výklenku? Podíváme se.
Týjo, super. Hlavně ten kužel světla je super. Kdyby se tu prášilo, je ještě viditelnější.
Po dlouhý době fotím z nějakýho vršku širokoúhle panorámata. A utvrzuju se v tom, že je to na nic. Není nic konkrétního vidět. Tak zkusím v dalších fotkách detaily.
„Hele koukej, tam vzadu, to je Boleslav?“ „No tak to po mně chceš moc Jani, jsem slepej jak patrona, já tam nic nevidím.“ PS: tohle je hodně přiblížená fotka a dá se na ní tušit velký město s továrním komínem. Vlevo jsou vidět skály, nejspíš Prachovské, takže by to na horizontu mohla být opravdu Mladá Boleslav.
Tohle je pohled na naše známé Tábor (6km) a Kozákov (17km). Těsně vlevo od Kozákova skrz opar prosvítá Ještěd (31 km).
„Jé, hele, nejsou to Trosky?“ ptám se. „Fakt že jo, jsou.“ Tak je vidíme dneska naposled – vzdálenost 15km.
Ještě jsem zkusil zazoomovat na Kozákov a Ještěd za ním vidět líp. To město dole je Lomnice nad Popelkou.
Jsme na další věži a tady je taky vyhlídka. Janča chválí stavitele: „Je super, že se zábradlím mysleli nejen na dospělý, ale i na prcky, jsou tu dvě v různý vejšce.“ Vlevo je vidět ten vstup do sklepení, kde jsme se chladili hned na začátku návštěvy Kumburku.
Tentokrát fotím postupně z východu na západ. Tohle je jasná Černá hora.
„Tohle je s největší pravděpodobností Sněžka.“ „Máš pravdu, koukala jsem do mapy a měla by bejt víc vpravo, ale ne až za Černou horou.“
Odsud taky fotím dva černé kopečky. To je podle mě (při průzkumu mapy doma) Černá skála a Šeřín a za nimi Malý Šišák. nejdřív jsem myslel, že to jsou Zadní a Přední Žalý, ale neseděla mi za nimi ta špička.
Mezi vyhlídkami je zídka a na ní krásně kvete Třezalka a Lnice. Janča mobilem taky fotí a těsně u její ruky si sedl bělásek.
Asi měl fakt hlad, protože naši výměnu snad ani nepostřehl. Sedí na Lnici a saje a saje.
Parádní prohlídku a rozhledy máme za sebou a teď si jdem dát něco dobrýho k pití. Sice tu není lednička, ale Birell jim ještě nezteplal, tak je to osvěžující lahoda. Vstupné je na hrad dobrovolné, tak jsme jim nechali s šibalským mrknutím tučné dýško. Pochopili. Všude je čilý stavební ruch. Čtyři chlapi zedničí a paní u kasy, občerstvení a mezitím jim vaří oběd a v lavoru myje nádobí. Děkujeme, oni nám a odcházíme, naše prázdný plechovky si berou a dávají je do tříděného odpadu, super.
Jsme zpátky v lese. Už cestou sem jsme si všimli těchhle zvláštních značek, co byly na stromech na stejné trase, jako turistické. Janča zkouší Google Lens, ale hlásí jí to akorát, že je to kůra buku. Já jsem doma po čundru rozhodil sítě. Napsal jsem totiž mail člověku zodpovědnému za značení turistických tras po Královéhradeckým kraji a je z Českého klubu turistů. A korespondence dopadla takhle:
Dobrý den pane Mašku,
níže odpověď člověka nejpovolanějšího, předsedy značkařského obvodu Jičín pana Josefa Pilaře.
Čili KČT nemá s těmi dnes už zašlými neobnovovanými kolečky nic společného.
S pozdravem
Josef Simon, předseda Krajské komise značení KČT
Ahoj, to patří cyklistům na závody. Již to nesmí používat. Pepa
Teď už lesy nejspíš až do cíle nebudou, ale vypadá to tu i tak krásně. Otevřená krajina má taky něco do sebe.
Ty linie v přírodě mě fakt baví. Jsem hlavně moc rád, že tu není asfalt.
„Jdem se tam podívat,“ říká rozhodně Janča. „Tak jo,“ já na to.
Tak nevím, buď jsem to vzal ze špatnýho úhlu nebo mám malou představivost …
Jsme ve vísce Brdo. Zase krásná roubenka. „Ještě tu chybí ta kulatá lavička kolem tý lípy, aby si měli místní kde pokecat,“ mudruje Janča.
Sice jsem před chvílí tvrdil, že nejspíš nemám představivost, ale tady z toho úhlu mi Jan Nepomucký připadá (nechci se nijak rouhat) jako svářeč, co drží vítěznou trofej z gymnastických závodů.
Naposledy se otáčím a cvakám „náš“ Kumburk. Na plošině na věži jsou tři lidi. Hrozně mě baví, že si takhle můžu hrát a zvětšením fotky ji zkoumat do detailu. Tohle na mobilu možná nevyfotíte, ale téměř jistě na mobilu moje fotky nezobrazíte tak, abyste tam ty lidi viděli. Moje stránky jsou totiž primárně (a asi archaicky) koncipované pro velký monitor. Na němž už asi moc lidí na mé stránky nekouká. Ale co, důležitější je text a ten je snad čitelný i na mobilu dobře. … to bylo jen takové zamyšlení.
Jdeme kolem lánu zralé kukuřice a snažíme se držet ve stínu. Je tu docela rušno. Asi oblíbená cesta Jičíňáků.
Vyšli jsme na kopeček a zase máme nějaké ty výhledy. Vzadu se matně rýsují Krkonoše. „Hele, není támhleto vlevo letiště? Nebo to jsou cedule na golfovým hřišti?“ „Netuším, zkusím to přiblížit.“
„Jsou tam nějaký stany, spíš takový ty jako na výstavišti.“ Ale letadla nevidím.“ „Hele podle mapy je to letiště Stará Paka.“ „Hmm, tak to jsem netušil.“
Opustili jsem cestu na hřebenu a padáme pasekou dolů. Miluju sice samotáře, ale tohle není ten případ, těchhle je mi líto. To nejsou praví samotáři.
Je po poledni, jsme skoro u Paky a tak si dáváme oběd. Vaří Janča. První pytlík jsem nestihl zaostřit a už tam dávkuje druhý. Mňam, už se těším. „To budeš dělat reklamu zadarmo?“ „Nebudu, je to vzhůru nohama a stejně to nikdo zkoumat nebude.“
„Ježíš to voní. Už se mi sbíhají sliny. No jen tam hezky tu svou lžíci nech, aby to nevypadalo, že jsem to všechno sežral já.“ „Dobrou chuť.“
Po obědě jsme zašli k rybníčku Anna. Pod hrází je hezký posezení i s ohništěm a grilem a taky s odpadkovým košem. Parádní místo na párty. V koši je spousta plechovek od piva, takže místní to tu využívají. Žádný nepořádek tu po nich nezbyl. Super.
Na hrázi fotím Kyprej vrbici. Další úlovek, paráda.
Od Anny míříme k Fařině. Mají tu i „pláž“. Mladý pár si tu roztáhl deku a bude asi romantika.
Minuli jsme zvláštnost Nové Paky – Letní stadion (dosud jsme oba v životě viděli jen zimáky) – a teď jsme v Jírových sadech. „Hele, jdeme pozdě, odjíždí ti pivní kamion. Asi tu byla nějaká slavnost posledního dne prázdnin.“ „Haha, pivo oželím, půjdem najít zmrzlinu.“
Jo! Na náměstí mají dokonce točenou. Tahle vypadá krásně, Já si ale dávám jen vanilkovou. „Promiň, já nevěděla, že ji chceš vyfotit, musela jsem hned ochutnat.“ Sedli jsme si na lavičku, lízali zmrzku a pozorovali život kolem. „Půjdem se mrknout na zkamenělej strom? Viděl jsem ho jako kluk, bude někde támhle v uličce, co klesá z horního rohu náměstí.“
Nejdřív jsme nakoukli do výloh Městského muzea Klenotnice a já byl zklamaný, že tam ten strom není. „Mám dojem, že jsem ho před čtyřiceti lety viděl napravo a muzeum je nalevo.“ Otočili jsme se a je tu cedule s kapradím a araukarity (zkamenělými kousky kmenů) a za nimi …
Ten obrovský kmen! Měří skoro osm a půl metru a rostl v Podkrkonoší před 300 miliony let v období karbonu. Kmen byl objevený v Nové Pace v roce 1953. Je to největší araukarit ve Střední Evropě. Sice jsem nikdy nepochopil, co to Střední Evropa je, ale budiž.
Naproti vitríně je Suchardův dům. Ten je pojmenovaný po Standovi Suchardovi, sochaři a designérovi. Vytvořil třeba pomník Františka Palackého v Praze. Taky navrhoval medaile a plakety. „Víš, že je to můj příbuzný?“ Chlubím se. „Kecáš.“ „Ne, vážně. Ono v Krkonoších je spousta Suchardů, ale třeba učitel prof. Antonín Sucharda z Jilemnice, co žil asi před sto padesáti lety, můj příbuzný není,“ směju se. „Tady se někde rojí včely, slyšíš to?“ „Máš pravdu,“ souhlasím.
A ono fakt. Včelky si udělaly úl v Suchardově soše.
„Ještě máme čas, tak tě zavedu ke kostelu, co k němu vedlo takový zchátralý hodně velký schodiště. Tý jo, oni ho taky opravili.“ „No vypadá moc hezky.“ Je to takzvané Růžencové schodiště. Má padesát schodů po pěti. Účelem nebyl jen snazší přístup věřících k chrámu, ale zároveň bylo i symbolickým odkazem k růženci a k modlitbám, které poutník má odříkat před vstupem do kostela. Podél schodiště byly na zdi obrazy ze života Panny Marie. Už tam radši nejsou a jsou v klášterní chodbě.
Nějaký člověk, co nad schodištěm telefonoval, nás pak pozval do kostela a udělal nám celkem slušný výklad o historii. Jen tak. Děkujeme a vracíme se dolů, už nám to za chvíli pojede. Schodiště vypadá moc hezky. „Ty dřevěný schodnice ale nejsou původní a už se pěkně kroutí,“ konstatuje Janča. Teda holka ty mě furt něčím překvapuješ …
Vyprovodil jsem Janču na autobus a mířím na vlak. Fotkou krásný obrovský kovový vážky na fontáně nad autobusákem je příběh u konce. Tak zase někdy ahoj.
Nikdy nevím, jak fotopříběh ukončit. Otřepané fráze typu „bylo to opět parádní“ jsou sice pravda, ale nechci je zase opakovat. Ale řeknu vám jedno: kdo je pecivál, přichází fakt o hodně. Kdo nemůže ze zdravotních důvodů, toho je mi fakt líto, a doufám, že má někoho, kdo ho i třeba na vozíku aspoň občas vytáhne do přírody.
Je to tu naprosto boží! Doslova.
Mapu dávám tentokrát společně s trasou na oba dva dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Děkuji.
Moc se mi líbí. Shodou okolností jsme se vrátili z hor Orlických. Zvládnul jsem dnes tur. stezku z Luisina údolí na Velkou Deštnou s berlemi po operaci kyčle ze dne 1.7.24. I zpátky. Celkem asi 4,5 km 🙂
Tak to gratuluju Pepo. Seš pašák. Je vidět, že tě příroda furt táhne a to je dobře.