Broumovky – 1.den
celá akce 3. a 4. srpen 2024
Tentokrát jsem se vydal sám na dvoudenní přechod hřebene Broumovských stěn, tedy Broumovek. Už jsem tam párkrát „nakouknul“, ale celý hřeben jsem ještě nešel.
Před výpravou jsem myslel, že do příběhu dám tentokrát všechny fotky na jednu stránku, tudíž udělám jen jeden díl. Ale po akci mi bylo jasné, že to nedopadne, fotek je totiž opravdu hodně a nedokázal jsem jich tolik vyházet, abych se vešel do rozumného množství. I tak je jich v prvním dílu fakt hodně. Snad si to užijete. Já si to užil.
Co vždycky na čundrech nesnáším, je balení. Většina začátečníků se ptá: „Co si mám ještě vzít?“ Já už jsem ale několik let ve fázi, kdy se ptám: „Co ještě mám nechat doma?“ Kladu si spoustu otázek: „Najdu tam na přespání jeskyni, co mi o ní kamarád říkal? Mám si tedy brát plachtu, šňůru, kolíky, kdyby náhodou sprchlo? Mám si brát lžičku na kafe nebo mi bude stačit má dřevěná lžíce, co s ní budu jíst jídlo? Mám si brát náhradní trenky, ponožky, triko nebo cestou domů smrdět? Co když se někde náhodou z něčeho pos…? … Náhradní trenky se budou hodit. Mám si brát další benzín do vařiče? Co, když budu večer líný a nebudu si chtít píct buřty na ohýnku, ale smažit je na vařiči? Nebo risknout, že nádržka na všechno to vaření vystačí? Mám si brát navíc širokáč nebo fotit všechno na jeden objektiv? Mám si brát kanystr na vodu nebo to risknout, že v plánovaném místě spaní u studánky voda prostě poteče? Nebo radši táhnout vodu na další den posledních několik kiláků od posledního zdroje? Mám tahat mikinu nebo to ráno dám jen v triku a kraťasech?
Hodně věcí, týkajících se přírody, mám dobře nastudovaných. Třeba počasí, fotky studánek v aktuálním měsíci, i když třeba rok zpátky, trasu, vodní zdroje po cestě a podobně. Takže jsem teoreticky připravený na všechno, ale člověk nikdy neví … už mě to poslední dobou párkrát vypeklo, hlavně voda. Zbytek výbavy až tak neřeším, ale všechny ty otázky v mysli prostě proběhnou.
Z domu vyrážím po šesté ranní. Sluníčko už začíná rozhánět mlhu. Jsem zvědavý, jaký ten čundr z pohledu počasí bude. Hlásili nějaké přeháňky, ale až na zítřek. Nechám se překvapit.
První přestup na další vlak je v Náchodě. Na místní zámek je nejhezčí pohled z jedoucího vlaku, protože z chodníku odkudkoli vám vždycky něco překáží ve výhledu.
Na nádraží mám skoro půl hodiny čas, tak courám po okolí. Zaujal mě tenhle krásný státní znak na nějaké bývalé škole nebo co to bylo. A opět jsem si připomněl, jak je naše země krásná a že se mám na čundru na co těšit.
Jsem v cílové stanici vlaku a startu mého pěšího putování. Jsem v Meziměstí. Nad kolejemi vede lávka pro pěší, aby to nemuseli obcházet přes přejezd. Moje trasa vede na opačnou stranu, ale můj první cíl je na téhle.
Tím cílem je meziměstský zámek. Původně tu stála od 15. století tvrz, v roce 1650 si tu někdo bohatý postavil zámek se statkem. Současnou barokní podobu získal přestavbou v polovině 18. století. Po 2. světové válce si ho „pod svá křídla“ vzal stát a nastěhoval tam JZD. Po revoluci ho majitelé či jejich potomci dostali v restituci zpátky.
Prošel jsem Meziměstím na druhou stranu a už mě pohlcuje příroda. Je po dešti a tak se nad stezkou naklánějí nejen kakosty a tráva, ale i kopřivy, co jsou mnohdy vyšší než já. Takže je stále co rozhrnovat.
Došel jsem po červené až na kopec nad Meziměstím. Je tu pískovcový monument Sluneční brána. Je z roku 2008 a je zdobený vyrytými znameními zvěrokruhu a čmáranicemi místních vandalů.
Taky je odsud krásný výhled na Vernéřovice, kam mířím.
Čím jsem dál mezi lukami, tím víc toho v okolí vidím. Dominantou jsou tyhle čtyři vrcholy. Právě ty (a nejen ty) jsou mým cílem. Je to zepředu Honský špičák, Supí hnízdo, Ovčín a Koruna. Ty čtyři kopce a další, co nejsou vidět, jsou součástí Broumovských stěn. Úplně cítím, jak mě k sobě přitahují.
Mezi pastvinami míjím tenhle kamenný kříž. Nedivím se, že před něj někdo umístil lavičku, výhled je tu opravdu jedinečný.
Ani jedna kravička nestojí, všechny jsou na pastvině různě roztroušené, ale svorně leží a přežvykují. Sem tam za mnou nějaká otočí líně hlavu.
Přicházím do Vernéřovic. Tak takovýho koně jsem ještě neviděl. Zjistil jsem, že se tohle plemeno jmenuje Appaloosa, vyšlechtěné v Severní Americe, původem ze Španělska. Patří mezi teplokrevníky. Sice z těch informací nejsem o moc moudřejší, ale líbí se mi ten kůň.
Mám chuť na něco dobrého a Potraviny tu fungují, tak aspoň podpořím místní Vietnamce.
Kupodivu uvnitř byla příjemná Češka. V ledničce vychlazené pivo, výběr salámů a všeho ostatního. Pečivo už bohužel neměla. Já mám naštěstí chleba dost. Takže nejdřív Krákorou připíjím na zdar akce a pak se pouštím do jídla.
Vybral jsem si salám podle barvy a struktury: „Ten paprikovej s kouskama masa vypadá dobře, dejte mi prosím asi dva cenťáky.“ „To je Čorízo. Ale je sušší a pikantní.“ „Hm, jméno si stejně nezapamatuju a zbytek vyřeším pivem.“ Někde mají místní kočku, tady místní vosu. Přiletěla se se mnou o tu dobrotu podělit.
Po snídani pokračuju ke kostelu svatého Michaela archanděla. Ten se mi ale moc z blízka nelíbí a tak radši fotím tenhle krásný dům naproti.
Opouštím Vernéřovice a po silnici si to proti mně šněruje tenhle zvláštní živočich. Nikdy jsem ho neviděl. Doma jsem zjistil, že je to Mrchožrout obecný (Silpha obscura obscura). Opravdu obskurní jméno. Snažil jsem se ho nahnat pryč ze silnice, ale nedal si říct, snad ho nic nepřejede …
Modrá značka mě provází mezi ohradami. Tady narážím na další zvláštnost, co jsem ještě neviděl. Je to Kakost luční. Ten znám, toho je všude plno. Ale s bílými květy jsem ho ještě neviděl. V Galerii mám vyfocenou fialovou KLASIKU.
Další prvenství na sebe nenechalo dlouho čekat, jen pár metrů. A to je tahle kytička. Tu sice znám, ale nikdy jsem ji nefotil. Je to Krvavec toten. Ne totem, ale opravdu toten. Patří mezi Růžovité stejně jako jahoda, růže, ostružiník nebo třeba kdoule.
A další žlutá nádhera tu kvete všude kolem. Viděl jsem ji i na krkonošských loukách. Je to Lnice květel. Zvláštní název, já vím. Já bych ji nazval obecná, protože latinsky to druhé jméno je vulgaris.
Pak už jsem ale objektiv zamířil do dálky směrem k severu, kde se na obzoru rýsují Javoří hory. Tam se někdy taky musím vydat. Vypadají impozantně.
Dlouho jsem na obzor ale nekoukal, začal kolem mě poletovat tenhle nádherný Modrásek jehlicový. U nás na zahradě se taky nedávno konečně několik exemplářů po dlouhé době objevilo.
Prošel jsem vískou Březová a mířil do lesů. Normálně bych tohohle Ježíše nefotil, ale potkal jsem tu pár mladých turistů, co šli naproti a pak jsem už nepotkal ani živáčka několik dalších kilometrů. Taky mě zaujal ten hřeb, co má vražený do hlavy. To asi tenkrát neměl a je to bývalý držák na svatozář.
Jsem už konečně pryč z asfaltu a polyká mě les. Takže vzhůru!
U lesní cesty jsem narazil na patník s tímhle zvláštním symbolem. Netuším, co to je.
Lesní cesta se mění v pěšinu. Podlézám pod skoro padlou mohutnou borovicí. Je na ní modrá turistická značka. Kdoví, jak dlouho takhle ten strom vydrží.
Rozhlížím se kolem a nalevo rostou vysoké bodláky. Podle mě je to asi Bodlák kadeřavý, ale nejsem si jistý. Na jejich květech hodují motýli a čmeláčci.
První mraveniště nemůžu jen tak minout bez povšimnutí a bez fotky. No vlastně jsem už další za celý víkend neviděl.
Překračuju první potok. Voda tu teče, to je dobrý znamení. Hned pod brodem dělá takovouhle krásnou kaskádku.
Všude jsou jen holubinky a sem tam nějaká růžovka. Tohle jsem si myslel, že je první hřibovitá – klouzek. Ale nevím, pod hlavu jsem jí nekoukal. Jdu funět dál do kopce.
Další patník, tentokrát s křížem. Pak jsem narazil ještě na jeden a ten měl podobný znak jako ten první, ale nakřivo a připomínal smrkovou větvičku. Takže si říkám, že by to mohly být hranice jednotlivých polesí.
Z křoví na mě pípá neposedný malinký ptáček. Zkouším ho vyfotit, ale moc mi to nejde. Blíž než na pět metrů mě nepustil a frnkl, aspoň něco. Podle Googlu je to Střízlík obecný. Jeho fotku taky ještě nemám, paráda.
Přicházím až k silnici. Jmenuje se to tu Honské sedlo – Na Pasách. To Na Pasách je asi z němčiny, pass je německy průsmyk. Z dálky slyším burácet motorku, tak jsem si na ni počkal, cvak a už pokračuju přímo zase do lesa.
Lesem jsem prošel přes vrchol Honský špičák, kde nebylo co fotit a dostal jsem se až na otevřený hřeben. Je to tu zase úplně jiný než cestou sem. Nicneříkající fotky výhledů se mi moc nelíbily, tak jsem je smazal a je tu jen tahle hřebenovka.
Za chvíli se opět nořím do lesů. První pískovcoví obři tu líně odpočívají mezi buky. Za tímhle je šipka nalevo a tak jdu po ní.
Ale jdu asi nějak blbě, tudy nemůže jít turistická. Musím se pořád shýbat před mladou bučinou.
No jasně, že jsem šel blbě, měl jsem uhnout sice doleva, ale hned potom doprava do kopce. Cesta je teď někde nade mnou, takže se drápu skoro po čtyřech rovnou nahoru k ní. Výhoda xichtu tak blízko u země je, že si všímáte nejen takovýho krásnýho kapradí.
Ale i hodně nenápadných obyvatel. Tohle je Osenice šťovíková. Je to druh můry. Škoda, že měla roztažená křídla jen chviličku při odletu, ta schovaná spodní mají totiž krásně oranžovou barvu.
Když jsem se vydrápal až nahoru, objevila se přede mnou takováhle krása. Je to vyhlídka Kačenka. Ale, že bych viděl nějakou podobu s kachnou, no nevím. Každopádně lezu na ní.
Na jedné straně je kolmá stěna od shora až dolů a celkem dost vysoká. Tipuju podle okolních stromů tak pětadvacet metrů. Uprostřed skal (z druhé strany téhle věže) se dá vystoupat celkem pohodlně a celkem vysoko a pak dolézt až sem po žebříku.
Tohle je ta vyhlídka. Je obrostlá smrky, takže není moc vidět do dálky, ale to mně nevadí, já výhledy stejně moc nevyhledávám. Zaujala mě spíš ta kdysi zlomená borovice.
Když slézám z vyhlídky po žebříku dolů, objevím na protější skalce plechovku s vrcholovou knížkou. Že bych se do ní taky zapsal? To bych se tam ale musel vydrápat. Obhlížím skálu kolem dokola, nikudy to pro mě nepůjde snadno a bez rizika, navíc jsem tu sám, tak na to radši prdím.
Na tuhle by to ale vylézt šlo.
Vracím se dolů. Tahle skalní jehla by teoreticky mohla vypadat jako Kačenka. I když odsud mi ji to moc nepřipomíná.
Proplétám se labyrintem na úpatí vyhlídky a z dálky slyším hlasy. Po chvíli vidím i lidi, poprvé od Březové. Dole se s nimi dávám trochu do řeči. Jsou to dva starší pánové, žena jednoho z nich a jeden vnuk toho samého. Loučíme se, oni jdou nahoru a já pokračuju dál.
Ještě se otáčím a asi vidím tu Kačenku. Tedy já tam vidím oko a zobák, vy ne? Je to opravdu ta štíhlá věž vedle vyhlídky, jen z jiného úhlu.
Tak tady na těch vršcích jsem stál, tam jsem vylezl, jak jsem psal, že by to šlo. A šlo to. Vyhlídková věž se žebříkem je na druhé straně a není odsud vidět.
Vyrážím dál. Tady mě zaujalo to světlo dopadající na mech vpravo. Škoda, že to na fotce tak nevyzní, ale v reálu to vypadalo, jakože fosforeskuje uprostřed dne.
Míjím další a další úžasné skalní útvary. Cestička se jimi doslova proplétá.
Občas přijde chvíle, kdy si říkám, že tudy trasa přeci nemůže vést, ale podle značky jasně vede. Copak já jsem v pohodě, ale jiní občasní turisté by tu mohli mít problém.
Občas to vypadá, jako by se ta skála objevila až po tom, co tu vyrostly smrky a ona se o něj potom opřela.
Odbočil jsem na jednu vyhlídku, kde z pohledu stezky dominuje hřib s bachratou nohou. Tohle místo se jmenuje Vyhlídka na Broumovsko, kdyby to někoho zajímalo.
Z druhé strany jsou tu hřiby dva. Zaujaly mě dvě věci, ta tůňka vpravo a sípění boxera, který sem spolu se dvěma vlčáky a dvěma paničkami míří.
Než sem přišli, zkusil jsem tůňku zakomponovat do výhledu. Pak už jsem se jen modlil, aby mi neshodili dolů batoh nebo seťák (objektiv), protože jsem tuhle fotku cvaknul širokáčem a seťák postavil na skálu vedle batohu. Boxer se na skály ani nepodíval, zato jeden vlčák stále toužil schladit žízeň v té tůňce. Jenže k jejímu dobytí bylo potřeba udělat metrový skok a to mu panička zakazovala. Já jsem tam celkem v pohodě překročil.
Pokračuju v cestě, kterou lemují obrovské balvany a relativně malé věže.
Některé šutry jsou hladké, některé mají spoustu malých jamek.
Občas mě zaujme světlo dopadající na něco v lese. tady třeba to borůvčí.
Přede mnou sem nakoukli nějací lidé, tak jsem taky slezl ze stezky a šel se podívat. No, výhled, no.
Mě spíš zaujmou jiné věci. Jako třeba tahle hodně uzoučká a celkem dlouhá „chodba“ mezi skalami, která je kompletně pokrytá po stranách mechem.
Občas nejdete po jehličí, ale po čisté skále. Ano, to napravo je přímo modrá turistická.
Opět jdu až na hranu na nějakou věž, abych zachytil nějakou jinou. Jejich jména neznám, ale líbil se mi ten pohled na věž lemovaný pohořím v dálce.
„Hele Karle, nevíš, co to ten chlap dokumentuje?“ Prohodila nějaká protijdoucí paní asi k manželovi, když mě viděla, jak z ničeho nic klesám na jedno koleno mezi skalami a fotím kořen borovice.
Občas jsou mezi smrky, borovicemi a modříny i osamocené břízy. Tenhle pohled se mi fakt líbí.
Další vyhlídka, tentokrát s názvem Veranda. Snažil jsem se nějak zakomponovat ten živý smrk v popředí a ten suchý smrk v pozadí k těm skalám, aby to spolu hrálo, ale abych nespadnul ze skály dolů.
Jméno to nemá, ale mně to připomíná přežranýho tuleně, jak kouká na Měsíc.
Dorazil jsem na Hvězdu. Kdysi jsem tu byl a vím, že je to uvnitř moc hezký. Půjdu si schladit hrdlo jedním točeným. Snad si bude kam sednout.
Uvnitř bylo plno, ale naštěstí ze zahrádky právě odcházeli dva důchodci, tak jsem místo nich obsadil stoleček. Je to tu parádní. A ty panorámata! Paráda. V klidu jsem si vychutnával pivko a pokecal se třema babičkama, co si dělaly fotky přede mnou u zábradlí. Dopil jsem pivo a chtěl platit. Jenže na mě vyhrkli, že karty neberou, že to mají na vchodu napsaný a já neměl blbec ani korunu. „No tak si to budete muset odpracovat v kuchyni.“ „Tak jo, zapište si mě tam na hodinku.“ „Víte co? Na jednom pivu nezchudneme, nechte to bejt.“ „Tak mockrát děkuju a omlouvám se. Nějak si vás najdu a ty prachy pošlu.“ „Ne, stavte se tu někdy příště a zaplatíte to pak.“ Neuvěřitelný, fakt moc děkuju. Určitě se tady ještě někdy zastavím. Hrozně příjemný veškerý personál, všem doporučuju. Ale vezměte si hotovost!
Kousíček od chaty je kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Mraky lidí všech národností. Ale stavba je to hezká.
Nasadil jsem si širokáč a zkusil to cvaknout i uvnitř. Což moc často nedělám. Prostrčil jsem skrz mříž až skoro u podlahy foťák a tohle z toho vzniklo. No asi napotřetí, furt jsem to měl nakřivo.
Kapli jsem obešel a tam se mi naskytl tenhle dokonalý výjev. Meditující jeptiška před kaplí a bez dalších lidí. Nádhera. Zvýšil jsem clonu až na 22, aby se mi na fotce udělala ze sluníčka hezká hvězdička a cvak. Nikdo nemusí vědět, že medituje s mobilem v ruce, že to není bible. Ona je to vlastně taková soudobá bible…
Ještě jsem sešel vpředu pod kapli, kde je takovýhle krásný kamenný mostek, aby zámožní páni věřící nemuseli do kaple přes proláklinu. Prošel jsem pod mostkem a sestupoval dolů po schodech do rokle. Po asi padesáti metrech jsem si ale uvědomil, že tudy nechci, že chci jít sice po červené, ale po hřebenu. Takže zase nahoru, ach jo.
Vylezl jsem na další vyhlídkové místo, trochu tu vyhlídkovou skálu obešel, abych získal lepší záběr. Nebylo to úplně zadarmo, ale zas mám záběr, co se mi líbí víc, než můžou mít ostatní ze standardního místa. Dole krásně záři jeřabiny.
Stezka spadla opět mezi věže, ale jen na chvíli. Je boží, jak se to tu střídá. Ta pestrost mě baví snad nejvíc.
A jsem opět nahoře. Cedulka se šipkou u cesty ukazuje k okraji asi patnáct dvacet metrů dalekému. Na cedulce píšou: Ležící mnich. Jo, vidím ho tam.
Pak se přede mnou otevřelo divadlo, doslova Skalní divadlo. Tak se ta vyhlídka totiž jmenuje. Ta zalesněná díra mezi skalními věžemi je Kovářova rokle. Tou za chvíli sestoupím dolů a pak se zase budu drápat nahoru, cíleně. Ale teď si to zatím užívám tady a kochám se rozhledy.
Trochu jsem po vyhlídce pobíhal a šplhal a zkoušel různé záběry.
Mířil jsem na všechny strany, všude to bylo krásný.
V dálce mě zaujala tahle hrana. Připomíná mi indiána nebo nějakého opičího krále.
Jsem v Kovářově rokli. To nám to pěkně zostra začíná ten sestup.
Po chvíli se terén trošku narovnal, jdu po dřevěných lávkách, ale to bych nebyl já, abych nemusel na lávce kvůli fotce ležet. Myslím, že to ale opět stojí za to, ten netradiční pohled na krásnou malinkou tůňku, kterou většina mine bez povšimnutí. Je to jako mikroprales v pralese.
Pokračuju dál a zvedám oči vzhůru. Tenhle pohled není přímo na stezku, je to někam doprava. Tam ale nemířím. Takových odboček je tu spousta a nemám šanci je všechny prozkoumat. Přesto by mě zajímalo, jak to tam vypadá. Tohle je zelená, co vede zpět na Hvězdu. Tak třeba někdy příště.
Já pokračuju dál po červené. Jsem před jeskyní Kovárna.
Uvnitř jeskyně je příjemně vlhko a chladno. Je slyšet zurčení vody vpravo za tím kamenem a na dně celé jeskyně je mokřad. Proto je tu ta lávka. Pokračuju dál po schodech vzhůru.
Tohle jsou zase jiné schody a jiný průlez. Tím se taky budu drápat vzhůru. Batoh sice moc široký nemám, ale vešel jsem se tam při procházení jen tak tak.
Jsem u cíle mé zacházky Kovářovou roklí. Mariánská jeskyně. Všimněte si toho šutru vpravo, má asi metr a půl a je špičatý. Není na něm nic zvláštního.
Ale musel jsem se na něj vydrápat a balancovat v předklonu, abych mohl udělat tuhle fotku. Abych Panenku Marii nefotil z podhledu jako ostatní. Chtěl jsem taky do fotky zakomponovat i sílu živé přírody v podobě malinké kapradiny.
A tohle je podle mě přímo Mariánská jeskyně, která je asi deset metrů za tím impozantním vstupem do volného prostranství. Sem se musí lézt přes kameny, sem cestička nevede. Jsem namáčknutý až u zadní stěny a snažím se vyfotit jeskyni pokud možno celou, aspoň na hloubku. Není moc velká, ale strany se na fotku nevešly. Odhadem má půdorys tak pět na pět metrů. Konec odpočinku, jdu „vyběhnout“ zase zpátky vzhůru Kovářovou roklí.
Myslím, že ten kilák a půl nahoru a dolů stál za to. A jelikož chci ještě výš, čeká mě tenhle asi dvacetimetrový výstup po schodech.
Vydupal jsem až nahoru. Jsem na Supím hnízdě. To je ta druhá špice, kterou jsem viděl z dálky od Meziměstí. Opět je tu krásný výhled na Javoří hory. Hrozně se mi vždycky líbí, jak mraky dělají svými stíny krajinu ještě zajímavější.
Můj pohled se stočil hodně k západu a tam jsem se zaměřil na úplný začátek Javořích hor. Je to ten tmavý zalesněný hřeben vpředu. Zleva je to Březový kopec, Malý kopec a Světlina. Vpravo potom Ruprechtický špičák, který je nejvyšší horou na Náchodsku. To v pozadí už je Polsko a jejich hory náš špičák ještě převyšují. Zleva jsou to Włostowa, Suchawa a Waligóra, která je se svými 933 metry vyšší než Ruprechtický špičák o padesát tři metrů.
Potom jsem víc na východě uviděl letící letadlo. Zkusil jsem ho cvaknout proti černému lesu. Je to ta bílá čárka skoro uprostřed, mírně vpravo. Ale taky jsem se snažil, aby v pozadí byly vidět právě tyhle tři hory. Ony jsou vlastně čtyři, ten dlouhý hřbet jsou dvě hory. Měly by to být opět zleva Rymarz, Słoneczna a Kalenica. Ta špička úplně vpravo je Żmij. Tyhle kopečky jsou součástí polských Sovích hor (Park Krajobrazowy Gór Sowich).
No a úplně na východě jsou ještě vidět ty dva kopečky, co mě čekají. Ovčín a Koruna. Hned za smrkem přibyl další cíl a tím je Božanovský špičák. Ty světlejší kopečky za ním, to už je něco jiného, to jsou stolové hory v Polsku, Velká a Malá Hejšovina, polské názvy mají Szczeliniec Wielki a Szczeliniec Mały.
Slezl jsem z vyhlídky po těch schodech vlevo a mířím dál na východ.
Terén cesty se neustále mění. Někdy je to úzká pěšina, někdy spousta kořenů. Tady je třeba hezký stoupáček širokým korytem s velkými kameny. Uvědomil jsem si, že se mi docela daří fotit okolí a přírodu bez lidí, i když jich je tady celkem dost. Aspoň mám ten pocit, že jich je tu hodně.
Taky se ta stezka houpe nahoru a dolů. Na jednom vršku míjím další hezkou skalku. Škoda, že je to pískovec. Začínají mě zase svrbět ruce, že bych si na něco vylezl, ale písek já moc nerad. Asi brzo naplánuju nějaký výpad do nepískovcových skal.
Jé, hele, tyhle lidi znám. To je ta skupinka, se kterou jsem se potkal u vyhlídky Kačenka. Dávám se s nimi opět do řeči. I oni byli na chatě Hvězda. Ale přišli až potom, co jsem odešel. A já se zase „zdržel“ sestupem do Kovářovy rokle. Chvíli jdu za nimi, ale zvykl jsem si na vyšší tempo, tak je brzo předbíhám.
Začalo mi kručet v břiše a já si uvědomil, že jsem už asi šest hodin nejedl. Tady si dám pozdní oběd. Skupinka mě samozřejmě zase předešla. A i jiná, se kterými jsem se bavil před Supím hnízdem a oni obědvali o přístřešek dřív než já. Je super, že se dá se spoustou lidí normálně bavit, i když je vidíte poprvé v životě.
Hurá na to. Moje oblíbená Dunajská klobása a Gouda. Nalil jsem do sebe i celý zbytek vody v lahvi a vyrážím dál.
Nejen borovice umí šplhat po skalách …
I já tady šplhám vzhůru. Místy je to docela příkrej svah. Docela peláším, ale dosud jsem žádnou z těch dvou skupinek nedohnal. Asi mířili hlavním tahem a ne odbočkou jako já.
Já totiž mířím na Ovčín. Nejdřív ale k němu musím dojít bludištěm skal.
Pak se potřebuju přehoupnout přes kopeček kolem Starého indiána se zvířecí čelenkou, jak jsem tuhle skálu nazval.
A už jsem před skalním městem na Ovčíně. Vyhlídka je hned za ním. Ovčínem vede stezka dokola kolem středových věžiček. Na vyhlídce nic zvláštního není, takže jsem tam ani nefotil. Bylo by to to samé, jako na Supím hnízdě. Ale tohle městečko stálo za zacházku. Vracím se k rozcestníku a pokračuju dál hlavní trasou.
Opět je tu další výšvih, tentokrát jak cestičkou v japonské zahradě.
Jdu potom po široké lesní cestě. Mířím k odbočce na Hřiby. Vedle cesty leží takovýhle nezvyklý balvan. Podle mě je to památka poslednímu zastřelenému medvědovi v Broumovských stěnách. Jinak mě nenapadá, co by to mohlo být.
Jsem tu. U obřích hřibů. Tohle je jen jeden z nich. Má odhadem tak tři a půl až čtyři metry na výšku.
A tohle je druhý hřib, ale odsud vypadá jak paterčata hřibů v zástupu.
A tady jsou společně. Tvoří jakousi vstupní bránu. Vlevo je ten druhý focený a vpravo ten první.
U hřibů jsem cvaknul foťák do popruhu v batohu, že nebudu delší dobu mít co fotit. Lesní cesta vypadala monotónně. Tahle krásná zahrádka s vřesem se ale nedala nevyfotit. A já konečně z té lesní cesty (i když jsem za ně někdy sakra vděčný) odbočil touhle pěšinou.
V lese vedle cesty se skrývá další, tentokrát asi dvoumetrový, hříbek. Zatím jsem neviděl žádný hřib jako houbu, ale nahrazuju si to těmi kamennými.
Vyměnil jsem červenou barvu za zelenou a padám z broumovského hřebene dolů. Skáču tu jak kamzík, nebo spíš zajíc. Jsem totiž v Zaječí rokli.
V nejnižším místě přesedlávám ze zelené na žlutou a zase stoupám. Myslel jsem si, že na té žluté moc lidí nepotkám, ale překvapivě potkal. Zatím je to asi nejdrsnější terén celé cesty, ale kupodivu spoustu lidí neodradil. Nebo, jako já, nevěděli, do čeho lezou.
Z dálky slyším zurčení vody. Hurá napiju se dosyta. Tak asi ne. Pode mnou v rokli jsou balvany jak dodávky a autobusy velké a tam někde pod nimi teče bystřina a lahodně mi zpívá o uhašené žízni. No nic, musím dál, tady se k vodě nedostanu.
Za zhruba půl kilometru by měla téct další bystřina – Březinka. Ale obávám se, že to bude vypadat stejně. A vypadalo. Už jsem docela dehydrovaný, i když jsem si myslel, že piju dost. Ale už nemám žádnou vodu. Snad mě zachrání studánka o kilák dál.
HURÁ! Jsem tu. Jsem v cíli, studánka Pod Velkou kupou. Dál nejdu. Shazuju batoh, beru honem hrnek a leju ho do sebe na ex. Potom zouvám boty a ponožky, aby si i nohy odpočaly. Plním flašky. Jednu dokonce třikrát, protože jsem ji vždycky hned vypil. Nalil jsem do sebe litr a čtvrt vody a teprve teď mám pocit, že jsem žízeň uhasil.
Na oslavu dosaženého cíle vyndávám víno a dvěma deckama zapíjím těch dvacet kiláků v nohách. Po chvíli se zvedám, obouvám boty a rozhlížím se po místě noclehu. NIC! Musím bohužel ještě kousek dál.
„Baterky“ jsem jakž takž dobil a teď je musím ještě vyždímat do tohohle krpálu. Snad za ním nějaké vhodné místo bude.
Nebylo. Tak odbočuju a skoro lezeckým terénem z posledních sil šplhám ke Skalní bráně.
Míjím tyhle skály a mezi ně vede kamsi pěšina. Tam bych mohl možná zakempovat. Pokračuju ale dál ke Skalní bráně. Pod bránou jsou ale nějací Poláci a Němci a já je nechci na fotce. Proto se vracím k pěšině.
Došel jsem až na její konec. Nádhera, dole je rovinka. Tady se mi bude spát skvěle.
U studánky jsem si nabral dost vody i do kanystru, tak s ní šetřit nemusím. Mám chuť na kafe. Takže neváhám a vařím.
Nejen jídlo, ale i kafe chutná v přírodě nejvíc. Škoda, že jsem si nevzal skořici. Tu si rád při výjimečných událostech, jako je třeba tahle, do kafe rád dávám.
Kafe jsem pomalu dopil a vyrazil pro dříví na ohýnek. Vzal jsem s sebou i foťák a vydal se směrem k bráně. Jsem tu. Mám ji teď celou jen pro sebe. Chvíli si to prolejzám, rozhlížím se do údolí pode mnou a užívám si to tu. Vydávám se zpátky k bivaku a cestou odlamuju suché větve ze smrků. Zahlídnu u rozcestníku dva lidi, nenápadně zahazuju větve a dělám, že fotím. Jsou to kluci v mém věku. Pozdravíme se a oni jdou dál k vyhlídce Koruna. Když nejsou vidět, seberu klacky a mizím v boční cestičce.
Ještě deset minut jsem počkal a začal lámat chvojí a větve. Ohýnek bude co nejmenší. Je tu jen tenoučká vrstvička písku pocukrovaná mechem a pod ní je už jen skála, takže se tu ohýnek nebojím udělat. Navíc je všechno provlhlý po nedávných deštích.
Tohle je jeden z nejkrásnějších pohledů na světě. Symbol českého zálesáctví, našeho Buřtkraftu. Už se mi sbíhají sliny.
Jdu na to. Dobrou chuť.
Při večeři vidím, jak se okolní skály zbarvují do oranžova zapadajícím sluncem. Usmyslel jsem si, že chci fotku toho sluníčka s vrškem nějaké skály. Obešel jsem proto věžičku vedle bivaku a prosoukal se touhle soutěskou. Musel jsem jít bokem, abych se protáhl. Pak jsem odsud rozkročmo po hranách nad tou soutěskou vylezl po obou věžích střídavě až nahoru na tu nižší.
A vršek té vyšší jsem cvaknul spolu s tím sluníčkem. Paráda, cíl splněn.
Trochu jsem se rozhlížel kolem. Nádherně tady nahoře zářily v posledních paprscích vřesy svými drobnými růžovými kvítky.
Pak jsem slezl dolů, nalil si víno, relaxoval a hlídal dohasínající ohýnek.
Už skoro za tmy jsem si připravil spaní a vrátil se k hrnku s vínem. Noc bude skvělá, už se těším.
Dnešek byl vydatný po všech směrech. Měl jsem možnost nafotit některé druhy života poprvé, některé jsem viděl dokonce poprvé v životě. Měl jsem možnost si popovídat se skvělými lidmi. Měl jsem možnost vidět tolik krásy. Měl jsem možnost hrábnout si až skoro na dno sil. Měl jsem ale i možnost uhasit žízeň tím nejlepším, pramenitou vodou přímo ze studánky. Měl jsem prostě možnost zjistit, že je tady život ještě v pořádku. Stačí se jen dívat. Za to všechno jsem moc vděčný.
A už se těším, co mi přinese zítřek.
Nezapomněl jsem ani na mapu mého dvoudenního putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Milý Luboši, jsem skutečně nadšený. Jak fotografiemi, přístupem k přírodě, fantazií, tak znalostmi. Prosím, dávej na sebe pozor! Rád uvidím Tvé další cestovní dokumenty, které by stály za knižní zveřejnění. Broumovsko je také můj oblíbený kraj.
Vyželezený dědek 🙂
Teda Pepo, ty mě úplně dojímáš, moc si těch slov chvály vážím.
Neboj, nejsem už puberťák, tak do zbytečnýho rizika nejdu.
Taky ti děkuju za těch pět hvězdiček – tuším, že jsi je dával ty 😉
Bošek