Ádr v únoru
celá akce 15. – 17. únor 2019
Začátek (Markoušovice) vypadal dost bídně. Nevlídno, mlhavo.
Noříme se do lesů.
Trochu dál to bylo ještě horší – totální mlíko.
Čím výš jsme stoupali, tím bylo mlhy míň a takhle krásně se s námi rozloučila.
Jestřebí bouda. Azůro a kupodivu mají otevřeno, i když mít neměli. Čekáme na větší zbytek bandy, který přijde od Petříkovic.
Přeci nebudeme čekat nasucho :-). Kluci po chvíli dorazili, dali jsme s nimi ještě jedno a vyrážíme dál.
Severští psi jsou stejně nejhezčí – procházíme kolem chovné stanice nebo psího hotelu (nevím) nad Radvanicemi.
Slunce už pomalu klesá k obzoru.
Nebe se barví do oranžova a my míříme směrem na Záboř. Někde blízko v lese zakempujeme.
Než půjdeme bydlet, stavíme se ještě na pár piv. Tohle je hostinec U Tyšerů v Janovicích.
Svítá. Noc byla příjemná, i když jsem měl v posteli místo plyšového medvídka Hrocha 🙂
Nemám moc hlad, jen na něco chuť.
Tak bude k snídani jen kafe, sušenka a hořká čokoláda.
Slunce už je zase v ráži, to bude nádherný den uprostřed skal.
Využil jsem ohrady a větrám ložnici.
To jsou panorámata, pohled takřka z postele, dopíjím kafe, balíme a jdeme dál. Vpravo vykukuje Sněžka.
Tohle je bývalá osada Záboř. Jen ji míjíme, už jsme se tam byli podívat jednou a já navíc tam měl akci s nožíři.
Vzhůru do skal a lesů.
Krakonošovo párátko. Kam teď půjdem doleva do Sibiře nebo doprava přes Chrámové náměstí a pak se toho půl kilometru vrátíme? Jdeme doprava.
Na stezce se začíná objevovat led. To jsem ještě netušil, jaké bude kluziště v centrální nejvíc navštěvované části.
Kocháme se.
S tím sněhem je to parádní kontrast.
Martinské stěny.
blb25
Opět se kocháme …
… a ťapeme dál.
Sluníčko čaruje …
… a čaruje …
… a čaruje. Prostě paráda.
Jedna z několika branek, kterými procházíme.
Velké chrámové náměstí.
Horolezecká chata. Pauza, Fík hlídá batohy a my jdeme doprava na Sibiř a stejnou cestou zpátky.
Je to znát, v Sibiři se citelně ochladilo.
Několik tun pískovce nad hlavou.
Teplota v Ádru je odhadem tak plus deset stupňů a tady je pod nulou, no jako na Sibiři 🙂
Sluníčko jen olizuje vrcholky, dolů se nikdy nepodívá.
Sníh krásně křupe pod botama.
Nějak se to tu zužuje …
… šířka tak akorát na ramena, no motat s batohem bych se tu nechtěl. Vzadu se už otvírá Anenské údolí. Nakouknu tam a vracím se zpátky.
Jsem zase u horolezecké chaty, poslední pohled na Sibiř, čekáme s Fíkem na kluky, kteří šli až ke Krakonošovu párátku a valíme dál.
Skalní věž Řeznická sekyra, mě ale spíš připadá jak pes Snoopy 🙂
Skalní brána, z téhle strany je vidět jen půlka, ta druhá je nacpaná dole v údolíčku potoka.
Myslivec na čekané. Kdo ho vidí?
Vstupujeme do Vlčí rokle. Lišejníky zpestřují skály svou žlutí.
Zase se tu ochlazuje, jen vršky skal se vyhřívají na slunci a padají z nich třpytivé kapky z tajícího sněhu. U studánky Stříbrný pramen nabíráme vodu.
Uprostřed Vlčího údolí nebo rokle je překvapivě jinovatka …
… a to je pozdní odpoledne.
Někde ke konci Vlčího údolí se dereme do brutálního prďáku, jsem tak v půlce.
Sklon je tak velký, že se opírám (no spíš hrabu) rukama ve sněhu a tuhle krásku mám přímo před obličejem.
Jsme nahoře. Trempská chata Zlatá lucerna (pro někoho Kahan). Připravíme dříví na večer, necháváme tu batohy a míříme na pozdní oběd a pivko do Ádru.
Cestou trošku romantiky – stopa obra.
Slunce je ještě vysoko, ale dlouho nebude, smráká se celkem rychle.
Za půl hodiny a něco jsme u Pískovny.
Kocháme se pohledy, ale jen při zastávkách, protože stezka je jedno velké kluziště.
Je tu lavička s nádherným výhledem.
Tuhle fotku jsem nazval Pruhovaná s Punťou.
A jsme v Ádru. Hurá k Tošovákovi.
Měli tam výborné jídlo i pití. Nějak jsme to zpátky za světla nestihli a taky malinko bloudili. Ale …
… nakonec jsme úspěšně zpátky na tábořišti. Pečeme buřty a začíná grogpárty.
Je tu zase ráno. Fík už je z pelechu venku, já si užívám teplíčka nového peří.
Dneska bude zase krásně, ten nahoře (ať už kdokoli) nás má asi fakt rád.
Dlouhé ranní stíny se táhnou až k boudě.
Snídáme. Teda zatím jen Fík, Pirmin a já. Freda si u mě objednal kafíčko do postele a za to nabídl powerbanku pro můj chcíplý mobil. Dobrej kšeft.
Opustili jsme kemp a vracíme se Vlčí roklí hledat vodopády. První je asi tak metrový a nese název po rokli.
Hledáme dál, zkusil jsem odbočku z hlavní trasy ke studánce Ve Vějíři, ale nic tu není. Teda je, opět krásná věž.
Jdeme dál, obláčky páry nám stoupají od pusy a sluníčko opět čaruje.
Ledová rokle. Konečně pořádnej kus ledu. Musel jsem počkat na Fredu, aby bylo vidět, jak je ledopád obrovskej.
Zespodu je to taky mazec.
Hned vedle je druhý krasavec.
Kolem Řeznický sekyry míříme do Teplic, tady moc lidí nechodí, tak je na stezce jen pár stop a naštěstí žádnej led.
První kopeček za náma.
No, ještě si trochu užijem na závěr, čeká nás ještě krásných sedm kiláčků nádhernou krajinou.
Tady už to není kopeček, ale pěknej krpál.
Ale příroda nás odměňuje a oko jen plesá.
Jsme na Kraví hoře. Míříme k Lokomotivě, nikdy jsem tam nebyl, tak jsem zvědavý, jak bude vypadat.
Cestou nás překvapuje jedna prolejzačka. Hroch ji musel procouvat. No, my vlastně taky.
Lokomotiva – no asi jo, parní.
Valíme dál. Pohled na CHKO Broumovsko a do Polska.
Teplice a jejich obrovská skluzavka, fakt! Sjezdovka pro chodce teda nic moc, pěkně to klouzalo.
Ale dali jsme to všichni.
Jsme v Teplicích. Procházíme kolem Ivanitské poustevny s poutním kostelem. Jsou světovým unikátem – jediným objektem svého druhu dochovaným na světě.
Dole na silnici se rozdělujeme. Opouštím kluky a mířím na nádraží, oni jedou ze zastávky z města.
Jsem v cíli své cesty. Ještě jsem si ve vlaku příjemně pokecal s bandou starších turistů ze Slovenska a v pět jsem byl u rodiny. Tak zase někdy AHOJ.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
