Babí léto v Ráji – díl druhý

celá akce 28. – 31. říjen 2021

Dobré ráno. Včera byly k večeři tradičně buřtíky a dneska mám k snídani tradičně kafe a vajíčka. Ta však netradičně rozkvrdlaná v čínské polívce.


I kluci už si vaří vodu na pití k snídani.


Zatímco jsme relaxovali, Ríša vydrápal další letopočet. Příští rok jich bude už třicet. To je masakr – tak dlouho sem každý podzim jezdíme.


No a tady je tradiční skupinovka. Bohužel bez Vlastíka, ten musel domů kvůli průseru u nich v práci a bez Bobeše, ten zase pospíchal na ranní vlak.


Máme sbaleno a odcházíme. Boldrik a Chuck ještě něco probírají před naším převisem – tím velkým. Máme totiž dva a tenhle je pro hodně lidí.


No a tady vpravo za stromama je ten malý, pro asi šest lidí.


Uhýbáme z cesty a lesem dobýváme vrchol Malé Sněhurky. Cestou nacházíme celkem dost podhřibků. Zvláštní v tak pozdní dobu.


Na vrcholu Sněhurky zase sbíráme lahodné brusinky.


Ze Sněhurky míříme zase dolů na lesní asfaltku. Já tedy až po telefonátu s klukama, protože mi někam zmizeli, když jsem na vršku fotil a mlsal brusinky.


Pohled na sousedku Malé Sněhurky, tedy na Velkou Sněhurku.


Dáváme pauzu a čekáme na opozdilce.


Keson musel vlézt až pod střechu, aby mohl nabrat vodu do místního hrnku. Stálo to ale za to, voda byla lahodná.


Jdeme dál a míjíme tyhle krásné, divokostí působící rokle. Míříme do Kamenice a pak do Dobšína, kde doufáme v pivo.


Jsme tu, za pět minut budou otvírat, paráda.


Čekáme půl hodiny a nic. Voláme majiteli. Že prý servírce zavolá a ona hned přijede, že tam už dávno měla být.


Další půlhodina a nic. Já si krátím chvíli pozorováním a focením okolí.


Sedmikrásky kvetou celý rok. Viděl jsem rozkvetlé jednou dokonce i v únoru.


Už nečekáme, vracíme se do Kamenice. Máme info od Fredy, že tam je letos hospoda otevřená. Jak to ví?


Freda totiž cestou ztratil vestu z batohu a vracel se pro ni po naší stopě zpátky. No a kluci mu řekli, ať si trošku zajde a navštíví hospodu a zavolá. Došel chudák až ke studánce, ale vestu tam našel.


Takže jsme tu a je otevřeno, hurá. Výborný pivo, jídlo i obsluha. S paní hospodskou i kuchařkou byla sranda.


Jsme nasycení a míříme dál nejprve Židovkou …


… a pak Kasteckou cestou. Nepamatuju se že by to v minulosti bylo takhle vyčištěný a otevřený, ale líbí se mi to.


Jsme v závěru údolí a pak už na nás vykoukne …


… Kost.


Tenhle hrad mě prostě nepřestává fascinovat.


Pokaždé, když míjíme tyhle pilíře, diskutujeme, co tam asi mohlo stát. Nikdo z nás to totiž neví.
PS: na mapy.cz jsem pak zjistil, že je to bývalý panský dvůr Zájezd. Dvůr tvořily dvě dlouhé zděné budovy a jedna dřevěná. Zanikl po polovině 19. století, dnes ho připomínají tři kamenné pilíře na skalách a pozůstatek studny.


Ještě další pohled na Kost, tentokrát od Černého rybníka.


JStavujeme se na pivko, tohle uvidíte, když tady od půllitru pozvednete zrak vzhůru.


No a tohle je poslední fotka Kosti, tentokrát od Bílého rybníka, kde jsem předloni viděl bílou volavku. Jak příhodné, že?


Vichřice řádila i tady. V podstatě celý čundr překračujeme, podlézáme a obcházíme spoustu padlých stromů. Teď však celkem v pohodě prostupujeme Prokopským údolím.


Už tam budem. Kde? na poslední zastávce před dnešním cílem. V dálce se vynořily Libošovice a v nich je …


… v nich je naše další oblíbená hospůdka. Tentokrát zůstáváme na zahrádce, která je tu asi letos poprvé postavená, nikdy jsem ji tu předtím neviděl. Nebo si to aspoň nevybavuju.


Mou pozornost upoutaly krásné vitráže ve svítícím kostele.


Den pokročil, my si necháváme dotankovat nějaká piva do PETek a kolem kostela míříme vpravo do kopce. A kam jdeme?


Sem. Do Zapomenuté jeskyně, které se taky říká Písky. Večer byl super, ale nefotil jsem. Táborák plápolal jako teď ráno, prostě paráda.


Tohle byl pohled na druhou stranu, když jsem ve spacáku otočil hlavu.


Ohýnek posloužil a teď dohasíná a my se vydáváme dál.


Tedy ještě ne, někdo navrhnul skupinovku a tak si ještě užíváme štiplavý kouř v uslzených očích.


Užíváme si kouzlo místních roklí.


Cesta roklemi je dosud v pohodě, jen pár spadlých stromů, ale …


… pak je cesta doslova trnitá. Tady vylézáme z dost bujných ostružin, které nešly obejít, protože jinde byla buď skála nebo voda.


Pak už je to zase lepší.


Tak tady jsem v životě nebyl. Nevím přesně, kde to je, ale asi to bude na konci Malechovic. Keson to tu dobře zná a zná podle všeho i majitele, protože s ním přátelsky pohovořil.


A pak přišlo peklo, no spíš pakárna. Údolí Roveňského potoka je totálně podmočená louka, kde byl problém najít směr, kde bysme se bořili do bahna a vody méně než deset centimetrů. Bohudík za vysoký kožený boty.


Konečně na suchu obdivuju další krásný skalní útvary.


Za tímhle šutrem už je jen bažina Podsemínskýho rybníka. Její okraj musíme opatrně projít.


Pohled na šutr z druhý strany. Vypadá to jako ručně opracovaný pro nějaký nápis či obrázek.


Než půjdeme dál, Keson nám ukazuje tajný místa na nocleh. Tohle je Hafuš nebo Hafuša nebo (jak prý tvrdil klukům loni) Harfuše. Ale brání se, že nic takovýho neříkal, chudák starej 🙂


Tohle je ještě pohled zpátky od bažin Podsemínskýho rybníka, než v nich utoneme my nebo aspoň naše boty.


Neutonul nikdo, přeskákali jsme bažinu po drnech rákosu a ostřice. Teď už jen překonat tuhle lávku.


Dřív prý neměla zábradlí a všichni ji prý radši lezli po čtyřech.


Všichni jsme v pohodě dorazili na cestu k Nebákovu.


Ještě odbočujeme na další nocležné místo – Erlebaška.


A nad ní nádherná zahrádka.


Tak a jsme skoro u cíle. Tohle je barokní Nebákovský mlýn. Podle majitele Václava Víka se mu také říká Víkův mlýn. To ale není náš cíl …


… ten je naproti. Je to restaurace Nebákov. Shodou okolností je to hospoda Fredovy sestřenky, takže se dobře známe. Já tu byl loni sám a bylo zavřeno, ale hospodská šla náhodou ven s prádlem a dali jsme se do řeči. Poprosil jsem ji tenkrát o vodu do kanystru, protože v okolí žádná funkční studánka nebyla.


Tohle je fotka speciálně pro Pítrse. UAZ tam nestál, jen projížděl, ale stihnul jsem to. Dali jsme výbornej boršč, kuřízek s bramborovým salátem, pár piv a hurá dál.


S plným břichem to ale do toho prďáku moc nešlo. Boldrik si ulevoval tím, že svou „anténou“ na batohu šmrdlal Hrocha na xichtě.


Já jsem zase blbnul s foťákem. Koukám, že mám dost zaprasenej objektiv. No nic, drápeme se zase dál …


… až ke Kryštofovu vodopádu. Ten je ale (jako po většinu roku) bez vody, navíc výhled na něj je zapadaný obrovskými buky, takže jsem ho nefotil.


Vylézáme na pole a před námi takovýhle krásný výhled. Po třech dnech zase Trosky. A odkud jsme se to na ně koukali tentokrát?


Od repliky keltského hradiště Semín. Dovnitř jsme ale nešli, za vstup chtějí čtyři kila, blázni.


Vyfotil jsem trosky, jak fotí trosku před Troskama.


A taky jsem vyfotil opět po třech dnech kapličku svaté Anny na Vyskeři.


No tak Trosky teda ještě jednou, ty mám taky moc rád – z dálky tedy.


Z pole u opida míříme mezi buky.


Spadané listí krásně kontrastuje s tím, co ještě zůstalo na větvích.


Babočka admirál si užívá poslední teplé dny. My taky, opravdu počasí vyjít líp nemohlo. V pátek a sobotu ráno sice už mrzlo, ale teď je krásné teplé nedělní odpoledne.


Do bučiny je to radost hledět, hlavně na podzim.


Opouštíme les a míříme k ovčí farmě. Jedno stádo hlídají tihle chundeláči. Jsou tři, ale ten třetí je zrovna přímo u stáda.


Chundeláči ale nejsou žádní ňuňáčci. Jejich barytony říkající „Buf, buf!“ budí respekt stejně jako jejich velikost.


Podél mokřadů u Věžického rybníka míříme do hospody Vidlák. Já tam šel jen kadit a chlapi zůstali i na pivo. Nic jsem nefotil a vyrazil sám na vlak, abych ho stihl.


Kluci totiž měli v plánu jet později a na druhou stranu. Takže teď si užívám samotu a kochám se cestou okolím.


Žlutá mě protahuje skrz lesíky a skalky …


… pak se vynořím na kopci a sleduju krásný panorámata.


Pohled ještě na jinou stranu.


Jsem u rybníka Hrudka. Kdo ví, jak se asi jmenuje tahle studánka? No jasně, Čtyřlístek.


Pokračuju dál …


… kolem Rokytnického rybníka. Zbyla z něj po vypuštění už jen loužička.


Jsem na divokém západě, no spíš …


… už skoro v cíli celého čundru.


Ještě fotím Trosky, tedy ne ty vpředu …


… to jsou fakt statná a majestátní zvířata.


Jsem v cíli a to skoro o půl hodiny dřív, než jsem čekal. Hmmm, tady si poslední selfie asi neudělám, všude je lešení.


Ale hned vedle zastávky je na zemi cedule, tak toho využiju. Tohle by mohla být tedy poslední fotka, kdyby …


… kdyby kluci taky nevyrazili zbytečně brzo a tak stihli přijít těsně před mým odjezdem. Takže jsme stihli ještě jednu společnou závěrečnou.


Ještě jsem naposledy zapnul foťák ve vlaku. Nádhernej západ slunce kousek před Jičínem. Díky sklům je vidět šest sluncí najednou. A to už je fakt všechno, tak ahoj zase příště, bylo to super.


CELÝ ROK 2021


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře