SKI Alpy
10. prosinec 2024
Nebojte, tenhle příběh nebude nudný popis mého lyžování na sjezdovce v Alpách. Ani freeride na otevřených pláních v Rakousku, Itálii nebo ve Francii. Ale líbila se mi ta slovní hříčka a tak jsem ji použil do názvu včetně kombinace velkých a malých písmen. Takže, o co vlastně jde? Poprvé v životě, ve svých padesáti, stojím na skialpech a to v Krkonoších.
Čím víc se blížila zima, tím častěji si do mě Janča rýpla, že mě vezme na skialpy. Já jí na oko oponoval, že se mě chce asi zbavit a zničit mě při tomhle způsobu pohybu po horách. Navíc mě její syn s ironickým úsměvem na tváři několikrát varoval, že je to s Jančou fakt extrémní zážitek, že skialpy už nikdy víc nechce vidět … Kecal, už se určitě těší, až s mamkou zase vyrazí.
Když jsme se s Jančou domlouvali, co tenhle den podnikneme, překvapil jsem jí svým návrhem: „Tak pojedem na skialpy.“ „To jako myslíš vážně?“ „Jo, smrtelně. Jdu do toho.“ „Tak jo, vymyslím trasu.“
Syn Janči, Šíma, mi půjčil svou výbavu včetně přeskáčů, brýlí a helmy a dal mi taky základní instrukce, jak na lyže navlíknout tulení pásy, jak nastavit vázání pro chůzi a sjezd, na co si dát pozor a podobně. Taky se mi smál, že jsem dobrovolně „strčil hlavu do oprátky“. Nicméně, jsem se nenechal odradit a vyrážíme …
Vyrážíme opět, jako minule, směr Špindl. Jak se rozhlížím z okna auta, nepřipadá mi to, že by mělo být dostatek sněhu na lyžování.
Blížíme se do pověstné prudké zatáčky nazývané Studené koleno. Už tu byla v minulosti spousta nehod, protože na rozdíl od zbytku cesty z Vrchlabí je tohle místo pověstné tím, že je tu daleko chladněji než jinde a navíc je tahle zatáčka asi nejprudší z celé trasy do Špindlu. Janča ji ale projela v pohodě.
Až po centrum Špindlu je asfaltka jen mokrá, ale tady nahoře u lávky je sníh všude. Mimochodem, jsem se dočetl, že: Dřevěná krytá lávka z roku 2010 svými hlavními prvky zajímavě propojuje novodobé obloukové nosníky s historickým mostem zastřešeným sedlovou střechou.
Úspěšně jsme dojeli až na parkoviště u lanovky na Medvědín. Vyndáváme lyže z auta a připínáme na ně hůlky.
Taky se přezouváme z kecek do přeskáčů. Sice odsud ještě na lyžích nepojedem, ale pěšky půjdem jen kousek.
Jdeme totiž na nedalekou autobusovou zastávku. Nebudeme vyrážet ze Špindlu, ale necháme se autobusem odvézt na Špindlerovku. Janča totiž nechce pokazit můj první zážitek tím, že ten brutální víc než čtyřkilometrový kopec nahoru budeme šlapat na lyžích. Rozumná holka.
„Dej mi foťák, já tě cvaknu, ať seš na fotkách i ty.“ „No, jak myslíš. Já je nakonec třeba stejně smažu,“ směju se její snaze o to, abych měl i já nějaký fotky z výletu.
Přitáhl jsem si sjezdovku Svatý Petr a koukám, že je pár nadšenců už na svahu. Pro nás je ale důležitější to nahoře, ta nízká oblačnost. Do téhle výšky nás totiž autobus vyveze. No, jsme na to zvědaví, jak to bude vypadat na Špindlerovce.
Janču napadlo, navlíknout si tulení pásy už tady, abysme to nahoře v případným větru a chumelení nemuseli absolvovat.
Nandání pásů je docela brnkačka. „Musíš je nasazovat od patky.“ „Já vím, Šíma mi to vysvětlil důkladně. Je dobrej učitel.“
Sedáme do busu, Janča chytá do rukou oboje lyže: „Já je podržím a ty můžeš klidně fotit.“ Já si s hrůzou uvědomuju, že jsem foťák nechal u zastávky na popelnici. Nejsem zvyklý totiž nosit v ruce nějaký věci, jen foťák. Mysl mi v tu chvíli říkala: „Máš plný ruce, takže máš všechno.“ Naštěstí řidič nikam ze zastávky neodjel a čekal, až bude moct podle řádu vyrazit. Tak jsem ho poprosil, jestli by mě nepustil ven, že tam mám foťák. No, byla by to drahá sranda a měli bysme po výletě a po zážitku. Uf, jedeme nahoru a já cvakám okolní krajinu, jak se míhá za okny.
Tady, o pár metrů výš, je už sněhu fakt dost. Ale řidič jede jakoby nic. Bus na sněhu sedí skvěle.
Z okýnka fotím první horský chalupy. V záběru mám i naši jedinou spolucestující. Jsme totiž v buse jen my tři a řidič.
Zasněžená krajina je prostě kouzelná. Každý roční období má svoje kouzlo, ale tohle je úplně něco jinýho než po zbytek roku. No, vlastně to tvrdím o každým ročním období, takže je to výjimečně krásný jako na jaře, v létě i na podzim.
„Tudy asi nepojedeme dolů, co?“ „No, to ne, pojedem úplně jinudy.“ „Tak já si to nafotím, tohle je moc hezká kaplička.“ Zjistil jsem o ní zase pár informací: V roce 2007 byla postavena z místního kamene kaplička, která byla zasvěcena sv. Františkovi z Assisi. Ve stěnách kapličky jsou umístěna vitrážová okna. Přední stěna věžičky je prosklená, aby bylo vidět na zvon sv. Anežky. Celou kapličku zakrývá šindelová střecha. „Tohle jsou ty nový apartmány, co jsme na ně koukali minule,“ hlásí mi Janča. „A tady je ta původně samostatná chata, než postavili Erlebašku a zbytek chat okolo.
Jsme na konečné. Tohle je budova, co sice patří ke Špindlerovce a v mapách je taky tak uváděná, ale jmenuje se Hotel Depandance. Odsud budeme vyrážet. Dependance je anglicky „závislost“, ale tohle má jedno písmenko jiný, takže to nebude ono. Možná je to ale znamení, že díky dnešnímu výletu na skialpech získám závislost, uvidíme. Už se moc těším.
„Běž si vyfotit pravou Špindlerovku, já zatím odnesu lyže k boudě,“ navrhuje Janča. „Tak jo.“ Po pár krocích si uvědomuju, že mi zase něco chybí. Nemám rukavice. Nahlížím skrz okno autobusu dovnitř, na místo, kde jsme seděli. Jo, jsou tu, hurá. Já si je totiž položil na sedačku a na ně dal potom batoh. Klepu na dveře autobusu, který naštěstí pojede až za chvíli. Říkám řidiči, že jsem si tam nechal rukavice. Asi mu musím připadat jako totální magor, aspoň já si tak připadám. Omlouvám se mu, beru rukavice a padám ven. Pak pokračuju blíž k chatě cvaknout detail vchodu. Míjím ještě zachumelenou rolbu a taky osamocenou Škodovku (aspoň myslím, že je to to, co si myslím) na parkovišti.
„Tak seš poprvý na skialpech, to se musí zvěčnit.“ „Když myslíš. Stejně budu vypadat jak pitomec. Nejsem fotogenickej typ.“
Vyrážíme do totálního mlíka. Ale má to svý kouzlo, je vidět jen to, co chceš, aby bylo vidět.
„Hele a budou tam ty nafoukaný vodorovný vrstvy sněhu na stromech?“ ptám se Janči. „To víš, že budou, ale asi ještě ne moc velký.“ Už u cesty vidím první soušky s tím, co jsem očekával.
Vždycky se mi strašně líbily ty ohnutý smrky pod tíhou sněhu na fotkách z hřebenů Krkonoš a tady jsou. I když nejsou v mlze nebo v mraku, kde právě jsme, moc vidět. Janča, jako správnej triplídr, jak s klukama říkáme vedoucímu výpravy, mě neomylně vede vpřed.
Pro někoho by to byla nudná krajina bez výhledů, kde není skoro nic vidět, ale já si to moc užívám. I tohle je pro mě dobrodružství.
Přešli jsme přes oblý vrchol hory Čihadlo (1213m), klesli dolů a čeká nás prudší stoupání. Zastavujeme se. „Teď si nastav vázání tak, abys měl pod patou zvýšenou podpěru,“ instruuje mě Janča. „Půjdeš skoro jako po rovině, nebudeš si tak namáhat kotníky a achillovky.“
Doháníme první lidi, běžkaře. Začíná ten kopec vzhůru, oni se trápí, ale my díky tulením pásům jdeme jako by se „nechumelilo“.
„Zde umrzl Bošek,“ směje se mi Janča, když klekám do sněhu a snažím se zachytit zachumelenej křížek.
Jsme na rozcestí, kde z naší červené odbočuje doprava téměř po rovině zelená. Poutač skoro nemůžu přečíst. Jo, je to Dvořákova bouda, ale tam nemíříme, budeme dál stoupat.
„Co to fotíš?“ „Klacek a smrk v pozadí, to na mobilu sice stejně asi nikdo neuvidí, až si budou lidi prohlížet tuhle fotku, ale mě se ten minimalismus fakt líbí.“
Zapomněl jsem napsat, že tahle trasa vede po Česko-Polský hranici, v tomhle místě ji opouštíme. Jsme téměř v nejvyšším bodě naší trasy, jsme v místě Hutniczy Grzbiet a česky je tohle rozcestí pojmenovaný „U Petrovy boudy – CZ/PL“.
Doháníme další běžkaře, běžkařky.
Kousek vedle polského je i český rozcestník. Ne, fakt tu fotku nemám nakřivo, koukněte na to zábradlí dole. Nevím, jak to někdo čistí, asi hůlkama, ale jsou vidět jen dvě cedulky. „Už je to jen kousíček, tam si dáme pauzu,“ hlásí můj vedoucí výpravy.
Dorazili jsme do cíle. Petrovy boudy, opět nechápu, proč množný číslo, když je tu jen jeden barák, takže je to prostě Petrovka. Náš nejvyšší bod trasy má výšku 1285 metrů nad mořem. Podařilo se mi vyfotit tu boudu bez lidí, Janča se mi vždycky snaží zdrhnout ze záběru, ale předtím jsem ji před boudou taky stihnul cvaknout. „Když si zula lyže, povídá: „Voni tu stály dvě stě let boudy tři, tahle je ta hlavní. Ale v jedenáctým roce všechny shořely a noví majitelé o pět let pozdějc postavili právě tuhle hlavní novou.“ A nejen ji …
… postavili tu i útulnu, kam my míříme. Tedy ne přímo do Petrovky. Všechno je tu totálně zachumelený, neumím si představit, jak mám takhle zapadaný vchodovky u baráku.
Uvnitř je útulno a živo. No, takhle to vypadá, když nekrytej foťák vezmete z kosy venku do teplý místnosti. A to jsem objektiv několikrát utíral, i těsně před záběrem. Další fotka už byla trošku lepší. „Mají tu kávovar, ráno bývá i něco sladkýho na zub, třeba koláč nebo kroasány. Taky tu jsou splachovací záchody, za chvíli se vrátím,“ nechává mě roztávat u stolu Janča.
Navrhovala mi, ať si dám kafe nebo čokoládu a některej ze zbylých kroasánů, že je vedle dobrovolná pokladnička. „Máme termosky s čajem, ty jsi dělala svačinu a brala Horalky, přece to s sebou nepotáhnem,“ oponuju. Při jídle se Janča dala do řeči s přísedícími a vyšlo z jejich hovoru zajímavý rozuzlení. Oni jsou z lesárny v Trauči a její neteř, co tam studuje a oni ji znají, tady bude na lyžáku s další grupou příští týden. Svět je fakt malej. Když opustili útulnu, zapsali jsme se pod ně do návštěvní knihy a vyrážíme dál.
Hlavní chatu míjíme shora a já si ji ještě fotím, než odsud zmizíme v „mlíku“. Taky jsem udělal ještě detail profilu čelní stěny od zaparkovaný rolby. Je to moc hezká chata. Prý ji postavili podle původních plánů a uvnitř taky vypadá stejně jako kdysi. Připadá mi, že je tu ještě menší viditelnost než na Špindlerovce.
Za chatou jsme sundali pásy a čeká nás pěknej sjezd. „Já kolem tebe projedu a ty mě vyfotíš při zatáčení, jo?“ No, vypadá to, jakobych spíš padal. Budu muset na stylu ještě zapracovat.
„Jé, hele sluníčko. Teda spíš světlý kolečko v mracích. Ale je tu.“ „Nojo, jsem si ho ani nevšimnul.“
Přijíždíme nad Moravskou boudu. Zkusil jsem ji zachytit i se sluníčkem, ale ono se skrz mrak prodírá dost zoufale, tak je to jen takovej světlejší flek, kterýmu jsem musel v počítači ještě pomoct, aby to vypadalo jako jsme to viděli my.
Ale daří se mu nasvítit trochu stromy nad námi, takže jsou malinko světlejší než mlha za nima. Tady je ještě jeden záběr. Projíždíme kolem boudy a já si fotím za jízdy její zachumelenej štít, abych věděl, co jsem to vlastně fotil za barák.
Od Moravský boudy zase klesáme dál. Kolem cesty jsou roztroušený sem tam němí svědci zimy. Vede nás jen tyčový značení stále níž a níž.
Cesta se začíná zužovat. Zkouším Janču fotit za jízdy, nechci, aby kvůli mě musela pořád zastavovat, když chci něco fotit, a jsme tak hezky rozjetý z kopečka.
Kvůli tomuhle jsem ale zastavit musel. To se nedalo nevyfotit. Zatím je to největší aspirant na titulku. Prostě nádhera a sluníčko, co zase na chvíli přepralo mraky, tomu dodává třešinku na dortu.
Sjíždíme z cesty a před námi je panenský sníh sjezdovky Davidových bud. Povrch je krásně tvrdej, rovnej a na něm skoro deset čísel prašanu. Nádhera. Máme ten kopec jen sami pro sebe.
Jsme nad Sedmidolím. Dáváme pauzu a kocháme se počínajícími výhledy.
Tak teď na nás zasvítilo sluníčko doopravdy. Janča už mi zase bere foťák a fotí tajtrdlíka na lyžích. Já ho beru zase zpátky a fotím vrchní boudy Sedmidolí bez rušivýho elementu.
Jak tak postáváme, projeli kolem nás další skialpinisti a jeden dokonce se psem. Jé, teď jsem si všimnul, že je dole nějaká povědomá kaplička. Jedem tam, nechávám jet Janču zase jako první.
Jo, je to ona. To je ta kaplička, co jsem minule fotil z protějšího kopce a podle ní poznal, co je to za chalupy.
No není to nádhera, když se ukáže kousek modrý oblohy?
Sjíždíme k Davidovkám, ale těsně nad nimi prudce odbočujeme doprava. „Mohli bysme sjet až dolů do Špindlu, je to tady furt z kopce. Ale chci ti ukázat jedno moc hezký údolí, tak si trošku zajedeme a taky to bude malinko do kopce, jestli chceš.“ Nebráním se. Vzadu trošku vykukuje Hromovka se sjezdovkami.
„Koukej, támhle je vidět vršek Medvědínu.“ „Nojo fakt, zkusím to přiblížit.“
Jsme před stoupáním, tak zase nasazujeme tulení pásy. Přímo v terénu je to nic moc, ale daří se. Vzpomněl jsem si, co mi říkal Šíma: „Bacha na jehličí, to z lepidla pásů nejde dolů.“ Naštěstí všude kolem je jen čistej sníh.
„Běž první, ať fotíš krajinu a ne jen furt mě.“ „Nojo, ale mě se ty fotky s tebou líbí víc než samotná krajina.“
Místama nám cestu skoro zahradily pod tíhou sněhu ohnutý břízy. Jinde i těžký smrkový větve, pod kterýma se musíme ohýbat.
Najednou vidíme v dálce zářit osluněný kopec. „Tak tam někde nahoře bysme teď byli , kdybys chtěl jít z Petrovky na ty Dívčí kameny.“ „No, ještě, že jsme tam nešli, bude tam asi pěkný vedro, tady je krásně,“ žertuju.
I před náma se začíná trhat oblačnost. Jedna učitelka v útulně na Petrovce nám říkala, že se to bude lepšit a zítra prý bude azúro a inverze. „Neumím si představit, jak tudy v zimě děti chodily do školy. Když byl třeba metr sněhu a neměl to kdo prošlápnout.“ „Jak tě tohle napadlo?“ „Vzpomněla jsem si, že se tahle stezka jmenuje Školní cesta.“ Pak chvíli diskutujeme o tom, že třeba děti do školy v zimě ze samot asi do školy nedocházely pravidelně, jestli vůbec.
Poprvé vidíme mezi stromama protější hřeben. Je to Zlatý návrší, Hančova a Pančavská louka. Úplně vpravo jsou lavinový svahy padající do Labskýho dolu. Zjistil jsem, že tomuhle hřebeni se říká odjakživa (před objevením Ameriky) Krkonoš a od ní jsou pojmenované celé hory. Ano, „od ní“ je správně, protože je to ta Krkonoš. Po pár desítkách metrů se nám otevřel celý a nezakrytý pohled ještě jednou.
„Vidíš ten sníh hnanej větrem nahoře? Tam musí teda fičet. Co to je za kopec?“ „Podle tvaru bych řekla, že je to Vysoký kolo.“
Na druhý straně vidíme dokonce i Přední Planinu se sjezdovkou a vlekem ze Svatýho Petra. A zase Medvědín.
Zlatý návrší mě pořád nutí zvedat foťák k oku a fotit ho. Tohle je jedna z mnoha fotek, ostatní jsem musel oželet, jinak by to tady bylo dost monotónní a nevěděl bych, co k tomu napsat.
Znovu se taky objevuje Vysoké kolo a pod ním chata u Brádlerových bud. Popolejzám na svah nad stezku a zkouším fotit ještě detail.
Nad námi se to pěkně protrhává. To je fakt radost, vidět dneska modro na obloze a přímo nad náma.
„Bacha tady opatrně, přes cestu protýká spousta potůčků.“ „Budu brzdit, neboj.“
„Koukej na tu krásnou lávku, tu jsem ti taky chtěla ukázat.“ „Ta je skvělá a přitom na tak málo frekventovaný trase. Můžeš se mi tam postavit, abych měl měřítko? Jo, super, ještě to zkusím na šířku a pak si vyberu.“
„Pojď sem, koukej na ty čepice sněhu.“ „Ty jsou teda parádní, ještě to zkusím cvaknout na druhou stranu proti proudu Medvědího potoka,“ nad ním totiž lávka stojí. A taky ty kaskádky, i když to bez stativu budu muset dát na krátkej čas a nebude to ono.“
Janča se nad lávkou ohlíží: „Koukej na tu ceduli.“ „Nojo, TK to je v tomhle značení zkratka pro Krkonošskej národní park.“ „No, myslela jsem spíš tu ceduli dole.“ Jdeme dál, docela stoupáme.
Rozhlížím se za sebe a okolo a najednou slyším hlas utlumený sněhem: „Doprdele!“ pak chvíle ticha a „Foť to!“ a smích Janči.
„Fotím. Chceš pomoct? Co se stalo?“ „Ne, jsem v pohodě, to zvládnu sama. Pod sněhem teče nejspíš voda a propadlo se to pode mnou.“ „Já jsem podvědomě tušil, že si dneska dám spíš na hubu já a ne ty. Ale už mám asi vybráno s tím foťákem a rukavicema.“
Opouštíme les a před námi tohle úžasný divadlo. Cáry mraků ozářený sluncem.
Zrovna, když jsem upravoval tuhle fotku, kouká mi přes rameno dcera a říká: „Tak tahle se mi moc líbí.“ „Proč?“ ptám se. „Protože je taková … čistá.“ Takže mám vítěze na titulku, dál už nemusím přemýšlet. „Děkuju.“
Fotím i z boku ozářenou Pančavskou louku. „Hele, není támhle vzadu nějaká stavba?“ špekuluju dřív, než vyberu kompozici a zazoomuju naplno. „Podle mě to je spíš skupina stromů.“ „No jasně, už to taky vidím.“
Jsme těsně nad Medvědí boudou. Ještě pořád jsme nad tisíci metrama nad mořem.
Nad Svatým Petrem se kupí mraky. Na ně dopadá krásný světlo odpoledního slunce. Tady je zatím jen rozptýlený světlo, který barví sníh lehounce do oranžova.
Dáváme přestávku a sundáváme tulení pásy. Sluníčko se chvílema snaží prokousat i sem.
„Medvědí bouda a Medvědín v jednom záběru, to musím vyfotit,“ napadá mě hned, jak si uvědomím souvislost. Prohlížím si i cestu před námi, jak je krásně urovnaná, vybavuju si, jak tomu říkají lyžaři – manžestr.
A v tom se to stalo. Vím, že mám možná jen pár vteřin. Honem nastavuju velkou clonu. Slunce! Nádhera! Naštěstí hned nezalezlo, tak fotím i chalupu na vedlejší louce. „Měl by sis vyfotit Medvědí boudu zespoda, odtamtud je nejhezčí.“ Nandáváme lyže a sjíždíme pod boudu.
No tak to je pecka! To je jako fotka z úplně jinýho dne. Slunce mi dovolilo jen jeden záběr a zase se schovalo. Ale to nevadí, mám fakt radost.
Otáčím se a ještě fotím pohled do údolí, kde leží Špindl. „Koukej na ten mrak za těma stromama, to je taky krásný,“ nabádá mě Janča.
Sjíždíme dolů a já ještě cvakám na rozloučenou tu osluněnou chaloupku.
Těsně nad lesem ale Janča zastavuje. „Proč jsi zastavila?“ „Otoč se.“ „Jak tě to napadlo se zastavit?“ „Nenapadlo, tenhle pohled s těma dvěma chaloupkama se mi totiž strašně líbil, když jsem tu byla minule.“ „Tak to je fakt paráda. Víš, co je boží? Jak je ozářenej sluncem jen ten hřbet a vrchol Vysokýho kola.“
Pokochali jsme se a noříme se do lesa. Už zase mám pocit tady ve stínu, jakoby už byl večer. Koukám na hodinky a je teprve něco po jedný hodině. Zkouším štěstí a nezastavuju, jen plužím. Snad fotka vyjde, a když ne, nevadí. Ještě fotím v detailu mraky nad námi i před námi.
Cesta je prudší, takže si dosyta na necelém kilometru užíváme slalom.
Janča se mi přiznala, že ji už docela bolí nohy. Po delší době nezvyklý pohyb, nezvyklý držení těla, nový boty. Pro mě je to všechno nový, takže „bolest“, spíš namožený části těla si uvědomuju, až když mi to řekla o sobě. Jsem zvyklý chodit trochu se špičkama od sebe, tady musím mít chodidla rovnoběžně a z kopce dokonce při plužení špičkama k sobě. Proto cítím šlachy, co vedou od kyčlí šikmo dolů do středu stehen nebo jak to nejlíp popsat. Tady jsme ale už v závěru Medvědího dolu před mostem přes Medvědí potok, se kterým se už dneska loučíme.
Otáčím se směrem do kopce, ze kterého jsme přijeli. Janča se už zase klidí stranou, abych ji náhodou nevyfotil. Ona si ještě furt myslí, že mi v záběru překáží. Konec kochání, jede se dál.
Hned za mostem ji nechávám ujet a vracím se asi pět metrů zpátky, do očí mě totiž praštilo tohle krásný světelný divadlo, který jsem přejel.
„Koukej, támhle tudy jsme jeli na Špindlerovku.“ „A mohli jsme tamtudy sjet i dolů, kdybysme byli o čtvrt hodiny rychlejší, teď musíme pěšky,“ posmutněle konstatuju s pohledem na projíždějícího sypače rozhazujícího kamennou drť. „Neboj, znám tady zkratku, ale dávej pozor na holý místa.“ OK, nevím, jak to myslela, ale následuju jí z prudšího břehu padajícího ze silnice.
No tak už je mi to jasný. Sem tam jsou odtátý fleky a taky tady čouhají kameny. Snad Šímovi nezničím skluznice.
Proboha, kudy mě to ta holka zase táhne? Aha, na stezce je flek, co se nedá nikudy překročit. „Tady v mladý bučině máme my malí výhodu, co?“ žertuje Janča a pak už zase mizí někde vpředu.
Přijíždíme k Dívčím lávkám a k hospodě Myslivna. To je pecka, sluníčko. Honem z cesty do prašanu, během chůze přenastavit foťák, kompozice a cvak! Je to tam. Janča na mě čeká pod hospodou. Když jsme pak přešli na most, co je vidět vzadu, povídám: „Víš, že si tu hospodu vůbec nevybavuju? Byla tady vůbec?“ Janča se na mě nechápavě kouká, ale já tu stavbu minule vůbec nevnímal a soustředil se asi jen na focení vody.
Už jsme u Labe. Tady jsem minule při chůzi opačným směrem fotil tu abstraktní fotku padající vody z umělý kaskády. Teď jsme nad ní a já fotím řeku mířící do Špindlu.
Na cestě už je spousta procházkářů, paní s kočárkem a taky dvě babičky. Ty objíždím obloukem a zdravím je. Najednou z ničeho nic kousek před nima prudce brzdím, všiml jsem si totiž těchhle skalek. Cvak a zase bruslím dál.
Jsme skoro v cíli. Nástupní stanice lanovky. Na fotce jsem si všiml těch zelených písmen. To slovo není celý, ale okamžitě mě napadlo jméno Kopčem. „Co kluk z pravěku dělá na Medvědíně?“ směju se v duchu.
Tak a tohle už je úplný finále. Od stanice lanovky jsme dojeli na most a přes parkoviště už jdeme radši pěšky. Závěr dne bude jak malovaný. I nám namaloval úsměv na tvářích, nejen že svítí sluníčko, ale parkoviště je i tentokrát zdarma, i když jsme si z automatu při příjezdu s pomocí obsluhy brali lístek.
Neuvěřitelný! Tohle dobrodružství se jinak popsat jedním slovem nedá. Moc ti děkuju, že jsi to takhle vymyslela a že jsi se mnou byla právě ty Jančo. Hodně záleží na první zkušenosti, jaká je. Pak si člověk v sobě nese dál ten první pocit, když jakoukoli činnost bude opakovat. Takže můžu s klidným svědomím říct, že jsem na skialpech nebyl naposled. Je to jako zimní čundr a lyžování najednou, obojí miluju.
Než jsem tenhle příběh prezentoval veřejně, poslal jsem ho Janče k přečtení a objektivní kritice. Napsala mi k tomu něco, co mě fakt potěšilo: „Budu se opakovat, ale je velká škoda, že nechceš psát knížku. Příběhy se krásně čtou, je to i zábava a fotky jsou třešinkou na dortu. Jo a tenhle výlet byl skoro kompletní přehlídkou počasí, které můžeš zažít na horách.“ Jelikož mi o tom, že bych měl napsat knížku, neříkala poprvé a navíc nebyla sama, čím dál tím víc mě nahlodává myšlenka, že možná jednou bude někdy v budoucnu i tenhle příběh na papíře … uvidíme.
A samozřejmě mapa trasy:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši, jsou tady jen 3 hvězdičky a doplnit podle přání na 5 se mi už nepovedlo. Ta barva bílá a šedá krásně rozšiřuje barevnost Tvých reportáží, o kterých jsem Ti myslím také doporučoval z nich vytvořit knihu. Mám stejný názor, že na každém okamžiku každého období je něco krásného, pokud to neponičí hloupý člověk. Umíš se… Číst vice »
Ahoj Pepo, stránky mě trošku neposlouchají :-), opravil jsem to.
Právě i tebe jsem myslel těmi dalšími lidmi, co mi radí vydat knížku.
Opět ti moc děkuju a těším se na tvou „reportáž“ od jihočeských rybníků příští rok.
Ať se ti daří a přeju pevný zdraví.
Bošku děkuji. Snad se podaří a ať máme tu správnou pohodu a energii, aby nás život stále bavil.