Pěšky kolem Šumperka – díl první
celá akce 4. – 7. červenec 2024
Tenhle příběh výjimečně začíná všedním dnem. Je čtvrtek a my vyrážíme s klukama různými cestami, z různých směrů a různými vlaky za jedním cílem. Tím cílem je Šumperk. Hroch v jeho okolí totiž vymyslel letní čundr. Je to kopcovitá oblast na jih od Jeseníků, takže se na to moc těším. Určitě
tam bude krásně a určitě nám vyjde počasí, jak jinak, že? Není totiž špatné počasí, je jen špatné oblečení.
Sedím ve vlaku, koukám z okna a říkám si, že to teď vypadá venku všelijak, ale určitě se to zlepší, minimálně nezhorší.
Mám za sebou mírný šok s Arrivou, kdy nám štiplístka v předposlední stanici oznámila, že je vlak rozbitý a strojvůdce se to snaží opravit. Takže pojedeme asi za čtvrt hodiny, možná. Ale povedlo se zpoždění nenavýšit, a navíc nám řekla že na nás další vlak počká.
V další stanici kvapně přestupuju na ČD a někdo někde vzadu za mnou volá: „Nazdar Bošku.“ Nechápavě se otáčím a on to Fík a u nohy mu kluše jeho fenečka Brendy. Nechápavě proto, že jsem měl informaci, že bude vyrážet až někdy později k večeru. Jel ale přes Trauč a měl nejrychlejší spoj z nás všech.
V Zábřehu na Moravě máme celkem čas, a tak jdeme ven, provětrat se v lehkém deštíku.
Dojíždíme spolu už celkem bez problémů až do Šumperka. Z vlaku během cesty fotím krásnou scenérii na západě.
Na dálku se s klukama domlouváme, že se sejdeme U Shreka. Není to tu úplně nejlevnější, ale zase je to v podstatě nejblíž nádraží – asi kilák. A tahle taverna je navíc tím směrem, kam chceme ještě dneska pokračovat.
Kluci dorážejí ke Šrekovi asi hodinu po nás. Fík si před jejich příchodem objednal tatarák, ale přinesli mu gyros. Zmatenému pinglovi, ale v klidu řekl: „Mně je to jedno, já sežeru všechno.“ Boldrik si potom objednal Smraďocha a dostal ho.
Já jsem hlad neměl, jedl jsem už ve vlaku, ale zkusil jsem okoštovat Keprníka. Byl vynikající, takže jsem v jeho konzumaci pokračoval. Někde ho uvádějí jako dvandu, jinde jako třináctku, takže trošku silnější pivko. Simír objednal rundu rumů, slavil s námi totiž středeční narozky. A abych nezapomněl, obsluhovala nás po tom prvním faux pas už jen majitelka a ta byla rozhodně schopnější než ten pingl na začátku. A taky byla vtipná a od rány.
Už za tmy a po dešti vyrážíme směr nocleh. Čeká nás něco přes tři kiláky dlouhé stoupání. Simír s Fredou šli napřed a hledali vhodné místo na nocleh. S velkou námahou našli v lese v celkem prudkém a dlouhém svahu jen dolíky pro ně dva, a to ještě museli podklad hodně urovnávat.
My ostatní jsme radši zakotvili jinde. Já s Fíkem jsme spali přímo na lesní cestě a zbytek se uvelebil roztroušený někde poblíž. Teď už je ale druhý den ráno.
V šest mě probudilo sluníčko a hlavně Brendy. Už se nudila. Tak jsem si s ní asi hodinu hrál.
No není k sežrání?
Potom už jsem ale dostal při pohledu na ní, jak chroupe vrhané klacky a trávu, co roste v trsech kousek od mého spacáku, hlad. Takže čínská polívka to jistí.
A taky samozřejmě ranní káva nesmí chybět. Jelikož jsem měl už polívku, nedělám si tentokrát plný hrnek, tak je voda uvařená v cuku letu.
Po snídani, ještě před zbytkem bandy, jen s Fíkem, vyrážím za Simírem a Fredou. S ostatními se sejdeme nahoře na vrcholu.
Stoupáme, my čtyři z tanku a pes, a otvírají se před námi v jednom průseku první panoramata a poprvé vidím Praděd.
V závěru na nás čeká prudký kamenitý prďák. A kam to vlastně míříme?
Na rozhlednu Háj u Šumperka. Rozhledna byla postavená v roce 1996 na místě své předchůdkyně, která v roce 1953 po úderu bleskem vyhořela. Tahle celodřevěná věž stojící na kamenné podezdívce je 24 metrů vysoká. Kluci jdou nahoru, já s Brendy zůstávám dole a hlídáme batohy. Od téhle chvíle si Fík o mně myslí, že se bojím výšek.
Vracíme se kousek po stejné trase dolů. Všude kolem kvete spousta Třezalek tečkovaných.
Pokračujeme dál už trochu mírnějším kopcem, a tak fotím nejenom ty dva přede mnou a panoramata v dáli. Ale zvěčňuju i další krásy přírody.
Tenhle krásný Zvonek kopřivolistý kvetl na mýtině, po které jsme scházeli dolů. Ten jsem ještě nikdy nevyfotil, paráda.
U cesty jsem lovil mou oblíbenou Babočku síťkovanou a potom ostřejším tempem doháněl kluky, aby mi někam neutekli.
Potom se cesta narovnala a začíná opět stoupat k dalšímu místu našeho zájmu.
Slézáme do rokle a přímo před mým obličejem se na keři červenají kuličky podobné rybízu. Je to Zimolez obecný. Mám radost z dalšího malého prvenství, protože ho fotím taky poprvé. Zimolez je typický uspořádáním svých plodů, vždy rostou dva na jedné společné stopce.
Prošli jsme celkem nezajímavými a neznatelnými zbytky po hradu Bludov. Ten prý vznikl ve 13. století jako sídlo rodu Bludů z Bludova. Ať mám něco hezkého z tohohle místa, alespoň o kousek dál fotím krásně zamešené kameny uprostřed lesa.
Scházíme dolů do údolí.
Nad námi zlověstně visí tmavé mraky, ale jsme si jistí, že pršet nebude.
Spadli jsme až do nejnižšího místa a tím je obec Bludov, tedy její horní část. Hlavní ulice se tu jmenuje Jana Žižky, a tak to tu někdo pojal po svém a buduje vozovou hradbu.
Křížek přitlučený přímo na lípu jsem asi ještě nikde neviděl. No, proti gustu …
Stoupáme opět vzhůru do dalšího kopce. Takže vidíme i do dáli. To vzadu jsou kopce na východ od Zábřehu. Tam někam budeme mířit zítra, ale to teď ještě netuším.
A už zase klesáme. Jdeme po posekané louce vonící senem směrem do Vlčího dolu. Brendy nás samozřejmě kontroluje, jestli se někdo necourá.
Došli jsme až na koupaliště. Ale to není náš hlavní záměr, nejdřív chceme svlažit hrdla.
Naštěstí je tu otevřené občerstvení a v něm čtyři druhy piva, takže si vybere každý. Kromě Fredy, ten pivo nepije.
Jídlo tu nemají, a tak tahám slaninu a sýr a dělím se s ostatními, kteří z hladu chroupou zakoupené čipsy. Ptáme se na hospodu s jídlem a prý není daleko, tak míříme po pivku tam.
Musím sejít pryč z cesty a tuhle scenérii zachytit. Je to jako abstrakce, ale není. Prostě mě to zaujalo.
Došli jsme opět do Bludova, tentokrát ale až do centra. Tady je ta hospoda s jídlem – Hostinec Pod kostelem. Každého na první pohled zaujme obrovský demižon u terasy. Pojme neuvěřitelných 2000 litrů tekutiny.
Ti z nás, co šli první, si sedli dovnitř, protože venku nebylo místo. Ale já s Boldrikem a Kesonem jsme se flákali a teď už místo na terásce je. Keprník včera zaujal nejen mě, ale i je, a tak si dáváme všichni tři stejné pivko. Kluci si dávají ještě panenku na liškách se smetanovou omáčkou. Já se najedl slaniny, a tak si dopřávám jen ta pivka.
„Bošku vyfoť ty mraky za kostelem, to je hustý.“ „No snad to bude vidět i na fotce.“ Kostel je věnovaný svatému Jiří a přímo u něj je hrobka rodu Žerotínů. První pohřbení zde byli v roce 1842 a poslední v roce 1985. Někteří mezi tím dokonce i načerno.
Po občerstvení opouštíme civilizaci kolem Bludovského zámku. Potom už míříme nejdřív do kopce, z kopce a pak zase do kopce, jak jinak, že?
Před stoupáním fotím zámek ještě ze strany parku.
V zámeckém lesoparku mě zaujal tenhle lipový mnohokmen.
Na lukách opět honím motýly a, když se nedaří, nepohrdnu ani sarančaty.
Podél cesty roste spousta Lísek obecných, obsypaných nezralými oříšky.
Konečně jsem jednoho motýla ulovil. Bál se mě, proto jsem se za ním musel opatrně plížit. I jméno má bázlivé, je to Okáč bojínkový.
Stoupáme k vrcholu a už zase vidíme v dálce nějaké kopečky. Nejsou ledajaké, ten skoro uprostřed (více vpravo) je Praděd se svým vysílačem.
Když stočím pohled víc vlevo, tam se k nebi tyčí náš starý známý Háj s rozhlednou.
A tohle je další rozhledna, ke které jsme mířili. Rozhledna Brusná na stejnojmenném kopci. Dáváme pauzu a paní, co to tu má na starosti nám nese kroniku, abychom tam něco inteligentního zvěčnili. Jsem zvolen, že prý nejlíp píšu. Tak jsem tam naškrábal nějaký pozdrav.
„Bošku vyfoť nás.“ “Tak čumte na mě, ne?“
„Hele Bošku, co to bylo cestou sem nahoru za výraznou růžovou kytičku?“ ptá se mě Simír. „Myslíš tu fialovou, co má pět lístků a je velká asi jako pětikoruna? To je kakost.“ „Ne, myslím tu malinkou růžovou.“ „Tak tu znám, ale nevím, jak se jmenuje. Zkusím Google Lens, až ji najdu.“ Našel jsem. „Je to Hvozdík kropenatý.“ „Oni ho tu mají i na naučný ceduli, a taky je hezkej ten Jestřábník oranžový, ale ty jména stejně zapomenem.“
Ještě, než opustíme vrchol kopce, si musím přitáhnout Praděd, vypadá fakt dramaticky.
Odcházíme. Hvozdík i jestřábník jsme okamžitě zapomněli, jen to „kropenatý“ nám zůstalo v paměti. Tu oranžovou kytku si nepamatoval nikdo, ale já jsem se Simírem ještě několik kilometrů po odchodu z Brusné nezávisle na sobě koukali na zem, jestli tam náhodou není ta oranžová kytka. Nebyla.
Ale zato jsem ulovil Babočku admirála. Není to nejkrásnější babočka, ale s nejhonosnějším názvem.
Před jedním srázem čekáme, až se navigátoři rozhodnou, kam dál. „Bošku, tohle je jilm, jak jsme se bavili o dřevu. Vidíš ty zubatý okraje listů?“ „Hmm a tady má plody. A není to habr? Nebo habr má ty chlupatý koule? Ne, to má vlastně platan.“ „Ty máš chlupatý koule. No, máme v tom trošku bordel.“
Nakonec tím srázem nejdeme a kluci mi mizí v lese, protože jsem se zasekl.
Fotím totiž do Galerie bukvice. A pod stromy je tma, takže musím až na kraj louky.
Padáme dolů jiným srázem a scházíme až k dálnici.
„Hele dveře. Zaklepem a vejdem.“
Brendy našla flašku, budeme hrát Bufeta. To je taková naše zábava na nudným asfaltu.
Došli jsme až k Hospůdce u rybníka. Bohužel mají zavřeno. Fík se jde zeptat místních: „Kluci mi říkali, že se na nic lidí ptát nesmím, ale na hospody můžu.“ Místní poradili občerstvení na hřišti, prý je tam možná otevřeno.
Jdeme po hrázi Sudkovského rybníka a zaujala mě labuť s divně prohnutým krkem.
Jsme na hřišti, otevřeno mají, super. Obsluhuje nás sympatický cikán. Mám chuť na kofolu, tak si pivo výjimečně nedám.
Po odpočinku se zvedáme a pokračujeme v cestě. Jak jinak než vzhůru.
Stoupáme Kolšovem kolem kaple svatého Martina na návsi.
A míříme ještě výš. Přede mnou se na konci cesty objevuje další stavbička věnovaná svatému Martinovi.
U téhle kytky jsem si vzpomněl na rozhovor před pár hodinama: „Bošku, jak se jmenuje ta kytka s modrýma květama, co kvete většinou jen jeden květ na klacku a další je jako pupen?“ „Má to květ jako kopretina?“ „Né, je střapatá.“ „Hmmm, vím, co myslíš, ale zaboha si nemůžu vzpomenout.“ A rozhovor pokračoval asi půl hodiny po téhle fotce: „Už vím, je to čekanka, jestli je to tahle kytka.“ „Jo, je to ona. Z toho se dělá nějaký jídlo, ne?“
Jsme na dalším kopci, otáčím se a pod námi je Kolšov a Sudkov, kterými jsme prošli. Za nimi Hanušovická vrchovina a Kralický sněžník.
Přešli jsme vrchol a klesáme. Dáváme pauzu. V dáli se ozývá zlověstný shluk zvuků. Jdou z reproduktorů. Někdo tomu říká hudba. Snad to není ve vesnici, kam míříme…
Míříme do Brníčka. Je to tu samý voleček a kravička, ale jen na pastvině před vískou.
Ještě mamka se synem.
V protisvětle jsem zkusil vyfotit jednoho volka, docela se to povedlo.
No, tak hudba nejde z vesnice, ale ze zříceniny, kde jsme chtěli přespat. Bohužel.
Před kostelem Narození Panny Marie odbočujeme k hospůdce U Kouřilů.
Dáváme pivko a pak nás nalákají ti před námi, co si v okýnku objednali smažáka. Jdu do něj a Boldrik taky. Sto čtyřicet s přílohou, oblohou a tatarkou, no nekup to za ty prachy. A byl výbornej.
Fík nás ještě pozval na rundu myslivce. Tohle je jen pro mě a pro něj, prý aby tam znovu nemusel. Blázen. Mě chce asi zabít. Simír šel s Fredou tradičně napřed. Našli místo v lese asi půl kiláku vzdušnou čarou pod původně plánovanou zříceninou.
Je po desáté a my odcházíme. Já zkouším fotit v začínající modré hodince. Nedaří se mi, fotky nebudou. Ale mráčky ve zbytku světla se celkem povedly.
Tohle je poslední fotka dne. Simír „v kempu“ rozdělal a udržoval oheň (děkujeme) a my u něj ještě dobu klábosíme. Ochutnal jsem od Hrocha opečenou klobásku, byla pálivá. Prý ale pálila, protože byla horká, ne ostrá. Uznal jsem to.
Tak to je úplný závěr našeho prvního celého dne na čundru. Od ohýnku jsme ještě slyšeli ohňostroj, skrz koruny stromů vidět nebyl a pak oslavy na zřícenině skončily. Boldrik to zalomil hned, jak přišel. Freda chvíli po něm. Fík nemohl najít vhodné místo na spaní, a tak se dobu motal v okolí ohniště. Já šel spát kolem jedenácté a zbytek asi hodinku po mně.
Nezbytná mapka na závěr:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
