Severně od Trauče – den druhý
celá akce 9. a 10. říjen 2024
Jak jste už jistě včera poznali, nespali jsme tentokrát pod širákem ani pod celtou venku. Důvod byl prozaický, venku už je v noci a hlavně poránu fakt kosa. Když jsem si v teple pokoje uvědomil, že bych teď v mínusových teplotách měl něco dělat, trošku jsem se oklepal. Jsem na to sice zvyklý, ale tohle je fakt fajn způsob, jak začít v zimě nový den.
PS: některý fotky jsou opět schovaný v textu (zeleně a tučně)
Vstáváme brzo, i dneska máme v plánu pořádnou porci kilometrů. Sluníčko se vstávat teprve chystá.
Dneska to mám s kompletním servisem, nemusím vůbec nic. Jen popřát dobrou chuť a začít snídat.
A po snídani už je sluníčko tady. Venku to vypadá moc hezky.
Jdeme kousek po hlavní silnici Žacléře a Janča mi ukazuje na domek pod stání: „Koukej na tu krásnou roubenku a na ty detaily. Třeba ten větrník na komínu.“ „Hmmm, paráda, ještě, že je natočenej správným směrem, to cvaknu.“
Mezi domkama se občas objeví mezera s průhledem na kopečky, kam až jsme včera nedošli a ani neměli v plánu dojít. To už je Polsko. Taky fotím část dominantního hřebenu na české straně, kdy jsme byli.
Z louky nad Žacléřem na kopci Horní les už je vidět panorama celý.
Všude, kam nedosáhlo ještě sluníčko, se krásně třpytí jinovatka. Jako třeba tady na tom kontryhelu.
Jak je u mě zvykem, každý den začíná cesta do kopce. A tady není zrovna nejmírnější, na tři sta metrech jich nastoupáme skoro osmdesát.
Cestu lemují krásný buky. Většina z nich stojí.
Proč to říkám? Protože jich taky dost leží. Proto je taky tahle cesta oficiálně na mapách.cz uzavřená. „Schválně si k těm kořenům stoupni, ať je vidět jak to je obrovský,“ nabádám Janču.
Jsme skoro na rozcestí U Bílého kříže. Janča študuje, kudy dál, jestli po zelené nebo lesní cestou.
Tak už jsme na rozcestí. Přemýšlíme, jestli to torzo Ježíše byl záměr, nekvalitní výroba nebo vandalizmus. Pod Ježíšem jsou moc hezky vytesaní andělíčci.
Místy z lesa vidíme ven na Polsko. Stejně jako včera fotím kopec se dvěma vysílači. Teď už vím, co to je, je to hora Zadzierna. Je asi čtyři kiláky za hranicema a od nás přes osm.
Nad hlavami nám přistane nějaký pták, stíhám ho na tu dálku vyfotit, než zase odletí. Ukazuju Janče displej: „Tohle není drozd, co to je?“ „No to je ořešák, koukej, zrovna má v zobáku lískáč.“ „Týjo, tak to mám další úlovek, já ho naposled viděl jako kluk u našich. Paráda.“ Taky jsme mu říkali doma ořešák, ale jmenuje se správně Ořešník kropenatý.
Došli jsme až ke křížku, který ani na mapách.cz není. Kdoví, co se tu stalo. Ale kříž je moc pěkný. „Asi měl za kamaráda moc šikovnýho kováře.“
Cesta nás vede moc hezkou bučinou, kde vrhá slunce krásný dlouhý ranní stíny. Teprve při pohledu vzhůru je vidět, jak jsou ty stromy vysoký.
Došli jsme až na kraj lesa a už z dálky koukám na tuhle krásnou chaloupku. Vzadu a níž je vidět další. A o kousek dál je zase větší chata – Turistická bouda Hubertus.
Čeká nás další stoupání. Je vidět, že jsme fakt na horách, mají tu totiž tyčový značení.
Vždycky se mi líbili samotáři nebo ostrůvky stromů na pastvinách, tady jich je spousta. „Vidíš u těch stromů ty kopečky? To asi na loukách sbírali kameny a nosili je na hromady. A chytila se tam semínka.“ „No v Anglii jsou pečlivější, tam staví zídky,“ vybavil jsem si animovaný seriál Pošťák Pat, na který jsem kdysi koukal a děckama. Na druhé straně cesty je posezení u křížku s krásným výhledem do kraje.
Za posezením je pás stromů a mezi nima souška. „Tu musím cvaknout a poslat sestřence.“ „Proč zrovna soušku?“ „Pamatuju, jak v Krušných horách na čundru Keson fotil soušku a říkal, že se Hance líbí a že jí tu fotku pošle.“
Vystoupali jsme až na plošinu, co z dálky vypadala jako základy po nějaký chalupě, ale je to rovná čtvercová plocha vyskládaná z panelů. Takže asi přistávací plocha pro záchranářský vrtulník. Je odsud moc krásnej výhled. Zkusil jsem ještě cvaknout celkový panorama a taky nějaký ten detail.
Už jsme skoro u lesa, znovu se otáčíme. „Ta mlha v údolích je prostě boží.“
Než se opět vnoříme do lesa, zkouším fotit panorama směrem na východ. Tam někde dole v údolí pod tím kopcem uprostřed jsme včera vystupovali z vlaku. Ještě zkouším zoomovat a koukám po detailech. Vpravo pod větví je sloup páry z Poříčí. A vlevo za průsekem jsou tři větrné elektrárny. „My jsme je obešli kolem dokola,“ říká nahlas Janča, co mi blesklo hlavou.
O kilometr a půl dál a skoro o dvě stě metrů výš nás les opět propouští. Jsme u dalších samot. I odsud je krásný výhled. Už zase fotím „náš“ včerejší hřeben.
Vystoupali jsme až k zvláštní stavbě. Je to útulna Oko v Rýchorských horách. Útulna je pro případ nouze k ničemu, protože jí někdo přišrouboval dveře i okenice ke stěnám, takže se do ní nedá ani nahlídnout, natož dostat.
Vedle ní je ale lavička, tak dáváme aspoň čaj, který Janča ráno prozřetelně uvařila. „Koukej na tu špičku, co v dálce vystupuje z mlhy.“ „Krása, snad v Krkonoších taky zažijeme takovou inverzi.“
Po čajíku, pokračujeme dál. Kousek od útulny je Poltzův kříž. Kovář Joseph Poltz nechal při cestě na Rýchorskou boudu roku 1804 zřídit boží muka, údajně poté, co ve Vídni vyhrál soudní spor.
Potkáváme čím dál víc lidí. Zaprvé už není tak časně ráno a zadruhé je kousek odsud právě ta Rýchorská bouda. Stojí v nadmořské výšce 1000 metrů na vrcholku Kutná v nejvyšší partii Rýchor, nejvýchodnějšího hřebene Krkonoš. Rýchorská bouda patří k nejizolovanějším boudám v Krkonoších. My tam sice nemíříme, i když jsme nad tím uvažovali, ale i tak se do stejné výšky dostaneme.
Zase mě upoutal pohled na nejvyšší partie Krkonoš. V detailu si pak fotím zvlášť Luční a Studniční horu a samozřejmě i Sněžku. Zvětšuju fotku na foťáku na maximum: „Moc lidí tam teda není.“
Dosáhli jsme kóty rovných 1000 metrů nad mořem a už zase trošku klesáme.
Na smrcích je všude kolem neuvěřitelný množství pavučin a proti slunci hrají nádherný barevný divadlo.
Došli jsme až na místo zvané Sněžné Domky. „Není na Rýchorách jaro, dokud na Weiseltu leží sníh,“ čteme na naučné tabuli. Celou zimu se tu ukládají velké závěje sněhu a vydrží až do pozdního jara. „Hele, támhle vzadu je ten velkej lom.“
„A co to je tam úplně dole pod náma za starou stavbu?“ ptám se. Koukáme do mapy a nejsme schopní se pořádně zorientovat. Z klidu domova mi Janča druhý den poslala odkaz – je to zámek Žacléř. Stojí na úplně opačným konci, než jsme byli my, a tak jsme neměli šanci ho ani zahlídnout. Tady je ještě jednou ve větším detailu.
Taky pod námi vidíme areál dolu Jan Šverma u Žacléře. Je poslední zachovalou památkou hlubinné těžby uhlí ve východních Čechách. Je tam prý moc hezký muzeum.
Pod nohama nám křupe jinovatka a nad hlavou prolítá dneska první krkavec.
V dálce vidíme vodní plochu, kterou jsme dřív neměli šanci nikde zahlídnout. Je to přehrada u polské Bukówky. Napájí ji česká říčka Bobr, v Polsku potom pod názvem Bóbr.
Včera mně Janča dala návrh: „Když si nedělní trasu prodloužíme o tři kiláky, podíváš se na unikátní buky v Dvorským lese.“ „To je to místo, kde fotil Jiří Havel ty svý slavný mlhavý fotky do časopisu Krkonoše?“ „Jo, to je přesně ono.“ Samozřejmě, že jsem souhlasil. Tak teď jsme právě vstoupili do spodní části Dvorského lesa. Trošku lituju, že není mlha.
„Teda tady to vypadá. Snad něco z toho, co jsem tu viděla kdysi, uvidíš. Snad některý ty starý buky zůstaly stát.“
Je tu sice spousta spadlých stromů včetně těch pokroucených buků, ale některé ještě stojí. „Chtělo by to mlhu.“ „Tak řekni mladýmu, ať ti příště dá s sebou dýmovnici,“ směje se Janča.
Některý stromy jsou dost pokroucený, jiný rostou normálně, ale mech je všudypřítomný. A nejen na stojících bucích, ale i na padlých smrcích, které jsou tu, jako všechny ostatní padlé stromy mimo stezku, ponechané svému osudu.
Ještě kousek půjdeme do kopce a zase budeme klesat. Dosáhli jsme totiž skoro vrcholu kopce, který se taky jmenuje Dvorský les. Jsme na nejvyšším bodě celého čundru, 1036 metrů nad mořem. Některý stromy jsou tu fakt bizarní. Dohadujeme se o tom, čím to může být způsobený.
Od vrcholu směrem na severozápad se vine linie řopíků. Ty postupně pohlcuje příroda. Myslel jsem, že během stavby opevnění veškerý les vždycky kvůli viditelnosti vykáceli, ale některý místní stromy vypadají o dost starší než osmdesát devět let.
Zase fotím v protisvětle, nádhera.
Hodně starých stromů už padlo, některé ještě stále stojí. Jako třeba tenhle smrk nebo jiný kousek dál. Nebo velikánský jeřáb na druhé straně stezky.
Když není mlha, zakomponovávám do fotky aspoň sluníčko.
Nejen pokroucený buky, ale i smrky vidláky, tedy rozdvojený, jsou tu častým úkazem nejen mezi živými, ale i mrtvými.
A všude je tu ráj mechu. Třeba i na tomhle detailu.
Nejzvláštnější tu jsou fakt ty buky. Ať už mladé nebo staré.
Někdy si to tady budu muset prošmejdit i mimo stezku. Už takhle je to ale hodně mystický místo. Fotím celek a málem bych si nevšiml houbiček hned u cesty, taky se mi líbí. Jakoby šplhaly výš a výš po kmeni.
Došli jsme až na otevřené prostranství. Ještě teď u psaní cítím tu zimu, co tu panovala.
Už se blížíme k závěru okruhu po Dvorském lese. „Jé, hele, koukej, co má ten smrk šišek. Víš, že není jedno, ze kterýho stromu se šišky sbírají? Brácha mi vyprávěl, že mají předem určený stromy, ze kterých se na množení sbírají.“ „Vím to, mně to taky vyprávěl, že dneska už se semínka zkoumají i geneticky.“
Tak tyhle břízy už to mají za sebou.
„Hele támhle sedí krkavec, zkusím ho cvaknout. Tak nic, už se vznesl.“ „No, tak jestli jsi ho chytil v tý škvírce mezi stromama, tak seš fakt dobrej.“ „Nejsem. Je za větvema. Za to může ale foťák, já jsem rychlej jak blesk,“ směju se.
Tak tohle je opravdu konec Dvorskýho lesa. „Děkuju, byla to parádní zacházka.“ „Jestli se ti budou ve výsledku líbit aspoň dva motivy pro fotky, budu spokojená, že jsem tě sem netáhla zbytečně.“
Půl kiláku jdeme po asfaltce a pak zase uhýbáme na lesní pěšinu a pak …
… pak se před námi otevírá Sklenářovické údolí. Státem je vyhlášené jako Přírodní památka.
Zase si hraju se sluníčkem a zkouším osově souměrnou fotku. Posouzení nechám na ostatních, ale mně se líbí.
Sestupujeme níž a níž, a tak se snažím ještě zachytit pohled do dálky, než nám zmizí úplně.
Míjíme starou stodolu, která snad popírá pravidla statiky. Přední i zadní stěna jsou hodně vychýlené jedním směrem a celou tu stavbu podle mě už drží jen dobře sroubený krov. Až někde dostatečně shnije nějaký trám, stodola půjde k zemi.
Tady se naše trasa spojuje se Zlatým potokem. Odteď už nás bude provázet až skoro do konce. Nejdřív ho ovšem musíme někde překročit.
Míjíme další kříž. Nějak je mi líto je nevyfotit. Znamenají vzpomínku na historii. Ve Sklenářovicích je vidět, že Němci nezapomněli. Glasendorf, tak se totiž kdysi obec jmenovala, vznikla patrně v 15. století jako sklářská, prvně se připomíná roku 1515. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století (proto se jmenuje potok Zlatý), ale naleziště zlata se brzy vyčerpala a Sklenářovice se staly selskou osadou. 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo.
Na Wiki se píše: „Do konce druhé světové války byly Sklenářovice samostatnou obcí s více než dvěma stovkami, takřka bez výjimky německých obyvatel. Byla tu i škola, mlýn a dva hostince. Po odsunu Němců zůstaly desítky domů opuštěny a jelikož se jedná o poměrně odlehlou horskou obec, nikdo z vnitrozemí se sem nehrnul. Domy byly vyrabovány, pobořeny a ty které zůstaly celé, odstřelila armáda při akci „Demolice“ v letech 1959–60.“ … to jsem ale četl až doma při psaní.
Přes Zlatý potok se klene malý mostek. Buď vedl k nějakému stavení nebo od stavení na pastviny, špekulujeme.
O pár stovek metrů níž je po naší levé ruce památník obětem první světové války. Hrozně se mi líbily ty odlesky zlatého písma a křížku v odpoledním slunci.
Proč by si někdo takhle zesložiťoval stavbu tím, že dá základy až do koryta potoka? Že by mlýn? Jak jsem psal dřív, o na té Wikipedii jsem četl až při psaní příběhu, tady jsme to ještě nevěděli.
„Koukej na tu jabloň. Takovej pahejl a ona přesto vyhnala větev a vytvořila novou korunu.“ „Hele a jsou na ní i jablíčka, ale na ty nedošáhnu ani já.“
Hned u cesty je malý sklípek, který očividně bez úhony přečkal všechny útrapy Sklenářovic.
Krásná cesta nás vede až k závěru Sklenářovického údolí.
Došli jsme až k největší „atrakci“ téhle zaniklé obce. Tou je most z 16. století přes Zlatý potok. Nebýt mechu, vypadá, jako by ho postavili nedávno. Slejzám až k vodě a fotím ho ještě odtamtud a taky z druhý strany.
Hned u mostu je takovýhle rozpůlený kmen, prý zvonička. Dopátral jsem se, že přes ty dvě půlky byl ještě letos v červenci prohnutý trám jako na japonských branách a na něm byl zavěšený válcový zvonec. Asi pozdější vichřice polámaly stromy i tady a některý spadl přímo na zvoničku. Vypadá to, že ten kus dřeva vlevo na fotce by mohl být ten trám.
„Koukej, sezení a u kapličky, tady si dáme oběd.“ „To je dobrej nápad, pozdějc už možná nebude, kde a mám taky už trochu hlad,“ nadšeně souhlasím. Než se dáme do jídla, ještě nahlížím dovnitř, to světlo z okna interiéru dodává šťávu.
K obědu dojídáme téměř poslední zásoby a dohadujeme se, kdo si zbytek vezme na cestu domů. Je tu klid, potok za námi krásně bublá, nefouká a sluníčko ještě hřeje.
Po jídle se otáčím a koukám, že je tu poštovní schránka, jako bývají u cest, kam se pošťačka dostane autem a nemusí šplhat někam do stráně na samotu. Tahle schránka je ale dřevěná. Cestou jsme jich už pár viděli, ale nenapadl nás význam. Tady jsem drze schránku otevřel. „Hele, to jsou schránky připomínající jednotlivý chalupy. Takže je jich tu 51. Škoda, měli jsme se odvážit dřív.“ „Nojo, máš pravdu, tady to je hospoda a pořádná.“ „Padesát chalup, to je minimálně padesát chlapů, ty se do jedný hospody, ani do tak velký, nemůžou vejít.“ „Taky tu byly hospody dvě,“ vzpomněla si Janča, že to někde četla.
Hned kousek od kapličky je další kříž. Tady mě opět zaujalo to světlo víc než objekt fotky.
Opouštíme Sklenářovický údolí, výjimečně nebrodíme. „Ale klidně to můžeš vzít vedle tím brodem, jestli se ti lávka nelíbí. Já se ti budu smát na druhým břehu,“ rejpe do mě Janča.
Sluníčko už je zase nízko. Dny jsou fakt krátký. Ale vypadá to moc hezky, ne?
Ještě naposledy fotka se sluníčkem a taky se Zlatým potokem. Doprovázel nás až do Trutnova.
„Koukej na tu krásnou linii modřínů, to musím cvaknout. Letos už takovýhle fotky nebudou. Za chvíli všechno opadá.“
Překonáváme po mostě Trutnovský Labe. „To není Labe, ale Úpa.“ „Však já vím.“
Koukám do výlohy a vidím český skvost – Tatra Ecorra Sport V8. Tohle nejrychlejší české auto ale při svým pokusu nezlomilo tehdejší rychlostní rekord i když jelo o 66 km/h rychleji než byl rekord, který padl měsíc před jejich pokusem (210 km/h). Podle pravidel FIA totiž mohl padnout jen jeden rychlostní rekord v jednom roce a to ten dřívější. Potom auto dali do muzea.
Došli jsme až na vlakovou zastávku. Oba koukáme, kdy nám to jede. Mně za hodinu a Janče za dvě. „Koukám, že ti za pět minut jede bus, přece tady nebudeš tvrdnout do tmy.“ Vracíme se, odkud jsme přišli, na první zastávku. Tady ovšem ten bus nestaví. Za minutu tu bude, ale na další zastávku jsou to minuty aspoň tři. „Risknem to, nemáme, co ztratit,“ rozhoduju. Došli jsme na další zastávku a bus právě s párminutovým zpožděním přijel. Loučím se narychlo s Jančou a vracím se na vlakovou zastávku.
Jelikož mám ještě dost času, míjím zastávku a pokračuju ke kostelu, co jsem viděl ze zastávky poprvé. Je to kostel svatého Václava. Konečně normální jméno božího domu. První písemná zmínka o kostelu je z roku 1313 a v současnosti nejcennější věcí uvnitř je dřevěná náhrobní deska královského lesmistra Kašpara Nusse z r. 1606. A hlavně je moc pěkně nasvícený zapadajícím sluncem.
Jsem zpátky na zastávce Trutnov – Staré město a naposledy se ohlížím ke kopečkům, kde jsme byli. Sedám do vlaku a frčím domů.
Na hlaváku si ke mně chce přisednout jeden důchodce, ale ten si spletl vlaky, tak zase vystupuje. Takže pár zastávek sedím sám. V Trutnově ještě stíhám za jízdy mezi domy a stromy cvaknout jeden kostel, Narození Panny Marie. Ten stojí v nejstarší části Trutnova, ale je o dost mladší, než ten, co jsem fotil předtím. Je z let 1756 – 1782 a postavili ho na místě původního vyhořelého gotického kostela. Dominantou je jeho 64 metrů vysoká věž.
Další zastávku si přisedá další starší pán, vypadá jako turista, takže má moje sympatie. Já koukám z okna, ale periferním pohledem pořád vidím, jak mi divně pozoruje foťák, co mi leží na sedačce u batohu. Když vidím, jak slunce líže horizont, beru foťák a cvak. „Nechcete si to vyfotit odtud? Odsud budete mít lepší záběr.“ „Děkuju. Hmmm, je to lepší.“ „Víte, já měl taky kdysi Nikona, teď už mám Olympuse,“ dává se se mou do řeči. Kecáme, dokud nevystoupí. „Přeju vám dobrý světlo.“ „Děkuju,“ odpovídám s tím, že teď už s jistotou vím, že jen tak nekecal a je to opravdu duší fotograf …
Tak je za mnou, za námi opět úžasnej víkend. Počasí vyšlo naprosto luxusně. Trasa byla, myslím, celkem dobře zvolená, i když jsem její důkladnej průzkum a přípravu tentokrát trošku odfláknul. Bylo super, že jsme šli nalehko, takže ani ta řádná porce kilometrů nebyla vražedná. O jídlo a o pití jsem se nemusel starat, což je taky super. Děkuju Jančo, ale neboj, nezvyknu si na to. Trošku jsem se bál, že zlatý a oranžový barvy s Branžeží před čtrnácti dny skončily. Ale říkal jsem si, že tady je to asi o tři sta metrů výš, takže by listí buků a jiných listnáčů a jehličí modřínů mohlo být ještě na stromech. A bylo.
Dneska, když píšu tyhle řádky a přemýšlím nad dalším čundrem, koukám na počasí na Sněžce, kam bych se fakt rád podíval. Hlásí na plánovaný dny čundru přes den mínus osm a vítr skoro pětašedesát v hodině. Třeba se to změní, no uvidíme …
A ještě mapa trasy na oba dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
