Orlice, lesy a fesťák – díl druhý … půjdeme všichni
celá akce 24. – 26. květen 2024
Jsem na nádraží v Brandýse nad Orlicí. Vlastně jsem před nádražím v takovém výklenku, vychutnávám si limču a doplňuju energii. Pak přijde na řadu pivko a už se pomalu blíží čas příjezdu hlavní skupiny v čele s Kesonem.
Déšť chvílemi slábne, chvílemi zesiluje, ale mně je to jedno. Já už jsem zmoknul dost, tudíž jsem si zvykl a teď jsem navíc v suchu. Ale pro ostatní to asi nebude moc příjemný, vylézt ze sucha vlaku a hned na začátku čundru dostat takovouhle sprchu. Už by měli být tady, 11:34 pryč a nikde nikdo, ani vlak. Klasika Českých drah – zpoždění. Víte, co znamená zkratka ČD? … Čekáš dlouho. Ale zpoždění není zase tak moc velký, za chvíli už slyším, jak něco zastavuje.
Vylízám z pod střechy, chystám foťák a hele, už jsou tu. Hurá. Ale jsou jen dva a je to někdo jiný, než jsem čekal …
Je to Vlastík a Vésa. To jsem zvědavý, co mi řeknou, že se děje. Pravděpodobnost, že uvidím tyhle dva a pohromadě je nula. Vlastík s námi na čundry jezdí, ale Vésa jede úplně poprvé a já ani nevěděl, že pojede.
Sedíme spolu pod přístřeškem a kecáme. Vésa volá Kesonovi, kde jsou. Prý v Pardubicích v nádražce a přijedou za hodinu. Vlastík jde pro pivo do nedalekého Coopu a vrací se i s třemi věnečky – Vésa má svátek. Gratulujeme, popíjíme a pojídáme slavnostní „dort“. Nejdřív ho odmítám, že mi poslední dobou sladký nejede, ale jsem vyzván, abych prý nevysíral. S pivem je to kupodivu dobrá kombinace. Děkuju.
Kolem prolítne dost nízko čáp. Kampak asi letí?
„Bošku koukej, támhle má hnízdo.“ Zoomuju, cvakám a koukám, že jsou tam už dva. Dozvídám se příběh o čapí rodině z Vrchlabí, o tom, jak táta čáp spadnul do komína a byl tam tři dny, než ho našli. Prý to dokonce bylo i v nějakých zprávách.
Dost hustě zase leje, chudáci čápi.
Hodina pryč. Hurá, je tu zbytek. „Pojďte se schovat k nám. Sem se vejdeme v pohodě všichni.“ Simír jako největší drsňák nějakou tu vodu neřeší a jde k nám první. Potom přeběhnou i ostatní.
Vítáme se, kecáme a čekáme, až déšť trochu povolí. Dozvídám se, že se se zbytkem setkáme až v Chocni. Na vodě se díky dešťovým kapkám dělají bubliny a nepraskají, co to asi znamená? … Proběhne diskuse, srandičky, googlení. … Vyrážíme.
Déšť je už mírný, ale zatím se mu moc přestat nechce. Jdeme do centra Brandýsa. Tohle je místní krásná Sokolovna, která vznikla v roce 1925 z vily postavené v 19. století.
Drápeme se ke zřícenině hradu Brandýs. Je odsud hezký výhled na barokní kostel Nanebevstoupení Páně postavený za neuvěřitelné dva roky v roce 1788 na místě původního kostela, který tu stál ještě o tři sta let dřív.
Jak je vidět na fotce, ještě furt leje.
Jsme na vrcholu. Konečně se ukazuje sluníčko a dělá se fakt teplo. Moc toho tu k vidění není, ale místní to dávají do kupy. Postáváme, klábosíme a sušíme se.
Cestou dolů nás zaujala na jednom domě tahle cedulka. Vlastík to fotí a říká, že to musí v hospodě večer přečíst, jestli někdo pochopí, co tím chtěl básník říci.
Část z nás jde na pivo a my, zbytek, sedíme v altánu na náměstí. První ulovené klíště – s červenou prdelkou. Díky téhle rozostřené fotce zjišťuju, že se mi zapotil objektiv zevnitř. Asi ten několikahodinový déšť neustál. Snad to půjde vysušit. Foťák je utěsněný proti vodě, ale objektiv ne tak úplně.
Z piva a altánu se přesouváme před cukrárnu. Zjišťuju, že je zapocený objektiv z obou stran a odnesla to i čočka hledáčku foťáku zevnitř. Sundávám objektiv z foťáku a suším na sluníčku obojí zvlášť. Hurá orosení ustupuje. Po chvíli kompletuju sestavu dohromady a testuju. Uf, paráda, je to jako dřív.
Ostatní už se ládují sladkým.
Nojo, nechte si chutnat bando. Já vám to přeju.
Ještě pořád testuju, jestli foťák ostří, jak má, a podobně.
„Hele Véso, koukej.“ … „Hmmm, dobrý, čí je to oko?“
„No přece tvoje. Celá fotka vypadá takhle.“ … „Jé, to je vážně moje oko. Jsem netušila, že z blízka vypadá takhle.“
Konec cukrovinek a kafíček a razíme dál. Jdeme kolem zdravotnického zařízení, kde léčí pacienty s problémy pohybového ústrojí. Funguje tu už sto dvacet šest let. Tady byl ubytovaný i bývalý (prý) čundrák, co s námi kecal předtím v altánu.
Jdeme po krásném novém asfaltu cyklostezky a zároveň červené turistické. Bacha kámo, ať tě něco nezajede.
Dáváme čůrací pauzu a koukáme po okolí. Na jedné straně se přímo nad námi vypíná padesátimetrový zalesněný sráz a na druhé je občas i hezký výhled trochu do dáli. Hlavně, že je tu zeleň.
Na přejezdu čekáme, až přejede nekonečný nákladní vlak a vzápětí ještě prolétne z druhé strany nějaký Expres.
Jen, co se zvednou závory, my ujdeme několik kroků za přejezd, už to zase cinká. Ta frekvence vlaků je tu neskutečná.
Sešli jsme z asfaltu a přecházíme Tichou Orlici.
Nad námi se tyčí hezká skalka, tu si musím blejsknout.
Simír jde přede mnou a zaujal mě jeho hrnek. Chvíli kecáme o jeho původu. Vypráví mi hezký příběh z táborové osady, plný celkem slušné a záslužné dřiny a o hrnku jako odměně. Na tu jeho kudličku si někdo vzpomene o několik desítek hodin později, že by se hodila při vyndávání klíštěte Kesonovi. Možná ji nabídl i sám Simír, to už si nevzpomínám. Ale je fakt hezká.
Jakmile spatřím tuhle scénu, hned se mi vybaví něco, na co jsem koukal roky doma i v práci …
… jo, tak to je přesně vono, ikspéčka.
Už jsme prakticky v Chocni, ale stále ještě v přírodě. Je tu krásně.
A to se musí zapít Kesonovým čajem na osvěžení.
Sluníčko proplouvá mezi mraky a chvílemi na nás skrz ně mrká. To si musím zvěčnit. … „Bošku, stejně tam budeš mít jen bílej flek.“ … „Nebudu, já to umim i s paprskama, uvidíš.“
Přicházíme do choceňského parku Peliny. Obcházíme ho podél Orlice. Před námi se mezi stromy tyčí krásné skalní věže. Tam nahoře mohlo v dřívějších dobách stát teoreticky hradiště Vranov.
Holka ty máš teda bágl. Je větší než ty. Kluci ho na nádraží těžkali a prý není zas tak moc těžký, spíš je jen objemný.
Většina jde po cestě, já s Kesonem si to krátíme po louce. Je odsud nádherný výhled na další skalní masivy nad řekou.
Nechápu, jak tenhle strom může ještě žít …
No, tak tohle taky nechápu. A takových klacků s trávou je tu víc … nedáte si někdo kakao?
Tak teď už jsme opravdu uvnitř Chocně. Jdeme ochutnat pivko z místního pivovaru.
Pivovar se jmenuje Splávek a jejich restaurace Splav. Nejdeme dovnitř, volíme zahrádku a dohadujeme se, jestli židle nebo lavice. Židle vyhrávají, mají opěradla a područky. Ještě zvažujeme, jestli ty dva stoly srazit k sobě, ale nakonec to házíme za hlavu.
Simíre, ty seš hotovej model. A jak by řekla nějaká Vietnamka: „Šuši pane šuši. Co si dáš na piti?“
„Už jsem stará Bošku.“ … „Kecáš, podle mě jsi furt stejná, jen jsi změnila barvu vlasů.“ Hlavně, že nás to na tom světě baví, to je nejdůležitější.
Jo a ty židle jsou fakt fajn, i já jsem se při focení druhých rád zádama opřel.
Každý si objednává, na co má chuť. Ale spíš odhadem, protože jsme nikdo pivo Splávek nepili. Někdo 11°, já třeba 12° a někdo něco silnějšího. Martina si dala třináctku RED PALE. Je to hodně hořký. Vím to, dala mi ochutnat.
Jejda, už se zase něco žene. To abysme se s tím pitím moc necrcali. … Žádnej spěch, kdyžtak prostě zmoknem no.
Pítrs si dává jedenáctku APA, je to docela slabota. Taky jsem ochutnal.
A tohle je moje a vzadu Vlastíkova dvanda. Myslím, že jsme vyhráli. Chuťově asi nejlepší, i když, abych pravdu řekl, nikdo jsme se nad Splávkem blahem nerozplývali. Prostě wau efekt u tohohle pivovaru nenastal. Každý tudíž dáváme jen jedno a razíme dál.
Většina jde do cílové hospody a já s Martinou a Pítrsem ještě razíme do centra. Tenhle kostel se zvoničkou zvlášť jsem si chtěl určitě vyfotit. Už jsem jel kolem v minulosti několikrát, ale nikdy jsem si jich pořádně nevšiml.
Myslel jsem si, že postavili samotný kostel bez věže a bez zvonice v ní, protože na to neměli prachy. A tak sólo zvonici postavili až někdy potom, když našetřili. Opak je ale pravdou. Na místě dnešního barokního kostela svatého Františka Serafinského stála od roku 1602 dřevěná gotická svatyně. O sto let později přistavěli vedle ní barokní zvonici. A až po třiceti letech začali stavět současný zděný kostel na místě bývalé svatyně. Ten se stavěl přes sto let. Nechápu, že někde to vyfrknou za dva roky a někde jim to tak trvá. No, vlastně katedrála svatého Víta v Praze se stavěla skoro šest set let, takže stovka v Chocni je v pohodě.
Míříme do cílové hospody. Tahle vila, co míjíme cestou, ve mně okamžitě evokovala americkou koloniální éru. Doma jsem si o ní něco zjistil. Je to vila továrníka Schejbala, hned kousek odsud měl svou živnost – velkou parní pilu. Vila je z let 1920 – 1922. Kdo chce vědět víc, odkaz je TADY.
No a to už jsme v cíli. Fík, Strejda a Ivonka přijeli dřív, než jsme dorazili my. Sedí uvnitř. Vítáme se s nimi. Zbytek party sedí u zadního stolu na zahrádce.
Znovu se mi v hlavě přehrává rozhovor s Vésou na nádraží: „Jak se jmenuje ta hospoda? Restaurace U vlka?“ … „Ne, počkej, to sice bylo zvíře, byl to taky krátkej název, ale nebylo to tak honosný jako vlk.“
Je tu dost narváno. Čekačka na bramborák je hodinu. Takže Vésa s Vlastíkem jedou napůl první bramborák a potom druhý. Já to vzdal, jíst nebudu. Ale Hanka s Kesonem to nesnědli, tak se o zbytek s Pítrsem dělíme a uždibujeme od nich. Vésa mi taky dala ochutnat, moc dobrý to měla.
Tak tohle je moje dnešní poslední fotka, pak už jsem nefotil. Zajímavej mrak, co?
Jo, abych nezapomněl, večer ještě dorazili Hroch, pak Ríša a nakonec i druhá Jana. Takže už jsme úplně komplet, ráno už nikdo nedorazí. Boldrik sice vypadal, že jo, ale nakonec prd. Neva, tak příště. Po hospůdce jsme se přesunuli ještě kilák a půl k Velké Verandě, kde Simír už hoďku udržoval oheň. Šel totiž napřed, užít si tu ohýnkovou náladu o samotě. Taky to mám rád, třeba v mém přístřešku.
Jsem moc rád, že banda dorazila v tak hojném počtu. Taky jsem rád, že se počasí umoudřilo a foťák funguje normálně. Zatím jsem nad míru spokojený.
Překvapilo mě, kolik jsem s různými zacházkami dneska naťapal kiláků – celkem to dělá šestadvacet, pecka! Nedivím se, že už docela cítím nohy. No taky to asi bude i tím pivem a rumíčky na oslavě v hospodě. Ale co, tělo se z toho do rána dostane. Už se moc těším na zítra, ani vlastně nevím, jaké hlásí počasí, ale to je mi po dnešku vlastně úplně fuk.
Konec příběhu je TADY.
… a nesmí chybět mapka cesty druhé půlky pátku:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
