Nečekaně velká účast

celá akce 11. – 13. prosinec 2020

Pátek podvečer. Vyrážím na každoroční podzimní akci BRANŽEŽ, tentokrát „Branžež 2020“.


V přeplněném vlaku jsem sehnal kupé sám pro sebe a navíc s toaletou 🙂


V Turnově jsem se setkal se zdravým jádrem bandy a jsme na startu. Dál už jen pěšky. Výjimečně máme s sebou i psa, tedy fenku Lucky.


No není to mazel? Podcházíme dálnici a míříme do lůna přírody. PS: to jablko už tam leželo.


Než se vydáme do lesa, je potřeba se pořádně posilnit a taky přibrat další dva lidi.


Diskuse v naší oblíbené hospůdce v Olšině byla živá, pivo studené, paráda.


S některými už jsem se pár let neviděl a tak jsme si měli hodně co říct.


Hmmm, mňam. Sbíhají se mi sliny ještě teď, když vidím, jak to do sebe leje. Točené jsem neměl už hodně dlouho. Hrochu, já vím, že mi nedáš napít, neboj.


No a je tu ráno. Vyhrabal jsem se ze spacáku a udělal si před sbalením fotku, protože jsme spali jinde než obvykle. Nějak mi ten večer nesednul, mám kocovinu a je mi celkem blbě. Hlavně jsem se blbě vyspal.


No a takovýhle jsem měl krásný výhled z ložnice. To léčí docela rychle. A taky čínská polívka pomohla.


Vyrážíme. Kochačka začíná na plný pecky.


Dneska jdeme cestou, kterou jsem kupodivu ještě nešel.


Tahle krása se fakt nedá předat žádnou fotkou.


Jé, tady už to znám, tady jsem šel minule. Napojujeme se totiž na trasu, kterou jsem šel asi před měsícem na sólo čundru.


Před námi je první stoupání, no spíš jen kopeček.


Lucky musí být pořád první. Ale na písknutí páníčka si lehne a čeká. Na dvě písknutí pak přiběhne k noze. Je úžasná.


Cestou míjíme mrtvou tanečnici. Minule jsem fotil podobnou, ale to byla borovice, tohle je třešeň.


Další a další skalky na nás vykukují z obou stran.


Tuhle studánku jsem si zapomněl minule nafotit, tak to teď napravuju.


A naše hrdinka pije vodu ze studánky Hrdinka.


I od studánky je krásný výhled.


Cestou k vesnici Branžež míjíme sladké a ledové osvěžení, ale myslím, že si nikdo neutrhl, necháme to kosákům.


A jsme v druhé putyce – Hospůdka Na Křižovatce, která taky byla minule zavřená. Předjela nás dneska spousta nimrodů, co jim skončil hon a báli jsme se, že se do hospody nevejdeme, ale oni byli naštěstí v salonku. Takže v poho.


Z hospody jsme zamířili pod náš převis. Ale, jelikož nás bylo hodně a k ohni bychom se nevešli, domluvili jsme se, že tentokrát budeme pod sousedním převisem. My první tři jsme byli takový předvoj.


Grogpárty začíná. Tentokrát jedeme na dva kotlíky, protože nás je fakt hodně. I tak má každý v hrnku jen deci a něco, ale logistika díky střídání kotlíků nevázne. Snad nás ten rychlejší nástup nezabije moc brzo.


Autem dorazil poslední člen Dejv a přivezl ještě vlahou bábovku. Jeden oslavenec vytáhl dárek k narozeninám, tak jsme trošku ucucli i téhle dobroty.


Dejv za odměnu, že přivezl bábovku, dostal takovouhle krásnou „Neználkovskou“ čepici.


Já jsem se s ostatními rozloučil už v jedenáct a šel spát, proto jsem byl taky první vzhůru a rozdělal oheň.


K snídani jsem si udělal, jak jinak, vajíčka a kafe.


No a takhle jsme tam nocovali. Na fotce je vidět jen půlka lidí, druhá (za mnou) se do záběru nevešla. Kamarád Dejv nepřivezl jen bábovku, ale i spoustu PETek s vodou, takže zbyla i na ráno. Všechno si zase odvezl, nesměli jsme je mačkat – prý si s nimi jezdí pro vodu do studánky.


Nejstarší člen Keson se ještě provokativně vrátil do spacáku. Prý ho máme obsluhovat, když je teď ten důchodce.


No a tady je celá skvadra dvanácti měsíčků a pes. Jmenovitě: Vakíno, Pítrs, Hroch, Chuck, Dejv, Brbi, Bošek. A dole: Keson, Boltn, Freda, Simír a Ríša. Vpředu potom na čestném místě Lucky. Letopočet jsem vyškrábal minule, takže se jen obtáhl křídou.


Sbalili jsme a vyrážíme. Ale pozor na podhřibky! Je jich tu na prosinec nečekaně dost.


Míjíme opět krásně skalky.


Á, tady se v minulosti těžilo.


No to je teda banda. Brzo opustíme cestu a půjdeme hledat jednu z bran či branek v Ráji.


Našel jsem ji jako první, heč. Cikánská branka v plné parádě.


Tady je pohled ještě z druhé strany, možná dokonce ten hezčí.


Jsou tu mimo nepřeberného množství borovic i krásně pokroucené buky.


Dorazili jsme i k bezejmennému okýnku. Dáváme pauzu.


Freda se shýbá a něco trhá. Hele, oni jsou tu brusinky. Mňam, miluju jejich trpkosladkou chuť.


U nesmyslně obrovské křižovatky uprostřed lesů stojí památník bojům roku 1866.


Vyrážíme hledat další branku, tentokrát pod názvem Slon.


Branku jsme našli, tedy spíš její torzo. Ale i to s trochou představivosti vypadá jako slon. Pro porovnání fotku starou sedm let z mapy.cz máte TADY.


Přicházíme do oblasti mýtin. Na jednu stranu smutný pohled, na druhou bychom ty skalky jinak vůbec nespatřili.


Na protějším kopci stojí posed, nyní se skvělým výhledem.


Kousek dál na mě mrká nějaké oko, třeba skrývá jeskyni. Tady je tolik zajímavých míst, že by na prozkoumání nestačil snad ani celý život. Ale díky mýtině to aspoň z dálky vidíme.


Rybník Partoťák. V jeho klidné hladině se zrcadlí zadumaná zimní mýtina.


Ještě jeden pohled, tam dozadu míříme.


Vpravo voda, vlevo skály a my se kocháme pohledem na obojí. Jsme v Prokopském údolí. Vakíno (nyní Pražák) říká: „To nesmím doma říct, že jsem strávil tři dny kousek od Prokopáku, co mám z domu co by kamenem dohodil.“


I Prokopák je místy prokácený, ale skalky jsou tu nádherné.


No a to už je vypuštěný Bílý rybník a na něm dvě bílé víly.


Nad nimi jsem si všiml ještě jedné štíhlé krásky.


Míříme k další zastávce. Tuhle siluetu snad pozná každý.


Sezame, otevři se. Míjíme pár domečků na kraji Podkosti i jejich skalní sklípky.


Hned vedle dvířek do sklípku je další krásná kamenická práce a u ní, trošku nakřivo, hezké krmítko.


Na návsi Podkosti dáváme pauzu a pozorujeme okolní dění. Moc se toho ale neděje.


I hrad Kost vypadá ospale.


Vakíno i Lucky si dávají šlofíka, Lucky jen napůl, je stále bdělá. Pauza ale končí, musíme na vlak.


Cestou do kopce míjíme krásnou chaloupku s „tisíci“ hrníčky.


Nad hlavou nám začali kroužit dva dravci. A vydrželi to hodně dlouho. Trochu nám vadil jejich protivný bzukot v tom nostalgickém zimním tichu.


Když jsme vyšli na kopec, vykoukla na nás další dominanta Českého Ráje. V reále byla spíš jen tušená než viděná – Trosky.


No a na druhé straně Humprecht, taky moc pěkná stavba u Sobotky.


Míjíme Vesecký rybník, ale Fredovi to nedalo a šel se k němu podívat. Zapomněl jsem se ho zeptat, co ho tam lákalo. Labutě? Asi ne, spíš torza starých mocných olší. Je truhlář.


Jsme skoro na vlakové zastávce. Trať je tu lemovaná šípky.


No a tady končí naše letošní putování. Tedy skoro.


Ještě zbývá povinná skupinovka a pak hurá domů, do reality. Moc díky kluci bylo to fajn se s vámi zase vidět. Tak zase někdy … ahoj.


CELÝ ROK 2020


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře