Nízké Tatry – den druhý
celá akce 4. – 8. září 2019
Kráľovská Hoľa v ranním oparu. Den se probouzí. Chtěl bych říct, že my taky, ale oběma nám připadalo, že jsme celou noc nespali. Teda asi spali, ale byli jsme furt vzhůru a od pěti už totálně.
Slunce už ozařuje kopec nad námi. No, kopec – Štiasvnica 2025 metrů je trošku větší kopec.
Celou noc jsme asi spali uprostřed mraku. Všechno je totálně provlhlé. Péřák to naštěstí ustál úplně v pohodě a voda je jen navrchu.
Veľký Gápeľ už se taky koupe v ranním slunci. Cáry rozfoukaných mraků se drží nad vrcholky. Konec kochání, vyrážíme.
Cestou na Ďumbier míjíme bezedné propasti, stačí chybný krok a zastavíte se až dole o 300 metrů níž. Vzadu se na nás zubí Vysoké Tatry.
Doufal jsem, že tahle fotka vyjde a vyšla, paráda. Peter drtí poslední stovky metrů na nejvyšší vrchol Nízkých Tater.
Jsme tu. Ze šutru jsme pořídili „svojku“, jak říkají krásně Slováci na rozdíl od našeho nečeského selfíčka.
Kocháme se panoramaty.
Ale opravdový vrchol je až tady na tom šutru. Takže jsme opravdu tady – 2046 metrů nad mořem.
Ta zastíněná špička je Chopok, náš další cíl. Trošku je u vrcholu vidět střecha chaty nebo stanice lanovky.
Už stoupáme úbočím Chopoku. Kvůli turistům tu je téměř vydlážděno. Vzadu je impozantní Ďumbier, na kterém jsme před „chvílí“ byli.
Ještě jeden pohled zpátky z krásného chodníčku. V popředí Konské. Nevím, proč jen Konské a co to znamená, ale v mapě je to prostě takhle.
Z Chopoku „sestupujeme“ na Dereše, to je vrchol o 21 metrů nižší než Chopok se svými 2024m. Nejdřív klesáme 120 metrů do sedla a pak to zase musíme nastoupat. Tady v sedle jsme pod sebou poprvé uviděli kamzíka – byl asi 150 metrů daleko, dole v roklině.
Na Chopoku jsme se moc dlouho nezdrželi. Rychlé pivko (Petr i Kofolu) a pryč. Moc lidí na hromádce kamení, nic moc. No ale nechal jsem se ukecat a taky se tam vydrápal – 2024 m.n.m. Chopok je fakt jen hromada šutrů – hned ta za za stanicí lanovky v popředí. A vzadu Ďumbier, ani se nechce věřit, že jsme došli tak daleko.
Dlážděná cesta do nebes – jde nahoru, tak snad není do pekel. To už jsem jednou psal, myslím, že o schodech v Krušných horách.
Hele, co je to za chlupatou kouli na tom šutru? Svišť. Já bych si ho ani nevšiml, ale Peter má oči jak ostříž a hned se vydal ho „ulovit“ teleobjektivem. Svišť ho pustil k sobě snad na deset metrů a pak zmizel.
A tady je první kamzík z blízka, srdce buší, hlavně vydrž. Peter tě fotil z vrchu a já jsem ti nadběhl a snažím se jít co nejblíž. Uf, fotku mám, děkuju.
Nojo, ale pak přišlo malinké zklamání. Kamzíci si chodí po stezce a kolem ní jako ovce, lidí se nebojí, jen udržují bezpečný odstup.
Jedno malé kamzíče peláší za mamkou.
A táta se nechal takhle cvaknout, že jsem měl čas si i popojít, abych za něj dostal ten kopec v pozadí. Díky chlape, luxusní záběr.
No, užili jsme si s kamzíky a pokračujem dál – až tam mezi vrcholky a kousek za ně. Naše cesta vede přesně po hřebenu osvíceném sluníčkem na vrchol Kotliská a dále vpravo po dalším hřebenu na vrchol Chabenec (1955mnm).
No, ale teď jsme v sedle Poľany (1840mnm) a Relaxujeme na sluníčku. Peter si vaří oběd.
Já jsem zase vystavil veškerou svou výstroj na odiv kolemjdoucím. Vypadám jako Vietnamský trhovec. Místo a čas k sušení provlhlých věcí z noci se určitě vyplatí.
Ještě jeden pohled na Chopok (ten tmavý uprostřed) a na hřeben, co nás dovedl až sem. Vyrážíme dál.
Hora Skalka (1980 mnm) , ale tam nepůjdeme, míříme vpravo na svůj kopeček jen nepatrně nižší.
Další tvor, na kterého mě upozornil Peter. Já furt čumím do dálky a kochám se kopečkama a to, co mám pod nohama nevidím. Krásné setkání. Bohužel jsem měl nasazený širokáč, tak jsem musel až skoro k ní – necelý metr – ono se to fakt nezdá.
Pohled zpátky. Po tom hřebenu vlevo jsme přišli a na něj dorazili z toho vzadu, co je až pod mraky.
Pred nami sú Kotliská (1937mnm) a vpravo potom již zmiňovaný Chabenec – poslední dnešní kopeček.
Rozhledy jsou naprosto úžasné. Pátráme očima v údolí po jelenech, vlcích, medvědech, kamzících … a nic.
Opět krásná stínohra mraků.
Přechodem hřebenu v tom zelením sedle, které jsme si ještě jednou vychutnali pohledem zpátky, jsme se dostali zase do jiného světa s jinými výhledy.
A hele, zase kamzíci. Tihle s námi šli asi kilometr.
A tenhle se taky nechal vyfotit pěkně z blízka – opět bohužel širokáčem, vzdálenost asi tři metry. No ale zase vidíte tu nádheru za ním.
Nádherná světelná šou.
Už máme dost vyprahlo v puse, tak se osvěžujeme před finišem výbornými brusinkami.
Ještě jeden pohled zpátky, než se nám dnešek ztratí úplně. Ty dvě nejvyšší špičičky úplně vzadu uprostřed jsou Chopok a Ďumbier. Ahoj, byla to dřina, ale krásná. Teď už jen kousek na poslední dnešní kopec a pak jen spadnout do útulny.
A jsme na Chabenci. Když byste vylezli na ten kmínek, postavili se a natáhli ruku vzhůru, budete mít prsty ve dvou kilometrech nad mořem. Je tu hrobové ticho, které narušuje jen svištění křídel drobných ptáčků, co krouží kolem. Jsme na světě úplně sami. Nádhera už po několikáté vyřčená. Tam vlevo dole na hranici světla a stínu je už náš cíl.
Už jen kousek. Slunce klesá a stíny se prodlužují. Sestup se nám zdá nekonečný.
Jsme konečně v cíli. Půjčil jsem si místní pantofle a dopřávám nožičkám relax. Ani jsme nevečeřeli. My dva – Čech a Slovák – jsme si krásně celý večer povídali s párem Slováků (ti bydlí shodou náhod jednu ulici od Petera) a párem Čechů (ti nám jen tak půjčili na noc stan). Padly čtyři kousky a pár panáků, pak se krásně spalo. Byl to super den.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
