K bufetu a zpátky
1. únor 2025
Asi jsem propadl skialpovému lyžování. Proč si to myslím? Protože po minulém pěším čundru opět vyrážím na skialpy. A opět mířím do Krkonoš. On totiž jinde v podstatě sníh není. Takže je potřeba využít podmínky, dokud to jde. Jelikož mám i nyní „k dispozici“ rodilou průvodkyni Janču, která mě do skialp uvrtala, je to víc než jasná volba. Janča mi totiž navrhla, že bysme se na skialpy mohli zase po měsíci vydat a opět naplánovala celou trasu, dokonce sledovala i počasí pro případné zrušení či změnu akce. Prostě dokonalý horský vůdce.
Opět budu do příběhu vkládat jen některé fotky a ostatní budou v textu schované pod odkazy.
Přijíždíme do Strážného. V centru Strážného i dál k tomuhle parkovišti je silnice vyhrnutá jen na jedno auto, po obou stranách je ujetá vrstva ledu asi deset čísel vysoká. Na tu musí vždy obě protijedoucí auta vyjet, když se chtějí navzájem vyhnout. Navíc po obou stranách neustále pendlují ignorující chodci. Janča jen nevěřícně kroutí hlavou, že si nepamatuje, že by to tu silničáři v minulosti takhle odflákli. Sjíždíme na narvaný parkoviště, který je celý pod ledem. V duchu si říkám: „Vybral od nás kilo a ani neví, že je to tu plný.“ Naštěstí asi měl přehled a my zaparkovali. Dokonce líp, než jsme doufali.
Auto máme píchnutý až skoro na horním konci parkoviště, takže jdeme po ledu jen asi patnáct metrů a můžeme nasadit lyže. Nejsme sami, kdo měl stejný nápad. Skialpinistů je tu docela dost. I běžkaři a pěší se tu najdou. Jelikož nás čeká hned od začátku stoupání, nandáváme tulení pásy.
Kudy míříme vzhůru? Podél Malého Labe neboli Klínového potoka. V Mapách jsou uvedené oba názvy hned za sebou. Já znám z mládí jen ten druhý. Jsem nedočkavý a tak z cesty fotím hned první větší kaskádu. „Neboj, bude jich tu ještě dost,“ směje se mi Janča.
„Tohle je Hranostaj,“ hlásí moje znalá průvodkyně. „Vím, že na týhle straně cesty a za potokem nějaký skály jsou, ale nikdy jsem je pořádně neviděl.“ „To je proto, že ta skála byla celá schovaná v lese. Před pár lety to tu celý vykáceli.“ Co se týká kácení stromů, kolem skal je to asi jediný místo, kde to chválím. Člověk skal vidí víc, než před lety, kdy bylo všechno zarostlý. A ty, na které se dá lézt, krásně vyschnou a není na nich vlhký mech.
Celý skalní masiv se oficiálně jmenuje Hranostají skála. Proč jsem psal, že jsem ho nikdy neviděl? Protože jsem byl na druhé straně cesty kdysi před lety lízt s Boldrikem a taky s ženou Jitkou. Tam na té druhé straně se ty skály jmenují Hnědé. „Pamatuju si, že jsme tam šli přes takový suťoviště a že jsou ty skály hrubý a jejich vrstvy nakloněný směrem dolů, takže se po nich celkem blbě lezlo.“ „Jo, taky jsem tam lezla a taky se mi to nelíbilo.“ No ale tady to vypadá teď celkem hezky, to je výzva na teplejší počasí …
Oficiálně vstupujeme do Klínového dolu, svahy na obou stranách se začínají svírat. Já poprvé sundávám lyže, z batohu stativ a sklouzávám dolů do koryta Klínového potoka. Zkouším fotit s nataženou rukou, ve které držím stativ s foťákem, abych udělal záběr vodopádku ze středu potoka, ale nějak se mi nedaří. Takže stavím stativ dvěma nohama do vody a jednou na šutr a pořizuju aspoň tenhle snímek. Janča mě u toho se zájmem fotí mobilem.
S ještě větším zájmem a možná s trošku škodolibým úsměvem na tváři fotí, jak se snažím chvílema dost neúspěšně vydrápat nahoru na cestu. Dvakrát jsem se zabořil až po prsa do sněhu, protože pod jeho půlmetrovou vrstvou byla metrová vzduchová kapsa. „Ty mě natáčíš?“ „Ne, fotím. Do příběhu bys asi video nedostal.“
Kdo má zájem, může se mrknout na její reportáž z mého trápení. Kdo nemá, přeskočí, o nic nepřijde. Jen Janče možná bude trošku líto, že se tak snažila a nikdo to neuvidí.
Po několika stech metrech sundávám znovu batoh a z něj stativ. Fotím pravý přítok Klínového potoka na dlouhý čas, aby se voda trochu rozmazala. Při psaní textu jsem přemýšlel, jestli je ten přítok pravý nebo levý. Zjistil jsem, že přítok je pravý tehdy, když hledíte po proudu hlavního toku a jeho přítok je po vaší pravé ruce. Člověk se furt učí, někdy i víckrát to samý. Tohle už jsme se možná učili na základce v Zeměpise, ale já to zapomněl.
No a za zády slyším, jak se Janča během mého focení baví s nějakýma pěšákama, co nás dohonili. Aspoň si chudák krátí čas, když na mě musí čekat.
„Tě tím focením furt zdržuju, co?“ „Ne, vůbec. Nemáme kam spěchat. Jsem ráda, že to fotíš a pak o tom i píšeš.“
Skrz větve zkouším fotit lávku, přes kterou vede pěšina podél Jehněčího potoka, dalšího pravého přítoku toho našeho Klínového potoka. Lávku fotím ale hlavně kvůli té sněhové nadílce na ní, je tam odhadem minimálně sedmdesát čísel sněhu, v létě se chodí po těch trámech.
Už zase zouvám skialpy a slejzám k vodě. Čím dál víc ve mně narůstá pocit, že sem musím v létě ještě jednou. A třeba si nafotit jen tenhle potok. Strašně se mi líbí, ale chce to kolem zeleň a nemít na nohách lyže.
Pošesté křížíme cestu Klínového potoka, otáčím se a cvakám cestu, odkud jsme přišli. To zábradlí po stranách má, myslím si, minimálně metr na výšku.
„Koukej na ty ohromný čepice, není to krása?“ „Jo je, ale zelenej mech je fotogeničtější.“ Ale stejně je to zázrak, jak je možný, že je na tom šutru tolik sněhu.
Zase jsme popošli kus dál a zase jsem u potoka. Tentokrát mám výhled na celý vodopádek. Snažím se jít co nejníž, aby byla na fotce i hladina. Na zasněžených kamenech lízt v přezkáčích je docela sranda. „Takže příště s sebou bereme i cepíny a mačky,“ žertuje Janča. „Ne, příště bereme plavky. Půjdem sem totiž v létě a celý si to tu prolezu.“ Další fotka se dala vyfotit jen z cesty, nebylo kudy slézt. V létě fakt půjdu korytem furt.
Ani kvůli téhle ledové kráse jsem lyže nesundával, jen jsem se hodně ohnul v pase, abych položil foťák skoro na sníh.
Došli jsme až k nejznámějšímu, největšímu a nejfotografovanějšímu vodopádu Klínového potoka. Viděl jsem na netu pár hodně povedených fotek. A, světe div se, všechny byly bez sněhu. Posouvám se víc a víc doprava a Janča se mi snaží utéct ze záběru. „Nech tam špičku, já ji chci na fotce. Pak udělám třeba ještě jednu fotku bez lyže.“ „Tak jo, zadarmo uděláme reklamu český firmě, lyže LUSTi jsou totiž ze Žacléře“ směje se Janča.
Takže tohle je druhá fotka bez lyže. „Škoda, že nemůžu slízt dolů,“ komentuju zpoza foťáku výsledek mýho snažení o slušnej záběr. „Slízt to půjde, ale už nevylezeš,“ Janča na to, když zkoumá cestu dolů s velkým převisem sněhu na dost krkolomných a vysokých kamenných schodech.
Po chvilce kochání se a blbnutí s foťákem pokračujeme dál. „Tak kudy? Doleva nebo doprava?“ ptám se. Janča to zkouší vlevo a něco odpovídá směrem dopředu. Sice jí nerozumím, ale jdu za ní, má odhad a zkušenosti a nenadává, takže to bude asi OK. V půlce pod smrčkem sice trošku bojuje na strmém srázu, ale zvládá to bravurně. „To snad dám v pohodě taky,“ říkám si a pouštím se za ní, i když jsem zpočátku zvažoval, že to kamenitý místo vezmu zprava.
Jsem zase bez lyží a zase v korytě potoka. „Tak tahle fotka vodopádu se povedla asi nejvíc,“ hodnotím výsledek. Čas závěrky tak akorát, vodopádek vypadá dost dravě a je tam všechno: rychle proudící voda, šutry, led, diagonální kompozice, prostě paráda. Původně jsem to fotil od hladiny, ale to mi chyběla ta horní část potoka, co přivádí oko do vodopádu. Tak jsem vytáhl nohy stativu a fotím to trošku z výšky. Po celkovým záběru jsem ještě zkusil detail, i ten mi přišel zajímavej.
Na tomhle mostku se odpojujeme od Klínového potoka a budeme stoupat do celkem strmého svahu na úbočí kopce Stoh. Než se tam ale vydáme, Janča říká: „Hele, já tě na tý lávce z druhýho konce cvaknu, jo?“ „Mám se vrátit na začátek?“ „Jo.“ Takže přetáčím nejdřív levou lyži, pak pravou, jedu zpátky a tam převracení ještě jednou zopakuju, vzpomněl jsem si u toho na výcvik otáčení na běžkách na lyžáku.
Tak mi Janča dělá několik záběrů, jak lezu přes mostek a pak dává mobil dolů a já se divím, proč nefotí. „Mám se vrátit?“ „Ne. Pojď sem.“ „Proč, je to na prd?“ „Ne, blokuješ paní.“ „Aha, já si vás nevšiml, promiňte.“ „V pohodě, to já se omlouvám, zkazila jsem vám fotku.“ „Ne, v pohodě.“ … nezkazila, naopak. Připadala mi celkem jako „kočka“, takže fotka utrpěla maximálně jen tím starým kořenem v popředí.
Vyrážíme vzhůru od potoka. Janča ukazuje cik-cak hůlkou na protější svah: „Tudy se klikatí oficiální skialpinistická trasa na Frízovky.“ Friesovy boudy (pozn. aut.) … to v závorce jsem vždycky chtěl někde použít, vždycky se mi totiž poznámky autorů v knížkách líbily.
Přicházíme na kraj paseky u chat Klášterka a Zvonička. „Jé, hele kousíček modrý oblohy. Ale je to tak nevýrazný, že to na fotce asi ani nebude vidět.“ „Tak tomu na počítači pomůžeš.“ No, musel jsem tomu trošku pomoct, na originální fotce bylo jen bílo, teda podle mýho mizernýho barvocitu jsem to tak viděl. Na druhý straně byl taky malinkej kousíček oblohy, tak jsem ho s radostí a nadějí na hezčí počasí cvaknul.
Opět vstupujeme do lesa. Začíná zatím nejprudší část stoupání. Mně začínají trochu bolet nohy a co je horší, začínám cítit otlak na vnitřní straně pravý nohy mezi patou a kotníkem. Už ve Strážném jsem si schválně nechal povolenější přeskáče, aby mě nesvíraly nohu a měl jsem větší pohodlí, ale to byla chyba. Noha mi v nich lítá a v jednom místě se odírá. Takže přeskáče teď dotahuju, aby se mi to ještě nezhoršilo.
„Tak teď jsme v nejprudším stoupání, pak už to bude pohoda,“ hlásí mi Janča. Otáčím se a cvakám, co jsme už vylezli. „Dáme pauzu, čaj nebo dojdem na Klínovku, kde jsme pauzu plánovali?“ „To dojdem, jestli seš v pohodě. Je to už asi jen něco málo přes kilák.“ „Jo jsem, na nohu se mrknu tam. Jdeme dál.“
Po pár stech metrech se před námi otevírají vlastně dnešní první rozhledy. „Támhle už je vidět Klínovka. Ten oranžovej barák.“
Zoomuju a trošku se pootáčím doleva. Tam vzadu napravo je Klínovka. Zezadu slyším, jak se Janča raduje: „Jé, mají tu pořád ty kravičky.“ „Kde je vidíš?“ „No tady přímo před náma je jedna.“ „Hmmm, já vidím prd. To je jedno, stejně je radši budu fotit potom z blízka.“ Klínovku si přitahuju ještě víc a mám pocit, že už jsme fakt u ní.
Než pojedeme dál, ještě se rozhlížíme kolem. Přímo nad námi nalevo je chata se zvláštním názvem Spisovatel. Většina chat v okolí, i tahle, sloužily historicky jako obydlí a hospodářství zde žijících obyvatel. V době největšího rozkvětu na téhle planině žilo několik desítek obyvatel a Klínové boudy byly samostatnou obcí s vlastním starostou. Obyvatelé byli především Němci.
Na pravé straně koukáme přes údolí Klínového potoka, se kterým jsme se před kilometrem a něco a dvě stě výškovými metry rozloučili. Na hřebeni je vidět štít a střecha Friesovy boudy. Necelých čtyři sta metrů pod ní je ještě penzion Andula, ale ten je mírně za hřebenem, a tak není odsud vidět. „Taky koukáš na ten vykácenej pruh nahoru?“ „Jo, koukám. Asi tamtudy táhli nahoru výkop s elektrikou.“ „Taky jsem si myslela, že to bude něco podobnýho.“
No a nakonec se díváme i za sebe. Jako první mi padne do oka chata Klášterka, pod kterou jsme dupali nahoru, ale z cesty ji neviděli. Komponuju ji s kopečkama za ní.
Stoupáme dál. Znovu se otáčíme a užíváme si pohled se do kraje. Už je vidět nejen chaty Klášterka a za ní Zvonička, ale celé Přední a Zadní Žalý.
Kousek víc vlevo mě zaujal horizont. Co to je za pyramidy? Na to se musím doma podívat. Zjistil jsem, že je to Kumburk a Bradlec. Dva kopečky, na kterých jsme byli loni na přelomu srpna a září na čundru.
Vystoupali jsme ještě výš. Fakt tu jsou kravičky, o kterých Janča mluvila. Dokonce jsou tu i telátka. Jedno je vidět vpravo vzadu.
Snažím se nafotit nějaký detaily se smrkovým porostem v pozadí. Janča se mě ptá: „Jak se volá na krávu, aby otočila hlavu?“ „Myslím, že na tuhle můžeš volat, jak chceš, ale ta nás všechny ignoruje.“
Až, když jsme popošli kousek dál, otočila hlavu a já jí mohl cvaknout tu krásnou dlouhou ofinu. Ta ležící je taky boží a má ofinu snad ještě delší. Jsme ve výšce 1200 metrů nad mořem. Podle informací je to nejvýš položený kravín v Česku. Opravuju, ne kravín, ale horský ranč. A prý hospodaří na loukách až do výšky 1350 m.n.m., což je nejvyšší bod louky nad Klínovkou, které ranč patří.
Už tam budem. Míjíme starej vozík, kterej jsem viděl na tom samým místě na Panoramě z loňska. Asi se už dlouho nepoužívá.
To je on, náš první cíl. Hurá, jsme tu. Nejdřív přemýšlíme, jestli si jen u boudy nedat naši svačinu a jít dál. Ale ukecávám Janču a jdeme na chvíli do tepla. Líbí se mi to červený „káčko“. Tahle velká červená písmena a symboly ke Krkonoším už víc jak sto let patří. Říká se jim němé značky nebo taky muttichovky, jsou vyrobené z plechu. Používají se v kombinaci s tyčovým značením. Míří směrem na významné horské boudy, vrcholy, sídla a další místa. Celkem 31 objektů v Krkonoších má vlastní červený symbol. Němé značky se používají od roku 1923 a vytvořil je Kamil Vladislav Muttich, akademický malíř a lyžař, zakladatel lyžařského spolku Himalaja v Mladé Boleslavi.
Vlezli jsme dovnitř. Je tu narváno. Když jsem se rozhlídnul, byly volný jen dvě místa hned na kraji. Naproti seděl mladý párek, tak jsem je oslovil, jestli tam nemají volno. Měli. Přisedáme a dáváme se do řeči. On povídá: „My už jsme se viděli.“ Já překvapeně: „Kde?“ „No dole u vodopádu, poznal jsem vás podle zrcadlovky, tu moc lidí už dneska nenosí.“ „Nojo, to je fakt. Já bych vás bez kulicha a slečnu bez brýlí nepoznal.“ „Já bych vás bez brýlí taky nepoznala, směje se jeho přítelkyně.“ Nepřijeli z daleka, z Roztok u Jilemnice. „Já mám v Kruhu u Roztok příbuzenstvo – známý krkonošský příjmení, Bucharovi,“ poukazuju na to, jak je svět malej.
Přichází obsluha my si objednáváme kulajdu. „Jsem zvědavá jaká bude. Když jsem si tady před lety dávala s kamarádkou gulášovku, byla hnusná.“ Sousedi před chvílí dojedli právě tu gulášovku a prý byla výborná. Asi se změnil kuchař, protože i ta kulajda je vynikající. Zmizela ve mně fakt rychle. „Vždyť je horká, jak jsi to tak rychle snědl?“ ptá se Janča. „No, mám plechovou hubu. Nejspíš geny po mámě,“ směju se.
Máme snědeno. Sousedi si ještě dávají kafíčko a palačinky se šlehačkou, tak se loučíme a jdeme platit. Ještě, že už s sebou pořád nosím hotovost, karty na Klínovce neberou. Janča s návštěvou téhle chaty po předchozí špatné zkušenosti nepočítala, tak prachy nemá a povídá: „Já ti to pak dole ve městě vrátím.“ „Neblbni, zvu tě.“ Vylezli jsme na mráz, nasadili lyže a kousek za chatou povídám: „Nedáme ten čaj, ať ho nevezeme zase dolů?“ „Tak jo.“ Vyndávám termosku a koukáme se u cucání horkýho čaje po okolí. A taky na nebe. Konečně je vidět i opravdu modrý kus nebe.
„Jé, hele, koukej. Támhle vzadu slunce už svítí na sníh, snad tady bude za chvíli taky.“ „A támhle o kousek níž, jsou taky vidět stíny stromů.“
„Tak kudy dál?“ „Potřebujeme se dostat támhle doleva nahoru. Takže je to jedno. Buď můžeme jít mírnou trasu rovně a pak doleva nebo prudší rovnou doleva.“ „Tak jdeme tou kratší a prudší,“ rozhoduju.
Míjíme asi nejvyhledávanější útulnu v Krkonoších, možná v celé naší republice. Jmenuje se Atuln a je na místě bývalé Klínovky, která v roce 1970 vyhořela. Ještě v roce 2021 vedle téhle útulny stála jedna nižší, původní. Tahle nová má celou prosklenou přední stěnu a už brzo odpoledne bývá obsazená těmi, co tu chtějí strávit noc a fotit si západ slunce a ráno případně na druhou stranu fotit i východ. Teď je něco málo po jedné hodině a už se tam někdo válí ve spacáku. „Nechápu, co tam až do večera dělají …,“ uvažuju nahlas.
Kousek od útulny u rozcestníku vydýcháváme námahu ze stoupání do kopce a opět se rozhlížíme. Po chvilce Janča povídá: „Nejsou támhle Trosky?“ „Sice nevidím do dálky tak dobře jako ty, ale mám dojem, že je taky vidím.“ To není zrovna blízko, na Mapách jsem naměřil vzdálenost přes 37 kilometrů.
Na úbočí vpravo od nás vykukují vrcholky podle mě hor Vysoká pláň (1497 m) a Vysoké kolo (1509 m). Dole pod námi je potom vidět vršek Vlčího hřebene (1140 m), za ním je schovaná Rokytnice nad Jizerou.
Přehoupli jsme se přes výšku 1300 metrů nad mořem. Je tu spousta lidí. Odhadem polovina z nich jsou skialpinisti a druhá běžkaři. Malé procento tvoří pěšáci. Fotím celkové panorama na pravé straně, kde je uprostřed vidět, kam dosáhly paprsky sluníčka. Potom fotím rozhled i na na levé straně. Vím, že jsou lepší fotky detailů, než celkový pohled, ale stejně to fotím.
Právě díky detailním fotkám jsem si všiml pár kopců, u kterých bych chtěl vědět, co jsou zač. Třeba ten v oparu vzadu. „To je Ještěd, ne?“ říká Janča. „No mě se ptej …“ Měla pravdu holka jedna, jak jsem zjistil doma, a je od nás 48 kiláků daleko.
Dalším kopcem v pozadí, už líp viditelným je Kozákov. Tam jsem taky loni byl, když jsme šli ze Železného Brodu na Sedmihorky. Je to vždycky fajn pocit koukat na místa, kudy člověk v minulosti procházel.
Skrz mraky už se zase prodralo sluníčko. Tentokrát se jeho paprsky dostaly až na boudu Na Pláni. Až při prohlížení a zpracování téhle fotky na počítači jsem si všiml zajímavý špičky na horizontu. Nebudu předbíhat s vysvětlováním, ještě se k tomu časem dostaneme.
Míjíme smrky dvou tváří a stále koukám na horizont na ty útvary. Vypadá to jako skály. Sluníčko se blíží víc a víc a, když zoomuju, abych zjistil, co tam je, právě ten vrchol ozáří. Nejsou tam skály, ale hodně zachumelený stromy. Najednou se všechno kolem nás rozjasní, otáčím se a …
… už je sluníčko i tady. Byl to tak příjemnej zážitek, jako na minulým čundru. A vlastně taky v půli cesty. Rozhodl jsem se, že tohle bude titulka celýho příběhu, už když jsem to vyfotil.
Po chvíli kochání a nastavování tváře sluníčku jdeme dál. Ještě pořád stoupáme. Koukám před sebe a Janča upozorňuje: „Koukej, to je ale hluboká návěj. Jedu se tam podívat.“ „Tak jo, aspoň tě budu mít jako měřítko.“ Z díry na mě volá: „Pod tím smrkem by se dal v nouzi i vyhrabat bivak na přenocování.“
Na nebi se prosazuje čím dál víc modrá barva. Pohled na ozářené stromy je úplně jiný, než při podmračené obloze.
Vystoupali jsme mírným kopečkem až k ceduli ohraničující Klidové pásmo. Janča to komentuje: „Tady bydlí slepice, co nemá ráda skialpinisty, ale skútry, rolby a elektrocentrály jí prý nevadí. Když jsme byli jednou se synem na Výrovce, tak za ní byly přesně tyhle cedule a hned u nich hučela velká dieselová elektrocentrála. A taky se tu prohání rolby a skútry s línejma turistama, co chtějí selfíčko z nejvyšších partií.“
Nenecháme si kazit momentální prožitky a kocháme se okolím. Nádhera. Jinak se to popsat nedá. Kousek dál si klekám a fotím i vzpomínku na kdysi živý smrk. I to má své kouzlo.
„Tam je to klidové území tetřívka?“ ptám se Janči. „Jo, to je Zadní Planina (1423 m) a je to asi nejvyšší bod, co je vidět od nás z baráku. Ale čouhá jen kousíček.“ Slunce už zase někam zdrhá a my se noříme do stínu.
Po pár stech metrech se cesta začíná svažovat dolů. Janča jdoucí přede mnou se otáčí a říká: „Právě jsme dobyli nejvyšší bod tohohle putování. Jsme ve výšce přesně 1350 metrů nad mořem.“ Před námi už vidím spoustu lidí a taky nějakou stavbu.
Jelikož je tu takřka rovinka a jen nepatrný sklon dolů, nesundáváme ještě pásy a scházíme na další milník trasy, na nejvzdálenější bod. Už víte, proč se tahle naše akce jmenuje K bufetu a zpátky? „Ještě si kousíček zajdeme. Něco ti ukážu. A dáme si tam čaj.“
„Tý jo, to je výhled. Co to je za boudu?“ „Výrovka.“ „Já u ní kdysi v pravěku byl, ale nepamatuju se, že takhle vypadala. Pak ti ukážu fotky z toho zimního čundru, kdy jsme pod ní nocovali ve stanech, mám je na webovkách.“
„U bufetu vždycky strašně fouká a většinou není moc vidět do okolí. Teď je jako zázrakem bezvětří. Koukej, támhle nad těma stromama každej rok trénuje Horská služba. Je tam obvykle asi pět metrů sněhu. Cvičí tam lavinový psy. Mladí zvládají najít zavalenýho asi dva metry hluboko a staří zkušení i těch celých pět.“ Když jsem tu fotku ukazoval kamarádovi Michalovi, říká: „Jo to místo znám, to je Mapa republiky, tam vždycky leží sníh nejdýl z celejch Krkonoš, někdy až do půlky léta. Jednou jsme byli v létě na chatě Lesní bouda asi deset kiláků odsud a jeden chlap se s jiným vsadil, že přinese do večera sníh. Ostatní si klepali na hlavu, že je magor. On se sebral, odklusal a za pár hodin se vrátil i se sněhem.“
„Hmmm, vždyť jsem říkala, že je tu sice krásně, ale že uvidíme prd a dneska ty hřebeny vidět fakt nejsou. Tam v tom mraku je Sněžka.“
„Hele koukej, díra v mraku a je vidět kaplička, observatoř i poštovna,“ chlubím se se svou úspěšnou fotkou. „Teda ty máš fakt kliku. Jak ty to děláš?“ Ještě jsme chvíli čekali, jestli se to nezlepší – nezlepšilo, dopili jsme čaj a vrátili se na druhou stranu kousek za bufet.
Sundáváme lyže a z nich i tulení pásy, dál už to bude jen z kopce. Na chvilku se zase ukázalo sluníčko a tak cvakám iglú a na něm dvojčata, aspoň podle oblečení a velikosti postavy. „To iglú je tu každý rok,“ dostávám od Janči informaci.
Zapomněl jsem vyfotit samotný bufet, tak než Janča sundá a sbalí pásy, bruslím zpátky a cvakám. Prý tu dřív bývalo tolik sněhu, že byl do bufetu v zimě vyhrabaný tím sněhem tunel, aby se lidi dostali dovnitř a ven. Dneska je tu lidí fakt jak na Václaváku.
Jelikož se opět ukázalo sluníčko, zkouším ho hled vyfotit. Chci, aby bylo vidět to černo pod ním, snad se to povede. Myslím, že to vyšlo pěkně a přesně to vystihuje tu atmosféru.
Tak to bylo dneska asi naposled, co jsme sluníčko viděli. Vyrážíme směrem dolů. Je tu ale krásnej prašánek.
Sjeli jsme nad Dvorskou Boudu. „Ta je vidět od nás z terasy,“ chlubí se Janča. „A támhle nalevo od ní v údolí je někde náš domeček.“
Tak sluníčko zasvítilo na svah pod námi a já si hraju se zoomem a cvakám detaily z panoramat. Za tímhle hřebenem by měl být Černý Důl.
O kousek dál Janča sjíždí k jedné chatě, je tu prý hezký výhled. A je. Nad horizontem začíná nebe oranžovět. Pokračujeme ve sjezdu. Tady to krásně pojede, je to hezky z kopečka.
Přijíždíme na další volné prostranství, tohle jsou Zadní Rennerovky. Je tu celkem pět chat či chalup. Ale odsud jsou vidět jen dvě.
Mezi tmavýma mrakama mě zaujal tenhle zvláštní bílej mrak. Tak sjíždím o kousíček níž, abych ho dal do kompozice se smrkem samotářem.
Sjíždíme ještě asi o půl kiláku níž a Janča zastavuje. „Odsud je poprvé vidět Černá hora, ale vršek je většinou taky v mraku jako Sněžka.“ „Koukej, teď na chvilinku není,“ raduju se a hned zoomuju a cvakám vysílač. „Teda ty máš fakt kliku, to je neskutečný.“ Fotím Zadní Rennerovky ještě jednou, tentokrát s osvětlenou částí lesa za nimi a pokračujeme v cestě.
Koukám doleva jestli se ještě neukáže celá Černá hora. Brzdím a otáčím se špičkama proti kopci. Setrvačností sjíždím pozadu z kopce. Patky se mi zasekávají o hroudy od rolby. Házím neskutečnou tlamu, teda spíš záda přímo na batoh. Chvilinku po dopadu mě něco tvrdýho a těžkýho švihne přímo do ksichtu. V první vteřině myslím, že je to vypnutá lyže. Není. Je to foťák, co jsem měl cvaknutý na prsáku. To kilo a půl mě trefilo přímo do nosu a do brady. Kontroluju nos, zlomenej není. „Neteče mi z brady krev? To byla prda.“ „Máš tam jen malinkou červenou čárku.“ „Tak to je fajn,“ zvedám se a koukám zase přes údolí. Škoda, že Janča má nějakej zamrzlej mobil, mohla mě zvěčnit, jako já ji minule. „Někdy mraky tečou tak, že kopírují vrcholek Černý hory, to by byl krásnej časosběr,“ konstatuje, když se se mnou kouká stejným směrem.
Sjíždíme k lesu. „Ty máš rád ty sakrální stavby, tady je jeden křížek hned u cesty.“ Koukám, že je s jednorukým Ježíšem. O tyhle památky se asi moc nikdo nestará.
Sem tam se prostor mezi stromama rozšíří a my sjíždíme z cesty a užíváme si prašánek na louce.
Za jízdy zkouším fotit i ve vyšší rychlosti a na hrbolatý cestě zničený rolbama, ale foťák mi před obličejem lítá nahoru a dolů. Tahle fotka ještě jde, ale ta další, kde jsem se snažil Janču cvaknout ve slalomovým obloučku, je rozmazaná, škoda.
Lesem jsme sjeli až na Přední Rennerovky. Černá hora je vidět celá i se skoro celým vysílačem. Barví se do oranžova. „Vzpomněl jsem si na dětství. Když jsem šel jednou v zimě pěšky ze školy asi z odpoledního vyučování, smrákalo se. Koukal jsem na Černou horu a ta byla zasněžená ještě víc než teď a to zapadající slunce ji celou zbarvilo do růžova. Byla to fakt sytá růžová, bylo to tak hustý, že jsem si tuhle vzpomínku uchoval až do dneška před očima.“ „Tak to je moc pěknej příběh. Teď budeme sjíždět celkem rychle a pak bude ostrá levá, dávej pozor, kam zatáčím, abys zase nebyl na zemi.“ „Ha – ha, srandičky.“
Ostrá levá byla v klidu, pak byla ještě jedna pravotočivá, skoro vracečka, tu jsme taky krásně odšlapali a sjeli až na Husí boudy. Tady nás čekal krásnej oranžovej pruh nad horizontem značící to, že západ slunce už nebude daleko. „Vidíš ty pruhy světla napravo?“ „Jo vidím a fotím. Snad to bude na fotce vidět, jsou dost slabý.“
Ve směru cesty vidíme mezi stromama zvláštní dvojici kopců. „To je snad Ralsko?“ konstatuje Janča „Jo, to bude Ralsko,“ potvrzuju … doma jsem na to koukal pořádně, není to Ralsko, těsně vedle, je to Bezděz. A se svou vzdáleností skoro 68 kilometrů se tak stává naším dnešním nejdále pozorovaným a rozeznaným objektem. Pak koukáme malinko víc vlevo na další kopec. „Co je tohle?“ „Nevím, mám na displeji jen rozmazanou šmouhu na špičce kopce.“ … znovu jsem to doma zkoumal, je to Vyskeř, nejspíš.
V poklidu sjíždíme po posledním úseku úbočí Světlého vrchu (1314 m), tak se totiž celý ten kopec, co na něm od Rennerovek sklouzáváme dolů. Tentokrát je fotka v pohodě, protože mi pod lyžema nic nedrnčí.
Za lesem se znovu otvírají horský louky s chalupama. Ty chalupy mi připadají povědomý. Nojo, tady jsem byl někdy v minulosti v rámci našeho bláznivýho triatlonu Harta Cup. Jsou to Hříběčky, neboli Hříběcí boudy. Přijíždíme a zastavujeme přímo před tu hlavní Hříběcí boudou. „Už pár let byla na prodej, kdoví, jestli ji někdo koupil,“ povídá Janča a pokračuje v informacích: „Tady je sníh snad po deseti letech. Vždycky byla cesta vytátá a musela jsem odsud jít přes kilák na parkoviště pěšky. Dneska tam sjedeme asi na lyžích.“
„Chceš se mrknout do lomu? Tady je průhled,“ Janča zastavuje na cestě a ukazuje mi vydupanou pěšinu přes příkop. Pěšina míří mezi stromy. Zouvám lyže a jdu se tam podívat.
Pak sjíždíme o kousek níž po cestě a odbočujeme z ní. Po tvrdý krustě sněhu vjíždíme přímo do prostoru lomu, až k jeho hraně. „Tady to bude vidět líp. V létě sem hasiči vozili vodu, prý jsou tu mloci. Vždycky, když jsem tu, jdu se támhle vlevo podívat na dno na jezírka. Ale nikdy jsem tam žádnýho nenašla.“
Po návštěvě lomu už jen asi sto metrů bruslíme do mírnýho stometrovýho kopečka a sjíždíme až skoro k autu.
Na parkovišti vyndávám z batohu svačinu, co Janča připravila. Je v pixle, která je celá rozmlácená. Nojo, já spadnul při tý tlamě přímo na ní. Co se dá dělat. Shltnem svačinu, trochu popijeme čaj a mizíme ze Strážného pryč. Tím naše dnešní dobrodružství končí.
Na tohle dobrodružství na skialpech budu ale ještě dlouho vzpomínat. Fyzicky mi ho připomínalo moje celý tělo, je bolavý ještě tři dny po akci. Poslední den odeznívá jak bolavá brada od rány foťákem a puchejř na patě, tak i kupodivu namožený břišáky – holt nezvyklý pohyby a první skutečná ochutnávka toho, co znamenají skialpy.
A na závěr mapa našeho ski výšlapu.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
