Čundr v Ráji
16. – 19. listopad 2017
Přípravy. Pod akvárko (tam se to nikomu plést nebude) jsem si den předem natahal všechny věci, co budu brát s sebou.
A pak všechno zabalil, namazal boty a těšil se, až přijdu z práce a hned pošupajdím na vlak.
Sešli jsme se v Turnově na nádraží a do Březiny dojeli společně. Na koleje jsme postavili já a Keson foťáky se samospouští. Kluci nevěděli, který dopípá jako první, tak nevěděli, kam se koukat.
A pak už jsme vyrazili do naší oblíbené hospůdky „Restaurace pod Hrady“ v Olšině, kde probíhal tradiční předčundrovský „mítink“.
Přespali jsme za hospodou na pódiu a já jako ranní ptáče šel vařit.
Sobě kafe a hemenex z lovečáku.
A klukům bylinkový čaj.
Pak jsme se sbalili a konečně vyrazili. Po modré směr Příhrazy.
Já nedočkavě fotil první skály, co jsem uviděl, protože jsme šli cestou, co jsem ještě nikdy nešel.
Tady to vypadalo moc krásně.
Nějaký umělec se tu vyřádil na pahýlu borovice.
I houby mě zaujaly.
A zlaté kapradí a rozdíl světla mimo a uvnitř lesa.
Další zlatá, tentokrát na bucích.
Míjíme první samotu a u ní ovečky.
Tohle je krásná architektura. Dřív si prostě dávali záležet na detailech.
V Příhrazech dáváme Pod kaštany pivko a míříme do skal. Drápeme se vzhůru po červené/žluté.
Je sice ponuro, ale i to má své kouzlo.
Mohutný dub na skalní věži.
Uzel na borovici.
No ta je přímo výstavní. Takovou mít doma.
Ve spadaném listí jsem našel houby, teda jednu. Míříme na Hrázku.
Je tu spousta skalních věží.
Scházíme níž. Někdo si udělal z Porsche teréňák.
Cvrček nebo mravenec?
Přicházíme na Branžež. Naše oblíbená hospůdka Na křižovatce je pro veřejnost zavřená, nimrodi tam mají zakončení honu, tak hledáme něco otevřeného. Pro nás bohužel je otevřeno jen v luxusní restauraci Černá louže.
Moc se nezdržujeme, jen dvě piva a hurá pod náš převis. Byla tma jak v pytli, oheň jsme sice dělali, ale já nic nefotil. Tohle je ráno. Všichni ještě spali. Našel jsem v okolí dvě dřeva, svázal je a udělal si provizorní stupátko, abych mohl vyrýt „17“ mezi ostatní roky.
Kluci už vstali. Jsme po snídani, tak děláme skupinovku a razíme dál.
Mlha je snad ještě větší než včera.
Svítila na mě krásná oranžová v zeleni mechu.
A další oranžová krásnorůžku opodál. Stavujeme se v Kamenici v hospůdce Slunečno na pivko a oběd a opět se noříme do lesů.
Míříme kolem zříceniny panského dvora směr Kost.
Ještě se zastavujeme ve skalním bytě Barušky.
Skalní byt vznikl pravděpodobně před rokem 1850. Své jméno dostal po dvou vdovách, které zde žily od roku 1882. Obě sem nastěhovala na výminek vrchnost z hradu Kost. Jedna z žen byla vdova po hradním pacholkovi, druhá po hradním nádvorníkovi. V roce 1892 ženy navštívil spisovatel Karel Václav Rais a svoje zážitky zpracoval v povídce Ve skále.
V roce 1911 se do skalního obydlí nastěhovala rodina chudého bezzemka, po 1. světové válce už zůstal neobydlený.
A je tu Kost a hned dvakrát. Hladina je nehybná jak zrcadlo.
Procházíme skrz hrad a …
… dáváme pauzu na návsi.
Pak už odcházíme do údolí Plakánek.
Další krásná borovice na skále.
Jsme přímo uvnitř údolí. Proč Plakánek? Jedna z pověstí vypráví o chudé dívce, kterou svedl hradní úředník, což nezůstalo bez následků. Děvče, které nevědělo, co si počít, prý novorozence zaživa zahrabalo v údolí. Dodnes se tu proto v noci ozývá dětský pláč.
V jedné stěně už u Oborského rybníka je vytesaný zajímavý reliéf. Myslím, že to vypadá jako nějaký římský voják.
Nad rybníkem se tyčí krásné skály.
Tohle je až skoro kýč.
Když je hezky, tak to tu vypadá o moc hezčeji. Ale zase je tu mraky lidí. Teď jsme tu sami.
Asi tu byla pořádná vichřice.
Odcházíme z Plakánku a míříme kolem starého lomu směr skalní mlýn.
To je ono. Pozůstatky vodního mlýna vytesané ve skále. Jedna zachovalá část sloužila jako mlýnice, ve druhé, oddělené od ní zbytky schodů, bylo místo pro vodní kolo. Mlýn byl vybudován pravděpodobně v 18. století a zanikl kolem roku 1850. Příčinou byl možná malý průtok Veseckého potoka.
Opouštíme les i vesecký potok a z dálky na nás vyjukne zámek Humprecht.
Přicházíme do vísky Vesec u Sobotky, kterou jen prolítneme a zastavujeme se až v Libošovicích na véču a pivko.
blb45
Po tmě přicházíme pod převis Zapomenutá jeskyně, kde děláme oheň. Ráno vstávám zase brzo a tak chystám klukům překvapení.
Každý dostane kousek pečeného bannocku s čokoládou.
Já si k tomu udělám ještě kafíčko.
Už se k nám dere sluníčko.
Balíme a razíme dál. Opět narážíme uprostřed lesů na tvořivost nějakého řezbáře.
Podzim maluje i na javorech.
Přicházíme k Podsemínskému rybníku.
Míjíme ho a dorážíme k rybníku Nebákov, míjíme i Nebákovský mlýn.
Ale hned kousek vedle si dáváme ve stejnojmenné rodinné chatě Nebákov pivko a paní domu (Fredova teta) nám dává jako bonus chleba se sádlem, škvarkama a cibulí. Děkujeme a noříme se do dalšího údolí.
Tuhle bedličku na cestě jsem musel cvaknout.
I tuhle starou cestu.
Vynořujeme se pod Troskami.
Obcházíme tábořiště/autokemp Svitačka.
A Fík nás vede na skrytou skalní bránu v přírodní rezervaci Apolena.
Je to tu fakt krásné.
A tady taky.
Stoupáme až na vrchol, kde je další brána.
A výhled na krásné věže kolem, kde prý hnízdí poštolky.
Některé útvary připomínají obličej.
Už na nás zase vykukuje Panna, tedy jedna z věží Trosek.
Míjíme hezkou roubenku u Kabátů.
A opět se ukazují Trosky, tentokrát z opačné strany než posledně.
A to už jsme skoro v cíli. Přecházíme potok s krásným názvem Libuňka.
A tady to naše dobrodružství končí. Pak už jen domů vlakem. Jeden soukromník tady prodával na své zahradě sirupy, tak jsem ženě jeden z rakytníku přivezl domů.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
