Že by už konečně jaro?
19. březen 2023
Dneska jsem vyrazil na obchůzku. Chtěl jsem se podívat, na místa, kde jsem slyšel minule poštolku.
Když jsem si ale na terase obouval boty, přiletěla se nám na květináč ohřát drvodělka. Říkám si: Že by už konečně jaro?
Šel jsem přes pole a zahlédl letět žluťáska a pak asi o půl kilometru dál běláska. Jaro je fakt asi tady. Pod nohama už v lese mi dost šustilo suché spadané dubové listí, takže všechno prchalo. Trochu mě to rozladilo. Pak jsem ale uslyšel strakapouda, jak tluče do větve. Takovej drobeček a tolik rámusu.
Zdál se mi dost malý. Menší než ten minule – to byl strakapoud prostřední, ale tohle je Strakapoud velký. Je ale fakt, že byl dost vysoko, takže to může klamat.
Pak jsem z dálky viděl pelášit po poli srnky a srnce. Zkusil jsem se připlížit až k mezi.
Nezpozorovaly mě, takže se mi aspoň jeden záběr celkem povedl.
Nad hlavou mi v koruně švitořily sýkorky. A o kousek dál jsem koutkem oka zahlédl další dvě. Ty nebyly tak vysoko. Tak jsem zkusil pomaloučku dojít k nim.
Byly tak zabrané do obhlížení dutiny (asi na hnízdění), že mě nechaly dojít dost blízko.
Tak z téhle fotky mám fakt velkou radost. Takhle ostrou modřinku ještě nemám. Paráda.
Pak už jsem mířil domů a nepočítal, že ještě něco ulovím. Stromy se zdály prázdné a co tam bylo, odlétalo snad třicet metrů přede mnou. Na jedné větvi ale zářil světlý bod pořád. Pomalu jsem se kradl blíž a blíž a cvakal a cvakal. Asi z patnácti metrů jsem ulovil tohohle (pro mě) nováčka – Ťuhýka klínoocasého. Ten mi taky udělal velkou radost.
Zato strnadi jsou pro mě zatím nepolapitelní. Tohle je fotka opravdu z dálky, takže kvalita fakt nic moc.
Ale vrabci na sloupu vysokého napětí si navzájem notovali a já je nezajímal.
To už jsem byl skoro doma. Všude samý motorkář. Už abych mohl taky vyrazit.
Na naší zahradě jsem se ještě zdržel. Takhle krásně nám tam kvete jediný šafrán. Ani nevím, kde se tam vzal.
A na místě, kde je stín většinu dne, se už asi měsíc takhle krásně bělají sněženky. Máme tam dva trsy, ale ten druhý byl stále ještě ve stínu. Na něj snad slunce nikdy nesvítí.
Potom jsem si všiml, že nám na fasádě ohřívají mouchy. Jednu se mi podařilo ulovit.
O kousek vedle se něco pomalu sunulo vzhůru. Je to nymfa vakonoše. V dospělosti je to taková hezká můra s nápadnými vějířovitými tykadly (nebo jak se tomu u nich říká).
Pak jsem si vzpomněl, že jsem v lese na obličeji cítil svou první letošní pavučinu a začal pátrat i na zahradě. V růži jsem jednu objevil.
A o kousek dál druhou a dokonce i s panem domácím. Právě večeřel. A to už je dneska všechno. Moc děkuju za zážitky, naše krásná přírodo.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Hezká pozorování, ale byl bych opatrnější s ťuhýkem klínoocasým -areál výskytu Dálný východ. Spíše tedy ťuhýk šedý, náš zimní host pravděpodobně z Pobaltí.
Dave děkuju. A máš naprostou pravdu. Já jsem na to ráno taky koukal, že je to blbost. Je to ťuhýk šedý evropský.