Novoroční výlet na Rýzmburk
1. leden 2022
Už nás přestalo bavit polehávání a posedávání doma na gauči. Jitčiny procházky po stále stejných trasách ji taky ne úplně naplňovaly. Moje nocovačky jsou jen kousek od baráku, takže toho taky moc nenachodím. Takže jsme se domluvili, že necháme doma děti a pojedeme někam na výlet. Mě napadlo, že bychom se mohli podívat na Rýzmburg. Jitce to nic neříkalo, ale já věděl, že jsme tu asi před patnácti lety byli na kolách. A já se sem chtěl opět podívat.
Tenhle pohled mi ještě nebyl ani tak povědomý.
Ale tahle studna mě utvrdila v tom, že je to opravdu ono místo, kde jsme se tenkrát na chviličku zastavili.
Výhledy z altánu na údolí jsou opravdu úžasné. Jítě se vůbec nedivím, že se u okna hned zastavila.
Trochu jsme to nádvoříčko procourali a pak vyrazili dál po modré. Cestička vede po úbočí údolí, na které jsme koukali z altánu, ale míří na jeho druhou stranu. Posledních čtyři sta metrů jsme si zkrátili lesem a opatrně scházeli k Úpě.
Došli jsme k Červenému mostu. Ten mi trošku připomíná japonské můstky v zámeckých zahradách, ale jen barvou. Konstrukci mají úplně jinou. Tedy, ne, že bych někdy v Japonsku byl, ale internet a knížky mě tam vždycky na chvíli přenesou, když hledám inspiraci pro úpravy na naší zahradě.
Mezi stromy na nás vykouklo sluníčko. Bylo to příjemné zpestření v chladu údolí. Slunce má trošku sílu, takže se už vlhkost lesní půdy začíná odpařovat a vytváří lehkou mlhu – z lesa se páří. Voda kondenzuje nejen na větvích, ale i na pavučinách, kde vznikají krásné perlové náhrdelníky.
Podél Úpy přicházíme k pramenům Haničky. jeden teče, ale z druhého je ledopád.
A opět mě upoutalo sluníčko. Tuhle jeho hru na jukanou prostě miluju a nepřestává mě fascinovat.
Cesta nás vede zářezem v kopci, který zpevňují kořeny stoletých stromů. Jsou to většinou smrky. Je tu asi stálá vlhkost a tak se mechům daří a vytváří bohatý a krásně barevný kontrast s napadaným bukovým listím a „zimní“ šedí lesa.
Přicházíme k dalšímu mostu přes Úpu. No, není to tak úplně most, je to Pohodelská lávka. Proč pohodelská? Protože kousek za lávkou je část obce Světlá, která se nazývá Pohodlí. Nejen na Červeném mostě, ale i na téhle lávce je vidět poctivé řemeslo. Krásná stavba. Hned naproti lávce je skála s křížkem. Četl jsem, komu je věnovaný, ale už si to nepamatuju.
Cesta nás vede dál, až přicházíme k samotě. Původně jsem si myslel, že je to mlýn, ale ve skutečnosti je to hájovna. Sluníčko se opět prodírá mezi mraky a prořezává všudypřítomnou mlhu.
A tohle je naše poslední zastávka na dnešním výletě. Bílý most. Z dálky vypadá opradu nádherně, ale z blízka už je dost omšelý. Přeci jen na bílé barvě je všechno daleko víc vidět než na přírodní nebo na červené, jako v předešlých případech mostů. „Hele Lubo koukej, co je na břehu ještě ledu!“, volá na mě Jíťa.
Po obou stranách cesty k Bílému mostu se táhnou do dálky pastviny. A tohle je jediné místo, kde jsem si mohl dnes sáhnout na sníh. Taky mlhu se dalo téměř nahmatat. Pocitově je tady opravdu daleko chladněji než kdekoliv jinde během naší procházky.
Od luk stoupáme výš do sadů. Kde si opět vybavuju, že už jsem tu byl. Pára nám stoupá od pusy, funíme do kopečka jak lokomotivy. Škoda, že to neumím nafotit, vypadalo to v protisvětle skvěle.
Ten starý sad vypadá jak na podzim. jen teplota je úplně někde jinde, než by se podle fotky zdálo.
A to už se vracíme opět na modrou – stezku zaříznutou do kopce. Když jsme šli opačným směrem, asi jsem koukal do údolí a nevšiml si kolečka zarostlého do kořene. Asi tu kdysi nějaké děcko zapomnělo malý trakař a příroda si ho přivlastnila.
A jsme na konci našeho kolečka. Opět u Rýzmburgu. Bylo to příjemné dopoledne. Teda aspoň já si ho užil. Jíťu nechávám jít k autu a ještě jednou mířím do útrob zříceniny. Chci tu udělat ještě pár fotek. Hlevně tu branku zevnitř jsem chtěl vyfotit. Musel jsem objektiv prostrčit skrz mříže, ale myslím, že to stálo za to. je jak ze zakletého zámku.
Jíťa nedošla až k autu, ale kochala se majestátností a ladností místních hřebců. Tomu já fakt nemůžu konkurovat :-). Ne, vážně, jsou to opravdu krásná zvířata a navíc klisny, takže jsem v klidu.
No a to už je opravdu všechno. Odjíždíme směrem domů. Ještě musím za Žernovem zastavit. Tenhle pohled na zrcadlo Rozkoše mě fakt zaujal. Bylo to opravdu fajn a doufám, že letos i další roky bude takových výletů hojnost, alespoň si to tak s Jíťou plánujeme. Uvidíme …
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
