Let balónem
24. červen 2020
Od manželky jsem dostal jako dárek zážitkový let balónem. Děkuju moc miláčku. Jsem na místě startu. Obloha vypadá všelijak. Jedna lehká přeháňka. Kapitán zvažuje, zda vůbec poletíme. Radí se s kolegou a radarem. Čekáme půl hodiny, jestli se počasí umoudří.
Kapitán sice váhal, ale ukecali jsme ho. Jde se na věc.
Kvůli zjištění směru větru ve větší výšce vypouští balónek.
Zjištění větru je důležité, protože jsme na malém palouku uprostřed Hradce Králové a hned vedle je vysoký jeřáb.
No, tak tam do těch mraků míříme. Výhoda je, že poplujeme s nimi, takže je důležitá obloha spíš na druhé straně a tam se to protrhává. Schválně, kdo najde balónek teď :-).
Koš převezli na druhou stranu louky, abychom se co nejlépe vyhnuli jeřábu. Tam jsme ho pomohli shodit a převrátit na bok. Je půl osmé večer.
Teď ještě nacouvat ke koši a začít rozbalovat samotný balón.
Už to skoro bude.
Téda, to je dýlka.
Potom jsme ho pomohli roztáhnout do stran. Pěkná plachta.
Kapitán balón přikurtoval ke koši a připravil ventilátor.
A už do něj ženou vzduch. Okraj je potřeba držet přizvednutý. Lehce se to řekne, ale je to pěkná dřina. Samotná látka má tři metráky a vám ji z rukou bere vichr od vrtule.
Chvíli na to byli dva, aby nadouvání urychlili.
Kapitán šel naši nafukovací halu zkontrolovat zevnitř.
Už to skoro bude.
Zažehává raketový pohon, aby vzduch uvnitř ohřál.
Balón už se staví, teď už jen vzduch uvnitř ohřát.
Hořáky jedou na plný výkon, to je rachot.
Honem dovnitř, ať zatížíme koš. Od plamenů jde na hlavu pěkný horko.
Hotovo, plně napnutá látka a mírné odlepování koše od země je toho důkazem.
Je nás tu dvanáct plus kapitán. Ten ještě pořádně oroštuje hořáky. Koš už je ve vzduchu.
Drží nás na zemi jen pupeční šňůra přivázaná k těžkému off-roadu. Cvak … čas 20:00 …
… a letíme. To je frkot. Než jsme se nadáli, máváme malinkým lidem pod námi.
A je to tu. První pohled v životě na Hradec z výšky. Na návětrné straně vypadá obloha už dobře.
Tak tahle malá louka vedle Šimkových sadů byla naším startovním místem.
Pohled téměř na jih. Velké náměstí s kostelem svatého Ducha (a Bílou věží) a kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Vpravo vzadu je na horizontu Kunětická hora a tepelná elektrárna Opatovice.
Vítr nás táhne na západ. Jsme nad Labem. Za zátočinou řeky je její soutok s Orlicí.
Plujeme po proudu řeky skoro doslova. Uprostřed modře září hokejový stadión ČPP Aréna a vlevo za ním je na kousku Orlice opravdu vidět.
Přelétáme nad známou a krásnou secesní dominantou Malá vodní elektrárna Hučák z roku 1912.
Jsme nad soutokem.
Kapitán opět roštuje a stoupáme trošku výš.
Pod námi je Pražské předměstí.
Kapitán kontroluje navigaci, asi bude potřeba vystoupat ještě výš, abychom mířili více na jih.
Opouštíme Hradec. Za Labem je malinkaté Moravské předměstí.
Trochu ohřát vzduch a dostat se do jiného proudění.
Pod námi Česká specialita – zahrádkářská kolonie.
A taky trať směr Pardubice.
Míjíme nákupní zónu před Březhradem.
Pohled zpátky, přelétli jsme rybník Malá Borovinka.
Pod námi krásný les a v dálce další nákupní zóna. V pozadí opět Kuňka a Opatovická elektrárna.
Zoomuju, abych se podíval zblízka. Ta dvojka mě nepřestává fascinovat.
Pohled zase zpátky na Hradec. To si taky musím přiblížit.
Chci ještě víc. Nasazuju teleobjektiv a přitahuju si Bílou věž. Jsme od ní asi čtyři kilometry.
Taky Kuňku si přitáhnu …
… a Opatovice …
… a tepelnou elektrárnu Chvaletice.
Ten kouř v dálce na druhé straně totiž upoutal mou pozornost. Vzdálenost asi třicet kilometrů. Viditelnost je úžasná.
Takhle totiž vypadají Chvaletice při pohledu pouhým okem, jo je to ten čmoudík vzadu za Plačickým písníkem.
Slunce maluje po obloze.
Znovu nasazuju tele. Počkal jsem si, až bude Kuňka mezi Opatovickými komíny a cvak. Moje vzdálenost ke komínům je stejná jako od komínů ke Kuňce – pět a půl kilometru, takže Kuňka je od nás zhruba jedenáct.
Poslední pohled na Hradec.
Klesáme, košem lížeme makové pole. Ne, není to konec, jen trocha adrenalinu a taky testování, jaké je proudění při zemi.
Po chvíli jsme zase nahoře. Vypadá to, jako by šlehaly z Chvaletic plameny, ale to jen sluníčko pročíslo mraky a svítí přímo do páry z chladících věží.
Loučíme se s mojí milou dvojkou, co nás celou cestu provázela.
Sluníčko v dáli proráží paprsky skrz mraky, kdoví, jestli ho dneska vůbec uvidíme …
… no asi ne, ale to neva, je to tu boží.
Kocháme se, kocháme.
Taky je čím se kochat, nádhera. Vlevo dole na silnici je poprvé vidět náš doprovodný tým. Kluci s auty a vlekem už vyrazili.
Tady jsou. Čekají, kam nás vítr zanese, a pak se posunou dál.
Ta Chvaletická elektrárna na horizontu ale pěkně zakouřila nebe 🙂
Přiznám se, nevím, co to je za kopečky vzadu, ale líbí se mi.
Juchů, sluníčko se ukázalo. Sice jen na pár desítek vteřin, ale jo, je tu. Počasí je kompletní – přeháňka, mraky, skoro jasná část oblohy a teď sluníčko, teda kousek.
Jediný osvícený flek široko daleko.
A už je Slunce zase fuč.
Začínáme hledat místo na přistání. Támhleta louka by mohla být dobrá. Všude kolem jsou jen vzrostlá pole. Zoomuju, zvětšuju a zjišťuju, že je posekaná. Říkám to kapitánovi, souhlasí, přistaneme tady.
Táhne nás to moc doprava, musíme stoupnout výš, tam jde proud vzduchu doleva.
Poslední pohled z velké výšky.
Kapitán natáčí tahem za provaz balón přídí ke směru přistání. Na ten palouk se nemůžeme snad stihnout trefit …
… no asi jo, vítr nás opravdu zanesl víc vlevo
Kluci s auty už jsou tady. kapitán jim hlásí vysílačkou, že přistaneme na té louce.
Jak rychle jsme na začátku letu stoupali, tak teď rychle klesáme. Poslední instrukce – „Otočte se zády ke směru letu, chytněte se madel a připravte na náraz, teoreticky se můžeme i převrátit !“, říká kapitán.
Zdrhéééj, bude to šlupka.
Kdepák, jako do peřinky, dvakrát jsme si ťukli o trávu a zůstali stát. Přistáli jsme, čas 20:50.
Při vyfukování balónu by se mohl dostat do toho křovíčka vzadu, chlapi, poponeste mě kousek, vždyť vážím jen jeden a půl tuny …
… já vám trošku pomůžu ohýnkem.
No a kluci šli na procházku s balónkem 🙂
Pak ho posadili na vlek jako nic.
A kapitán začal vypouštět vzduch.
Pak jsme všichni naběhli a pomáhali zbylý vzduch vytlačovat ven.
Urovnali jsme pěknou housenku, chytli splihlou těžkou látku po dvou metrech od sebe …
… a postupně ládovali do transportního pytle.
Kapitán nám potom vyprávěl o historii vzduchoplavectví a o tom, co teď bude. Bude náš křest.
Poklekli jsme. Křtil nás čtyřmi živly – vzduchem (foukl nám do vlasů), ohněm (spálil zapalovačem každému pár vlásků na hlavě), zemí (omlátil o nás drn) a vodou, tedy vlastně šampaňským.
Pak jsme si ještě chvíli povídali, kladli dotazy a dopíjeli zbylé šáňo, no vlastně jsme rozdělali ještě jedno a čekali, než kluci dobalí a …
… vypíší certifikát neboli Křestní list a povýšení do šlechtického titulu, jako to kdysi v roce 1783 dostali od Ludvíka XVI. první vzduchoplavci – ředitel královského muzea Jean Pilatre de Rozier a markýz François d’Arlandes za let v balónu bratrů Montgolfiérových. A to je konec. Ještě jednou moc děkuju za krásný dárek k Vánocům miláčku, bylo to absolutně super..
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
