Stojí nebo ne?

13. červen 2021

Je něco po sedmé. Jestli přístřešek stojí nebo ne, je mi dneska úplně jedno. Chci jen utýct do lesa. Pro jistotu mám i plachtu. Sluníčko mi ale naznačuje, že by přístřešek mohl být v pořádku – mířím totiž přesně tam, kam dopadá jeho jediný paprsek na celém nebi.


Cestu si fakt užívám. Přede mnou hopkal zajíček. Když jsem zastavil, zastavil i on. Když jsem zastavil potřetí a zamířil na něj foťák, dokonce přihopkal blíž a nechal se cvaknout. Pak odhopkal z cesty pryč.


Ale nešel nikam daleko, hned na mez u cesty. „Že mě nevidíš?“ Klidně mě nechal projít kolem.


Bezy jsou v plném květu – musím co nejdřív na sběr, nebo to prošvihnu.


Čím blíž jsem byl k přístřešku, tím víc jsem se bál, že nebude stát. Na začátku cesty mi to bylo jedno, ale teď už ne. Jak se dokáže mysl otočit. Jsem tu. Juchů, stojí. Všechno je v pořádku.


Moc dlouho jsem nelelkoval, vypadalo to, že začne každou chvíli pršet a rozdělávat oheň v dešti se mi fakt nechtělo.


Sice klasika, ale ten pohled na rej jisker se mi nikdy neomrzí. V reálu si to člověk ani tolik neužije jako na fotce.


Sice klasika, ale ten pohled na rej jisker se mi nikdy neomrzí. V reálu si to člověk ani tolik neužije jako na fotce.


Tenhle pohled taky miluju. Nevím, jestli je střelec ohnivý znamení, ale oheň mám radši než vodu, i když k té mám taky blízko. Sice uvnitř obojího být nemusím (u ohně je to asi logický), ale pohled na obojí mě fakt uklidňuje.


Ježíš, mně se sbíhají sliny ještě teď, když píšu tyhle řádky. Mňam.


Takže si přeju dobrou chuť a vrhám se před devátou hodinou na mou nejoblíbenější na večeři.


Jsem po jídle. Všude je hrobové ticho, jen je slyšet hukot plamenů, vítr v korunách stromů a jeden neúnavný kos zpívající svou milostnou píseň. Před půl desátou přišla krátká přeháňka a utichl i ten kos. Ani deštík neochladil vzduch a tak jsem seděl takhle nalehko až do jedenácti.


Noc byla trochu divná. Vzbudil jsem se v půl druhé a nemohl usnout. Nakonec se mi to po doušku mandlového rumu z placatky podařilo. Pak jsem se vzbudil ještě ve čtyři, ale šel jsem jen čůrat a hned usnul. Nakonec jsem se vzbudil před šestou a v půl sedmé vylezl ze spacáku.


Ranní pohled na nebe sliboval nádherný den (ale dopadlo to jinak (od rána do večera neustávající vítr a docela kosa).


Dneska chci být doma po osmé, tak nebudu moc zahálet a honem na snídani.


Než se uvaří voda, mám čas si užívat „mou“ džungli okolo. Probleskující paprsky mezi stromy mají vždycky neodolatelné kouzlo a člověk jim chca nechca vystavuje svou tvář, zastaví se a vstřebává ten ranní klid. No, ale voda už klokotá, jde se kuchtit.


Česnáček má ještě poživatelné listy, takže jsem si jimi dochutil klasická míchaná vajíčka. Mám hlad jak vlk, takže ve mně snídaně zmizela natotata. Honem sbalit a hurá domů, už je před osmou.


Cestou jsem se ještě musel zastavit u vlčích bobů. Tohle zákoutí s pámelníkem miluju. Kousek dál mi přes zarostlou pěšinu snad pět metrů ode mě přeběhla jako blesk obrovská veverka. Až po chvilce jsem si uvědomil, že to nebyla veverka, ale odrostlejší lišče. Sice krátké, ale milé setkání.


Vítr neúnavně duje. Akáty mají větve skoro vodorovně a včelky bojují ze všech sil, aby se dostaly ke květům a jejich omamné vůni. Touhle fotkou jsem se chtěl původně rozloučit, ale …


… ale o kousek dál jsem narazil na tenhle nádherný žampion. Ten kontrast světla a stínu se nedal přehlédnout. Ale to taky ještě není konec …


Tohle je ta správná „třešinka na dortu“ přírody, sladká tečka za příběhem. Takže zase někdy příště ahoj.


CELÝ ROK 2021


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře