Hic, pivo a bolavý nohy – den třetí
celá akce 4. až 6. červenec 2025
Noc byla klidná, nikdo nepřišel. Kamery jsou asi umístěný uvnitř, protože jsem žádnou nenašel. Je tu nový den jak malovaný.
Postupně se všichni probíráme. Obsadili jsme v podstatě celý obvod palouku před chatou. Pítrs ještě podřimuje a Bobeš už vytáhl kytaru, vyluzuje příjemnou melodii a něco si pobrukuje.
Já už jsem taky vylezl a z prostředka plochy před chatkou ji cvaknul. Spal jsem nalevo pod její střechou.
Dneska se mi nechce vařit, a tak mám jen studenou snídani a vodu.
Sbalili jsme věci, slezli prudkým svahem do rokle a jdeme podél téměř vyschlého Debrného potoka.
Podél kamenitého koryta jsme dorazili až k Chrudimce, kde přecházíme přes lávku na její druhý břeh. Tady už je vody o poznání víc.
Tady kluky opouštím a odbíhám si ulovit další kešku. Chvíli mi to trvá, než ji najdu, ale nakonec jsem úspěšný a peláším za ostatními.
Tady začíná být údolí Chrudimky fakt krásný. hodně se mi líbil odraz stromů ve vodě, tak jsem dal foťák až skoro k hladině a cvakám tu scenérii.
O kousek dál dáváme pauzu a kecáme. Vtom vedle mě něco přistane na listu netýkavky, přikrádám se blíž a fotím. Zvětšuju fotku na displeji a koukám, co to je. A ona to moje stará známá Srpice obecná. ukazuju tu fotku Simírovi. „Hmmm, tak to jsme v pytli, už i škorpioni maj křídla,“ směje se.
Pokračujeme dál a nalevo od stezky je ztrouchnivělý padlý kmen. Na něm něco jako montážní pěna. Je to houba, nějaký druh Hlenky. Musím se někdy zeptat kamaráda mykologa, co to je. Mně se hlavně líbila ta hra světla na ní.
Dostáváme se do opravdové skalní soutěsky. Kolem nás jsou suťová pole a sem tam trčí mezi stromy skalky.
Na druhé straně je pod námi hluboká propast až k Chrudimce. Od její hladiny jsme nastoupali opravdu velký kus.
Přes další lávku se vracíme na pravý břeh. „Simíre, zamávej, ahoooj.“
Sbalili si fidlátka a šli …
Kousek za lávkou jsme nechali bágly a Kesona a stoupáme ke zřícenině hradu Strádov.
V polovině 14. století hrad postavili a už po sto letech byl opuštěný. Do dneška se dochovaly jen zbytky hradní věže se vstupním portálem, základy obvodových zdí a stopy po obraných příkopech. Od roku 1958 je zřícenina na seznamu kulturních památek.
Já sem přišel lovit kešku. Prý má být za velikým balvanem. Za tím jsem našel jen h…. a špinavý toaleťáky. Hroch mi s hledáním pomáhá. Hlásí, že balvan je tu fakt jen jeden, tak jsem se tam vrátil a asi metr od hromady jsem našel skrýš, co jsem hledal.
Taky jsem našel v zeleni ukrytou klenbu asi od sklepa. Tím moje prohlídka končí a sestupuju dolů. Naštěstí nejsem poslední, takže se na mě nemusí čekat.
Batohy na záda a razíme dál po pěšině a po proudu dolů. On celý tenhle čundr je v podstatě jen z kopce. Hezky to Hroch naplánoval.
Nalevo od cesty si všímám krásně ostře vržených stínů bukových listů na bukový kmen. Snad to bude i na fotce zajímavě vypadat.
„Hele, támhleten nádor vypadá jak lenochod, co se před námi schovává,“ říkám Bobšovi.
Když jsme kmen obešli, opravuju svůj omyl: „Ne, je to jednooká naštvaná gorila.“
„Bošku koukej na tu skálu, jak má zvláštně zakončenou vrstvu, jako by to někdo vytrhal,“ ukazuje o kousek dál Bobeš. „No, zkusím to cvaknout, ale na fotce to určitě nevynikne.“ … nevyniklo.
Jsme na další lávce. V dálce vidíme vyrovnávací věž Práčovské přehrady neboli vodní nádrže Křižanovice II.
Jsme na lávce, ale kam dál?
Musíme se protáhnout mezi lávkou a bránou a pak slízt po třímetrovým žebříku.
„Hele a jak to udělal Fík s Brendy? To ji snesl?“ „Ne, na druhý straně jí hodil klacek do vody, přešel sem a zavolal ji na tenhle břeh místo zpátky.“
Žebřík máme úspěšně za sebou. Teď jdeme úzkým betonovým žlábkem mezi plotem Vodní elektrárny Práčov I a křovím. Elektrárna byla uvedená do provozu v roce 1953. Je v ní nainstalovaná Francisova turbína s výkonem 9750 kW. Elektrárna je spuštěná jen při špičkách v síti.
Nad elektrárnou je vyrovnávací komora tlakového přivaděče vodní elektrárny, která byla uvedená do provozu taky v roce 1953. Věž je 58 metrů vysoká, tloušťka stěn je 50 cm.
Za plotem zase slejzáme po dalším žebříku dolů a míříme do obce Svídnice, sousedkou Práčova, po kterém je pojmenovaná místní přehrada.
Je to v podstatě jedna dlouhá silnice lemovaná po obou stranách domkama. Některý jsou fakt hezky obrostlý zelení …
… jiný zase samej obrázek. Dokonce se mi náhodou podařilo udělat obrázek kluků v pravým okně.
Ha, fata morgána. Ne, to je hospůdka, kam míříme. Jestli mě teda zrak nešálí.
Zrak mě nešálil, hospůdka tu je a s úžasnou obsluhou. Pán v důchodu je stará barmanská škola. Je hodně uctivý, pozorný, působí až úslužně. A co mě hodně překvapilo, půllitry dal před natočením piva nachladit do mrazáku. To jsem ještě nikde neviděl. Ještě jednou děkujeme za vaše služby pane.
Dopíjíme a pokračujeme dál. U zvoničky modrá odbočuje doprava a my si „užíváme“ palermo na betonovým chodníku asi kilometr, než trasa odbočí zpátky do přírody podél Chrudimky.
Asi půl kilometru za odbočkou do lesa nás zaujala tahle strouha s rezavě hnědým povlakem na dně. Asi někde nedaleko pramení nějaký železitý pramen. Co ale bylo zvláštní, že ta strouha vede přímo k Chrudimce, kde je na břehu zakrytá pískovcovým krovem a v Chrudimce už železitý povlak není.
Vysvětlení jsme dostali hned u strouhy na naučné ceduli. V nedaleké obci Lukavice byly v polovině 18. století otevřeny pyritové doly. Při jejich ražení bylo potřeba odvádět vodu. Pro usnadnění vyrazili štolu dlouhou 1593 metrů, která na povrchu končí pod někdejší samotou Na Pilce a odsud už vede po povrchu až sem.
Voda z dolů je díky rozkladu pyritu hodně kyselá a při větším průtoku tak ovlivnila vodu v Chrudimce, že díky tomu docházelo k úhynu ryb a vodního ptactva v rybníce po proudu, že byli nuceni to nějak řešit.
Vymysleli proto další štolu, která vede pod Chrudimkou kolmo k jejímu toku a pokračuje až pod splav, kde vyvěrá. Voda do rybníka se z Chrudimky přivádí náhonem právě nad tím splavem.
Poučeni pokračujeme dál právě podél toho náhona do rybníka. Je tu příjemný stín. Cesta vede podél zahrádkářské kolonie oddělené neprůhledným plotem. Roste tu spousta lísek obalených oříšky, letos bude velká úroda.
Došli jsme až k onomu rybníku, kterého jméno jsem nikde nenašel. Na jeho hrázi je nádherně zrenovovaný mlýn Skály.
Dáváme pauzu. Někteří kluci se šli koupat, já jdu lovit kešku. Bobeš vypadá jak Ježíš v letech, to musím cvaknout. Nad námi se ozve zvuk vrtulníku. Foťák mám na lavičce dva kroky ode mě. „Já ho taky cvaknu, ať vím, co je to zač.“ „To nestihneš,“ slyším od někoho. Stihnul. „Jé, to je Robinsonek,“ říká mi potom doma Janča, když ji ukazuju fotky z čundru.
Slízám potom až úplně k vodě, kde poletují samečci Motýlic. Výhoda je, že se často vracejí na to samé místo, když je někdo vyruší. Ale moc blízko k sobě mě ani jeden z nich nepustí.
Vyrážíme dál. Tady jsem si původně myslel, že je keška schovaná, ale je jinde. Tak fotím panáčka jen jako důkaz lidské fantazie.
Po asi tři sta metrech přicházíme do místa zvaného Škrovád. Tady byly v 16. století založené lomy na pískovec, který se používal především jako stavební kámen a na hrubé kamenické práce. V období od poloviny 18. do poloviny 20. století tu fungovalo deset lomů, dneska jsou už opuštěné a v některých je lezecký terén pro nadšené pískaře.
I tady na tý stěně úplně vlevo jsou lezecký cesty. Nechápu, jak se tam může někdo vydrápat.
Ze Škrovádu jsme dorazili do Slatiňan. Kluci šli rovnou do motorestu a já si trasu protáhl ještě asi o kilák a půl, opět jsem šel lovit kešku. Jen pro představu jsem sem hodil fotku, jak „velké“ některé ty poklady (kešky) jsou. Každopádně mám úspěšně odloveno a vracím se za klukama do moťáku. Na hlavní třídě u zmrzliny je spousta lidí, zaparkovaných motorek a taky tahle krásná amerika.
Dorazil jsem na místo srazu. Kluci už si dávají do nosu nejen pivko, ale i jídlo.
Každý má chuť na něco jinýho. Někdo svíčkovou, někdo tláču, někdo dokonce býčí koule. Já měl hroznou chuť na polívku, tak jsem si dal výbornou hovězí s játrovýma knedlíčkama.
Už se přiblížil čas odjezdu, takže se s plnými břichy vydáváme na vlak. Na nádraží dokonce prodávají lístky, což dneska už je na takhle malých stanicích výjimka. Taky tu mají tu knihovnu pro všechny, kde Bobeš našel Atlas českých motýlů a předal mi jho jako dar k narozkám. Spíš jako recesi a proto, že ví, že rád poznávám přírodu. Dostal jsem totiž už od něj jako opravdový dárek fujaru, správně řečeno koncovku, protože nemá dírky.
Před nádražím ještě lezu mezi koleje a nastavuju samospoušť na společnou závěrečnou fotku. Pak už nám přijíždí vlak, co nás přiveze blíž k domovu. Začíná krápat.
V Rosicích se rozdělujeme a já s Vlastíkem pokračuju do Pardubic. Tam se loučíme navzájem my dva a já frčím směr Choceň a Náchod. V dálce vidím cáry vody. Snad dojedu zasucha.
V Chocni mám hodinu čas a po všech těch pivech během víkendu chuť na limču. Z kiosku je krásně vychlazená a za chvíli ve mně mizí celý litr. Takže „na zdraví“.
Dojel jsem v pohodě a žádný překvápko cestou nebylo. A to už je vlastně konec třetího dne i celýho čundru.
Bylo to moc fajn chlapi. Díky.
I na třetí den mám mapu, kudy jsme šli:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
