Pěšky kolem Šumperka – díl druhý
celá akce 4. – 7. červenec 2024
Je druhý den ráno. Pod příkrovem lesa je krásně, ale na sluníčku to bude asi Mordor. Prý se má teplota vyšplhat nad třicítku, tak uvidíme. Já s Fíkem a Brendy jsme šli hned ráno hledat obchod a vyhodit odpadky z večera. Obchod jsme našli. Bohužel pekárny ve svátek nepečou, a tak jsem Boldrikovi čerstvé rohlíky nedonesl. Naše dvoukilometrová procházka ale nebyla zbytečná, něco jsme přecijen nakoupili.
Ale tohle a ta příští jsou ještě fotky před mým odchodem na nákup. Je sedm ráno. Zkouším fotit sluníčko přímo z postele.
Boldrik leží celý ve stínu, jen v jednom místě si našly paprsky cestu skrz koruny stromů. Je zvláštní, že přímo na jeho hlavu. Ale asi je mu to jedno.
Obdivujeme obrovský strom hned u nás. Skrz koruny nižších stromů je blbě vidět na jeho listy. Po chvíli se shodujeme, že je to akát. Takhle velký exemplář jsme ještě nikdo z nás neviděli. „Dole má průměr snad osmdesát centimetrů,“ odhaduje Freda.
Po snídani se balíme a razíme na zříceninu rovnou za nosem. Já si vybral „úžasnou“ cestu.
Ale už jsme tu. Fík šel napřed a okolo, ale i tak už na nás čeká. Jdeme na prohlídku.
Všichni se procházíme mezi zbytky hradu až na Boldrika. Ten polehává, je mu blbě.
Do výhledu zkouším zakomponovat Brendy, ale je to neposeda zvědavá. V dálce je opět vidět Praděd.
Trošku si hraju i se sluníčkem v záběru.
Pak ještě fotím kluky na hraně obranné zdi.
E.T. volat domů … no spíš psát. A přemýšlí, co tam vůbec napsat.
Sluníčko v záběru ještě jednou.
Po pauze scházíme dolů kolem středověkého ležení. Boldrik se pomalu loudá za námi. Čekáme na něj a já z lékárničky lovím Endiaron, mám už jen jeden, ale snad trochu pomůže.
Pod středověkem je druhá světová. Nejen auta, ale i chlapi v dobových uniformách.
Koukáme na zvláštní špalky na kolech tohohle teréňáku.
Po diskusi o pneumatikách míříme dál, samozřejmě opět do kopce. Výhledy jsou odsud kouzelný.
Nejen po stranách, ale i za námi jsou hezký kopečky. Sice je vedro, my nejsme ve stínu, ale honí se mraky a fouká příjemně silný vítr. Paráda.
Opět lovím motýly a opět Babočka síťkovaná. Těch je tu fakt hodně.
Zkouším i Soumračníka rezavého, ale schovával se mi ve stínu.
Jdeme k Cikánskému buku cestou značenou na mapách vykřičníkem. Ten znamená pastvina s dobytkem. „To na nás sedí.“
Místo buku, je ale rozcestník na dubu, tak to zase nesedí. Dáváme pauzu a čekáme na zbytek. Freda s Fíkem k nám docházejí za chvíli a Boldrik ještě dalších několik minut po nich. Po oddechu jdeme dál.
Cesta teď vede lesem a klesá. Simír šel se mnou, ale teď vpředu není už skoro vidět. Pořád se někde zasekávám focením.
Jako třeba tady, u Žluťáska řešetlákového.
Zastavujeme. První banda pokračovala rovně, ale žlutá vede doprava. Voláme na ně, ale mávnou rukou a jdou dál. Asi vědí víc než my. Simír si jde z blízka prohlídnout dalšího velikána, tentokrát je to buk. Čekáme na zbytek a jdeme s nimi po žluté.
Stoupáme třešňovou alejí. Na konci jsme zahlídli jednoho „zelenýho mužíka“, to byl poslední z našich prvních.
Třešně jsou krásné, ale skoro všechny nahnilé. Ale ty zbylé zdravé jsou jak med.
Dobyli jsme další vrchol a opět klesáme. A další panorámata jsou před námi.
Tady trošku v detailu. Pořád si říkám: „Kdyby byly všechny kopce zalesněný, nebylo by to tak hezký.“
Támhle jsou ty pacholci, už je vidím.
Podél louky, po které jdeme, na mezi oranžově září spousta jeřabin.
Klesli jsme až do Obědného. Měla by tu být hospůdka. Ale, jak název obce napovídá: „Oběd?“ „Né!“ Tak pokračujeme dál.
Já tedy ne. Na zastávce si dávám chleba se salámem, už se mi kroutí žaludek. Přisedá ke mně Boldrik. Už je mu trochu líp, ale ještě ne úplně dobře. Koukáme na zvláštní strom v zahradě. Šišky má jako jedle, ale jehličí kolem dokola. PS: doma jsem zjistil, že to jedle skutečně je Jedle španělská (Abies pinsapo).
Volá nám Hroch, že máme jít zkratkou. Počká na nás u zastávky Lipina. S Boldrikem se domluví, že by bylo nejrozumnější, aby jel do cíle vlakem. Je to totiž pěšky ještě minimálně osm kiláků (ve skutečnosti to bylo přes deset).
My ostatní jdeme totiž kilák do hospůdky a pak kilák zase sem zpátky na zastávku. Cestou tam si trhám ostružiny, většinou trošku kyselé. Sladká je až ta poslední, mňam.
Jsme tu. Motorest Stříbrný smrk. Ale je u něj velká vrba. Prý tam ten smrk kdysi stál. Dávám si nefiltr Litovel. Dobrota. Kluci si k jídlu dávají nějaké tortilly a Keson palačinky. Já hlad nemám, ale Hroch to prý nesní a Simír taky ne, takže jsem jim pomohl.
Po obědě se vracíme k zastávce a za ní je opět krásný výhled. Líbí se mi, jak mraky svými stíny malují po polích a loukách.
Přicházíme k nějakým novodobým hraničním kamenům, co mají připomínat trojmezí. Ale jeden spadnul a stojí už jen dva.
Tady jsou Tři kameny, tedy aspoň se to tak jmenuje. Skáču po balvanech suťoviště, abych je odsud zachytil. Tohle je jedna část.
A tady z jiného pohledu druhá část. Ta třetí je schovaná v lese. Hele, tady se i leze.
A je tu i perfektní zázemí. Sem se musím někdy vrátit s lanem.
Neodolám a musím si tady aspoň něco vylézt bez lana. A vylezl jsem až nahoru nad tu břízku a okolo sešel dolů ke klukům.
Keson taky kousek popolézá a nechává se Hrochem fotit tak, aby vypadal, že je vysoko. Fotku prý pak pošle Hance. Potom se Simírem dělají kraviny. To je teda výraz chlape.
Dál je cesta nějak moc zarostlá. Ještě aby ne, jdeme blbě. Ale je to zpátky jen asi sto metrů, takže v pohodě.
Přicházíme ke studánce Běžinka. Má vynikající vodu. „Ta je skoro tak dobrá jako pívo.“ Komentuje znalec Fík. A má pravdu, dávám půllitr na ex, až mi připadá, že mi tím chladem vystřelí mozek z lebky. Ale nevystřelil, asi tam žádný není.
Pokračujeme dál k Bradlu. V altánu pod Bradlem necháváme batohy. Hlídá nám je statný buk.
A taky naštvaný čert.
Stoupáme nalehko k vrcholu.
Já obdivuju cestou místní skalky a kameny.
Je to tu fakt moc hezký.
Už cestou k vrcholu máme výhledy do okolí,
Pod vrcholem čekám, až vyleze sluníčko z mraků. Nahoru nejdu, co tam? Fotit se panorámata stejně nijak rozumně nedají a detaily si užívám cestou. Když Fík zjistil, že jsem tam nebyl, definitivně se mu potvrdilo, že jsem strašpytel. Ale hodil jsem mu do toho přesvědčení vidle, když jsem mu ukázal tu Hrochovu fotku, jak lezu na Třech kamenech free sólo.
Já radši fotím detaily pod vrcholem. No, není to hezčí než neurčitý rozhled do krajiny?
Simír chtěl zvěčnit s kamarádem. No, jsou to kluci k sežrání … červotočem.
Házíme batohy na záda a jdeme dál. Já ještě mlsám maliny kousek od altánu.
Teď už nás čeká jen klesání. Jdu s Fredou a bavíme se o Broumově a tamních zajímavostech a senzitivitě jeho Štěpánky a netečnosti k energetickým vlnám nás dvou. Přes Broumov vždycky jen projíždím, ale chci si projít celé Broumovské stěny.
Jo a taky se bavíme o nemísení Čechů s Němci v cíleně založených společných vesnicích Benediktýny, ti se starají právě o Broumovský klášter. Během řeči a pochodu vidíme to, co kluci z rozhledny, takže nic zvláštního. O nic jsem fakt nepřišel.
Kus od nás se ozývá párek ptáků. Ty hlasy neznám, snad strakapoudi, snad žluny. Po chvíli štěbetání odlétli, zkusil jsem jednoho za letu cvaknout. Ale ani podle fotky z dálky nejde poznat druh.
Už vidím kostel v cíli. Je to kostel svatého Vavřince v Nové Hradečné. Ale až k němu nedojdeme.
Míříme sem do Litovelské hospůdky Pod Bradlem. Tady se bude zapíjet úspěšný konec čundru a slavit Hrochovy narozky. Cestou sem jsme ještě vyzvedli na hřišti Boldrika, prospal se ve stínu na trávě a je mu zase o něco líp.
Kecáme s místními. Už mají trochu pod kulichem, ale my je asi brzo statečně doženeme. Koukáme přes ulici na osoby, co se koukají z balkónu na nás. My jsme možná exoti, ale jak je vidět, nejsme sami. Máme aspoň další téma k hovoru, kérky jejich i jiných lidí. Boldrik se po chvíli odvážil a dal si dětský pivo.
Oslava se protáhla do pro mě neskutečných tří hodin. Tak dlouho jsem vzhůru nebyl ani nepamatuju.
Většina odešla spát na hřiště a já jsem s Hrochem statečně hlídal vchod do hospody.
Poránu přišel na řadu vyprošťovák, kterého Boldrik nesl v báglu už od rozhledny Na Háji. Díky chlape.
Ještě dáváme na závěr skupinovku. Myslím, že nás bylo tak akorát.
A už nám přijíždí vlak do Šumperka. Krásná nová lokomotiva vyrobená v Česku.
V Šumperku jdeme na oběd do hospody, kde nevaří. Takže si kluci objednávají pizzu. Já jsem si v Bille koupil vlašák, protože pizzu dělanou někým jiným prostě nemusím. Jediná výjimka byla Fíkova feferonková, to jsem neodolal a ochutnal.
Místní celebrita naštvaně pozorovala Brendy. Ta ale kočičku totálně ignoruje.
Po obědě se vracíme na nádraží a pokračujeme domů.
Sedím na chodbě na zemi a Boldrik se mnou, protože mé a jeho místo chtěl někdo s místenkou. Klukům jsem tam nechal batoh a foťák na hlídání, tak neodolají a zkoušejí fotit.
No, fakt jim to moc nejde. Zrcadlovka není mobil, že chlapci?
V Martinicích vystupujeme z výlukového autobusu a překvapivě sedí pod střechou nádražní budovy chlapi u stolu a pijí pivo. Hned nám ho nabízejí. Boldrikovi je dobře, a tak si s klukama jedno dává. Já jen ochutnám, nemám sílu vypít celý. Fík už zase panáčkuje. A tak to s náma takhle chodí. Tohle je poslední fotka, čundr byl super a už se všichni těšíme na další.
Abych nezapomněl na jednu třešinku. Místní se nás v Litovelské hospůdce ptali, odkud jdeme. My na to, že z Bradla. A oni, jestli jsme tam viděli kamennou chatu. A mě v tu chvíli polil studený pot. Já vůl zapomněl na to, že je pod Bradlem Swenov – ta chata. A že jsem měl už několik let touhu ji vidět. A taky vidět toho, kdo se o chatu stará a dal ji do pořádku. Je jím Dalibor Balut. Je to long rider (koňák), stolař, stavitel srubů, sokolník, bonsajista a kdoví, co ještě. Sleduju ho na YT. Když jsem se klukům přiznával, slyšel to hospodský. A povídá: „Já Daliborovi zavolám.“ Vytočil číslo a dal mi ho na ucho. Já se Daliborovi představil, vysvětlil situaci a on sem z vedlejší vesnice přijel z hasičských oslav na kole. Potřásli jsme si rukou a asi dvě hodiny kecali. Jsem rád, že jsem tě poznal Dalibore, snad se někdy podívám na tvé sruby, kobylku Sheelu i na Swenov.
A to už je opravdu vše. Čundr byl povedený po všech stránkách. Pestrý na zážitky pozitivní i negativní, což k nejen k němu patří. Ušli jsme za dva dny 39 km, plus ve čtvrtek 4,3km a 2,6km v neděli, což je slušný výkon. Jsem nad míru spokojený. Tak zase někdy ahoj.
Nezbytná mapka na závěr:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
