Ptačí park
13. září 2025
„Co, kdybysme se jeli podívat na Ptačí park? Je to kousek. Sice je tam na jaře určitě víc ptáků, ale i teď věřím, že něco uvidíme,“ vymyslela Janča výlet na odpoledne a případně na přespání. Takže s Běloušem míříme do Jaroměře, tedy konkrétně do Starého Plesu u ní.
Ve Starém Plese jsme odbočili na vedlejší cestu a zastavujeme u pomníku obětem 1. světové války. Je to totiž od parku nejbližší místo, kde se dá zaparkovat. Balíme věci a vyrážíme. Janča bere dalekohled a já zrcadlovku.
Ještě před vstupem se opatrně proplítám popínavým chmelem a fotím slunící se paví oko.
A už jsme tu. Před námi se rozkládá významná ornitologická oblast zvaná Ptačí park. Na těchhle loukách je unikátní víc jak sto let starý systém, pomocí kterého je možné regulovat hladinu spodní vody. Tenhle systém umožňuje udržovat na loukách mokřady, které pomůžou k návratu mokřadních ptáků do dřív zaplavované oblasti v nivě Metuje.
Hned napravo za vstupem je pěšina k jedné z pozorovatelen s krásným molem a malým rybníčkem.
Lezeme do pozorovatelny, je tu tma. Jen otevřené dveře sem pouští trochu světla na naučnou tabuli a informační letáky.
Chvíli laborujeme, jak vůbec otevřít šoupací okenice. Nakonec se nám to daří. „No tak to jsem zvědavej, co bude z toho okna vidět.“
No nebylo vidět nic než větve. Radši popocházíme za pozorovatelnu. Je tady malý plácek, kde by teoreticky za hrst zrníček mohli pózovat nějací malí nezbedové na bidýlkách. Kousek víc vpravo je další rybníček, spíš mokřad. Je plný orobince a skokanů, kteří se nechtějí nechat fotit.
Vracíme se zpátky na cestu a na její druhé straně je pod stříškou asi metrový model něčeho, co nedokážu identifikovat. Možná je to jen fiktivní místo.
Pokračujeme dál. Přecházíme po mostě přes Starou Metuji. Je to odstavené koryto Metuje, které se stalo přírodní památkou. Metuje jako taková teče jinudy a je regulovaná několika jezy.
Cílem téhle přírodní památky je „podpora a stabilizace populace evropsky významného a silně ohroženého živočišného druhu – Klínatky rohaté (zelená vážka – pozn. aut.) včetně aktivní ochrany biotopu s cílem zajistit vhodnými formami ochrany vodního toku stabilitu biotopu a podpořit další šíření druhu na lokalitě,“ jak jsem se dočetl.
My jsme sem ale přijeli kvůli mokřadům a ne kvůli řece. Zaprvé jsme to nevěděli a na vážky je navíc dost pozdě, takže kolem nás žádná ani neproletěla. Takže dost často koukáme na druhou stranu na podmočené louky. Přímo před námi je ohrada s divokými koňmi prý dovezenými z bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice. Kde se krásně namnožili.
Spodní voda, kvůli které je tahle lokalita speciální, je teď fakt vysoko.
Náš pohled se ale v jednu chvíli zvedl k obloze. Krásně tam na místě visí Poštolka obecná a hledá si něco k snědku.
Na druhém břehu Staré Metuje na nás zpoza stromu vykukuje nějaká lavička. „Zajdem se tam podívat?“ navrhuju. „Jo jasně, prozkoumáme všechno zajímavý,“ Janča na to.
Na druhý břeh vede po pár desítkách kroků „přírodní most“ s názvem Živá lávka. Je to spadlá a fakt pořád živá vrba, kterou shora stesali do roviny, přidělali kůly zábradlí a natáhli lana. Jestli si dobře vzpomínám, na cedulce u lávky stálo, že tu dřív byla normální lávka, ale ta buď shnila nebo ji vzala voda a novou už ochranáři nedovolili postavil. Vichřice napomohla a něčí chytrá hlava to dotáhla do finále.
U lavičky se skrývala zastávka číslo 4: Tůň skrývá podvodní džungli. A opravdu tam byla tůň bohatá na množství rostlin. Živočichy jsme žádné neviděli. Vracíme se zpátky a já koukám na jednoho koně, co to má na hřbetu. Okamžitě se mi vybavily záběry z Africký savany, kde se na hřbetech zvířat vozí ptáci.
A fakt je to pták. Jelikož jsem ho nepoznal, vyslal jsem dotaz do odborný skupiny na FB. Je to mladý Špaček obecný, ještě nemá přepeřenou hlavu, proto je světle hnědo-šedá. Hurá máme druhý ptačí úlovek.
Doma zkouším zvětšit fotku co nejvíc, ale kvalita jde rychle do háje. Ale snad z těch barevných fleků je pták poznat.
„Jé, jsou tu i bobři. Nebo aspoň byli,“ raduju se a volám Janču do jedné zarostlé zátočiny.
Přímo za zády na mě čeká další krásný úlovek, Sírovec žlutooranžový. Je fakt s měkkým „i“, kvůli barvě jako síra, ne sýr. V prvním odkazu na Googlu jsem se dočetl: „Žlutá houba, která chutná jako kuře a vypadá jako montážní pěna. Roste na stromech, Češi ji obcházejí a netuší, jak je výborná.“ No, tady asi někdo tuší, protože až na ty dvě plodnice je odřezaná. Pro mě je to ale další primát do sbírky fotek, Sírovce jsem ještě nenafotil.
„Hele, hele, koukej, támhle je další poštolka,“ podává mi Janča dalekohled. „Ajo,“ zkouším ji potom cvaknout. „Nějak mi to nejde na tu dálku zaostřit ani s teletem,“ rozčiliju se.
Zaostřil jsem, až když se vznesla, ale fotka je na druhou stranu skvělá. Podle mě …
Nad námi prolítá další velkej pták. Teda vyhlídkový letadlo a my si uvědomujeme, jak blízko jsme k letišti v Jaroměři. Místní fauně ten leteckej ruch ale asi nevadí.
V řece pod námi se mihlo něčí štíhlé tělo. A pak další. To se pod hladinou vyhřívají Jelci, no prostě ryby s názvem Jelec tloušť . Toho už ve sbírce mám a nafocenýho líp, ale udělal mi opět radost.
Přešli jsme další lávku, tentokrát panelovou a před námi to vypadá, alespoň mně, přírodní památku Na Plachtě u Hradce Králové. Tam zase já slibuju Janče, že se podíváme. Právě tam jsem na vlastní oči poprvé viděl a dokonce vyfotil Rosničku zelenou.
Dál od řeky se nevzdalujeme, jdeme si ale přečíst a hlavně se podívat, co tu budeme moct spatřit snad na jaře. Dole pod cedulí je hmyzí domeček a ve spojení s nápisem „Útočiště nejen pro ptáky“ je to trefný.
Když jsem přišel blíž, koukám, že z domečku vylítla vosa. Ony si tam v každým z rohů postavily svůj vlastní domeček. Chytrý mršky. Chvíli mi dalo, než jsem je skrz to hustý pletivo dokázal zaostřit, ale mám je.
Jdeme dál a koukáme opět na mokřady. „Tak to je pecka,“ říkám nahlas, „Volavky popelavý a hned tři u sebe.“
Zastavujeme a já fotím a fotím …
… a fotím …
… a fotím …
… a fotím …
… a fotím …
… až jsem konečně spokojenej jak se záběrem, tak i s nastavením foťáku a kvalitou fotky. Nemám tak velký tele, abych na tu dálku moh pořídit takovejhle záběr, všechno je to výřez z původní fotky. Ale z týhle mám fakt radost.
Spokojeně odcházím a cvakám zase divoký koně. „Ty zvířata na tebe doslova s….,“ směje se Janča. „To už je poněkolikátý, co máš v hledáčku kadícího tvora. „No, ale tohohle jsem fakt cvaknul,“ mrkám na ni.
Ale pak jsem mu udělal ještě portrétovku, když se k nám rozešel.
V nejzazším cípu se snažíme si zkrátit cestu přes louku a na ní je spousta Ocúnů jesenních. Po deštích už nejsou moc hezký.
Ale zkouším další fotku, takovou zasněnou. A myslím, že tady jim to sluší.
Přímo před námi, teda asi padesát metrů daleko, sedí na stromě nějaká zmoklá slepice.
Opatrně se přibližuju a zkouším co nejlepší záběr. Moc blízko se nedostanu, pak už budou stínit stromy mezi náma. Ale poznal jsem to, je to Káně lesní někdy taky nazývaná Káně myšilov. Ale proč je tak zmoklá? To se asi nedozvíme. Třeba lovila myši v mokřadech.
Přes louku jsme se nedostali až tam, co jsme chtěli, museli jsme se vrátit zpátky a došli jsme až k soutoku Staré Metuje a Metuje. Na druhém břehu Metuje nás zaujal smích, ryk a pohybující se barvy. Vrátili jsme se v okamžiku o několik století zpátky.
Hoduje tam královská rodina a pro zábavu pořádá souboje muže proti muži.
Opodál si povídá páže s komornou nad sklenicí vína a rozehranou partií šachů. Moc se nám líbí, jak šli i s vybavením do detailů a vše dobově ladí. Co to bylo ale za akci jsme se však nedozvěděli. Janča pátrala doma zároveň se mnou a nikde ani zmínka. Že by fakt přenos v čase? …
Opouštíme soutok Metují a vracíme se k mokřadům. Tahle louže je opravdu veliká.
A hlídá ji další volavka. Zkouším ji fotit jak na šířku …
… tak i na výšku. Obě fotky se mi líbí, tak je tu nechávám obě.
Popošli jsme ještě kousek a za trsy trávy na nás vykoukla další volavka. Předtím nebyla vůbec vidět.
Zoomuju na maximum a ještě dělám výřez z fotky. Tady je kresba při zvětšení asi nejlepší ze všech záběrů.
Naučná stezka nás zavedla až ke břehu Metuje. V jejím proudu se krásně vlní zelené vlasy. Je to Lakušník vzplývavý, někdy se mu taky říká říční. Na jaře nad hladinou krásně vykvete tisíci drobnými kvítky. Hmyz je sice opyluje, ale Lakušník se převážně množí tím, že řeka jeho kus utrhne a ten se někde po proudu zachytí a zakoření. V Metuji roste fakt hojně, třeba i kolem Nováče.
Na břehu přímo pod námi zase krásně kvete Netýkavka žláznatá. Slejzám dolů a fotím ji s právě odlítající včelkou a její světle růžovou sousedku vpravo právě jedna včelka hodlá navštívit. Už jsem o téhle invazivní kytce několikrát psal. Zjišťoval jsem, co by bylo o ní ještě zajímavý. Může dorůstat výšky až 2,5 metru a průměr lodyhy u země může mít až 5 centimetrů.
Podél protějšího břehu spolu s námi plavou proti proudu dvě kačeny. Ty všichni známe. Tak jen dvě zajímavosti. Celkem často spí přímo na hladině, kde není silný proud. A dokáže prý vyvinout rychlost letu až 65 kilometrů v hodině. Zkouším jednu z nic cvaknout hodně přiblíženou, ale moc se mi to nedaří, je málo světla.
Přes Metuji jsme po jednom starém mostě přešli na druhou stranu, prodrali se křovím a v remízku uprostřed louky odlovili kešku. Pak jsme se zase vrátili k Metuji. Teď znova pouštíme řeku a jdeme podél Josefovských luk. Je tady spousta Ocúnů.
Přicházíme k další naučné ceduli, kde študujeme, co bysme mohli případně na jaře nafotit za ptáčky a jiné živočichy. Tohle všechno vidět na vlastní oči, to by byl doslova sen. Čejku, čápa, užovku a jeřába už jsem vyfotil. Ledňáčka jsem jen viděl, ale zbytek ještě ani to ne. A potom jdeme k další ceduli, která se tentokrát věnuje hodně dávné historii tohohle místa..
Mezi námi a loukama je strouha. Ve většině míst vypadá jako vyschlá, ale místama je vidět i trocha vody a právě tady rostou orobince. Jsou už po odkvětu a mají krásný doutníky. Hodně lidí si plete orobinec a rákos. Takže ten s doutníkama je orobinec. Doutník se správně nazývá palice, je to spousta drobných kvítků uspořádaných do tvaru válce. Orobinec má dvě oddělené palice, samičí dole a samčí nahoře, umístěné těsně za sebou. Samčí květy opadají a samičí se promění doutník s chmýřím. Tohle konkrétně je Orobinec úzkolistý, protože nemá listy širší než jeden centimetr. Kdežto Orobinec širokolistý má šířku listů až dva centimetry.
Za orobincema jsme zahlídli něco velkýho a rohatýho. „Jé, já ti říkala, že tady mají i pratury,“ raduje se Janča.
„Teda to je bejk jak hovado,“ já na to. Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Vědci se pokusili takzvaným zpětným šlechtěním vyšlechtit zvíře co nejvíc podobné původnímu. Tohle je plemeno Tauros je právě vyšlechtěné tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi.
Tady v ohradě má býk i dvě krávy. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder. Samice byly hnědočervené, podobně jako telata.
Když býk i krávy zalezli za křoví, pokračujeme dál, opět podél krásných luk s ocúny. Začíná se smrákat.
Přes stromy v dálce vidíme kostel Nanebevstoupení Páně. Ten stojí u Masarykova náměstí uprostřed Josefova. Jeho hranolová patrová věž se čtyřmi zvony měří 54 metrů a je proto vidět u zdaleka.
Na druhé straně naučné stezky koukáme na krajní louku Ptačího parku. Na fotce to sice není, ale stojí tu i několik mohutných dubů osamoceně. Přemýšlíme, proč je tady asi kdysi vysadili, že by tu vedla cesta? Ty duby jsou podle mě přes tři sta let staré.
Náš okruh Josefovskými loukami je u konce. Loučíme se s místním Ptačím parkem a vracíme se k autu.
Jdeme zpátky podél Staropleského náhona a vedle pěšiny vidíme další činnost bobrů. „Hmm, toho bych chtěl taky jednou vidět.“ „No to já taky.“
Jak jsem šel fotit sbobrovaný strom, něco se pohnulo v listí. Je tma už skoro jak v pytli a chvíli hledám, co to bylo. A on to Skokan hnědý.
„No není krásnej,“ ukazuju potom Janče fotku na displeji. „Ale dalo mi to, než jsem ho v tý tmě vyfotil pořádně, snad pět fotek.“
„Já jsem zatím, co jsi fotil, brousila kolem a koukej, co jsem našla,“ ukazuje mi průhled mezi stromama a křovím. „No tak to je paráda veliká, škoda, že už je tma, to asi v ruce už na takovou dálku neudržím.“
Tahle vodní plocha je nejspíš rybník Na Ovčárně. Volavky tam byly dvě a jedna dokonce ve vodě. Pak už jsme jen čekali, až se správně natočí.
Zkusil jsem namáčknout objektiv bokem na strom, abych s ním hýbal co nejmíň, zatajil jsem dech jako střelec a „cvak“. Je tam i s krásným odrazem ve vodě. O volavkách jsem asi ještě nic nepsal, takže: rozpětí křídel může mít až 175 centimetrů, pořádnej pták, co? No a jak rozeznáte siluetu letící volavky od čápa? Oba mají sice nohy natažené za ocasem, čáp má ale krk napnutý dopředu, kdežto volavka jo má prohnutý do esíčka.
Tohle není ani čáp ani volavka, ale motorizovanej ultralajtista, co nám krouží nad hlavou. Jsme zpátky ve Starým Plesu, jdeme se podívat, jestli náhodou nějak nejde dojít k tomu rybníku s volavkama. Bohužel nejde. Chvíli koukáme, jak nějaký boháč krásně restauruje prvorepublikovou vilu a pak se vracíme k autu.
No a jak je vidět z poslední fotky, sbalili jsme fidlátka a frčeli domů. To, co jsme měli s sebou k večeři, jsme jedli nakonec doma. Nemělo cenu u Ptačího parku zůstávat, už bysme druhý den asi víc neviděli a navíc předpověď nevypadala nijak růžově.
Bylo to super. Děkuju Jančo, že jsi tenhle výlet navrhla. Už se moc těším na jaro, až to tu bude opravdu žít. Teda doufám.
A na závěr mapa ČR s ptačím parkem:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši a Jani, máte krásné výlety. Život Přírody je nádherný. O ptačím parku u Jaroměře, Josefova jsem nevěděl. A zpracování bylo v tomto zamračeném počasí také dobré a má své kouzlo. Děkuji a samozřejmě hodnotím opět za 5. Tedy bodů, ne známkou na vysvědčení 🙂
Moc děkujeme Pepo za vtipný komentář 🙂. Jsem rád, že se ti příběh opět líbil.