Černohorské rašeliniště
20. červenec 2024
Domluvil jsem se s Jančou, že spolu tentokrát půjdeme jen na jednodenní výlet. Někam do Krkonoš. Na jí vytipovanou moc krásnou trasu jsem byl moc líný. Sice jsem se těšil, co uvidím, ale odrazovalo mě to číslo. Plánovaných 24 km nahoru a dolů (a po šutrech) není sice úplný extrém, ale rozmluvil jsem jí to. Takže jsme laborovali, kam? Nakonec mi řekla, ať navrhnu cíl a ona že k tomu vymyslí novou trasu. Napadlo mě rašeliniště na Černé hoře. „Tak holka, a teď ukaž, co umíš,“ řekl jsem si. Jak se toho zhostila? Čtěte a uvidíte …
Sedím ve vlaku a koukám z okna. Na krajinu, na nebe. Má být polojasno až pod mrakem, takže bude na výlet úplně ideální počasí.
V Trauči přebíhám na autobus. Přebíhám proto, že měl vlak tradičně zpoždění, ale bus na odjezdu rozhodně nečeká. Ještě si ale dopřeju pár vteřin, abych zvěčnil tohohle krásnýho roháče. Na břehu Úpy jsem míjel i nějaké housenky nebo co, ale ty se mi tolik nelíbí.
V Rudníku koukám z busu na tuhle venkovní lezeckou stěnu. Ta je teoreticky taky v plánu. Tak uvidíme, jestli se na ní dostanem.
A to už je náš výchozí bod. Jánské Lázně. Ne, na pivko sem fakt hned na začátku nejdeme, mám zkušenost, že mám pak těžký nohy. Naproti je stejnojmenná zastávka autobusu, tak cvakám Lesní Dům kvůli dokumentaci. Takže nezastavujeme a hurá dál.
Už z dálky na nás září krásné skály na hřebenu. Míříme k nim. No jasně, zase hned na začátku do krpálu, jak jinak, že? Já to ale tentokrát nevymyslel …
Cestou nahoru se nám otvírá první výhled na protější svahy. To vlevo je Kraví vrch u Svobody nad Úpou a za ním jsou kopečky až u Trutnova.
Nad Jánkami je rozesetá spousta chat a chalup.
Stoupáme pořád výš a výš a ze sjezdovky vidíme daleko do kraje. Nečekal jsem až tak dobrou viditelnost.
Levou stranu zkouším trochu přiblížit. Líbí se mi, jak se se vzdáleností zelená mění v tyrkysovou a pak až skoro v neviditelnou.
Kousíček od cesty za trsy trávy najednou piští myš, jako by jí něco chytilo. Že by had? Jdu se tam podívat. Myš se zmítá tak rychle, že to foťák nestíhá. Honem zvyšuju ISO a zkouším to znovu.
Týjo, to není had. To je lasička. Pecka! Vůbec si mě nevšímá. „Jančo pojď se podívat.“ „Ne, já predátora při lovu nemůžu vidět ani v televizi, i když vím, že je to přirozený …“
Zkusil jsem jít ještě blíž. Cvak! Už si mě všimla a peláší od myši pryč. Mrzí mě lasiččin překažený lov, ale mám z fotek obrovskou radost.
Kousek jsme poodešli a myš už zase piští. Necháváme životní koloběh běžet dál, jsem rád, že jsem ho nenarušil úplně. Věnujeme se radši krásným výhledům.
Přešli jsem odbočku na žlutou, asi byla na začátku dost zarostlá. Jdeme tedy po zelené. Myslím, že to tu je hezčí, jdeme lesem a ne na mýtině. Fotím tuhle krásnou kapradinu. Je to Žebrovice různolistá. Paráda, další prvenství, jako ta lasička.
Jsme na vytyčené metě. Jsou to Modré kameny. Šplháme na vrchol. Tam si dáme oběd.
Abych se prohrabal k jídlu, jako první vyndávám ale z batohu to, co je úplně navrchu. Tu nejdůležitější věc všech čundráků. Odkládám ji někam, odkud nespadne. Okamžitě mě napadá vzdát jí touhle fotkou hold. Takovou vrcholovku ještě určitě nikdo neudělal. „To je krása, že by se z toho jeden pos…“
Pak už si ale dáváme zasloužený dlabanec. Je to to nejlepší jídlo na světě. Je jedno, co to je, ale nejlepším jídlem na světě je to konzumované v přírodě. Mňam.
Po jídle ještě dělám jednu seriózní vrcholovku a pak slízáme z Modrých kamenů dolů, abychom mohli pokračovat dál, zase do kopce.
U cesty fotím zajímavou žlutou kytičku, kterou neznám. Sedí na ní Okáč, kterého taky neznám.
Okáč se snaží být nenápadný a já dobu čekám, až rozevře křídla. Pak mě to přestává bavit. PS: doma jsem zjistil, že kytička je nejspíš Starček hercynský.
O kousek dál a výš si na Pcháči obecném pochutnávají dvě mušky.
A taky Čmelák lesní s jednou malinkatou muškou. Tady se mi strašně líbil ten kontrast květu a pozadí.
No a tady je úlovek, po kterém toužím už od minulého čundru u Šumperka. Není to ta Pestřenka pruhovaná, tu už mám vyfocenou. Ale je to ta oranžová kytka. To je totiž Chlupáček oranžový neboli postaru Jestřábník oranžový. Toho jsme se Simírem vyhlíželi několik kilometrů po návštěvě rozhledny Brusná, kde by na okolních loukách měl kvést.
„Kousíček si zajdem, jo?“ říká Janča. „Ach jo“, já na to. Ona: „Měl by tam být panoramatický výhled … podle cedule.“ Došli jsme na ono místo k Pardubickým Boudám. „Hmmm, výhled asi trochu zarostl. Máš tam ale oblíbenýho samotáře. Trošku mladšího, ale je tam.“ „Tak, když už jsme tady, já to zkusím cvaknout.“
Vracíme se a pokračujeme po dřevěné lávce v pralese. Je to tu jak v Jurském parku. Aspoň takový mám pocit.
Nojo, fakt. Mají tu i Raptora!
Došli jsme k okraji Černohorského rašeliniště. Na první pohled mě zaujaly ty bílé chomáčky. „Co to je?“, ptá se Janča. Okamžitě mi naskočí jméno kytky Kavyl . Vzpomněl jsem si totiž na knížku Nejkrásnější sbírka od Miloslava Nevrlého.
No, byl jsem vedle jak ta jedle. Kavyl vypadá úplně jinak. Je to Suchopýr pochvatý. Ale co záleží na jménu, je to krása. Musel jsem si k tomu lehnout na lávku, abych ho takhle zachytil. Janču moje komická poloha zaujala a tak si mě fotí na mobil.
O kousek dál zase ležím a fotím zelený zvlněný oceán rašeliníků.
Jsme na vyhlídkové plošině a píšou tu, že rašeliniště zabíjí les. Stromek (tady výhradně smrk) sice na kopečku ze semínka vyklíčí, pak ale roste a těžkne a noří se hloub a hloub do vody, kde se „utopí“. Les ale nakonec vyhraje, protože centimetr rašeliny se tvoří deset let a stromů postupně přibývá a vody pod vrstvou rašeliny ubývá.
„Je tu strašně málo vody,“ říká Janča, když mě vidí, jak si s foťákem hraju u jednoho z mála mrňavých jezírek. „Když jsem tu byla asi před patnácti lety, voda byla skoro všude i pod lávkou.“
„Ta lávka je tu ale relativně nová,“ říká. A je krásná, musím já uznat. Klobouk dolů.
Došli jsme až na Hubertovu vyhlídku. Stoupám si na stůl, abych si cvaknul Sněžku. Je to tu už zarostlý. „Na stůl se nestoupá, viď?“ říká malý kluk mamince, kteří spolu zrovna přicházejí. „Máš pravdu,“ omlouvám se a radši mizíme.
O kousek dál už jsou výhledy lepší. „Koukej na tu krásnou změť kořenů.“ „Tak já to zakomponuju do fotky, tohle ale není Kotel, že ne?“ ptám se Janči. „No to fakt není, to bude nejspíš Studniční hora.“ „Ale jámy tam jsou taky …“
Tak tady je Sněžka v celé své kráse. Vlevo jsou vidět i polské boudy. To menší je útulna na Kopě a větší je Slezská bouda v Obřím sedle.
Zkouším maximálně zvětšit fotku a na vrcholu Sněžky je vidět hotový Václavák. Lidí mraky nejen přímo na špičce, ale i na Kubátově cestě.
„Teď už půjdeme jen z kopce.“ „Fakt?“ „No, jen nás čeká taková malinká terénní vlnka.“ „No to jsem zvědavej.“
„Hele koukej ještěrka.“ „No tak tý jsem si fakt nevšimnul, čučím po okolí a málem bych ji zašlápnul.“ „A vůbec se nebojí, koukej, jak se ti nastavuje, modelka.“ … Hmmm, jenže já jsem trdlo a dokázal jsem ji pořádně zaostřit jen takhle svrchu. Takže tohle je jediná publikovatelná fotka téhle krásné Ještěrky živorodé.
Došli jsme na Vyhlídkovou věž. Odsud je vidět nejcennější část celého rašeliniště, rašeliništní louka o rozloze 2,5 hektaru. Černohorské rašeliniště je staré zhruba 6000 let.
Sestoupili jsme až dolů k Javořímu potoku. „Všiml sis, že nalevo je voda daleko tmavší než vpravo?“ „Nojo, fakt,“
„To dělá ten přítok z rašeliniště.“
Sestupujeme ještě níž a mezi stromy se objevuje stavení.
„Tak to mezi stromy, to byla ta napravo,“ utvrzuju se. Podle map je to penzion Vydrovy Boudy, nechápu to množné číslo, ale to je v Krkonoších docela časté, asi těch stavení jednoho majitele bylo víc u sebe … To vlevo je Zvonička a vzadu Krakonoš. „Jo vyrostlo to tu skoro všechno nedávno.“ Ale tohle není náš cíl …
Tohle je náš cíl. Kolínská bouda. Já jsem tu byl někdy po revoluci. Už si vůbec nevybavuju, jak to tu vypadalo, ale byl jsem tu ubytovaný s naší třídou v prváku na lyžáku. Jdem se občerstvit, mám chuť na pivo.
„Tak co si dáš? Za rámečkem vpravo se schovává ještě jedna pípa, tvá oblíbená Plzeň.“ „Hele, dělej si srandu z někoho jinýho, jo?“ „Zkusíme tu třináctku? Doufám, že to nebude dražší, než pivo, co jsme si dávali s klukama na čundru v Plzni. To bylo totiž moje nejdražší pivo v životě.“
Hmmm, bohužel dražší bylo. Ale bylo výborný, fakt, že jo.
Janča ještě skočila rodině pro dva lahváče. Byla tam neskutečně dlouho. Vrátila se mírně řečeno znechucená lhostejností a blbostí obsluhy a raketovou cenou i těch lahváčů. Snad to bude rodině chutnat.
Po občerstvení pokračujeme dál kolem Pražské boudy a odsud fotím Liščí horu s boudami na Liščí louce.
Došli jsme až ke kapli u chaty Slovanka. Kaple je hodně čerstvá, postavená v roce 2015.
Kolem Hrnčířských bud jsme spadli až k říčce Čistá. Podle ní je pojmenovaná i obec Čistá v Krkonoších, ale ta je odsud ještě skoro osm kilometrů po proudu. Tohle je Idin most. Navrhovali ho na Fakultě architektury ČVUT. „Moc se mi líbí a jsem moc ráda, že tady ten most postavili.“
„Proč?“ ptám se. „Protože je to moje oblíbená trasa a v zimě je tu spousta sněhu a tenhle most funguje pořád skvěle. Ta lávka je až po vršek pletiva po stranách dost často kompletně pod sněhem.“ „Hustý.“
„Jé a tyhle krásný schody jsou tu nově udělaný.“
Po kousku štěrkové cesty už zase pokračujeme po podvalech, jak se téhle dřevěné lávce říká.
„Ha, tak tebe jsem si všimnul já.“ Ale byla tak plachá, že hned zdrhla, potvůrka.
Jsme opět na lesní cestě a u ní stojí tenhle ohromný Náprstník červený. Musel jsem natáhnout nad hlavu ruku, abych mu dosáhl na špičku.
Hlavně ho nevyplašit. „Děkuju brachu, že jsi mě nechal přijít tak blízko a cvaknout tě s roztaženými křídly.“ Je to ten okáč, co jsem se ho pokoušel už předtím lovit. Je to Okáč černohnědý. Pecka, další moje prvenství.
Další fotka krásného kapradí u cesty. To už jsem dneska taky fotil, je to Žebrovice různolistá. Cestou na Modré kameny jsem viděl jen malinké, tahle je velikánská.
„Ty ses dal na holčičí barvy?“ „Asi jo, tohle je ta vaše lila, ne? Taková ta vyblitá fialová …“
Tohle bude asi ta terénní vlna, co Janča slibovala. Tak to je v pohodě. „Za ní bude přístřešek Rejdiště. Tam si dáme sváču.“
„Nepůjdem nejdřív na Tetřevky? Je to malinká zacházka támhle dozadu a je fakt to jen kousek. Asi kilák. A Hnědý vrch, co jsme se o něm bavili už je jen čtyři za Tetřevkama.“ „Už ani ten kilák navíc, nemusím vidět všechno. Jdem jíst.“
K svačině máme stejného „krokodýla“ jako k obědu. Relaxujeme, vychutnáváme jídlo. „Hele paraglajd. Těch tu bývá vždycky plno a dneska první.“
„Kde?“ Odkládám rohlík a honem zoomuju a zaostřuju. „To nemám šanci stihnout…“ Stihnul jsem ho tak tak. Dojídáme a razíme dál – ne na Tetřevky, ne na Hnědý vrch, ale po původní plánované trase. Prosadil jsem si svou.
„Jé, koukej, tady těch okáčů ale je! A čmeláci.“
A já si hned vedle všiml jednoho oranžovýho chlupáče. Krása.
A o kousek dál zase okáči.
„Já si říkala, že se k tý oranžový kytce vrátíš …“ Původně jsem ji totiž přešel, že už mám Chlupáčků nacvakáno dost, ale tady mě zaujaly ty chundelatý kuličky. Je tu komplet vývoj od poupat až po odkvetlé. Musel jsem volit malou clonu, protože už je málo světla a trochu fouká.
Už zase slušně klesáme.
„Koukej, co to tu kvete u cesty.“ „Jé ta je krásná, co to je?“ „To bude možná nějaká orchidej podle květu,“ napadlo mě.
Vedle jsou ještě mladší, tak je zkouším v detailu.
I když s sebou nemám makrooběktiv, zkouším zvětšeninu až na konkrétní kalíšky. Povedlo se. Je to Prstnatec Fuchsův pravý. Opět prvenství a opět velká radost.
„Týjo, tak to je pořádnej sešup. Kam to vede?“ „Přímo na Bényšky.“ „To jsou ty boudy, co jsou vidět ze Špičky nad Lánovem?“ „Jo, přesně ty.“
„Támhleto je Horní Lánov, Dolní Dvůr a kopec s holinama je Vápenice.“
„Tohle poznám, na horizontu vpravo od shluku stromů vlevo je Zvičina, že jo?“ „Jo. Tam bych se chtěla taky někdy podívat.“ „Už tam mám naplánovanou trasu, tak tě tam třeba vezmu.“
Tak tohle pozná asi každý. To je Přední a Zadní Žalý. A taky je na fotce krásně vidět, jak moc jsou Bényšky z kopce.
Nejsou to sice samotáři, ale dva – tři – dva v řadě. Taky se mi líbí.
„Koukej, co jsem našel. Švýcarák. Pecka.“ „I s nůžkama, jak jsi někde psal, že jsou super.“ „Jo to jsou,“ raduju se.
„Jsme pod lanovkou, co vede z Čerňáku na Bényšky. Vlevo je Černý Důl obec a vpravo Černý Důl lom. A těží se tam bílý vápenec.“
„Hele další paraglajdisti.“ „Hmmm, to nemá cenu fotit, to bude jen pár teček. Zkusím jen toho před mrakem.“
„Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“ je zvolání Ježíše na kříži. A právě svatému kříži (netušil jsem, že i kříž je svatý) je kaplička z 19. století věnovaná. Byla v totálním rozkladu, že zbyly jen základy a v roce 2004 ji občanské sdružení Zdravé Krkonoše v podstatě postavilo. Kaplička se musí obejít, aby se dalo nahlédnout dovnitř. Běžně jsou kapličky vchodem k cestě, ale cesta se v době ruiny (za totality) kapličky prostě posunula na druhou stranu.
U cesty fotím Chrpy luční. „Koukej, tady u toho stínu jsou hezčí, nejsou tak zvadlý.“ Dávám jí za pravdu a právě toho stínu využívám jako pozadí.
U druhé kapličky poblíž dáváme pauzu. Je to kaplička svatého Michala na Konfiskátech. Hledám, odkud ji vyfotit s Černou horou v pozadí. Přicházejí výletníci a fotí si jí. „Mohl byste nás vyfotit? Abysme měli fotku jak od profíka?“ „Já nejsem žádnej profík, já umím mačkat jen čudlík na foťáku.“ „Tady je taky jen jeden čudlík.“ Paní mi vrazila do ruky mobil a už se hrnuli ke kapli. Nejdřív jsem je vyhnal na cestu, aby byli větší, pak jsem je rozhrnul trošku do stran, aby bylo vidět do kaple a pak dvakrát (radši) cvak. „Super, skvělý. No vidíte, že jste profík, moc děkujeme.“ Ach to moje ego, to dostalo zase pohlazení …
„Tyhle mraky s trávou a lesem si musím vyfotit, kdyby už nic k focení nebylo, už jsme skoro v cíli, ne?“ „No tak to se neboj hošánku, ještě není zdaleka konec.“
Na louce u cesty kvetly sem tam růžové kytičky a na nich se pásli Perleťovci.
Na první pohled druh motýla určit nedokážu, ale doma jsem zjistil, že je to Perleťovec velký, kterého taky ještě nemám, takže super. No a ty kytičky, na jednu jsem si sáhnul a přivoněl a bylo to jasné – máta. Ale, která máta, to nevím. Je jich asi 30 druhů. Peprná to není, vodní, huňatá ani rolní taky ne a jiný neznám.
Pak jsme odbočili do lesa a trošku do kopce. To jsem zase remcal: „Vždyť jsi říkala, že už to do kopce nebude…“ „Chtěl jsi to vidět, tak si nestěžuj,“ ona na to pohotově. A došli jsme až sem na jedno „tajné místo“. Kdo ví, pozná, kdo neví, tomu to může být jedno. PS: jméno osady jsem zapomněl, proto ty řeči o tajném místě …
Pak pokračujeme dál k lomu Peklo ze zadní strany. Ale cesta je tak zarostlá vším možným, hlavně vysokou mátou, že to vzdáváme.
Vracíme se k původnímu směru po pastvině. „Vidíš toho ušáka?“ „Kde?“ „No tam na hraně stínu pod suchou větví.“ „Jo, už ho vidím, jdu lovit.“
„Chudáček, je mu vedro a ty ho ještě takhle stresuješ.“ To už ji ale nevnímám a soustředím se na lov. Jako kočka našlapuju, foťák u oka a sem tam cvaknu. Paráda. Zkusím ještě krok.
To už ale nevydržel a pádí do houští. „Děkuju kamaráde a promiň za vyrušení.“
„Hele támhleto je Špička s tím solárním panelem na budoucí meteostanici?“ „Jo Špička to je, ale je to vlajka. A támhle táhnou na navijáku větroně.“ Takže čekám, až bude ve správné pozici a fotím.
Ve stínu a docela daleko vidíme srnku. Už je na focení dost tma, ale zkouším to. Jedna z pěti není rozmazaná, tak mám radost.
Přicházíme na Špičku. Jsme U Josífka, jak se tady říká. Solární panel, co jsme minule vichrem viděli vyvrácený, tu fakt není. Bezvětří, co panovalo dosud, skončilo a vítr zvedl vlajku právě tím správným směrem jako na požádání a vznikla tahle, pro mě, epická fotka na závěr. Ach, to je krása. V uších slyším naši hymnu jako při úsvitu na Krkavčí skále nad Riegrovou stezkou.
Co dodat? Snad jen „Děkuju, bylo to kouzelný.“ Ať navštívím kterýkoliv kout naší vlasti, vždycky mě něčím překvapí a utvrdí v tom, jak je u nás krásně. Tady tomu nebylo jinak. Mám na paměťovce zase několik úlovků, které jsem dosud nevyfotil a ze kterých mám velkou radost. Počasí vyšlo luxusně. Průvodkyně až na ty kilometry (nakonec podle jejích chytrých hodinek 22,4 km) taky celkem dobrá. Kecám, sebekriticky totiž musím přiznat, že výsledné délky většiny mých tras od těch plánovaných taky vždycky narostou. Takže Jančo bylo to na jedničku s hvězdičkou se vším všudy, děkuju moc. Prostě parádní výlet.
PS: na to jezení taky nakonec došlo a bylo to skvělý. Už jsem přes osm let nelezl. První dvě cesty pro mě byly trošku rozpačité, ale pak si tělo vzpomnělo a už jsem jen lezl a lez a lezl. Janče to šlo taky skvěle. Tvrdila, že je úplný začátečník, ale rady už od první cesty poslouchala přímo na jedničku, uvědomovala si všechny svoje pohyby i pozici těla a na stěně ve chvilce vypadala jako doma.
Ještě mapka naší trasy, ne úplná, protože někudy, kudy jsme šli, mě Mapy.cz nepustí:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
