Azúro a kopečky
6. březen 2025
Od posledního příběhu uteklo už hodně vody. A taky tenhle příběh vyprávím skoro tři týdny po tom, co jsem ho prožil. Život sice neflákám, ale reporty o něm holt malinko váznou. Co se dá dělat. Lepší je život žít, aniž by o tom kdokoliv věděl, než psát o každým prdu.
Janča mě vytáhla opět na skialpy, ale tentokrát na opravdový výšlap. Předtím to bylo jen takový oťukávání. Do kopce vždycky jen kousek a žádná opravdová makačka. Tentokrát nás ale čeká dlouhý stoupání a pak dost rovinek a zvlněnýho terénu a nakonec příjemnej sjezd do cíle.
Jako už tradičně budu do příběhu vkládat jen některé fotky a ostatní budou v textu schované pod odkazy.
Vstáváme brzy. Je půl sedmé ráno a já koukám na vzdálený hřeben Krkonoš v růžovém oparu. Snad předpověď vyjde a bude krásně. Testuju foťák i v interiéru, zkouším vysoké ISO – 1000. Uvidím, jak fotka nakonec vyjde. Janča chystá svačinu a vypadá fakt nádherně, sbíhají se mi sliny :-).
Vyrážíme do Špindlu. Zatím vylezlo sluníčko a hory na obzoru nás doslova lákají ke zdolání.
V detailu ještě zkouším přitáhnout Kozí hřbety, o kterých nejen Janča mluví jako o jediném místě v Krkonoších, co vypadá jako v Alpách. Snad se tam taky jednou podívám, ať už v létě nebo v zimě. Teď je ale v plánu nemáme, aspoň myslím.
Jsou jarní prázdniny, a tak je parkoviště zdarma, což je super. Přezouváme se do přeskáčů, nahazujeme lyže na ramena a míříme k zastávce. Jdeme tak akorát, přijíždí první ranní bus na Špindlerovku.
Jsme tu. Teď už nás čeká ten opravdový skialpinismus. Před námi je totiž pořádný „dokopec“, jak říkává Hroch. Janča už má pásy nandané a já se zatím motal kolem s foťákem, takže mě to teprve čeká.
Musel jsem si totiž cvaknout Špindlerovku zalitou sluncem a nevěděl, jakou kompozici vybrat. Vyhrála to tahle. Tam nahoru do sedla musíme vystoupat. No, jsem na to zvědavej.
Po chvíli stoupání se otáčím a cvakám krásný skalky v Polsku. Perfektní důvod se zastavit a počkat, až mě doběhnou plíce. Ale pohled je to fakt parádní, tohle je hřeben zvaný Hutniczy Grzbiet. Tam se taky někdy musím podívat, ty skály vypadají fakt krásně. Janča tam taky nikdy nebyla, takže je to o důvod víc.
No a tohle nás čeká, výstup po červené na úbočí Malého Šišáku.
Od Špindlerovky jdeme vzhůru v podstatě Polskem. Míjíme krásnou chatu Schronisko Odrodzenie. Bouda byla založená v roce 1928 pod jménem Rübezahl. Za 2. světové války byla rekreačním objektem německých důstojníků. Od roku 1950 patří PTTK (Polskému turisticko-vlastivědnému spolku), tedy sdružení podobnému Klubu Českých turistů.
Opět se otáčím dolů a fotím Špindlerovku – její dvě budovy – a taky napravo tu bílou hromadu (Vysoké kolo) a vlevo hřeben nad Labským dolem. Jeho část ještě cvakám v detailu. Na fotce je vidět i malý černý puntík na horizontu – Hančův pomník.
Když jsem se chystal udělat tuhle fotku, zjistil jsem, že jsem někde ztratil sluneční clonu na foťák. Takže se vracím necelých dvě stě metrů a tam clona naštěstí leží na zemi.
Při té příležitosti fotím i Petrovku a její útulnu, kde jsme byli loni v prosinci na mém prvním skialpinistickém výpadu. Celý příběh si můžete přečíst v novém okně TADY. Vpravo za Petrovkou jsou Dívčí kameny, víc vlevo pak bezejmenný vrchol a Mužské kameny.
Kopec jsme úspěšně zdolali a jsme pod Stříbrným hřebenem. Koukám do Polska. Tam už je jaro. Před námi je vodní nádrž Zbiórnik Sosnówka.
Nad námi se krásně třpytí Stříbrný hřbet, ale my se koukáme i před sebe do Polska: „Támhleto jsou mrak a kopec nebo dva kopce nad sebou?“ ptám se. „Dva kopce. Vidíš i tu čárku na tom vyšším? To bude vysílač.“ … no to fakt bez brejlí nevidím. Ale doma jsem ji při zvětšení uviděl a zjistil, že je to Ślęża a pod ní Tři hrby neboli Trójgarb.
„Koukej, už je fakt jaro. Támhle táhnou husy nebo kachny.“ „Hustý, to zkusím honem cvaknout.“ Chvíli jsme je pozorovali, než zmizely za kopcem a pak se objevily za ním. Vrchol je rozdělil na dvě party a pár samostatných jedinců, snad se zase spojí. Při zvětšení jedný fotky bych si troufal tvrdit, že jsou to kachny.
Už zase stoupáme a už se zase ohlížím. Vlevo je Malý Šišák, uprostřed Vysoké kolo a vpravo Dívčí kameny.
A napravo od nás vidíme hranu ostrou jak žiletka. To jsou Kozí hřbety.
Před námi trčí z pozvolného úbočí Stříbrného svahu z ničeho nic skála. „Tam půjdeme?“ „Jo, to je Polední kámen. Tam si dáme sváču.“ „Tak to jsem moc rád, protože už mě dobu dřou přeskáče. Nejen tam, co minule, ale i druhá bota na nártu. Jak je to ještě daleko? Kilák?“ „No asi trošku víc. Ale o moc ne.“ „Tak to dám.“
Ušli jsme asi půlku vzdálenosti a já se zase kochám. Nejen pohledem zpět, kde do fotky komponuju tyčový zimní značení, ale i do Polska, kde jsou za obcí Podgórzyn asi rybníky a vpravo už dřív zmíněná nádrž Sosnówka. Ale taky koukám na nebe: „Hele, je vidět i Měsíc.“ O další kus dál zase s touhou fotografa o nejlepší záběr znova cvakám zimní krajinu a taky si všímám toho, co je v Polsku: „Hele, támhle je nějaká zřícenina.“ „Jo, tam toho je spousty, ale nikdy jsem tam nebyla,“ trošku smutně konstatuje Janča.
Týjo, dokázali jsme to, jsme tu. Polední kámen, polsky Słonecznik. To je paráda. „Odsud poprvé uvidíš Sněžku.“ Nojo, fakt, támhle je ten náš nejvyšší kopeček.“
Janča vyndává sváču a já zase termosku s horkým čajem. Hned ho do sebe hrnu. „Teda ty máš fakt asi plechovou pusu,“ konstatuje, když vidí, jak ve mně ten čaj mizí. „Zas tak horký to není,“ utrousím, když jí podávám její hrnek. „Kecáš, je to hodně horký.“ No tak asi je, směju se.
Během jídla se porozhlížím okolo. Fotím nejen tu nádrž v Polsku, ale ještě jednou Sněžku v její plné kráse. „Koukej, na tý cestě nahoru jsou vidět i mrňavý tečky, lidi, co jdou nahoru,“ ukazuju jí zvětšenou fotku na displeji foťáku.
Po svačině mě napadlo si sundat přeskáče, aby si nohy odpočaly. Ale to bych nebyl já, abych i u tohohle nevymyslel nějakou kravinu. Zul jsem si nejen boty (jsou vidět vlevo dole u skály), ale i ponožky a vydrápal se nahoru. Bylo tak příjemně teplo, že jsem si sundal i mikinu. Vpravo je vidět i ten Měsíček. Janča fotku nakomponovala skvěle. Ještě mě přitáhla zoomem a cvakla mou trochu egoistickou pózu v detailu. Po chvíli kochání jsem si oblíknul mikinu a sestoupil stejnou cestou dolů.
Konec pauzy, budeme vyrážet. „Hele, kolik toho máme za sebou? Jsme už aspoň ve čtvrtině? Ty nohy fakt cejtím,“ přiznávám poraženecky. „No, máme za sebou necelý čtyři kiláky. Když tu trasu hodně ořežu, tak jsme v pětině. Já ti říkala, že si budeš muset pořídit novou výbavu a botama bys měl začít.“
Vyrážíme. Na Sněžku fakt dneska nejdeme. Míříme tam někam vpravo. Po levé ruce už na nás opět vykukují nějaký krásný skalky v Polsku. Začínají mě zase svrbět prsty na rukách, už se těším na opravdový jaro, až si opravdu šáhnu na skálu rukama pocukrovanýma maglajzem.
Kochám se nejen přiblíženým pohledem na Sněžku se zástupem turistů (zatím se pohledu na naši jedničku mezi horama nemůžu nabažit), ale i okolníma smrčkama. Kolik jim je asi let? Tady rostou hodně pomalu … A taky znova komponuju polskou vodní nádrž a skalky v popředí.
O dalších pár stovek metrů se mi mezi smrčkama moc líbí pohled na zamlžený kopečky v dáli. Bál jsem se, že v Polsku uvidím jen placku, co tu vytvořil pravěkej ledovec, ale je to tu moc hezký.
Ještě naposled se otáčím k Polednímu kameni. Bylo to tam moc fajn. Díky kámo a zase někdy …
Nalevo před námi se tyčí několik hor, co mají česko-polský název, třeba ta vpravo je Tabule neboli Skalny Stół, ale v dálce už jsou hory čistě polské. Ta špička vzadu je Chełmiec.
Z červené jsme kousíček odbočili na další bod trasy, kam mě Janča chtěla vzít. Je to ledovcové jezero Wielki Staw. Je to největší jezero Krkonoš. Má šířku 200 metrů a šířku necelých 600 metrů. Dosahuje maximální hloubky 25 m. Jeho zadní hráz – moréna má výšku 30 metrů a strmý sráz – kar, na kterém stojíme, je vysoký 180 metrů a na něm je ještě převěj. Právě na tu jsem musel vlézt, abych viděl maximum z plochy jezera. „Se chceš sklouznout až dolů, viď?“ rýpne si Janča, když mě vidí, kam až lezu.
Při pohledu vlevo mě upoutaly skály a nad nimi visící sníh. No, tak na tohle bych nestoupal, ta převěj, na které stojím já je malinká, asi půlmetrová. A kecal jsem, Polední kámen fotím ještě jednou, tentokrát ale ne jako hlavní motiv.
„Hele, já tě cvaknu se Sněžkou v pozadí, to bude vypadat dobře.“ „No, když myslíš. Já pak zas vyfotím tebe.“
Takže jsme se navzájem vyfotili a pokračujeme dál.
Teď nás čeká pochod támhle do toho sedla. Cesta míří tam někam doprostřed. „Kdybysme šli tou cestou jako ty ženský před náma, už bysme byli na Luční boudě. Tohle je docela zacházka.“ „Nojo, ale to bys mi neukázala ani Polední kámen a ani to polský jezero. Je moc fajn, že jsi vybrala tuhle trasu. Odtamtud by určitě nebyl tak hezkej výhled na Sněžku.“
„Hele, co to támhle je? To tam čouhá vršek luční?“ „Ne, to je kaplička.“ „A Luční je teda až za ní?“ „Ne, je před ní.“ „To je blbost. Před kapličkou přece nemůže nic bejt, vždyť to vidím.“ „Ale je, v dolíku.“
„Tohle kolem nás je horská tundra. Nám hrozí vysokejma pokutama, když sejdeme z cesty, abysme nerušili tetřívky, a tady každej rok běhá parta lidí s křoviňákama a udržuje tu tundru tundrou, jinak by jim zarostla smrčkama.“ Nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co jsem od Janči právě slyšel a cvakám si detail, co mě zaujal. A pak ještě jeden.
Z jednoho místa vidíme dolů do údolí. Vidíme tam hotové „orlí hnízdo“. Je to horská bouda Strzecha Akademicka na polské straně Krkonoš. Byla založená v první polovině 17. století. Nachází se asi 600 metrů od jezera Mały Staw. To ale odsud bohužel není vidět. Tak někdy příště půjdem k němu dolů. Musíme navštívit obě plesa – Wielki i Mały Staw – ale až někdy v létě. Obě jsou totiž půl roku zamrzlá a já je chci vidět bez ledu.
V dálce slyšíme zvuk motoru, jak se blíží odněkud od Sněžky. „Už po nás jdou,“ dělám si srandu. „Ne to je horská a asi jede na Luční.“ Docela se mi ta fotka povedla, líbí se mi, jak se kolem něj víří sníh. Ještě jsem ho předtím cvaknul se Sněžkou, ale té, říkal jsem si, je tu dost. Nakonec mi bylo líto ji nepoužít, tak je tady.
„Hele, koukej na druhou stranu, jak je krásně vidět Ještěd. To se stává málokdy.“
Po pláni odcházím stranou asi sto metrů, abych zachytil co nejlíp Kozí hřbety. Jinak mi je zakrýval horizont kopce. Lepší výhled bych měl, kdybych šel ještě dál, ale další stovky metrů se mi zacházet tam a zpět fakt nechce. Taky jsem si kousek doprava cvaknul kopec, co netuším, co je zač … Zlatý návrší?
Á tady je, potvůrka, Luční bouda. A ta kaplička je fakt až támhle vzadu na dalším kopci. Odsud je pohled na Kozí hřbety snad ještě hezčí.
Vracím se k Janče na cestu. „Taky fotíš?“ „No jasně. Takovýhle počasí se nabízí samo.“ „Tak jeď dolů první, já tě cvaknu v pohybu.“ No asi se jí to moc nelíbilo, že ji furt fotím. Myslím, že se nechává strašně ráda fotit, asi tak, jako já. Promiň děvče, ale jak klasik na otázku: Proč mě fotíš? odpovídá: Protože se tu nic jinýho nehejbe.
Tak jsme tu. Další vytyčený cíl dobyt. „Furt jsi mluvil o Luční boudě a o tom, jak jsi tu byl s tátou vétřieskou, když sem vezl uhlí. A taky, jak jsi tu pak byl jako jinoch s partou na běžkách z Harrachova, tak teď jsi tu na skialpech.“ „Děkuju, naplánovala jsi to skvěle. I počasí jsi objednala dokonalý.“
„Jé hele mají tu i vlastní pivo, to musím cvaknout.“ „A co takhle ochutnat?“ „Né, to bude zase raketa. No, ale vlastně proč ne. Vždycky jsem si zajímavý věci jen vyfotil, ale neužil.“ „No a budeš mít po něm mužnou sílu, koukej na ten obrázek,“ směje se Janča.
Než si sundáme lyže a vlezeme dovnitř, zkouším vyfotit známky jara na hraně střechy. Doufal jsem, že kapky budou vidět a jsou, paráda.
Tak tuhle halu si pamatuju. Tady někde u zdi jsem spal, když jsme tu byli na těch běžkách. Tenkrát jsem sem přicházel jako poslední a skoro za tmy. Světýlko Luční boudy v dálce v oparu bylo pro mě něco jako pro Jeníčka a Mařenku. Měl jsem toho plný brejle a myslel jsem, že mám halušky. Ostatní už byli nahoře u piva. Já do sebe nasoukal tatranku, zalezl do spacáku a tvrdě usnul. My teď postupně stoupáme po schodech, procházíme kolem krásnýho veterána a procházíme chodbou do restaurace.
Je tu doslova narváno. Trochu jsme nepochopili jídelní lístek. Jak si odkaz QR kódu zobrazit na mobilu, když tu není signál? Naštěstí tu mají ale jeden jídelák před výčepem a druhý na sloupu.
My si ale dáváme jen pití. Já polotmavého Paroháče a Janča Kofolu. Jde tu platit kartou, ale kvůli signálu to taky prý moc nefunguje, jak nás upozorňuje servírka. Naštěstí máme hotovost. Při čekání na pití přišla řeč na to, jestli má Luční taky plechovou značku, jako jiné boudy. „Má, koukni se ven,“ říká Janča. Nakloním se k ní a už ji taky vidím.
Koukám, že si vedle u stolu chlapi objednali k polívce místní rohlíky. Ptám se jich, jestli si je můžu vyfotit. Prý samozřejmě. „Já pamatuju jako kluk, že ty rohlíky byly tenkrát velký jako veka. Ale byl jsem malej a můžu to mít zkreslený.“ „No, to nemáte, byly fakt dvakrát takový,“ utvrzují mě ve vzpomínce sousedi.
Dvanáctka polotmavý Paroháč mi chutnal, ale nebyl tak výraznej, jak jsem čekal. Ještě, že jsem si neobjednal jedenáctku, to bych byl asi fakt zklamanej, to musí bejt vodička. Dopili jsme, zaplatili a vycházíme ven. V lyžárně potkáváme týpka, co má kameru velkou jak kufr. „Tak to jsem si myslel, že tahám na současnou dobu fakt těžký železo,“ poklepávám si na svou zrcadlovku. On se jen pousměje. Za ním jde trošku prostorově výraznější slečna a všímám si, že drží v ruce mikrofon s logem ČT. Tak teď už chápu tu jeho výbavu … No, ale teď jsme venku, u pramene, co asi nikdy nezamrzá a proto tu mají ten pivovar. Ale co to? Co je v tom stínu?
Neuvěřitelný. Jsou tu dvě kačeny a kačer. Takhle vysoko? No, čemu se divím, před pár lety v Alpách a i dneska na Poledním kameni jsme zahlídli babočku. „Hele a koukej na ty krásný vrstvy sněhu nad těma kačenama,“ upozorňuje mě Janča.
Tak už zase fotím Sněžku. Chvílema se bojím, že tenhle fotopříběh bude jen o ní, i když jsme vůbec neměli v plánu ji dobýt. No, ale je to symbol a navíc je fotogenická.
Stoupáme ke kapličce. Otáčím se k Luční a cvakám ji. Tam vzadu za ní jsme „před chvílí“ byli. Úplně vpravo bruslí týpek na běžkách. Míjí nás a ani potom nezvolňuje tempo. Na tom by nebylo až tak nic pozoruhodnýho, kdyby mu odhadem nebylo přes šedesát.
Jak se tak kocháme a rozhlížíme kolem, koukám, že je odsud vidět polský vysílač nad Sněžnými jámami. A na druhý straně zase Sněžka a ta paní, co je tu se mnou, tedy spíš já s ní. Vzadu pak Mužské kameny. No a všude kolem je tundra.
Nad námi prolétá vyhlídkový letadlo. Hlásím: „OK BUG 24.“ „To je dobře, že jsou tu zatím Češi,“ směje se Janča.
Popošli jsme až skoro ke kapličce. „Hele támhle je vidět bouda pod Sněžkou.“ „To je Slezský dům. Tam má teď Horská základnu, po tom, co je přestěhovali z Luční.“ Zajímavý. A já se zas dočetl, že: Už v 17. století stála pod Sněžkou chatrč pro dřevorubce a pastýře. První opravdová chata tady byla postavená v roce 1847. Kromě detailu fotím ještě celek s tou naší nejvyšší … se smrčkem v popředí.
A jsme tu. U kapličky. Je to symbolický památník obětem hor. Uvnitř jsou tabulky s údajema o tragických událostech a jména obětí. Původní kaplička byla postavená na památku tragické smrti Václava Rennera v r. 1798 při svážení dřeva z Lahrových Bud. Roku 1856 tady málem zmrzla Monika Rennerová, kterou naštěstí stačil zachránit její syn. Nedaleký Rennerův kříž označuje místo, kde zemřel její otec Jakob Renner, když zabloudil ve sněhové bouři v pravé poledne 11. dubna 1868. Masakr. Kapličku ještě fotím z jiný strany spolu s Luční a vyrážíme dál.
Po chvilce sundáváme pásy a frčíme poprvé z kopečka. Ještě než se rozjedeme, už zase cvakám okolí. Opět vysílač nad Sněžnými jámami – tentokrát je vidět ještě líp. A taky poprvé pohled na Černou horu a okolí.
Pak už je kopec prudší a já zkouším za jízdy dát k oku zrcadlovku a cvaknout Janču, jak si to sviští přede mnou. Ta fotka se mi myslím povedla, mám z ní radost. Míříme k Výrovce. Tu taky zkouším vyfotit samostatně. Zaujal mě ten ledopád z komína. Možná lákadlo pro ty blázny s „motyčkama“.
Sjíždíme na cestu a brzdím, abych cvaknul sjezdovky na Medvědíně. „Počkej, o kousek dál je moc pěkná vyhlídka. Odtamtud je vidět i hotely Horal a Harmony.“ „Je si tam kde sednout? Tak tam dáme sváču, ne?“
Jsme na vyhlídce. Je fakt parádní. Janča měla pravdu. Ona si dává nějakou sůšu a já klobásu, samozřejmě jsem zapomněl, jak se ta klobása jmenuje, i když jsem se na to dvakrát ptal. Asi něco jako Spišská, ale tak se určitě nejmenuje. Ale je výborná, děkuju. Taky brouzdám objektivem po detailech na horizontu. Ještě jednou fotím Medvědín. „Co je to za ním za kopec?“ „To je Kotel, to bys moh’ poznat.“ A taky Vysokou pláň a Vysoké kolo s ruinama pomníku císaře Viléma I. (to je ta čárka napravo na kopečku), za ním pak dolů strmě spadají Sněžné jámy. Odsud se to při přiblížení zdá nadosah. No a taky fotím smrky v okolí vyhlídky.
Konec kochání, konec svačiny, sjíždíme dál k Výrovce. I tuhle fotku jsem zkusil za jízdy. Janča mi totiž říkala, že když to tady rozjede a profrčí kolem Výrovky, potom vybruslí docela vysoko do dalšího kopečka.
No, nebyl jsem tolik rozjetej a Výrovce jsem nemohl udělat to, že kolem ní prostě jen tak prosvištím. Na ní mám taky pěkný vzpomínky. S klukama jsme kousek odsud spali v noci na přelomu tisíciletí ve stanech. Na to se nedá zapomenout. „Když už stojíme, nechceš si nandat pásy a na pohodu to vystoupat? Co tvoje nohy?“ ptá se Janča. „Já už to chci mít za sebou a čím kratší dobu budu trpět, tím líp.“ „No ale do cíle je to ještě asi devět kiláků …“ „Prostě jedem,“ končím diskusi.
Takže od Výrovky bruslíme. Jedu první a snažím se získat si náskok, abych ji mohl cvaknout. Myslím, že se to celkem povedlo. Občas ale zastavím, aby mě dohnaly plíce, Janča ta je podle mého v pohodě. Takže dělám, že mě zaujaly panorámata a suchý stromy u cesty.
Jsme kousíček pod Bufetem a já to tu poznávám, odbočuju z trasy a fotím naposled (přísahám) Sněžku, co z ní na pár vteřin byl minule vidět jen vršek. No dneska není už moc zasněžená, ale aspoň je vidět. Nalevo od ní jsou svahy, kde je „mapa republiky“. Flek sněhu, co v minulosti občas vydržel až do další zimy. „Většinou tam napadne asi patnáct metrů sněhu, ale letos tam byla asi jen půlka,“ dozvídám se od Janči. Ale i tak mi to připadá jako neskutečná vrstva.
Ještě se obracím zpátky. „Hele, to je Výrovka, co jsme míjeli a tam ze shora jsme sjížděli, ne?“ „Jo přesně tak. Je vidět, že se tady trošku začínáš orientovat,“ rejpne si do mě Janča. A má pravdu. Já ač, stejně jako ona, rodák z Podkrkonoší, Krkonoše vlastně vůbec neznám. Tady je to její království.
Dobruslili jsme až k bufetu. Zastavujeme jen, abych vyfotil rozcestník, že jsme tu byli. Taky jsem cvaknul jeho spodek se „žlutou slepicí“ a Klínovkou, kam míříme.
Pak už popojíždíme a chvílema bruslíme z nepatrnýho svahu nad Klínovku. Jen, co jsme vyjeli z lesa, otvírá se před námi krásnej výhled. Minule to tak nevyniklo hlavně proto, že je dneska dokonalý počasí.
Přibližuju si útulnu Atuln a za ní zleva Kozelský hřeben, Lysou horu, Kotel, Harrachovy kameny a Zlatý návrší. Když míjím útulnu, tak si fotím i její horní stranu, minule jsem fotil jen spodek.
Taky jsem se musel podívat, jestli i dneska jsou kravičky v oboře u Klínovky. Pouhým okem nebyly vidět, tedy aspoň já je neviděl.
Janča jela napřed a studuje trasu dál. „Tady tudy jsem strašně dlouho nejela a vypadá to teď jinak, ale asi jedeme správně.“ Já se radši schoval do stínu smrku a fotím ji odsud. I když jsem se ráno namazal padesátkou, sluníčko na obličeji trochu cítím.
Sluníčko má fakt sílu. Tam, kam nedosáhne, je sníh jak šutr, ale jinak je to doslova mokrá krupice. Ve stínu se mi to vždycky pěkně rozjelo a na sluníčku, jako když bych šlápnul na brzdu. Ale nestěžuju si, jen konstatuju. Ani tohle, ani bolavý nohy mi nezabrání radovat se z krásnýho dne. Zhruba po čtyřech kilometrech mě Janča konečně ukecala, ať si nandáme pásy. Už mě fakt bolely ruce a nešlo mi to moc bruslit, tak jsem svolil. „Hele i na kilometr to má cenu a tohle je víc,“ ujišťuje mě.
Na jednom rozcestí potkáváme na běžkách paní v letech. Ptá se, jestli se dostane tou cestou, co ukazuje, na Friesovy boudy. „No od těch jste teď přijela,“ nechápavě říká Janča. „Já vím, ale dělám si takový kolečko, tak chci vědět, jestli se tamtudy dostanu zpátky.“ „Jo. tak to se dostanete, určitě.“ „Děkuju, já byla dopoledne na dlouhý procházce a teď jsem nasadila běžky.“ Obdivuhodná fyzička, smekám.
Dojeli jsme až nad skiareál Svatý Petr. V batohu mám pro případ nouze vysílačku a během cesty se mi párkrát s pípnutím zapnula. Teď zase pípla a dokonce začala mluvit. Po chvilce jsem si uvědomil, že to není moje vysílačka, ale vysílačka toho pána na fotce. Začal jsem se nahlas smát. On na nás nechápavě kouká a protože šel blíž k nám, vysvětlil jsem mu situaci a on se začal smát taky.
Tady, kousek od kotvy s pánem s vysílačkou, pásy sundáváme, už je nebudeme potřebovat. Už to bude furt jen z kopečka.
Jsme na Pláni. „Měl jsi jet nad boudou, teď budeš muset zase těch pár metrů nastoupat.“ „Já vím, ale tahle fotka mi stojí za to.“ „Hned za boudou je naše sjezdovka, tou se dostaneme pod dvojsedačku na Hromovku.“
Za boudou se zastavujeme pod šestisedačkou na Pláni a já naposledy cvakám krásný panorama kolem Kotle. „Drž se furt vlevo až pod dvojsedačku a pak se drž jí. Pak dojedeš až k parkovišti.“ „Neboj, já na tebe vždycky po nějakým úseku budu čekat.“
Sníh na téhle sjezdovce je luxusní. Je totiž celá ve stínu a není vůbec rozrytá. Navíc tu skoro nikdo nejezdí a tak ji máme v podstatě jen pro sebe.
A to je vše přátelé, jak říká klasik. Výlet to byl naprosto parádní, Jančo moc díky. Všechno vyšlo, sníh byl všude, takže jsme nemuseli nikde pěšky, ani dávat pozor na čouhající šutry (ty bývají třeba při výstupu od Špindlerovky, jak jsem se od Janči dozvěděl). Počásko absolutně bez výhrad, bylo jasno a navíc skvělá viditelnost. Lidí tak akorát, že mi nevadilo, že tam jsou. Prostě pecka.
V čem mám už teď jasno, kupuju nový přeskáče, až budou v akci, a to asi teď budou.
Takže zase někdy, snad brzy, ahoj.
A na závěr mapa našeho putování. Plus asi tři a půl kiláku slalomem po sjezdovce:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši děkuji. Opět jsem si to krásně užil. Projel jsem i předchozí „bílou tmu“. Ono je to cestování nádherné a má pokaždé jiné kouzlo. Tvůj popis trasy, míst a pocitů má opět vysokou úroveň. Tvá průvodkyně je správná turistka, ví si rady a nepohodu necítíte:-) Také vzpomínám na ranní výstup z Luční boudy na Sněžku. Museli… Číst vice »
Opět díky Pepo za skvělý komentář. To okno na Luční mě pobavilo 🙂
Pochvalu průvodkyni vyřídím, bude ráda. I já děkuju za pochvalu.
PS: 5 bodů se ti povedlo na jedničku, díky.