Hic, pivo a bolavý nohy – den první
celá akce 4. až 6. červenec 2025
Tenhle příběh je výjimečný, je totiž dvoustým příběhem na těchto stránkách. Neuvěřitelný !
Vyrážím s klukama z naší bandy na víkendový letní čundr. Výjimečně je to fakt jen na víkend, protože svátky vychází právě na ten víkend, jinak bysme si to o ně prodloužili. Od Hrocha vím zhruba trasu, čas a místo setkání a to je v podstatě všechno. Víc vědět ani nepotřebuju, vím, že to bude super.
Výjimečně taky vyrážím autobusem. Kdybych chtěl jet vlakem, musel bych zdrhnout z práce a to se mi nechce. Takže jsem domů přijel vlakem, přebalil se a za dvacet minut vyrážel na bus. Ideální načasování.
Z okýnka busu koukám na Krkonoše. Je až neuvěřitelně dobře vidět Černá hora, Studniční hora, Světlá a Sněžka. Až se mi ani nechce věřit tomu, že se koukám, na co se koukám.
Je krásný odpoledne, snad to vydrží. Předpověď slibuje, že jo. Nejspíš bude palermo.
Jaroměř. Konec jízdy busem. Mám půl hodiny, než přijede vlak s klukama. Vedle autobusáku i vlakáče je miniparčík s pár lavičkama, tak jsem jednu obsadil a relaxuju. Přitom zkoumám tuhle krásnou starou budovu. Zřejmě patří nebo patřila taky drahám. Na minulým čundru mě Ríša inspiroval Proudem, tak ho zkouším znova. Pamatoval jsem si lepší chuť, ale není tak špatný, dá se to pít.
Á kluci už jedou. Vlak má samozřejmě zpoždění, ale to se dalo po dnešním poledním blackoutu půlky Česka čekat. Když vypli proud, bál jsem se, že se třeba ani na čundr nepojede, ale za hodinu u nás proud naskočil, takže jsem doufal v nejlepší, a dopadlo to.
Frčíme směr Pardubice. Rozdělávám druhý pivo, abych svlažil hrdlo a netáhnul to s sebou. Obrovská výhoda vlaku jsou záchody. Ale tentokrát jsem nějakej dehydrovanej, takže ani po dvou půllitrech nepotřebuju. Zatím je nás šest. „Kde je triplídr Hroch?“ ptám se. „Přistoupí v Rosicích, jel tam rovnou z práce.“
My v Rosicích přestupujeme na další vlak a rozhlížíme se, kam jít. „Jé, hele Hrošík jde. Paráda.“
Další vlak je plnej a tak někdo z nás stojí, někdo sedí. Ale je to jen kousek a nohy nemají bejt z čeho unavený, takže v poho.
Na jedný zastávce sleduju lidovou tvořivost. Graffiti nemám sice rád, ale tohle se sem docela hodí. I ta barva je zvolená dobře. Furt lepší, než ty nápisy na dveřích.
Tak už sedíme všichni. Paní s kočárkem vystoupila a hned je tu habaděj místa.
„Koukejte, to je pěknej rybník,“ hlásí během jízdy Freda, kterej kouká skrz okno za mnou. Zvedám na poslední chvíli foťák, a aniž bych se koukal, co fotím, mačkám spoušť. „Z toho nic nebude,“ slyším. A ono kupodivu jo. Dokonce to vypadá, jako bych u toho rybníka v klidu stál. Paráda. Fotka byla samozřejmě nakřivo, jako v podstatě všechny moje fotky, pokud si nehlídám virtuální vodováhu, ale jinak OK.
Tak jsme v cíli. Nebo vlastně na startu. Odsud Hroch naplánoval naše letošní letní putování.
Většina kluků zůstala na zahrádce bistra proti nádraží a já se Simírem jdeme asi kilák nakoupit pár věcí k Vietnamcům. Ještě, že je tu máme. Procházíme skrz prastarou vesnici uprostřed Hlinska.
Je to, jako se najednou ocitnout o několik kilometrů dál a o pár set let v minulosti. Místní skanzen se jmenuje Betlém. Od roku 2018 je součástí Národního muzea v přírodě. Prý jsou tu obydlí tkalce, výrobce hraček a továrního dělníka se ševcovskou dílnou.
Překračujeme po mostě Chrudimku a za chvíli už tam budem.
Od Vietnamců, mimochodem se jejich obchod jmenuje Večerka u Davida, je krásný výhled na Poděbradovo náměstí a tam na radnici. Tenhle barák je přes čtyři sta let starej, ale současnej vzhled má od roku 1850.
Vracíme se stejnou cestou zpátky a jednu chaloupku si cvakám ještě z čela.
„Bošku, dej foťák na tenhle koš,“ radí Keson. My totiž před nádražím v rekonstrukci děláme ještě tradiční úvodní skupinovku. A pak už vyrážíme do lůna přírody.
Na skoro bezmračným nebi jasně září podvečerní Měsíc. Tyhle jeho denní fotky mám rád, líbí se mi víc, než noční.
Než úplně opustíme Hlinsko, ještě míjíme tuhle krásnou stavbu. Myslel jsem, že je to nějaký zámeček, kterých je po Čechách jak much, ale je to vila. Tu si nechal v letech 1924-1925 postavit podle návrhu architekta Josefa Skřivánka Jiří Matula, vlastník žulových lomů. Mít lom, je asi fakt dobrej busines.
Jsem sám. Šel jsem hledat poklad mimo trasu a kluci pokračují dál podle plánu. „Co to plácá?“ říkáte si. Já jsem totiž opět po letech začal lovit kešky. Co to je? To jsou právě poklady ukryté po celém světě a jsou součástí hry Geocaching. Cache je anglicky tajná skrýš. Jenom v Česku je takových skrýší mraky. Podařilo se mi najít údaj 53 000, ale to je podle mě blbost. Bude jich tu mnohem mnohem víc. Taky patříme mezi pět nejúspěšnějších zemí na světě v nalezených pokladech. Mapa s keškama v okolí našeho čundru vypadá třeba TAKHLE.
Jdu za klukama. Nevím, jak jsou daleko, možná se uvidíme až v hospodě. Cestou tam mě čekají ještě dvě kešky. Teď jsem u tří rybníků Na Drahtinkách.
Když obcházím poslední z rybníků, zaujal mě tenhle „dinosaurus“ procházející se po břehu. Bez brejlí mi tak opravdu připadal, ale při pohledu na fotku to chce hodně fantazie. Pokračuju dál po modré směrem na Horní Babákov.
Jsem v Babákově, hezký chaloupky tu mají.
Za vesnicí míjím samotu, kde zdravím tři chlapy u ohýnku. „Jdeš nějak pozdě. Ostatní tě čekají v hospodě v Bystřici.“ „Díky. Já vím. Trochu jsem se zaseknul.“ Koukám do mapy a teď mě čeká tahle cesta, přes dva kiláky furt rovně.
Míjím jedinou houbu, co jsem dneska viděl. Někde hodně daleko přede mnou vidím něco, co mi připadá jako postavy lidí. To by mohli být kluci. Hnal jsem svinským krokem za nima a teoreticky bych měl šanci je ještě doběhnout tady v lese.
Byli to opravdu oni. Pět a půl kiláku jsem šel sám a jsme zase pohromadě. Procházíme kolem rybníka s názvem V lázích. Zkouším hodně zaclonit a doufám, že zapadající Sluníčko udělá na fotce hezkou hvězdičku. Myslím, že se mi to celkem povedlo.
Rybník je hodně zarostlý. „To je Stulík,“ říká Freda. V hlavě se mi vybavil název Stulík žlutý, už jsem ho kdysi někde fotil.
Za rybníkem přecházíme přes louku a já ještě ve večerních paprscích cvakám kostel svaté Maří Magdalény v nedalekém Včelákově. Tam jsme původně měli namířeno, ale během cesty vlakem Keson zjistil, že tam není nikde otevřená hospoda. Proto jsme trošku změnili trasu a míříme do Bystřice.
Jsme tu. Naproti nám šli další dva členové party, Fík, Pirmin a Vlastík. No a samozřejmě Fíkova Brendy. Takže jsme komplet, deset figur a pes. Dobrá účast.
U piva se rozjíždí tradiční diskuse o všem možném. Obsluhuje nás starší majitelka hospody. Občas postává u nás na terase a vyhlíží, kdo má dopito.
Jak večer pokračuje, Fík a Vlastík objednávají panáky a po chvíli se Vlastík ještě objeví s náručí nanuků. Ten kluk nás vždycky překvapí nějakým bláznivým nápadem. Ale všichni jsme rádi, že ho máme. Díky chlape.
Bobeš vytáhl kytaru, kterou celou dobu nesl na rameni spolu s batohem na zádech. Obdivuju ho, že se s tím dřevem chce tahat. Hraje a zpívá ale fakt hezky. Střídají se v hraní a zpěvu s Pirminem, takže dokážou dělat hezkej podkres našeho povídání celej večer.
Doba už hodně pokročila a jako vždycky si někdo půjčil můj foťák a zkouší mě zvěčnit. A, protože nikdo se zrcadlovkou neumí, vždycky to dopadá nějak takhle.
Tak a to je konec prvního dne. Cesta z hospody byla pro Fíka asi dost náročná, protože mě táhnul až do místa noclehu. Hodně členů naší bandy totiž odmítlo panáky, co přistály na stole, pít a já se „obětoval“. Teď si uvědomuju, že ta poslední fotka vlastně odpovídala mému momentálnímu vnímání světa.
A na závěr mapa prvního dne našeho putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
