Poprvé s Běloušem – den druhý
celá akce 8. až 10. srpen 2025
Je tu nové ráno. Někdo by očekával, že napíšu, že spaní bylo luxusní a my se vyspali do růžova. Nechci si stěžovat, ale příště budu rozhodně daleko pečlivěji vybírat místo na spaní. Ale což, každá zkušenost je dobrá. Člověk se učí celý život, zvlášť, když ho chce mít pestrý. Takže hurá vstříc novým zážitkům.
Spaní u hřbitova obvykle bývá v pohodě. Jednou jsem dokonce spal přímo na něm, v Pasvinách. Hned vedle kaple na koberci a taky to bylo v pohodě. My ale včera šli spát už vlastně dneska a v půl šestý ráno bouchly první dveře od auta vedle nás. Za hodinu další a dva chlapi se začali vybavovat. Jeden byl houbař z prvního auta a druhý právě přijel. Sdělovali si zážitky prvního a čekávání druhého snad dvacet minut. Pak chvíli klid a třetí dveře „buch“. Našňořená panička v drahým fáru přijela na hřbitov asi tomu, jemuž vděčí za současný luxus, poděkovat.
V půl osmý vylejzáme a jdeme dělat snídani. Janča tankuje vodu na čaj. „Udělej ho prosím pořádně silný, budu ho potřebovat.“
Já mezitím smažím vajíčka a šunku. „Cheš hemenex nebo míchaný?“ „Mně je to jedno, jak to ty máš rád.“ Trošku mi do toho šťourala, asi jsem se potřeboval vysmrkat, ale jinak jsem je dělal celý sám.
Než se uvařilo kafe a usmažila vajíčka, Janča stihla nakrájet a namazat chleba máslem. Královská snídaně. Dobrou chuť.
Kvůli jinýmu místu noclehu jsem musel trasu trochu přeplánovat. Co nám dělá radost, nejdeme hned do kopce, jako obvykle. Auto jsme nechali u hřbitova a po žluté klesáme k Chrudimce, v podstatě našemu hlavnímu cíli tohohle víkendu. Cesta je zpočátku mírná a poměrně široká, pak vede z prudšího svahu a les ji víc pohltil.
„Koukej, jak je ten buk obrovskej,“ upozorňuje mě Janča na velikána vedle cesty. „Tak si k němu stoupni, ať mám měřítko.“ „No s náma trpaslíkama vypadá všechno veliký,“ směje se. „Tří takový, jako já, by na obejmutí snad stačili.“
Ještě ho cvakám od kořenů vzhůru. Tyhle pohledy mám moc rád. Je to fakt obr.
Kousek dál mě zaujala tahle krásně kvetoucí kytička. Připomíná mi hluchavku. Je to Konopice sličná a opravdu patří mezi hluchavkovité.
Konečně jsme po více než dvou kilometrech sešli až do údolí Chrudimky. Jsme v Pekle, tedy konkrétně v přírodní rezervaci Strádovské Peklo. Ale je to tu jako v ráji.
Asfalt se změnil v příjemnou lesní pěšinu podél toku Chrudimky. Napravo od nás už vyčuhují první skalky. Některé jsou blíž a skoro kolmé, některé trošku dál od cesty a ukloněné.
Nad námi od stromu poletují tři ptáci. Asi samičku nahání dva samečci. Ale nedokážeme určit, co jsou zač. Možná strakapoudi.
Po pěšině jsme došli až k mostu u Pekelského mlýna. Podle stavu dřeva tu nestojí dlouho, ale vypadá, jako by tu byl odjakživa. Na druhou stranu ale nepřecházíme. Obracíme se zády k mostku a budeme stoupat opět vzhůru. K Chrudimce se vrátíme až po pár kilometrech.
Tady mi to místama připomíná už zase džungli. Nádhera. Pěšina mírně stoupá, tak to není tak hrozný, jak sem se bál.
V jednom místě volíme zkratku a ta je kupodivu zakončená takovýmahle nádhernýma schodama.
Jak jsme ráno vyslechli rozhovor dvou houbařů, ten, co se vracel, měl pravdu. Většinou nikde nic není, ale občas jsou místa, kde je u cesty několik babek. I my jsme na taková místa narazili. Konkrétně na dvě.
Z lesa jsme vylezli na paseku, kde jsme došli paní s fenkou. „Já ji mám z toho Slovenska a ještě není úplně zvyklá na vodítko,“ povídá nám během pár desítek společných metrů. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví. Janča ale věděla: „Bylo to v televizi. Dobrovolníci odchytávají psi ve slovenských cikánských gétech a pak je dávají do útulků a nabízejí novým páníčkům i tady v Čechách.“ Paní nás poprosila, jestli může jít před námi, že potřebuje mít fenku navolno, aby se netrápila. Takže jsme počkali a pak se o samotě dál prodírali vysokou trávou.
S oblibou fotím mraveniště, domov lesních uklízečů, lékařů lesa.
Sem tam se podél cesty objevily i bedly. Občas mám nutkání houby sebrat, ale kdo by se s tím tahal a navíc, co s nima v cíli, že?
Na jednom pařezu jsem zahlídnul i něco červeného. No jasně, to jsou ploštice, tyhle konkrétně Ruměnice pospolné. Fakt to nejsou samotářky a žijí pospolu v takových komunitách.
Z cesty jsme odbočili na první vyhlídku lovit kešku. Sice jsme úspěšní nebyli (podle popisu předchozích pátračů ji asi opravdu někdo zničil), ale zato se nám tu moc líbilo.
Strávili jsme tady snad tři čtvrtě hodiny hledáním a prolejzáním okolí. Vylezli jsme až na samotný kraj skal, i když nám bylo jasný, že podle souřadnic tady nebude. Ale bylo to tu moc hezký, tak proč se nepokochat.
Já samozřejmě lovil i kytičky do mojí galerie. Tohle je Chlupáček zední.
Vedle skalního masivu jsou z obou stran suťová pole, jako i jinde v tomhle údolí, jak jsme se později mohli přesvědčit. Jsme totiž nad druhou přírodní rezervací vedle Strádovského Pekla, a tou je Krkanka. Jak jsem se dočetl: Krkanka je strmé skalní údolí Chrudimky, svahy jsou porostlé přirozenými a přírodě blízkými lesními společenstvy, převažují listnaté porosty bučin a pomístně dubin. Vzácnější jsou suťové lesy, reliktní bory a podmáčené olšiny v nivě toku. V těchto porostech žije mnoho ohrožených a chráněných druhů. V Krkance Chrudimka protéká údolím s četnými skalními výchozy, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním, čemuž nasvětčují rozsáhlá kamenná moře. Řečiště je divoké a plné balvanů.
Po neúspěšném lovu, ale krásné vyhlídce jsme došli na další, už oficiálně značenou na Mapách.cz. I tady jsme hledali poklad. Janča na to má fakt talent, za chvíli byla keška její a volá na mě.
Po zapsání jsme se už jen kochali výhledama. Mě zaujala tahle borovice. A taky ta paní, co má radost nejen z úlovku na foťák, ale proto, že je prostě tady. Slezl jsem kousek níž a svaknul si skalku s další malou borovičkou.
Na nejvyšším bodě vyhlídky krásně kvetou vřesy a včeličky na nich pilně sbírají nektar. My zase pokračujeme dál, ještě máme skoro dvě třetiny cesty před sebou.
Když procházíme kolem ještě zavřeného občerstvení Dobrej flek, Janča neodolá a testuje místní houpačku. Já jsem asi už starej a tak jen fotím a koukám, jak blbne.
Další stovky metrů jsou za námi a u cesty leží zajímavý kámen. Trochu mi to připomíná vlnky na vodě. A ten kámen tu není osamělý, na křižovatce o kus dál leží další, tentokrát se spirálou. Nejspíš tu řádil nebo ještě řádí nějaký aktivní kameník umělec.
Sešli jsme až dolů k vodě. Jsme na 21 metrů vysoké hrázi vodní nádrže Křižanovice I. Na pravé straně skalního ostrohu rybaří malinký vodník. Vážně, je na fotce trochu vidět. Zvěčnil jsem ho ještě v detailu.
Janča si ho taky fotí. Pak přijeli dva cyklisti a ptali se, jestli to nevadí, že se mi pletou do záběru, že se chtějí taky cvaknout. „Už mám nafoceno. Nechcete společnou fotku? Já vás vaším mobilem nafotím.“ „Jo, jasně, díky.“ Po koukání na vodní plochu přecházíme na druhou stranu a koukáme pod hráz. „Hotová kořenová čistička. V Nováči na koupališti to mají v plánu vytvářet a tady to samo o sobě funguje už roky,“ špekuluje Janča.
Přešli jsme hráz a podél břehu se vydáváme zpět po proudu Chrudimky právě do údolí Krkanka. Než vlezeme do lesa, fotím krásnou Netýkavku žláznatou. Poprvé jsem ji fotil ve Štěnkově u Třebechovic. Myslím, že se mi ty fotky tenkrát docela povedly.
A jsme zpátky v lese. U suťových polí tentokrát zarostlých mechem a kapradím.
O kousek dál fotím další kytičku. „To vypadá jako zvonek,“ Janča na mě. „No možná jo, ale má to ty zvonce dost veliký, asi jako hořec.“ Měka samozřejmě pravdu, je to Zvonek kopřivolistý, jak jsem doma zjistil.
Na jedné straně prudké srázy mechem a stromy zarostlé a na druhé straně bublá Chrudimka. Nikde nikdo, klid …
… klid jak v hrobě. Asi si to mysleli i majitelé téhle přípravny na onen svět. Mě by třeba nikdy nenapadlo si chatku takhle pojmenovat, kdoví, jako má historii.
Kousek za Krematoriem míjíme dva čundráky, ale jen se zdravíme. Já se hrnu zase k vodě něco nafotit. Ale nějak se mi nedaří tu náladu a probleskující sluníčko mezi větvemi dostat do fotky.
Místama začíná bejt terén docela zajímavej. Ale jsou to jen krátký a občasný úseky. Takže pohoda.
Tak tenhle kámen mezi okolníma zastíněnejma opravdu zářil do dálky.
Na protějším břehu je ohromný suťový pole, to si fotíme oba. Za stromama vpravo prosvítá další.
Přelez, přeskoč, ale nepodlez. No tady by to asi podlízt nešlo. Já to skoro přeskočil, ale holt má někdo kratší nohy.
Nejdřív jsem chtěl tuhle fotku buků smazat, ale líbí se mi čím dál víc. Má přecijen něco do sebe.
Wau, tak to bysme tady nečekali, z ničeho nic před námi skoro anglický trávník, sestříhané stromy a chalupa jak hrom a dřevořezby. Třeba tenhle výr.
A taky kvetoucí keře, na kterých hodují žluťásci a bělásci.
Pro nás je to pastva pro oči, ale pro motýly doslova i pro žaludek. My jen doufáme, že na nás někdo nevyběhne, že mu chodíme po zahradě. Když ono to ale jinudy nešlo.
Proti stinnému lesu na nás září velké žluté květy. „To je Slunečnice topinambur,“ hlásím hrdě a neochvějně. „A co jich tu je. Možná ani nevědí, co tu mají za poklady.“ Doma jsem zjistil, jaká je pravda, je to Třapatka dřípatá. Původně pochází z východní a střední části USA a jihovýchodu Kanady. Roste na březích vodních toků, na vlhkých místech, na živinami bohatých půdách v nižších nadmořských výškách. V ČR se její výskyt datuje od roku 1859.
Tady jí je podél břehů Chrudimky místy fakt hodně. Sice to byl můj omyl, ale mám na druhou stranu další kytku do sbírky a vím zas o trošku víc.
Došli jsme až k Hradišťskému vodopádu. Teď v létě vidíme na jeho hranách sem tam jen spadnout nějakou tu kapičku z vlhkého mechu. Vodopád se nějakému páru asi moc líbil, protože hned vedle něj na strom zřejmě sameček vyznával takovýmhle i po letech viditelným způsobem lásku. Nechci odsuzovat nebo moralizovat, asi bych se tenkrát v pubertě choval podobně.
Před přehradou řádil kameník, tady řezbář. Koukejte na tu lišku, jak u cesty v maliní číhá.
A není tu sama. O kousek dál je chata U Svatého Antoníčka, kterou zřejmě rybář vlastní, protože tu je nejen tenhle nádherný indián.
Je tu taky i samotný Svatý Antoníček a vysokánský totem.
O kus dál přímo u cesty je malinký mraveniště. Co mě ale zaujalo, jet ten slepýš přímo na něm. Zřejmě ho někdo přejel a někdo jiný našel a napadlo ho na vršek položit, aby měli mravenci potravu.
Á, tady se něco chystá. Místní chataři asi mají dobrou komunitu. A těch chatiček je tu fakt hodně, až mě to překvapilo.
Už zase fotím ty žlutý kytky. Tady je jich hotový pole, ale na druhý straně cesty, dál od řeky.
Dneska už podruhé jsme u Pekelské lávky, tentokrát z druhé strany a tentokrát půjdeme i přes ní. Budeme se totiž vracet kousek po stejné cestě, kterou jsme přišli od hřbitova. Při pohledu z lávky je vidět, jak je tady Chrudimka kamenitá a zarostlá.
Hned za lávkou si ještě děláme odbočku k Pekelské studánce. Voda v ní je výborná, a tak doplňujeme zásoby.
Sice jsme tudy dneska šli, ale, jdete-li opačným směrem, je to jiné. Taky slunce se posunulo a jsou ozářená jiná místa, všechno vypadá trošku jinak. I skály podél cesty, které jsem nevnímal, na mě volají: „Vyfoť mě.“
V jednom místě se mi hrozně líbil odraz větve buku na hladině. Foťák sice nezachytí to mihotání, ale myslím, že ta fotka to celkem vystihuje.
„Koukej, chrobák a leze si pro fotku. Ne jako ten mrtvej na druhý straně řeky,“ upozorňuje mě Janča. „Jo tamtoho jsem si sice naranžoval, jak jsem chtěl, ale nebylo to ono. Tohohle zkusím ulovit, snad nikam nezdrhne.“
„Viděla’s ten kámen? To úplně vypadalo, jako by měl žilkování. A přitom je to na něj náhodně spadlá větev.“
„Dáme pauzu nebo jdeme dál?“ ptám se. „Jestli není zřícenina, co jsi sliboval, daleko, dala bych ji až tam.“
Teď od řeky pěšina stoupá a jsme pěkných pár metrů nad hladinou. Vystrkuju do prostoru ruku a fotím opěrnou zeď, co tu museli postavit už hodně hodně dávno.
Jdeme přímo vedle krásných osluněných skal. „Mohly by tu být ještěrky. Úplně mi to připomíná ten čundr u Svatojánských proudů,“ zasnila se Janča. „Jo, tak přesně tohle mě taky napadlo,“ já na to.
Ještěrky jsme sice neviděli ani neslyšeli se mihnout jejich mrštná tělíčka, ale objevil jsem další kytku. Je to Rozchodník nachový. Ještě fotím jeho květ v detailu. Teprve tam si všímám, jak je opředený pavučinami. Když není rosa, člověk si jich v přírodě většinou ani nevšimne.
Opět překračujeme Chrudimku. Je to bezejmenný Mostek. „Tady jsem fotil Simíra.“ „Tak mi dej foťák, já slezu dolů a cvaknu tě stejně, jako ty jeho.“ „Tak jo, ale musíš ten most zabrat celej, nevadí, že já budu mrňavej.“ Pak jsem si ho ještě cvaknul já, když jsme přešli na druhou stranu.
Stoupáme ke slíbený zřícenině. Všude je spousta ostružin. Nikdy neodolám a nějakou utrhnu. Bohužel skoro vždycky je kyselá. Je na ně ještě brzo.
Stezka nahoru je docela náročná. Minule se mi zdála kratší a míň do kopce. Ale po chvíli jsme zdárně nahoře.
I když jsem na některém místě podruhé či poněkolikáté, snažím se vždycky najít jiný úhel záběru nebo fotit detaily, jako třeba tenhle svatý obrázek. Nebo zeď z opačné strany než minule.
Tady dole u ohniště a sezení jsem minule nebyl, lovil jsem kešku na opačné straně kopce. „Tak tady dáme tu pauzu, ne?“ „Jo, je tu krásně, já ji připravím,“ tahá věci z batohu Janča.
Dojídáme luxusní vepřovku ze včerejška. Nechce to nic, ani sůl ani pepř. Zapíjíme ji chladnou vodou z Pekelské studánky. Paráda.
Po sváče jsem ještě Janče ukázal obrovský balvan, za kterým se keška skrývá a taky hromada s papírama po někom, kdo si tam odskočil. Pak už jsme slezli dolů a pokračujeme v cestě. Simíre, tohle je ten pohled, co tě minule tak zaujal a mě ne. Teď je to bez lidí a je úplně jiný světlo. Teď je to pro mě fakt ono.
Po delší době potkáváme zase nějaký lidi. Tentokrát mladý koňačky. Ty vždycky vidím rád. Ale vždycky si taky představím, co dřiny musí podstoupit s hromadama hnoje, úklidem, krmením a hřebelcováním, aby se na chvilku projely na svých miláčcích. Já jen sbalím batoh a jdu.
Míjíme postupně několik třešní. Všechny jsou vysokánský a musí být fakt hodně starý. Vysázeli je tady v divočině cíleně nebo nějaký ptáček? Stával tu kdysi sad nebo to byla alej?
Poslední dnešní most. Já už jsem na druhé straně a cvakám pohled zpátky. Jsme před vodní elektrárnou Práčov I.
Když jsme někde nad vodou, vždycky koukáme, jestli uvidíme nějaký ryby. Pokud jo, máme pocit, že svět je aspoň někde ještě v pořádku.
Ještě z mostu fotím záběr proti proudu. Padlá borovice ho dělá hodně zajímavým. A taky opět ty žlutý kytky. Ty jsou vidět hlavně v odrazu na hladině.
Slejzáme třímetrový žebřík. „Chceš podržet foťák?“ slyším odsdola. „Minule jsem to zvládnul s jednou rukou i s těžkým batohem na zádech, tak to dneska bude brnkačka, když jsem nalehko.“
Tenhle úzkej chodníček mě opět pobavil. Ještě, že v tom plotě není elektrika, protože kopřivy, ostružiny a málo místa na chodidla neustále nutí člověka lepit se na pletivo.
Vyrovnávací věž jsem zkusil nafotit s „hvězdičkou“ od sluníčka, myslím, že je celkem slušně vidět. Taky jsem o kousek dál cvaknul vyřazenou opotřebovanou turbínu. „Co to je za turbínu? Nevíš?“ „No, myslím, že je to Francisova, ale jistej si nejsem. Jsou různý druhy podle toho, jakej je spád, tak tady to spíš odhaduju. Znám jen Francisovu, Kaplanovu a Peltonovu. U tý poslední jsem si jistej, Peltonka to není – ta má místo lopatek dvě misky u sebe a je na hodně velký spády.“
Po dalším žebříku zase slejzáme dolů a Janča si tu turbínu fotí skrz vstupní bránu. „Teda ta má otlučený lopatky, vždyť před turbínou mají česle nebo něco, ne?“ „No asi se občas dostane něco skrz, třeba tenká ucpaná trubka, co plave. Nebo i šutr při velký vodě.“
Celý odpoledne jsme přemýšleli, kde se vykoupat. Nikde ale nebyla příležitost a pod elektrárnou Janča furt nakukovala z cesty, kudy by se dalo jít k vodě tady. Našla pěšinu a hned zmizela z cesty. Našla krásný betonový molo. Takže hurá do vody.
Teda koupání to bylo luxusní. První minimálně půlmetr vody byl jak kafe, hloub už to bylo, řekl bych, osvěžující. Hlavně bylo úžasný vědět, že na celý přehradě jsme jenom my. Ti, co jsme je viděli a hlavně slyšeli na druhém břehu už vylezli, takže fakt máme přehradu jen pro sebe. Když jsme vylezli dohadujeme se, jak na protější skále nějaký „umělec“ namaloval asi metrovou lebku a hnáty. Jestli z lodi nebo z lana.
Když jsme se dost vycachtali, míříme k autu, máme to ještě asi kilák. Navrhuju zkratku lesem. Tentokrát bohužel skončila prudkým břehem nahoru, zakončeným svodidlama u silnice. Janča to musela podplazit, nemá rozkrok tak vysoko, aby jí to na svodidla dalo. Přešli jsme silnici a hledali druhou zkratku, pěšinu do vesnice. Podařilo se. Dokonce jsem cestou našel káněčí letku.
Pod vesnicí nádherně kvetou Chrpy luční a pochutnávají si na nich včeličky. Naše pěšina vede přímo mezi nima.
Když procházíme Práčovem, míjíme obrovský keř obalený nádhernými červenými zvony. Doma jsem zjistil, že je to Trubač kořenující nebo taky Křivouš. Ten trubač mu rozhodně sluší víc.
Po chvíli vesnici opouštíme a vydáváme se do polí. V dálce už vidíme „náš“ hřbitov. Všude kolem zraje pšenice. Ochutnáváme, už se z klasů sype, má nejvyšší čas.
Jsme konečně zpátky. Dáváme si zasloužený pivko. Sedáme si k bráně hřbitova a relaxujeme. Vytáhnul jsem stativ, naaranžoval židličky a nastavil samospoušť. Tohle byl původně jen zkušební snímek. Na tom opravdovém jsme byli oba. „Když už jsme mohli mít první společnou fotku, tak ji smažeš. To jsi udělal schválně, viď?“ zlobí se naoko Janča. „Neudělal, přísahám.“
Slunce pomalu klesá k obzoru a všechno barví do oranžova. Na lavičce, kde jsme snídali právě odpočívají dva trempíci, co jsme je potkali dole u chatiček za Krematoriem. Prohodíme pár slov a zjišťujeme, že za chvíli odchází někam dál. Už máme docela hlad, tak Janča jde chystat večeři mezi Běloušem a tím přístřeškem na trávě.
Kolem chodí spousta lidí. Zoufalí houbaři (to málo hub, co bylo v lese, je už vysbíraný), turisti i procházkáři. Prochází i babička s vnučkama: „Copak to děláte k večeři? Voní to až sem na cestu.“ „Naloženou krkovičku.“ „Tak dobrou chuť.“
Přístřešek se uvolnil a tak se přesouváme tam. Přejeme si dobrou chuť a pouštíme se do té dobroty. No, musím uznat, že ta večeře je luxusní. Lepší než v grandhotelu. Sbíhají se mi sliny jen při pohledu na tu fotku, když to teď píšu.
Po večeři už se celkem setmělo. Najednou na mě Janča houkne ztlumeným hlasem: „Hele, v poli jsou srnky. Pojď se podívat.“ Beru foťák a zkouším je vyfotit s pocitem, že z těch fotek stejně nic nebude. Ale jo, povedlo se.
Abych to na závěr zhodnotil, dnešek byl fakt super. Balíme všechny roztahaný věci, Janča myje nádobí a jdeme si lehnout do Bělouše. Riskujeme a další noc trávíme na tom samém místě jako předešlou, snad v neděli nikdo brzo nepřijde a nevzbudí nás.
Jaká nakonec noc byla a jak jsme strávili neděli se dočtete v posledním díle tohohle dobrodružství. Ale až to dopíšu. Zatím jsem jen rád, že mám první dva dny napsaný.
A na závěr mapa druhého dne našeho putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
