Vytlemený Rychleby s paní Colombovou
5. – 14. červenec 2021
Musím uvést název a oslovení hned v úvodu na pravou míru. Rychleby byly záhul, ale při focení jsme se vždycky tlemili, protože nám v tu chvíli bylo fakt fajn. No a paní Colombovou vymyslel můj kamarád Zbyňďa. Kdo viděl seriál Colombo, jistě chápe. Ale jinak je to moje žena Jíťa.
Jelikož jsem si slíbil, že Jítě poskytnu full servis, dáváme si na nádraží v Chocni lívance, co jsem ráno vytvořil. Jíťa je namazala naší domácí marmeládou a byly luxusní.
Jelikož Jíťa jako jediná z rodiny neměla na báglu maskota, hned si v trafice koupila tohohle krásnýho huskyho.
Zábřeh na Moravě. Druhý přestup a čekání trávíme s podporou pivka. Je nám skvěle. Sluníčko svítí tak akorát, mráčky se honí po obloze.
No a taky nastal čas oběda, takže vytahujeme přírodní kuřízek, chleba a hořčici. Jíťa nakládala a já smažil. Na ty rajčata (banány a jablka), co máme s sebou si vzpomenu ještě mockrát – tři kila vitamínů na hrbu, to nebyl dobrej nápad 🙂
A po dobrém obědě je zdravé si schrupnout. Takže v dalším spoji to Jíťa zalomila. já koukal z okýnka a těšil se na další dobrodružství.
Blížíme se k naší výstupní stanici a začíná dost chcát. To nám to pěkně začíná.
Jsme venku. Teda spíš ve vlakové zastávce se spoustou dalších zoufalců čekajících, až liják skončí. Jíťa studuje mapu. Chce se naučit topografii, takže tenhle čundr bude starým stylem podle papíru a podle rozhodnutí naší velitelky. Učí se naštěstí rychle, takže bloudit snad nebudem.
Tohle je náš opravdový start. Přestalo pršet a jen lehce kape. Vyrážíme vstříc našemu dobrodružství.
Nádhera. Konečně kopečky. Je dusno a vedro a lesy vrací vodu zpět do oblak.
Po dvou kilometrech se stavujeme v poslední hospodě na dvě. Čeká nás pořádný kopec až do večera. Takže klasika mých posledních čundrů pokračuje, viď Peter Zed?
To je ona skvělá hospůdka. Příjemná servírka (asi z Ukrajiny) a výborný pivo. Zatím je nám moc dobře.
Tak tohle je luxusní místo na nocleh, že? Tady ale spát nebudeme. Čeká nás ještě pár kiláků do cíle dnešní etapy. Bude to furt jen do kopce.
Jsme konečně ve vrcholových partiích. Nádhera. Už nemusíme do žádnýho prďáku.
Jsme na čáře. Tvářím se jak dement – přesně tak se taky cítím. Měla tu být útulna. I podle fotek na Mapách. Nic tu však není, asi se rozpadla a uklidili ji.
Máme hlad, tak přímo na hranicích dělám večeři. Buřtíky na ohni nebudou, fouká a všechno je totálně promočené. Takže ke slovu přichází vařič. Fotku jsem pojmenoval „Rusák na česko-polské hranici“.
Tohle je naše ležení. Boudička akorát na dvě karimatky a jen s půlkou střechy. V noci se to zase dvakrát sechcalo, takže jsem musel chtě nechtě vylézt ze spacáku a ve dvě ráno v protékající vodě vyrobit provizorní střechu. Za deset šest mě vzbudil harvestor – chlapi jsou přesní. Paráda!
Měl jsem fakt sto chutí jít domů. Ale Jíťa mě přemluvila. Po snídani se mi mraky v hlavě rozehnaly. Dělám míchaná vajíčka s buřtem. Oblíbená první čundrácká snídaně.
Jíťa taky přidala ruku k dílu. Navíc byla naštěstí celo dobu optimisticky naladěná, takže jsem se díky ní uklidnil a nabyl původní elán.
Trochu jsme v noci stejně promokli, nebyl jsem dostatečně rychlej s plachtou, takže sušíme.
Máme sbaleno a odcházíme zase zpátky k místu večeře, tedy k čáře. Tohle byla totiž kilometrová zacházka slibující hezký nocleh pod střechou.
Jsme na hranicích, počasí vypadá luxusně a krajina je prostě boží.
Na to, že někde na cestách občas narazím na nabarvené kamínky, jsem si už zvykl, ale kdo nechal na patníku tohle? …
Ty mraky mě nepřestávají fascinovat.
Hele, dělej jako když jdeš a já tě cvaknu. No, a v tom mi podjela noha. Zase jsem za dementa 🙂
Ještě, že tu ty patníky jsou. Parádní místo na chvilkový relax. Jejich výška i plocha jsou tak akorát.
Tak tohle je pohled do Česka někde za Smrkem. Docela to tam bouří, snad to nepřijde k nám.
Ale otočím hlavu na druhou stranu směrem k Polsku a tam to vypadá takhle.
To si děláš prdel, tam ta turistická snad nevede? Jsme kamzíci nebo co?
Ale vedla. Jdeme správně.
Jíťa opět študuje mapu. Už se s ní začíná kamarádit.
Kolem nás je totální mlíko. Nad námi je naštěstí modré nebe s býlími peřinami. Mlíko se po chvíli rozpouští a vrací se krásné počasí.
Sešli jsme (další už pro nás tradiční zacházka) k pramenu Peklo. Voda z něj bohužel neteče. Tak jsme si dali oběd, Jíťa šlofíka a já jdu hledat vodu.
Naštěstí nad tím suchým Pekelským pramenem vyvěrá voda na cestu, je tu malinká studánečka. Hmmm, lahoda.
Po občerstvení se vracíme na trasu – zase tedy nejdřív prďák ze zacházky a pak už jen normální kopce Břidličný a Pomezný. kocháme se výhledy a taky lapáme po dechu.
Bože to je krása …
… a další …
… a další.
Cestou nás všude (tedy místy) doprovázejí nádherné náprstníky.
Konečně chvilku rovina a mírný kopec dolů. Nebe nám asi za chvíli spadne na hlavu, jak jsou ty mraky těžký.
Hele dinosaurus, co se klube z vajíčka!, volá na mě Jíťa. „Nojo, fakt!“
Potkáváme asi osmičlennou skupinku vandráků – kluků i holek. Mají i kytaru. A radí nám, že za pár kiláků je parádní místo na nocleh. Rádi zamíříme naše kroky tam.
Hraničky. Louka nebeského klidu, jak jsem ji teď nazval.
Hraničky jsou bývalá osada. Je tu jen jedna funkční chata (to ale není ona) u začátku té obrovské horské louky. My však míříme na její střed.
Jsme na místě. Je to tu fakt parádní. Ohniště, posekaná tráva, obří duby nad hlavou a i nachystané relativně suché dříví. To tam nechali ti vandráci, jak slibovali. děkujeme moc.
Výhledy jsou naprosto luxusní jak na jednu stranu …
… tak i na druhou.
Sušíme propocené věci. Je teplo, vánek lehce pofukuje, ideální kombinace.
Jdu vařit večeři. Dříví jsem musel trošku pomoct. Ještě že s sebou pořád tahám pár kousků březové kůry a taky jsme spálili dnešní mapu, už ji nepotřebujeme. Povedlo se. Nejdřív jsem kotlík strčil rovnou do ohně, ale pak mě napadlo udělat vidličku.
Večeře je hotová. Dobrý hostinec je fakt dobrý. Nacpáváme si bříška do plna. Taky koukám, že jsem péřovku netáhl zbytečně 🙂
Jsme po jídle, jdu stavět dům.
Za pár minut mám (trošku s obtížemi) hotovo.
Jíťa mezitím připravuje další dříví na oheň.
Po dobré večeři následuje hřeb večera – grog.
Po druhém a bohužel i posledním hrnku jsme opět vytlemení. Je nám krásně.
Chystáme se na nocleh. Jíťa mě upozornila na další nádherný mráček. Tady už je tma ale na tu vodní peřinu ještě svítí poslední sluneční paprsky.
Snííídáááněééé. Máme kafíčko a rybičky v tomatě. Mňam. Už jsem je strašně dlouho neměl. Všimli jste si toho hrnku? Jo je to ten, co měla dcera minule. Osvědčil se.
Nějaká kočka mi ukradla karimatku a ještě se na ní provokativně protahuje. Nojo, záda dostala včera záhul.
Začíná slušně foukat, tak Jíťa suší plachtu, co máme standardně pod karimatkami. Balíme se a vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím.
Abych nezapomněl, večer jsem šel pro vodu. Ušel jsem bezvýsledně kilometr do kopce a zase zpátky, abych pak třicet metrů od našeho ležení objevil tuhle nádhernou velikou studánku.
Opět se drápeme do kopců. Výhledy nám zpestřil místní řezbář nebo obrovský veverčák.
Zase kochačka. Ty výšlapy fakt vždycky stojí za to a odměnu si vybíráme naplno.
Je vedro jako prase, ze mě leje jak z konve, šátek na hlavě už zase mám propocený jak Pampaliny a asi mám i halušky.
Tohle je krpál na Koníčka. Na fotce to tak není vidět, ale je to fakt dlouhý a fakt do kopce.
Cestou nás ale vždycky něco potěší, třeba, že je místy tolik borůvek, až z té modré záplavy přechází zrak.
Takže neleníme a nacpáváme si jimi plnou pusu. Co na tom, že jsou některé nedozrálé? Stejně skvěle osvěží.
Paaauzááá. Házíme na chvíli na zem ty těžký svině a dáváme si šlofíka.
Teď už to bude jen z kopce. Scházíme k překvapení, co jsem pro Jíťu nachystal.
Stříbrný pramen a teče. Ale proč tu je ceník?
No proč asi? Pro tohle! Není to nebeský pohled pro vyprahlého poutníka? Lesní bar!
Samozřejmě, že v nás hned zasyčí jedno osvěžující nealko. pak dáváme oběd. Tentokrát studený fazole a suchej salám. Ale hlavně, že máme plný břicha. Pak vše zalijeme jedním chlazeným. Jíťa jedenáctkou a já se nebojím dvanáctky.
Po jídle odcházíme asi kilometr do stínu a dáváme si šlofíka. Opět nám dělají společnost tyhle drahokamy lesa.
Otvírá se před námi poslední údolí. O to je krásnější. Pomalu se loučíme s Rychlebskou krajinou.
Tam až vzadu, no tam v rohu pod lesem. Tak odtamtud jsme přišli. Scházíme do Travné. Začínají dost otravovat kloši a komáři. V Travné by mělo být ubytování. Chceme si dopřát luxus sprchy a postele. No bohužel není. Je úterý a mají otevřeno jen pátek, sobota, neděle. Internet zase kecal.
Mají tu ale krásný kostelík. Ptáme se místního – prý spisovatele (spíš komického ochlasty) – jestli odsud jede autobus do Javorníka. „Jo, jasně, za půl hodinky jede poslední.“ Máme mu věřit?
Jsme na zastávce. No fakt nekecal. Bus opravdu za chvíli přijede.
Jíťa si krátí chvíli hledáním čtyřlístku v trsech jetele u zastávky. Bezvýsledně. Má ale mě, že? A já mám samozřejmě z prdele kliku 🙂
Jsme v Javorníku. Krásné to městečko.
A jaký tu mají nádherný zámek. „Hele Lubo, vyfoť to odsud, to bude skvělá fotka!“ No, takže už mě asi příště Jíťa nebude potřebovat – zvládá topografii a má lepší oko na focení než já, to jsem to dopracoval 🙂
Míjíme krásnou budovu – kino Olympia – podle názvu. Ale je to podle Map Městská knihovna Rudolfa Zubera. Jíťa má déjà vu (nebo jak se to píše). „Jako bych tu už někdy byla, přesně tohle se mi vybavuje!“
Cestou na nádraží míjíme tuhle hospůdku. Jestli budeme mít před odjezdem domů čas, tak se sem na jedno vrátíme. Vlak bohužel dnes nejede, takže dáváme tři a pizzu – ta neurazila a ani nenadchla. Jdeme hledat nocleh.
Vybral jsem místo na kopečku nad městem. Měl být kousek odsud rybník, těšíme se že se vykoupeme. Bohužel je místo rybníku pšeničné pole. Další zářez na našem čundru. Jsme pod dohledem fotopasti, tak jsme v klidu, nemůže se nám nic stát.
Ale stalo. Komáři se fotopasti nebáli. Žrali nás celou noc, i když jsme měli na sobě repelent. Strašný svině. Stan jsem sice postavil, ale spali jsme venku. Tam nám dělala společnost kromě komárů ještě asi miliarda slimáků. Luxusní hotel. Naštěstí teď už svítá …
K snídani dělám kafe, chleba a paštiku s barevným pepřem – Penny se vytáhlo, paštika chutná skvěle. Vlak jede až v osm, ale my jsme díky našim pisklavým kámošům už od čtyř vzhůru. Takže v klidu a ohánějíc se neustále rukama kolem hlavy balíme a pak razíme na vlak.
V nedalekém poli na nás kouká srnka a „Koukej Lubo, támhle má dvojčata. Ne, to jsou trojčata!“ Koukáme, jak tam namáhavě hopkají přes pšenici a jdeme dál po asfaltce k městu.
Konečně se ukázalo trochu sluníčko. Ale fakt luxusně. Že? Dneska má zase pršet, ale nám už je to jedno.
No a tohle mě dostalo. Vidíte ty Boží oči? Jak na nás shlížejí? Asi je to znamení, že vše, co se nám stalo, mělo nějaký důvod. Užili jsme si to plnými doušky.
Jsme konečně na nádraží. Povinná rozlučková fotka s čundrem. Kluky, co s nimi většinou chodím na vandry, jsem ale na čelo nikdy na fotce nelíbal :-). Finýto. Je to opravdu konec?
Ne není. Jako finální hřeb jsem nám doma k večeři upekl luxusní pizzu. Po sprše a bez báglu (tý těžký svině) to byla opravdu tečka, která spláchla všechny strasti a v nás zůstal jen pocit, že to byl fakt parádní čundr. Tak zase někdy ahoj a třeba opět s paní Colombovou … děkuju Jíťo, jsi parťák na jedničku s hvězdičkou.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
