Orlice, lesy a fesťák – díl třetí … dva dny
celá akce 24. – 26. květen 2024
Je tu sobota, druhý den čundru. Je krásně a většina vstala kupodivu časně. Já jsem celou noc spal jak zabitej a předpokládal, že teď ráno budu úplně v cajku. Bohužel nohy trochu bolí pořád, hlavně stehna a holeně. Ale nejsem v tom sám, i když ostatní nešli tolik kilometrů. S Hankou a několika dalšíma se shodujeme, že to nebude tím pochodem. Asi erupce na Slunci nebo co.
Ale to nevadí, to se rozejde a za chvilku zapomeneme. Jsem zvědavý na ten fesťák dneska, ještě jsem na žádným nebyl. A taky na tu trasu choceňskými lesy.
Do tohohle dílu příběhu jsem nacpal dva dny, sobotu i neděli, protože neděle byla dost krátká.
Tak tady spala větší půlka lidí. Hezky pod svým a na listí a jehličí.
A tady druhá. Já sice plachtu s sebou mám, ale fakt jsem byl večer rád za ten „dřevěnej převis“, jak takovým přístřeškům říkáme. Některý jsou ale nebezpečný, jak jsme zjistili. Chce to fakt důkladně prohlídnout podlahu. Tady na jednom místě byla čtvercová plechová záplata a ta měla ohnutý malinký růžek nahoru. Nikdo se o něj sice neporanil, ale odnesla to bohužel jedna karimatka.
Kluci aktivně ráno rozfoukali oheň a tak si ohřívám vodu na kafe přímo v něm.
Pítrs nevaří, takže nemá kam spěchat.
Já zatím usmažil i vajíčka a opekl chleba. Minule jsem se na to moc těšil a teď je to tu.
„Bošku, máš to málo okořeněný!“ … „Já vím, nemáš krást věci, co ještě nejsou hotový. Teď ochutnej, mňamka, co?“
Fík se vrací z „procházky“ pro Brendy, jeho mladou fenku. Víte, jaký je jeho nejčastějc používaný povel? „Ale už toho mám fakt dost!“ Sice nevím, jestli tomu ten pes rozumí, ale Fík to ráno opakoval snad šestkrát.
Simír študuje Kesonův komunistický líh a shodujeme se na tom, že dneska už není ten standardní líh, co bejval a nebo je brutálně drahej.
Dneska máme k dispozici i kamenný stůl. Vlastík šel hned ráno na nákup, aby ten stůl nebyl tak prázdnej …
… a takhle to dopadlo.
Keson už má taky uvaříno. Původně jsem ho měl prý vyfotit s tou pyramidou, ale mně připadá lepší mít vyfocený každý „objekt“ zvlášť.
Ríšo, koukni na mě. Já tě taky zvěčním. Díky.
Fíkově fence přišel úplně cizí kamarád spolu s lidmi na procházce a tak se na volném prostranství v lese honí. Hele Fíku, nemůžeš Brendy nějak zastavit, to se nedá. Chci jí udělat portrét.
„Tak co, dobrý?“ … „Jo, díky, super. Je fakt krásná.“
Po snídani jsme udělali poradu a Hroch od nás dostal dárek.
Snad z něj měl radost. I když to bylo takový rozpačitý. Zklamalo mě, že neprotáhl pásek poutkem. Hledali jsme, kde je chyba a on má extra široký pásek, širší, než jsme počítali. Keson se ale nabídl, že mu nějaký doma dá.
Vyrážíme po červené do lesů. Hned na začátku pařízek, co si z něj mravenci udělali domov. Krása.
Začíná být vedro. Holky odepínají nohavice, kluci jsou už dávno v kraťasech a já ohrnuju nohavice nahoru.
Jsme na hraně hřebenu, kde je hezký výhled a taky altán. Jen je tu nelogicky postavené workoutové hřiště. Nejen, že není na logickém místě, ale třeba bradla postavili metr od sebe. Kdo na tom dokáže cvičit?
Ale výhled je tu fakt super. Vzadu vpravo je krásně vidět kostel Všech Svatých v Běstovicích. Za nimi na horizontu se do výše tyčí Orlické hory a jejich Velká Deštná.
Kousek vedle vyhlídky jsou pozůstatky hradu Zítkov. Ten hrad nechal možná postavit Karel IV a možná taky ne.
Cestu lemují nádherné obrovské buky. Trochu mi to připomíná ty vysokánské stromy v džungli, co jsem viděl v nějakých dokumentech.
Dál sledujeme červenou. Zatím jsme až na Fíka pohromadě. Ten jako obvykle žene svým tempem a potkáme se až v cíli na konci dne nebo v jiném domluveném místě.
Dáváme si pauzu u informační tabule s lavičkou. Vésa obdivuje houby v košíku.
Sourozenci se prostě nezapřou. Koukají na něčí diskusi. Já jsem taky s klukama diskutoval o své krosně, probírali jsme rámy a různé konstrukce batohů. Oni se snažili nenápadně zaměřit mou pozornost na můj batoh a na to, co tam už celkem slušnou dobu chybí. Ale já to vůbec nezaregistroval. Co tam bylo a není se dozvím až o několik kilometrů dál.
Pauza skončila, vyrážíme dál. Lesy jsou tu krásné. Střídají se různé biotopy. A taky barvy náprstníků.
Nejen v košíčku na ceduli, ale i v reálu narážíme na houby. „Bošku koukej, támhle je růžovka, vyfoť to.“
Vycházíme z lesa nad obcí Darebnice. Ona je to část Běstovic, není to samosprávný celek. Otvírá se nám krásný pohled do kraje. Vzadu jsou vidět Skořenice a v nich kostel svaté Magdalény. Ten byl taky rychle postavený, stejně jako v Brandýse, za dva roky a to v letech 1865 – 1867.
Jdeme kousek po asfaltu, podcházíme pod tratí a míříme do luk a lužních hájků mezi Tichou Orlicí a tratí. Jestli se vám zdá, že je fotka nakřivo, tak je. Ale, kdybych ji narovnal, uřízlo by to Ivonce nohy a to jsem nechtěl.
Asi v půlce jedné velké louky se mě někdo ptá: „Bošku, kde máš klobouk?“ … „Do řiti. To už je pěkně dlouho, co o něm nevím. Už na pauze jsem ho neměl.“ Zvažuju, jestli se pro něj mám vůbec vracet. Může být kdekoliv. Vím o něm naposledy na Zítkově a to jsou minimálně tři kiláky. Janča se nabízí, že půjde se mnou. Vracíme se.
Zhruba po sto metrech potkáváme Pítrse s Martinou, kteří se někde zdrželi. Ptám se na klobouk. Chvíli přemýšlí a pak mi řeknou, že ho mají kluci a že mě chtěli trochu potrápit. Moc děkuju a nemyslím to ironicky. Opět se obracíme a jdeme s nimi za ostatními.
Po chvíli mi volá Hroch. Típám mu to, vím, proč mi volá. Nechtěl, abych se vracel nějak moc daleko, ale vyškolit mě musel. Zaplaťpánbůh za takový kamarády. Bez lekce by se mi to tak do paměti nevrylo. Odteď ho budu pořád hlídat a mít ho radši pod bundou přehozenou přes bágl.
Teď jsme u hezké kapličky v Chloumku spadajícím pod Újezd u Chocně. Tady mi Hroch zachráněný a schovaný klobouk vrací. Díky chlape.
Stoupáme výš vískou a najednou jsme ve Středomoří. Je to zvláštní vidět palmu v Česku. Neříkám, že jsem je jinde ještě neviděl, myslím, že u nějakého zámku před skleníkem mají palmy.
Ale tady na zahradách okolo mají třeba jabloně nebo třešně a najednou tohle.
Vlastík šel trochu napřed a teď na nás čeká. „Vstávej chlape, jdeme.“
„Proč fotíš tu louži?“ … „Nefotím louži, ale dávám si ji jen do popředí fotky.“ Vždycky je lepší mít něco v popředí, dodává to fotce třetí rozměr. Tam vzadu na tom kopečku jsme před necelou hodinou byli.
Už jsme zase v lese. Kluci jdou prozkoumat harvestor za šest mega.
Jé, hele kovář a hned u cesty. Vlastně jsem jich v životě našel nejvíc u cesty. Tomuhle jsem sundal listí z nohy a fotce to spíš uškodilo, škoda, zpátky ho už dávat ale nebudu. Takže houby už rostou, to je dobře, asi vyrazím u nás do lesa.
Jsme pěkně roztahaní. Tam vepředu vidím dva lidi, na fotce jsou to jen tečky. Já jdu s Hrochem a se Strejdou asi poslední a někteří jdou ještě kus před těmi „tečkami“ na fotce.
Dáváme polední pauzu. Jsme to ale skvadra.
Já mám svou oblíbenou kombinaci Farmářku a Goudu s chlebem. Slaninu musím co nejdřív sníst, aby se nezkazila. Domácí by asi vydržela, ale tahle …
Nevím, co má Keson k obědu, ale vím, co má Kesona k obědu. Hanka ho bude po jídle operovat. Má všechno včetně anestezie.
Holky objevují borůvky. Nejsou ještě úplně zralé, ale i tak se jdou „napást“. Já ochutnávám tři a stačí mi to, ta sladkost mi tam chybí.
Další mraveniště z pařezu. Koukám, že tady v okolí mají mravenci podobný vkus či strategii.
Jak jsme se sešli na oběd, tak zatím jsme pohromadě, ale Keson úplně v předu pomalu začíná nasazovat tempo, už se vidí na pivku. Prej starej a nemocnej dědek, kecal je to.
Tak tady je to fakt krásný. Ta hra různých zelených, hra světel a stínů. Mladé smrčí dělá vzadu oponu.
Dorazili jsme na nekonečnou cyklostezku. Ještě, že se aspoň složení lesa kolem mění, když už ne cesta. Ale taky to není žádný zázrak.
Proto si hledám už skoro čtyři kilometry nějaký motiv na focení. Moc fotogenického tu není.
Došli jsme až k rybníkům. Vpravo za stromy jsme zahlédli rybník Lux a tohle je na druhé straně a hned u cesty Mencák.
Poprvé letos vidím kvetoucí vodní kosatce.
O kus dál jsme na zemi našli spoustu peří. Kdoví, komu asi patřilo … tohle pírko si nechám.
Nevím, proč ten strom káceli, ale udělali dobře, že až nad značkou. Tady by chyběla, je to skoro křižovatka.
Přišli jsme k dalšímu rybníku. Jmenuje se Pětinoha. Slízám z cesty až k hladině a fotím další kosatce. Tady mají květy krásné na rozdíl od těch předešlých.
Už mám halušky nebo na těch sto metrech před námi vidím na pařezu houbu? Ne, je to houba. Když jsme sem došli, vidíme, že jsou tu hned dvě.
Přes hrachové pole fotím tu černotu, co se na nás žene. Naštěstí už to není moc daleko do cíle. Tedy spíš pod střechu v plánované hospůdce. Začíná krápat.
Jsme tu, Restaurace u Pytláka, stihli jsme to i my poslední skoro suší. Ostatní už tu obsadili stůl. Je tu dost narváno.
Relaxujeme. Strejda si pořídil koťátko a je nadmíru spokojený. Taky asi i proto, že má ten zlatý mok.
Brendy si našla dalšího kamaráda a lítají spolu před hospodou, nejčastěji kolem keříku. Když jsme sem přišli, tak oba leželi jak mrtvoly každý pod jiným stolem. Už jim asi otrnulo.
Začalo lejt a začal i hokej. My jsme pod střechou. Perfektně načasováno.
„Zazvonil zvoneček a pohádky je koneček.“ Prohlásil jeden místní, když náš trefil brankáře do chrániče nádobíčka a puk doletěl až do brány. Euforie v hospodě je úžasná a nakažlivá.
Koneček to byl, pro Čechy vítězný. Gratuluju chlapi, jste dobrý. Sice hokeji nerozumím, ale budete mistři. Aspoň si to myslím. Pro mě už jste teď, i kdybyste mistrovství nevyhráli.
Skončil hokej a přestalo pršet, vyrážíme dál. Do cílového místa, ne do Radosti ale do Tramtáryje na fesťák. Ulice se ale jmenuje K Radosti a tak máme taky radost a jdeme po ní.
Dorazili jsme až v podstatě na nesoutěžní část. Tady hrajou členové poroty, aby bylo vidět a slyšet, že jsou v porotě právem. A jsou, jde jim to.
Další kapela … a další. Moc jsem nefotil a jen si užíval.
Kluci sledují mlčky a napjatě poslouchají některé texty. Fíka sem bez košíku nepustili, tedy jeho Brendy, tak šli do jedné hospůdky a pak nocovat do lesa poblíž. Ale najednou se tu Brendy objevila sama, prolítla mezi lavičkami a zase ven – hledala Vlastíka. Ten s ní pak odešel za Fíkem, kam ho odvedla.
Tak tahle trojice byla fakt vtipná. Texty už si nepamatuju, ale smáli jsme se od začátku do konce všech jejich písní. No a pak to všechno skončilo a my šli někdy před půlnocí do lesa na místo, které předtím vyhlídl Keson.
Je tu druhý den ráno. Brzo ráno, někdy kolem půl šesté přišel celkem slušný liják. Plachtu jsem večer napnul tak nějak ledabyle, ne jako tady ti ostatní. Takže byla prověšená a s loužemi dole a navíc už propouští vodu, takže dvě ponaučení: Nechceš-li mít mokrý spacák, nestav střechu opilej a pořiď si novou plachtu.
Někdy kolem šesté přiletěla kukačka a snad hodinu v kuse kukala. Jestli kukala roky nám všem, tak jsme nesmrtelní. Kukala by asi dál, ale vyrušila ji motorovka. Pak ji vystřídal v cukrování holub, ale ten to po chvíli vzdal. Posnídal jsem jen kafe (Simíre díky za vroucí vodu) a studený buřty, protože se mi je nechtělo včera opíkat.
Je kolem desáté a my se přesunuli jen o kousek. Jsme zpátky na místě festivalu. Někdo si objednal turka, někdo pivko. Já jsem po snídani, takže nic nepotřebuju. Kecáme i s Fíkem, který sem dorazil s Vlastíkem jako první. Za půl hoďky vyrážíme na cestu.
Liják opět doplnil kalužím vodu a Vlastík toho hned využívá k testování bot. No, spíš dělá kraviny.
Podél cesty se objevují hezké tůňky. Sluníčko problikává skrz koruny a sem tam se i schová za mrak.
Včeličky pilně sbírají nektar a pyl i na ostružiníku. Tahle fotka se stejně jako ta s netopýrem předevčírem ráno povedla napoprvé, na to mám tenhle čundr kliku.
Jak jsme se včera ocitli zničehonic ve Středomoří, tak dneska jsme najednou v Ruské pohádce.
Pohádka končí a začíná tvrdý trénink na suťoviště v Himálajích, viď Ivonko? S touhle zavážkou si tedy hlavu nikdo moc nelámal, třeba si myslí, že to gumám traktorů nevadí.
Dáváme pauzu a já si říkám, nezapomínej kontrolovat výbavu. Všechno je naštěstí v pořádku. Něco tu ale strašně smrdí, jako by tady chcípla srna. Dohadujeme se, co to je, když tady žádná mrtvola není a ty smradlavý houby jsou jen malinký a ještě v zemi. Čuchám k nim a skoro je necítím.
Ale pak si někdo všimne páru už skoro v rozkladu. „Hele tady jsou ty smrže.“ Já na to: „To nejsou smrže, to je Hadovka smrdutá.“
A hmyz ten puch fakt láká. Dlouho se nezdržujeme a jdeme dál. Hroch s Ríšou se šli podívat ještě na zbytky tvrziště Hradice.
Po pár kilometrech mě Hroch dochází a ptá se: „Takys fotil toho zelenýho brouka u toho velkýho stromu, co jsme měli pauzu?“ A ukazuje mi fotku v mobilu … „Jo jasně, všimnul jsem si ho. Je to Zlatohlávek zlatej a taky jsem ho blejsknul, hele.“
Už jsme zase roztahaní snad na kilometru. Ale to nám fakt neva. Každej podle svýho tempa. Já se zdržuju focením a Strejda vyklepáváním bot, takže to tu uzavíráme spolu s Hrochem, co se k nám přidal.
Vycházíme z lesa. Dneska už žádnej neuvidíme. Tohle je pohled na jiho-západ a na horizontu se rýsují Železné hory. Ty mám taky někdy v plánu projít. Už tam mám vymyšlenou jednu trasu.
Na druhé straně na kopci Kamenec je zase zajímavá radiostanice. Jestli to tam mají nějaký amatéři, netuším, ale antény jsou to pořádný.
Předběhnul jsem holky, udělal rychlou otočku a cvaknul je. Sice skoro všechny ženský tvrdí, že mají rády teplo, ale tohohle je myslím dost i na ně. Já teda vedrem asi za chvíli chcípnu. Stín jen tak neuvidíme.
Jé, támhle by teď bylo krásně. A ty mráčky, nádhera. … Už mi asi hrabe. Naštěstí začíná trochu foukat.
Jak se blížíme k Holicím, přibývají i šípkové keře. Vítr mi trošku stěžuje focení. Tohle je šestý snímek květů, ty předešlé byly se včelkou, ale byla na nich pořád blbě natočená – nezkušená modelka. Tak jsem je smazal. Už mě to nebavilo čekat na další včelu.
Holice před námi, už je vidět barokní farní kostel svatého Martina vystavěný za tři roky (1736-1739) na místě původního zchátralého kostela. Z jeho původních třech zvonů se dodnes dochoval jen zvon Martin z roku 1499 – poledník, bimbal poledne.
„Hele Bošku koukej, vlčí máky.“ Hlásí Ivonka. „Děkuju.“ Ale nevím, jak tu fotku pojmout, vlčí máky se blbě fotí a navíc ve větru. Zkusím to takhle navýšku a navíc dám do záběru Ivonku za odměnu.
Jsme v Holicích. Támhle odsud pojedeme a možná i tím vlakem, ale teď ještě ne.
Procházíme jednou uličkou, kde mají vystavená zajímavá kola přímo na ulici. Tohle vypadá pojízdně, ale dál je ještě jedno černé, to je přivařené k zábradlí a v košíku nad zadním kolem má truhlík s kytičkama.
Na náměstí jsem jenom nakouknul, nic zajímavýho. My ale míříme na druhou stranu.
Právě sem. Protože budu ještě řídit, dávám si ovocného Birella pomelo grep a poprvé v životě ho piju z flašky.
Nastal čas odjezdu. S ostatními jedu jen čtyři stanice do Moravan, pak pojedeme různými vlaky. Tohle už je úplně poslední fotka čundru. Ještě jsem mohl celou bandu vyfotit na protilehlém peróně, ale ani jsem na to nevzdychl, protože mi to mělo už před několika minutami jet a já laboroval, jestli nejsem blbě. Ne nebyl jsem, vlak měl klasickou pětiminutovku – zpoždění.
Z vagónu jsem ještě všem zamával a plný zážitků a dojmů se vracel k domovu. Ve vlaku jsem projížděl fotky a připomínal si, co se v tu danou chvíli dělo. A to proto, že se ve vlaku nic zvláštního nedělo. Jen jsem prohodil pár slov se štiplístkem Srandistou (jak mu říkám). On mě totiž poznal i v zeleném, standardně mě kontroluje aspoň jednou týdně při cestě do práce nebo z ní.
Fotky jsem prošel, zážitky vstřebal a nezbývá, než konstatovat: Bando bylo to super, tak zase na jaře příští rok.
Mapky tentokrát budou dvě – ze soboty a neděle:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
