Nízké Tatry – den čtvrtý

celá akce 4. – 8. září 2019


Po snídani vyrážíme dál. Hned na začátku dne takovej krpál a ještě k tomu asi kilometr dlouhej.


Navíc v půlce začíná pršet.


No, ale říkali jsme si, že si musíme zkusit všechny druhy počasí. Naštěstí to během čundru bylo ve sledu slunečno, mlhavo a déšť. A ne opačně.


Ale i zamračená obloha má něco do sebe.


Jsme na vrcholu Kozího chrbátu (1330mnm). Dnešní nejvyšší kopec. Budou další, ale už ne tak vysoké.


Přírodní rezervace Štrosy. Hlavním důvodem vyhlášení přírodní rezervace je ochrana kamenných sutin jakožto geomorfologického fenoménu i jako velmi vzácného biotopu se specifickými mimořádně extrémními podmínkami.


Blázen v klobouku a zástěře. Ale funguje to skvěle. Fotil mě Peter a na fotce pak koukám, pěkně mi zmokl objektiv.


Kuchař shání něco do jídla i v lijáku. A našel.


Já zase mlsám ostružiny.


Kopce se sjezdovkami nad cílem naší společné cesty – Donovaly.


Baltazár při nás stál. Jsme zase v civilizaci.


Donovaly jak na dlani.


Po dešti se z lesů pěkně páří.


No a tady je už finále. Děkuju moc Peter za pozvání na tenhle čundr, bylo to fakt super.


Teď už půjdu sám, na to se taky docela těším. Je to zase něco jiného, než jít ve dvou. První kilometr se vracím stejnou cestou …


… a pak už se nořím do lůna lesů.


Vycházím z lesa a slyším cinkání zvonečků a zpěv. Je to jako z pohádky. Bača leží na zádech, zpívá si, u jeho nohou věrný pes a poblíž stádo jeho oveček.


Tam vlevo vzadu další překvapení. Altán s rodinnou oslavou, jejíž součástí jsem se stal i na chvíli já.


Jen jsem si chtěl na chvíli sednout. Ale nabídli mi pivo, burčák, žinčicu a nakonec hot-dog. Úžasní lidé, ďakujem.


Pozůstatky kostela a v okolí vlastně celé obce Kaliště, kterou vypálili Němci kvůli partyzánům. V domech schválně nechali uhořet jejich obyvatele i s partyzány.


Tak tenhle krpál mám za sebou. Asi jediný větší kopec, co jsem dnes drápal nahoru. Někde na druhé straně musím ale zase dolů.


Občas mám čistý výhled díky mýtinám.


Tady cesta končí. Ne nekončí, ale ten horizont se mi líbil.


Ocúny a krásná krajina kolem. Už sestupuju do cíle.


Cestou mě pozorovaly dvě veverky, tahle se nechala cvaknout.


A jsem tu – Podkonice. Leje a já jsem jak slepice.


Tady na lavičkách vlevo si dám pauzu, tam aspoň neprší a pak půjdu dál.


Prdlajs dál, nakonec jsem tam skončil u piva, tedy u dvou a pak jsem se tam ještě večer vrátil – o tom vám někdy povyprávím.


Napadlo mě přespat na vesnickém hřišti pod tribunou, ale takhle luxusní stadion jsem nečekal.


A už vůbec jsem nečekal takhle úžasnej hotel, kterej …


…. má jen jednu mouchu :-). Nakonec neměl žádnou, bylo to fakt super.


Poslední večeře páně.


CELÝ ROK 2019


Hodnocení a komentáře:

0 0 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře