Poprvé s Běloušem – den třetí
celá akce 8. až 10. srpen 2025
Já měl noc klidnou, usnul jsem hned, jak jsem zalehnul. Ale Janča nějak nemohla usnout a koukala z okýnka. Najednou v dálce uviděla blížící se čelovku. „Už nám jde zase někdo říct, abysme vypadli,“ říká si. Jak se ten chlap, byl to chlap, přibližuje, je vidět, že má velkýho bílýho psa. Pár desítek metrů před autem čelovka zhasla, ale chlap jde blíž. Nakonec jen obejdou auto, pes udělá hromadu u hřbitovní zdi a odcházejí zpět.
No, tak tohle jsem zaspal, ale nějak zvlášť mě to nemrzí. I když jsem spal celkem dobře, nějak se mi nechce z pelechu. Janča je ale aktivní a kuchtí snídani. Je krásně a s kafíčkem bude ještě líp.
Je neděle, poslední ráno v tomhle kraji. Posnídali jsme (nějak jsem to zapomněl nafotit) a vyrážíme směr Slatiňany, kde nás čeká spousta kilometrů nahoru a dolů krásnou krajinou. Snad se to bude Janče líbit. O většině míst, která navštívíme, jsem jí totiž nic neřekl.
Tak tahle nástěnka je hned vedle vchodu na hřbitov a přímo proti našemu autu. Moc nás pobavila. Žulové hroby a ideální místo pro odpočinek.
Sice není nijak brzo, ale jsme tu první. Jsme na parkovišti V Kaštance ve Slatiňanech. Šel jsem přes celé parkoviště zaplatit parkovné, ale automat je mimo provoz, takže super. Dneska asi budeme mít štěstí, když už se od rána daří. Štěstí budeme potřebovat, protože dneska je „keškový“ den a k hledání pokladů je ho občas potřeba. V plánu jich máme pětadvacet. Tak nám držte palce.
Míříme oklikou do centra. Jdeme kolem výběhů pro koně a zadem za hřebčínem. Zámecký hřebčín z let 1898 – 1901 je součástí rozsáhlého auerspergského zámeckého areálu. Dnes se nachází na seznamu kulturních památek ČR. Od roku 1992 je součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem.
Je před půl desátou a lidé se scházejí do kostela svatého Martina na mši. I mladí kupodivu. Vpravo je vidět v rekonstrukci propojení kostela se zámkem visutou spojovací chodbou.
Kostel, původně gotická sakrální stavba pocházející ze 14. století v 90. letech 19. století prošla pseudogotickou přestavbou podle projektu architekta F. Schmoranze. V té době právě postavili tu visutou spojovací chodbu. Kostel sv. Martina patří mezi památkově chráněné objekty.
Sešli jsme dolů k řece a odsud koukáme na národní kulturní památku zámek Slatiňany. Původně byl renesanční a v roce 1732 ho nechal Josef František, hrabě ze Schönfeldu, barokně upravit. Koncem 18. století byl interiér zámku obohacen o štukovou výzdobu. Současný romantický novogotický vzhled zámku pochází z konce 19. století.
Pokračujeme přes Chrudimku a opět koukáme na ryby. Jsou tu, sice čudly, ale jsou. „Koukej na tu krásnou oranžovou,“ ukazuje do proudu Janča.
Přešli jsme přes lávku na druhou stranu řeky a pod námi se v klidu sluní kačenky. Je tu mělko a tak nemusí bojovat s proudem, jen se trošku zašprajcnou nohama o dno.
Naše kroky vedou sem, k rodnému domu Heleny Vondráčkové. Ne, že by nás to nějak zvlášť zajímalo, ale je tu jedna z kešek. Zapisuju se do logbooku. To je takový zápisník v každé krabičce, kam se napíše nálezce spolu s datumem, případně hodinou nálezu. Pak už se vracíme zpátky k zámku. Cestou mě zaujme zákazová dopravní značka se zákazem vjezdu na koních.
Vracíme se k zámku. Zaujaly nás ty palmy v květináčích. „Chvíli jsem si myslela, že jsou tu přes zimu, ale teď vidím, že je na podzim uklízejí, jinak by je nesázeli do těch květináčů.“ Napravo je vidět kousek budovy Hipologického muzea. Před ním jsou snad patnáct metrů vysoké jehličnaté stromy. Dohadovali jsme se, co jsou zač. Vygooglil jsem podle detailu větvičky, že je to Cypřišek Lawsonův.
Vešli jsme do areálu zámku. Před námi je záhon s ještě nezabarvenými hortenziemi a budova s kavárnou Café Klein.
Míříme k hřebčínu a cestou míjíme takovouhle krásnou budovu. No, „míjíme“ je silné slovo. Janča se zasekla u informační tabule před ní a pročítá si ji.
Já zatím koukám kolem a cvakám si bodlinky na kaštanech. Strom je správně Jírovec maďal a jeho semena jsou kaštany. Nezralé plody (ostnaté tobolky) obsahují saponiny, ve větším množství jsou jedovaté. Užívaly se v lidovém léčitelství pro výrobu mastí.
Došli jsme až k hřebčínu. „Tady se natáčel seriál Dobrá voda,“ okamžitě si vzpomněla Janča. Já jsem na tohle asi tupej, nebo mě prostě nikdy nezajímalo, kde se co natáčelo. Ale při psaní příběhu jsem si zjistil, že seriál se natáčel v roce 1982 a hráli v něm Petr Haničinec, Vladimír Dlouhý, Lukáš Vaculík, Miloš Nedbal, Iva Janžurová, Čestmír Řanda, Josef Kemr, Jaromír Hanzlík a další.
„Přesně tuhle bránu si z toho seriálu pamatuju. Úplně vidím, jak jí vcházejí dovnitř s koněma,“ opět slyším od Janči. „No, až bude čas, tak se musím kouknout aspoň na nějaký útržky, abych si to oživil.“
Další budovou je informační centrum. I tenhle barák se mi moc líbí. Naše kroky pak míří do zámeckého parku. Volný prostor využívají, jak jinak, než pro koně.
Po dlouhý době vidíme rezavou veverku. Většinou jsou vidět černý. Tahle nám přeběhla přes cestu a udělala radost. Cvaknul jsem ji proto ještě jednou, než zmizela ve stínu mezi stromama. Ale vyla rychlá jako blesk.
Nedaleko od setkání s veverkou, poskakoval v trávě Drozd zpěvný. Samec a samička se zbarvením neliší, takže nevím, zda to byl on nebo ona.
Přes plot nakukujeme z parku do zámecké zahrady. Někdo si při focení holt musí stoupnout na špičky …
Opouštíme park a míříme k ohradě s koníčkama. Jsou tu jen klisny a hříbata.
Jedna klisna se nechá od Janči pohladit, ale pak už žádná od nikoho a drží se dál od ohrady. Většinou se pasou s hříbatama nějakých deset metrů od nás.
Po asfaltce, která snad brzo skončí, procházíme kolem Vrchlického návrší. Ve skále je zezadu umístěna pamětní deska Jaroslava Vrchlického od Otakara Španiela. Tam jsme ale nešli.
Míříme sem. Tedy původně v plánu máme restauraci Monaco jen minout a vnořit se do lesů, ale je vedro a my se osvěžujeme ve stínu na zahrádce.
Obsluha byla sice zoufale pomalá a řešili jiný věci, než aby nám dali naše objednaný pití, ale zchladili jsme se a vyrážíme dál.
Tady už je stín a hlavně pěkná pěšina. Míříme do lesů směr zelená turistická.
„Jé, co to je?“ ptá se Janča. „No to je vyhlídková věž Na Chlumu, kam jsem tě chtěl vzít. Zblízka vypadá ještě líp.“
Mapy.cz píšou: Vyhlídková věž byla postavena na přelomu 19. a 20. století. Zbytky věže byly v roce 2013 zrekonstruovány do původní podoby. Vyhlídkový ochoz není výš než okolní stromy, a tak je velmi omezený výhled do okolí.
Vyrovnávací komora Práčov a kostel sv. Jakuba Většího právě v Práčově vidět jsou. „Tam za pruhem listnáčů před komorou jsme spali,“ ukazuju do dálky prstem. Kolem vyhlídky rostou duby a většina z nich je suchá, možná náhodou, možná jim někdo pomohl, ale výhled do okolí rozhodně už nějaký je.
Slejzáme z rozhledny i z kopce mimo turistickou a cpeme se sladkýma ostružinama. Ostružiníky se pod jejich množstvím skoro ohýbají. Míříme dolů rovnou z kopce ulovit další kešku. V popisu autor pokladu píše: „pod previsem nejspodnejší skalky – zakryvejte prosim listim, ne kameny„. Kde tady mám proboha najít listí?
Máme odloveno a klesáme pořád z kopce pěšinou kolem dalších krásných skalek.
Sešli jsme až dolů k Hlubokému rybníku. Je tu další poklad, tentokrát se jmenuje Popelka. A je moc vtipný, musel jsem si ho vyfotit. Některý kešky jsou malinký, tahle je velikánská. Na druhé straně rybníka se promenáduje párek labutí. Jedna měla hrozně dlouho hlavu pod vodou a tak jsem musel čekat, než jsem zmáčknul spoušť. „No a teď se budem zase škrábat nahoru po zelený a skoro po kiláku se vyhrabem jen kousek od tý vyhlídky, co jsme byli před chvílí. Jsem ti říkal, že to dneska bude nahoru – dolů.“
Ze zelené jsme odbočili na lesní cestu a po ní došli až k Šamanově skále. Na mapách není, ale díky Geocachingu ji máme možnost vidět. Sklouzáváme kolem ní dolů a jdeme hledat poklad.
I zespoda je moc hezká. Poklad jsme úspěšně našli (no Janča našla) a koukáme se po okolí. Je tu po obou stranách velké suťové pole. Svah není tak prudký, takže na něm rostou i stromy a keře.
Janča to bere nahoru stejnou cestou, já lezu po skále. Přes její kraj visí větev s krásně červenými jeřabinami.
Došli jsme po lesní cestě až na žlutou a pomalu klesáme. Copak to na nás kouká ze křoví? „Hele, to vypadá jako nějakej vodní pták. Volavka,“ ukazuje Janča do stínu lesa. „Nojo, máš pravdu,“ zkouším vyfotit tu větev nějakým šikulou vylepšenou. Ještě jsem hlavu zkusil přiblížit a koukám, že to oko je nějaká podložka a vrut. „Ještě aby to tak v noci fosforeskovalo, to by měl možná někdo i nahnáno,“ smějeme se.
Na žluté potkáváme tátu s asi dvanáctiletým synem, jak dupou do kopce na kolech. „Dobře ty, jedeš za svý,“ povzbuzuje ho nahlas Janča. Myslela tím, že nemá elektrokolo. On to pochopil: „Děkuju.“ Pak to bereme zkratkou, zřejmě používanou, protože je dost vyšlapaná.
Skoro u silnice se něco mihlo v listí. Snažím se tu rychlou potvůrku ulovit a nakonec se mi to daří. „Jé, ta je krásná,“ slyším za zády, když se Janča odvážila promluvit, aby mi ji nevyplašila.
Jsme u silnice. Zkratka nám moc nepomohla. Protože do místa, kam chceme dojít, se přímo nedostaneme a musíme po silnici až na křižovatku s tou žlutou, ze které jsme sešli. Ale zase jdeme kolem bodláků a mně se povedlo ulovit zlatohlávka při vzletu z jednoho z květů.
Došli jsme až doprostřed prostoru bývalé střelnice Kochánovice. Tam stojí nový turistický altán a my si v něm dáme pauzu.
No a taky obídek. Tradiční anglická, Gouda, chleba a voda. Mňam.
„Koukej, kravičky a přišly se od tebe nechat vyfotit. Doteď byly v lese ve stínu. Honem tam běž, než utečou,“ nabádá mě Janča. Tak se zvedám a jdu fotit. Býk s krávou nešli ke kraji ohrady kvůli mně, ale napít se. Pak si vlezli do vody, ona se tam vyčůrala, on nasál její vůni, vykadil se a šli zpátky k lesu.
V prostoru, kde nejsou ohrady pro krávy, je soustava rybníků a mezi nimi kličkuje dřevěný chodník. Koukal jsem, jestli tam neuvidím nějaký život. Nic. Asi je moc vedro.
Jsem zpátky v přístřešku. Přilítnul se na nás podívat nádherný Tesařík pižmový. Chvíli ho pozorujeme a pak se rozhodl, že poletí dál. Janča mi ještě ukazuje trámy v přístřešku: „To by se Simírovi líbilo, za to by je snad i pochválil.“
Dojedli jsme oběd a odcházíme. Prolejzáme pod šňůrama s elektrickým proudem, protože potřebujeme za pastvinu a jiná cesta tam nejspíš nevede.
Míjíme poslední jezírko u lesa a vtom se z jeho zadního břehu zvedne Volavka popelavá. Taktak jsem ji stihnul párkrát cvaknout relativně blízko, rychle mizí do dálky.
Z cesty brzy uhýbáme a drápeme se porostem rovnou po spádnici a pak ještě kus po vrstevnici. Janču vedu touhle džunglí rovnou za střelkou kompasu. „Ta mě asi musí proklínat,“ říkám si v duchu. Ale jsme konečně tady. U kešky. Lebka naznačuje, že tu cestu asi někdo nezvládl.
Ale my jo a za odměnu máme nejen poklad, ale i krásný výhled zpátky na bývalou Kochánovickou střelnici.
Po pár desítkách metrů jsme od kešky došli na pěknou lesní cestu. Ta vede souběžně s hranou hřebenu, po kterém potřebujeme jít na sever k dalšímu pokladu. Cestou opět fotím krásný mraveniště a ještě k tomu v krásným světle.
Sem tam se les otevře a my vidíme do kraje. Tam vzadu jsou nejspíš Slatiňany. Většinou ale cesta vede příjemným stínem.
Les skončil. Jsme na asfaltce vedoucí do Rabštejnské Lhoty. Naskytly se nám krásný výhledy na okolní listnatý lesy a na druhé straně cesty Chrudim s kostelem svatého Marka a vpravo vzadu komíny Semtína. No, ale identifikace doma nám dala zabrat snad půl hodiny, protože jsem si myslel, že to není možný z toho místa vyfotit. A ani tak si nejsem jistej těma komínama.
Teď už ale jdeme z kopečka a silnici lemují Trnky obecné. To, že jsou příbuzné se švestkami, asi ví každý. Ale, že je spolu s třešní, broskví a mandlemi příbuzná s krásně vonící střemchou, už moc lidí asi neví. Všechny patří do rodu Prunus neboli slivoně.
Před Lhotou je rybník Rohlík, ale víc by mu slušel název Bahňák.
Tak jsme konečně uprostřed Rabštejnské Lhoty u zvoničky. Je to dřevěná zvonička z první poloviny 19. století a je poslední svého druhu na Chrudimsku. Tvoří ji krytá budka pro zvoníka a sloup se zavěšeným zvonkem. A u ní je další keška, proto tu taky jsme.
„Za hasičema doprava,“ hlásím Janče. „Tudy?“ „No asi tou pěšinou vlevo. Tohle na mapě není.“
Trošku jsme zakufrovali, ale ocitli jsme se v přírodní památce Na skalách. Je to tu hezký, takže nevadí malinká zacházka. Jdeme se podívat blíž. Pískovec moc nedrží a doslova solí pod rukama, jak je vidět na fotce s kapradím.
Tady už jsme správně. Chtělo to obejít kopec. Mohli jsme jít po pěšině mezi skalama, ale tohle je hezčí a rozhodně fotogeničtější, že jo? Až na vršku je další poklad. A vypadá moc hezky a nápaditě.
Uvnitř na nás čeká nájemnice. Jestli jsem hledal dobře, je to Blýskavka ořešáková. Tu určitě ve sbírce ještě nemám. No a vlastně zatím ani kešku. Takže zapsat návštěvu a hurá dál.
„Jé, koukej, Bára. Tam půjdem,“ povídám, než slezeme dolů pod skálu. Tu ještě jednou fotím od lesa, ale odsud nevypadá tak impozantně jako svrchu. Takže vzhůru dolů a hurá na louku, která je pod kopcem Podhůra, na který se budeme drápat.
Kampak nás to vedeš pěšinko? Je zvláštní, že je tahle pěšina uprostřed pole oficiální. Není turistická, ale v mapách je.
Jsme u rozcestníku se zvláštním názvem Kosova seč a koukáme na nedaleký trávník od domu, co stojí opodál. No tak ten trávník rozhodně kosou sečen nebyl. „To musím nafotit Šímovi, aby viděl konkurenci v sekání louky,“ směju se tentokrát já.
„Řezné rány ovocných stromů ochraňte fermežovou barvou,“ jsem někde četl. Na téhle třešni vedle cesty k rozhledně se někdo fakt hezky vyřádil.
Jsme tu, Bára II. Proč dvě? Protože tu Bára už stála. Báru I na jaře roku 2008 začali stavět, 21. června ji slavnostně otevřeli. O čtyři dny později ji smetla vichřice. V roce 2009 postavili novou a ta by prý měla odolat větru do rychlosti 200 km/h.
Zase po dlouhý době něco fotím z rozhledny. Většinou na ni buď nelezu nebo nefotím. Protože to většinou nemá cenu, stejně na fotkách se širokým záběrem není nic vidět a většinou si to samý můžu vyfotit někde mimo rozhlednu. Tady jsem udělal výjimku. To vpředu je Čertova skalka. V minulosti ten masiv byl mnohem vyšší a mohutnější. Obyvatelům Rabštejnské Lhoty připadal přímo pekelné, a tak místo nazvali Čertův Hrádek. Těžba lomového kamene ale z původních skalních stěn ukousla většinu a nakonec zůstala jen dnešní Čertova skalka.
Viditelnost není úplně nejlepší, ale Kuňku vzadu poznáme.
V dalším směru vidíme komín v Chrudimi, vpravo největší lanový most v Česku, který bude součástí obchvatu Pardubic, a za ním je vidět elektrárnu Opatovice.
Tady není nic zajímavýho, jen se nám líbily ty balíky na poli. Čistě teoreticky za tím kostelem vpravo (kostel Nejsvětější Trojice v Pouchobradech) by měl být vidět Ještěd. Ale to bysme asi chtěli moc.
A konečně na poslední fotce je, aspoň podle tabule na rozhledně, vzadu za kopcem komín tepelný elektrárny Chvaletice. To je ta čárka uprostřed fotky na horizontu. Ta tabule byla udělaná dost nešťastně, takže se podle ní nedalo moc orientovat.
Slezli jsme dolů a já ještě fotím nezávislý zavěšení točitýho schodiště. No, každopádně je to hodně zajímavá stavba, jsem zvědavej, jak dlouho vydrží. Spodní prkna (tady nejsou vidět) už jsou pěkně zvlněný a skroucený.
Pak se přesouváme do kiosku na limču a pivo. Tyhle informační tabule se nám naopak líbily. Spousta dnešních dětí neví, jak rozdílný velikosti šišek nebo vzadu semínek tady máme.
Než úplně opustíme Báru II, jdeme se podívat k Čertově skalce.
Od rozhledny a skalky vedou naše kroky z mírnýho kopečka po modrý turistický a invalidní k dalšímu pokladu. To je opět moc hezká krabička a taky má nájemnice, nám už známý můry Blýskavky.
Máme odloveno a pokračujeme dál. Cestou fotím nějaký houby, druh si netroufám určit ani s pomocí Googlu.
„Sněhurko, kolikpak je na Kočičím hrádku věžiček s červenou střechou? Ano, správně, jako trpaslíků.“ Počet věžiček jsme potřebovali totiž k nalezení dalšího pokladu. Ale nejdřív sedáme na lavičku u hrádku a dáváme sváču. Kočičí hrádek je miniatura hradu, kterou nechala v letech 1898-1901 vybudovat místní kněžna Vlemína Auerspergová, aby si měly kde hrát zámecké děti.
Od hrádku scházíme ke Švýcárně, chatě na místě někdejší myslivny z roku 1839. Bylo to tehdy místo pro panstvo, které se chtělo pokochat nádhernou a nedotčenou přírodou. Mají tu zajímavý řezby koňů a taky „garáž“ pro turisty s fotkou z natáčení seriálu Dobrá voda.
Na dvorku je i spousta zábavných prvků pro děti, kočár, pískoviště, klouzačka, i tahle houpací kláda. Takže si tu užije každý, i když nechce dovnitř na prohlídku. Na kočáru jsem viděl tatínka, jak veze celou rodinu a fakt si to užívají.
Pro poslední poklad jsme museli kus ohnout z původní trasy. Šli jsme krajem pole a před námi se za odměnu otevřel krásný pohled na výběhy koní a bývalý cukrovar.
Vracíme se zpátky k autu. Jdeme kolem výběhu, kde mají koně i krásný přírodní napajedlo.
Tak a tohle už je ze Slatiňan poslední fotka. Jdeme ulicí V Kaštance a skutečně dělá čest svému jménu. Ty aleje na obou stranách jsou fakt impozantní.
Cestou domů jsme se chtěli někde vykoupat, ale všechny tři rybníky Labská, Bohumilecký a Újezdský, u kterých jsme zastavili, byly jak brčál. Takže do vody jsme fakt nelezli. Na tom posledním ale plavalo velké hejno labutí.
Podle mě tam byly jak staré kusy, tak i mladý dorost, protože se jich najednou šest vzneslo a neletěly nikam daleko, jen udělaly okruh a zase se chystaly na přisání. Trénovaly.
Dvě z nich proletěly přímo před námi, to byla fakt nádhera. Svist křídel a ty obrovský ptáci, ta majestátnost. Fakt úžasnej zážitek. Před náma to vzaly k vodě a šly na přistání.
Když zase usedly na hladinu, všimli jsme si, že u rybníka nejsou samy. Přímo proti nám seděla na stromě Volavka popelavá i Volavka bílá. Takhle u sebe jsem je ještě nikdy neviděl. To byl fakt úžasnej konec úžasnýho čundru. Aby toho nebylo málo, kousek vedle seděly další dvě a taky popelavá i bílá. Takže pecka na druhou.
Teď najednou nemám slov. Nevím, jak to celý shrnout. No, jediný, co mě napadá, je prostě PARÁDA. Moc jsem si to užil. Bylo to náročný, ale bylo to skvělý. Díky tomu, že jsme jeli už v pátek po práci, to bylo i pocitově hodně dlouhý. Takže skoro taková dovolená. Jsem natěšený, až spolu zase vyrazíme na podobnou výpravu. Myslím, že počasí absolutně nebude hrát žádnou roli. Jak se říká: „Je jedno, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně musí být intenzivní.“
Naprosto s tím rčením souhlasím, a těším se na další dobrodružství …
A na závěr mapa posledního dne našeho putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
