Pod sněhem
9. leden 2021
Tak už je zase sobota podvečer. Konečně. A konečně napadl sníh a vydržel až do víkendu. Vyrážím.
Jsem na místě už se tmou, která padla fakt celkem rychle. Všechno je pod sněhovou peřinou. Tedy ohniště kupodivu ne, to ale na fotce není vidět.
Prozřetelně jsem si vzal návleky a vyplatilo se. V týdnu jsem totiž šel kousek přes pole a měl jsem kalhoty ucourané a namočené až ke kolenům.
Dneska jsem výjimečně začal táboření světlem, tedy mým milovaným světýlkem.
Cestou do tábora jsem narazil hromadu polen. Mezi nimi byla vedle borovice i bříza, tak jsem si odloupl pár „šupin“ z její kůry a oheň zapaluju klasicky sirkami.
Ohýnek vesele vzplál. Chvíli jsem se o něj ještě staral a dokrmoval ho tlustšími kousky a pak už to zvládal sám.
Abych se před večeří nenudil, tak jsem se z hecu vydal na noční lov smolničky. Kousek od přístřešku je padlá stará borovice, která uschla ještě nastojato. To je nejlepší zdroj smolniček.
Odkopal jsem trochu sníh a vyhlídnutou větev uřízl.
Jo, je tam. Tu vůni smolničky na řezu prostě miluju.
Smolnička není sice úplně excelentní, ale i tak z ní mám radost. Budu ji mít v kempu jako zálohu.
No, ale už hurá na večeři. Dneska budou výjimečně zase buřty. Tentokrát zkouším ty, co jsem koupil v Lidlu (jinak mám oblíbené ty z Penny). Na ohni se chovají normálně . . .
. . . a chutnají taky skvěle, takže dobré chutnání a bez povídání. Po večeři jsem tradičně seděl u ohýnku, dopíjel víno a poslouchal koncert, jaký pro mě nachystal stejně jako minule puštík. Nádhera.
Je šest ráno. Noc byla teplá, doufal jsem, že bude mrznout víc. Dneska mě výjimečně vzbudil výr. Houkal mi přímo nad hlavou. Nikdo mu dlouho neodpovídal, ale asi to houkání štvalo srnce, tak na něj zaštěkal a výr odletěl houkat kousek dál.
Jsem rád, že jsem se vzbudil takhle brzo, ten výhled na probouzející se zasněžený les byl luxusní.
No nazdar. Jasně, vždyť už vstávám, už se válím moc dlouho. I močák mě přemlouvá, ať vylezu.
Takže jsem fakt vylezl. Kochám se tou nádherou okolo.
Ten sníh mi fakt chyběl. Hlad nemám, nebudu marnit čas snídaní a půjdu se courat ranním lesem. Ten sníh by taky odpoledne už nemusel být tak hezký a nebo by mohl stát úplně.
Kdyby mě náhodou přepadl hlad, balím s sebou kousek chleba a vodu.
Na začátku procházky na mě září zlato buků.
Potom se vracím k Houkvici (to je ta strouha, co mi teče kolem přístřešku) a toulám se podél jejího břehu.
Z vody občas vystupují prastaré pařezy.
Tady musím zkusit přejít na druhou stranu, snad se nevykoupu.
Všechno dopadlo dobře, jsem na druhé straně. Sleduju zvířecí stezku.
Tady v té části lesa mě zase upoutají listy dubů.
Odrostlejší školkou mířím ke kraji lesa.
Lesapáni dali srnkám čerstvý liz. Starají se o ně dobře.
Pátrám v té bílé záplavě po něčem zeleném, první je mechem a lišejníkem obrostlý dub.
Další zeleň, tedy ne úplně čistou, si i přes zimu udržují ostružiny.
No a samozřejmě nesmí chybět ani symbol Vánoc – jmelí bílé.
I na bříze je jemňoučká vrstvička zeleně, ale mou pozornost upoutaly spíš krásné březovníky.
Vycházím z lesa a mířím k domovu. Pohled na tenhle prastarý posed mě nikdy nepřestane bavit. Dneska navíc krásně kontrastuje se zasněženým lesem v pozadí.
No a to už je pro dnešek opravdu všechno. Ještě poslední pohled zpátky, je to nádhera. Děkuju a zase někdy ahoj . . . snad v pořádném mrazu.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
