Severně od Trauče – den první
celá akce 9. a 10. říjen 2024
Pro ty, co nevědí, co je to Trauč, tak to je slangově Trutnov. Je to v podstatě počeštěná zkratka německého Trautenau. A právě nad Trutnovem jsem naplánoval další víkendový čundr. Trasa opisuje takový půloblouk z východu na západ. Všichni, co tu trasu před čundrem viděli, tedy všichni tři lidi, mi říkali: „Nó, tak to bude docela náročný.“ Divil jsem se, proč. Nepodíval jsem se totiž pořádně na výškový profil, říkal jsem si: pár kopečků, co je na tom. No, tak uvidíte, jak jsme se s tím poprali – proč množné číslo? Protože čundr opět absolvuju s Jančou.
První a vlastně i druhý den jsem nafotil spoustu fotek. Po výběru těch povedených a nejhezčích mi stále ze soboty zůstalo 154 fotek a neumím si z nich vybrat rozumných 80 až 90 fotek, které dávám obvykle. Tak jsem to vymyslel jinak, aby příběh nebyl moc dlouhý. Viditelných fotek bude opravdu do stovky a ostatní se budou skrývat pod odkazem v textu – bude zelený a tučný, to už z mých stránek znáte. Po otevření fotky na ni stačí zase ťupnout nebo kliknout, podle toho jestli se na fotopříběh díváte v mobilu nebo počítači. Záleží na každém, jestli je bude otvírat nebo ne. První příklad dávám hned tady.
Tak a teď už ten příběh …
Opět vstávám a vyrážím za tmy. To asi až do jara jiný nebude. Ale mně to nevadí. Sedím ve skoro novým vlaku RegioShark. Nevím proč, ale myslel jsem si, že jeto český výrobek a oni ty vlaky vyrábí Poláci a to až skoro u Baltu.
Přestoupil jsem v Hradci a jedu dál Krakonošem. Den se pomalu probouzí. Už ani nevím, kde jsem tuhle věž cvaknul, ale líbila se mi.
Po nějaké chvíli už opravdu svítá, nebe má krásně oranžovou barvu a je vidět, že předpověď asi nelhala a už teď je skoro jasno.
Jelikož skoro nikdy doma nesnídám, protože nemám čas ani hlad, cpu se rohlíkama se šunkou ve vlaku. Kupodivu je vagón skoro poloprázdný. No, vlastně se asi není čemu divit, sezóna výletů skončila a je taky dost brzo ráno. Blížíme se ke Rtyni a černá na nebi předává svou vládu krásné modré.
Jé, už vidím z Krakonoše Krkonoše. Zleva je to Černá hora, Světlá, Luční hora a Studniční hora a vpravo špičatá Sněžka. Musím se přiznat, že jsem o hoře Světlá v Krkonoších neměl doteď ani páru.
Jelikož má Krakonoš tradičně zpoždění a nevím, jestli vlak z hlaváku v Trauči do Teplic na nás bude čekat, vystupuju už radši na Trutnov-Střed. Píšu Janče: „Ve který části vlaku sedíš?“ Dřív, než stihne odepsat, je mi to jasný, přijíždí jediný vagón skleníku. Přímo nad nádražím koukám na kopec, kam už dopadají první ranní paprsky. Pestrobarevnost stromů na něm nám slibuje, že se bude na co koukat. Původně jsme měli v plánu vystoupit už ve Lhotě, ale zjistil jsem, že bysme šli zbytečně celou Lhotou a Petříkovicemi po asfaltu, tak jsem změnil plán a vystupujeme na zastávce v Petříkovicích, která je až na jejich konci.
Jsme na místě. Přímo na protějším Janském vrchu se vydaly kravičky za sluníčkem, ale i tam je ještě jinovatka.
Už vidím první krásný skály. Na ty svítí sluníčko a my tu mrzneme v údolí. Přímo nad námi vidíme paprsky, jak lízají vršky smrků. Taky mraky ve tvaru kříže nebo ptáka s roztaženými křídly, asi křížící se kondenzační stopy po letadlech.
Přešli jsme přes závoru, přes hranice a jsme kupodivu po jednom kilometru v Polsku. Janča si libuje, že je tu moc pěkná cesta na cyklistiku. Já na kole v podstatě nejezdím, tak mě ani ve snu nenapadne cestu z tohohle pohledu posuzovat. Blížíme se k obci Okřešín (Okrzeszyn).
Mají tu krásný, ale už chátrající kostel svatého Michala Archanděla. Ten byl postavený v letech 1580 až 1585 a přestavěný v roce 1736. Sloužil nejprve jako farní kostel, od roku 1690 i jako pohřební. Moc se mi líbí jeho kamenný zdi bez omítky. Koukal jsem na mapách.cz na fotky a uvnitř vypadá stejně – bez omítek.
Konečně vidíme sluníčko. Uvědomujeme si, že nikde nebyl značený začátek zelené, žádný rozcestník. Na mobilu se Janče zasekla GPS na hranicích a tak nám nedošlo, jak daleko jsme došli my. Tahám svůj mobil a ukazuje mi, že jsme přešli skoro o sedm set metrů polskou zelenou, která se spojuje na hranicích s naší. Poláci mají stejně blbý značení, v Česku je na stromě šipka, když trasa mění směr, ale tady nic. Takže vlastně v tomhle místě je to ve špatném značení remíza.
Dvacet metrů v lese konečně Janča zahlídne zelenou, jdeme vzhůru po cestičce využívané podle stop nejspíš terénními motorkáři. Míjíme v šeru lesa asi bývalý sklep zaniklého stavení.
Jdeme přímo po hřebenu a malé skalky jsou zřejmě po obou stranách. Píšu zřejmě, protože je jen tušíme, ale nevidíme. Konečně na nás svítí chvilku sluníčko. I na semenáčky modřínů, které své jehličí za pár dní pustí k zemi.
Krásně ojíněné jsou i buky, u nich je zvláštní, že se některé zbavují listí až na jaře a některé už teď na podzim.
Stoupáme výš a výš, až jsme došli na propojku polské a české zelené. Konečně zase vidíme skály.
Blížíme se k hlavnímu hřebeni, co vede přímo po hranicích. Rostou tu nádherný štíhlý a vysoký buky.
Jsme už celkem dost vysoko nad údolím a vypadá to, že se nám ukážou první výhledy do kraje.
A skutečně, na jihovýchodě průzorem mezi blízkými hřebeny koukáme na vršek někde dál v Polsku. „Koukej na ty paprsky mezi smrkama, to je krása,“ ukazuje dolů Janča. „Zkusím ten detail vyfotit, snad to bude na fotce vidět.“
Myslím, že se to povedlo, je to fakt kouzlo mlhy a ranního slunce.
Stoupáme dál ke špičce Janského vrchu. První skála je přímo před námi. Obcházíme ji zprava. Její vrchol s malým smrkem vypadá při pohledu zboku taky hezky a zajímavě.
Tam někde v té mlze se topí Lhota u Trutnova. Nemůžu se tý mlhy nabažit a tak fotím ještě detail.
Jelikož jsme přímo na hřebenu a na hranicích, vidíme i do Polska. I tady mají kopečky a trošku mlhu. „Támhleto vypadá jako rozhledna,“ shodujeme se při pohledu na horizont. Zoomuju a zvětšuju fotku na displeji: „Tak je to osiřelej smrk na mýtině.“
Vystoupili jsme zase o kousek výš. Tak tohle je nádhera. Zkouším do fotky zakomponovat zlaté modříny vpředu. Ten zvláštní oblak za kopcem není nic jiného, než tepelná elektrárna Poříčí a z ní vycházející pára. Údolí pod námi je ještě plné jinovatky a zřejmě spí, je něco málo před devátou.
My už ale zase stoupáme k vrcholu. Cesta je místy dost kamenitá, jindy jdeme přes kořeny nebo taky přímo po skále. Co chvíli ze stezky odbočujeme ke hraně a rozhlížíme se do kraje.
Zkouším nový a nový fotky, někdy se sluníčkem v záběru, někdy zase jen detail údolí s dalšími paprsky vznikajícími na vršcích smrků nebo osamocené ostrůvky stromů za některým z domků v údolí.
Vedle levé břízy za žlutými modříny je vlek nad Petříkovicemi a za ním vzadu nezřetelně vidím větrnou elektrárnu a kopec s rozhlednou. „To bude ten větrák ve Vítězný a za ním nejspíš Zvičina,“ znalecky prohlásí Janča. „No, mám se ještě hodně co učit o místní oblasti, i když je to můj rodnej kraj, znám tu velký kulový.“
Pod námi jsou nádherné pásy modřínů a vzadu kopec s vysílačema. Teď si vůbec nevybavuju, jakým směrem jsem to fotil, takže ani nevím, co to je za kopec.
„To je pěknej převis, tady by se dalo i spát. A taky tu někdo i táboří, koukej na to ohniště.“ „Tak to máš pravdu,“ souhlasím. Jsou tu vyrytý nějaký nápisy, některý hodně starý a německy. Já vidím rok 1923 a Janča mě trumfuje rokem 1841.
Scházíme ze zelené kousek z kopce na žlutou. Tady si dáme sváču. Koukám na ceduli, altán je z roku 2012, ale vypadá jak nový. „To je pořádná a bytelná stavba,“ konstatuje Janča. Já koukám dozadu na stříbrnou kytaru v kopci za lavičkou. Viděl jsem ji už na mapách.cz ve fotkách. Kdoví, proč je tady. Ale pro jistotu si ji fotím, kdybych po tom někdy pátral.
Janča má v termosce horký čaj i svačiny má z domu připravené, jen se zakousnout, to je super. „Jsi šikulka, děkuju,“ chválím ji a pouštím se s chutí do jídla.
U altánu je studánka, teda spíš altán je u studánky. Její voda prý má léčivé účinky, a proto tady postavili v roce 1872 kapli, ta ale dneska už nestojí. Studánka podle fotek na tabuli vypadala po totalitě bídně a za své vzala i křížová cesta z Petříkovic až sem. V roce 2012 studánku opravili podle původních fotek. Mně se moc líbilo to světlo deroucí se skrz koruny stromů na Panenku Marii.
Po svačině se drápeme nahoru zpátky na zelenou.
Ta stále pokračuje po státní hranici a taky stále vzhůru.
A opět jsou tu panorámata a to v Polsku a s břízkama v popředí.
Jsme skoro na vrcholu Janského kopce, tedy vrchu. Jsme totiž na Krausově vyhlídce. Netuším, kdo byl Kraus.
Z vyhlídky koukáme opět na větrák nad Vítěznou, tentokrát je fakt dobře vidět. Svého času to byla největší větrná elektrárna ve Stření Evropě. Za ním je už dřív zmíněná Zvičina za Dvorem Králové. Fotím i další záběry. Tentokrát mě hodně zaujaly dlouhý stíny stromů ve svahu.
A taky dobrý orientační bod tohohle místa, sloup páry nad Poříčskou elektrárnou.
Na zábradlí přistála zlatá muška. Má příznačný jméno – Slunilka.
Jdeme dál. Á, první překážka na naší cestě. „Tohle asi budeme muset obejít, podlejzali bysme to po čtyřech,“ rozhoduju, jako první na místě.
Poprvé dneska vidíme náš hlavní cíl. Tím je hřeben Královeckého špičáku, Mravenčího vrchu a Dlouhé stráně. No to vypadá jako pěknej prďák. Lezu na šutr nad stezkou a zkouším cvaknout hřeben i s Jančou. Nevím, jestli se nerada fotí nebo jestli jí to nevadí, ale radši se jí neptám.
Tak tohle je velká paráda. Jen jsem to vyfotil, hned jsem si něco uvědomil: „Víš, co mi ten pohled připomíná? Ty kopečky a střídání barev? Večerníček Krkonošská pohádka,“ směju se. „Jo, jak tam Ktakonoš rozhazuje ty kytičky, máš pravdu.“
Černá hora a Světlá jsou odsud jak na dlani.
Teď už sestupujeme z Janského vrchu. Sluníčko krásně svítí a vedle cesty je celkem dost, bohužel už starých babek. Jsou buď ve stínu nebo je za nimi světlo. „Škoda, že za nima není stín a babky na světle, musel bych počkat, až se sluníčko pohne,“ stěžuju si. „Tak počkáme.“ „No to bysme tu čekali minimálně půl hodiny, prdíme na to.“
Blížíme se ke dnu údolí. „To je krásná samota támhle vzadu. To si uměl někdo vybrat. Je to tu moc pěkný,“ upozorní mě Janča na domeček skrytý v ostrůvku listnáčů. Ve stínu je ještě bílo a tráva křupe pod nohama. Stáčím zrak i objektiv k potoku před námi a protilehlému hřebeni.
V trávě jsem objevil i praváka. Je zajímavý, že jinovatka pod smrkama není. Pak si uvědomuju, že jinovatka je zmrzlá rosa a ta v lese nepadá.
Opět se soustředím na panorama Krkonoš s dominantní Sněžkou uprostřed, nádhera. „Hele, koukej, támhle musí být nějakej důl, vidím haldu a vedle je těžební věž.“ „Já bez brejlí vidím kulový,“ já na to. Cvakám, přibližuju a jo, ta holka má fakt pravdu.
„Teda odsud je ta Sněžka krásně vidět, škoda, že to kazí ty dráty.“ „Neboj, já je z fotky vymažu,“ a vymazal. V odkazu je původní foto s drátama.
Poprvé vidíme větrné elektrárny za hřebenem, který je nad Zlatou Olešnicí. „Koukej, támhle letí i balón.“ „Tam musí být teď pěkná kosa.“ „Víš, že nemusí? Já jednou letěl, na zemi nám byla docela zima, ale díky těm hořákům jsme se museli svlíknout z bund, jaký tam bylo teplíčko.“ Ještě je vidět kousek druhýho větráku. Třetí je schovaný.
„Koukej, támhle je krkavec.“ „Vidím, fotím. Co to má v zobáku? Hele a támhle další.“ Nad hlavami se nám ozývá další krákání. Krkavců je tady snad šest sedm. Někteří sedí na louce, jiní poletují.
„Že se nebudeme drápat támhle nahoru, viď?“ „No, obávám se, že jo. Ale neboj, půjdem po hřebeni, ne nahoru dolů.“
„Vidíš támhleto sedlo napravo? Tak tím půjdem nahoru.“ „A nemůžem to obejít?“ rejpe ze srandy Janča. „Můžem, ale u toho sedla je vodopád a já ho chci vidět.“ „Tak to jdem nahoru.“
Nad hlavou nám prolétl další krkavec. Čím víc klesáme k potoku, tím je jich víc a víc. Někteří sedí na stromech. Jiní buď krouží nebo při našem příchodu do jejich bezpečné vzdálenosti opouštějí své stanoviště a letí někam dál.
Támhle zleva jsme přišli a sestupujeme až na dno údolí k potoku. Začal jsem tomu místu tady říkat Údolí krkavců.
Potok v uvozovkách brodíme, překračujeme ho přes dva ploché kameny vedle brodu. Nalevo od nás je to potok Bečkovský a napravo Beczkowski. Jdeme totiž ještě stále po hranicích.
Od potoka už zase stoupáme. Míjíme šípkové keře, které jsou jak zachumelené. Všude samý lišejník.
Potom nás cesta vede březovým pásem. „Jak v ruský pohádce,“ vytanulo na mysl Janče. „Přesně tyhle slova mě napadly taky.“
Jsme skoro na hranici lesa, teda spíš u křovinatého prostoru před lesem. Je tu mokřad a asi proto ten prostor nikdo nevyužívá, tak tu prosperuje křoví. Koukáme dolů do Bečkovského údolí, tak se totiž oficiálně jmenuje. Uvědomuju si, že jsme nepřišli kolem toho smrku, ale pod dráty vysokého napětí, takže ještě víc vlevo, než jsem myslel.
Stojíme asi třicet metrů od kříže a já ho z dálky fotím. Janča kouká do mapy: „Můžeš si ho vyfotit z blízka, půjdeme přímo pod ním. Vem ho s těma krásnejma šípkama.“ „Vezmu ho s břízama, šípky stejně nebudou vidět.“ Na kříži je nějaký německý nápis tesaný až skoro psacím stylem.
Nad hlavama nám krouží čím dál víc krkavců.
„Aha, tak proto jsou tady. Za břízama je hromada řepy.“ „Jo tak, to je to bílý, co měli některý v zobáku, jak jsem je fotil na protějším kopci,“ docvaklo mi.
Celou cestu do kopce upoutává mou pozornost ta zkroucená jabloň a pořád hledám její zakomponování do fotky. Až úplně u lesa se mi to teprve líbí. Orámoval jsem jí pohled na Olešnický kopec. Na druhé straně je taky moc hezký výhled. Já funím na místě, dělám, že fotím a přitom čekám, až mě doběhnou plíce a Janča pozvolna dostoupá ke mně.
Už jsme úplně u lesa. Líbí se mi tenhle šípkový keřík a tak ho fotím spolu se všemi třemi větrnými elektrárnami nad Olešnicí. Na keřích je spousta šípků. „U nás šípky skoro žádný nebyly, když jsem je byl sbírat na sušení na čaj,“ stěžuju si.
V lese jsme se vyškrábali až na lesní cestu. „Trošku abstrakce neuškodí,“ ukazuju Janče fotku, co jsem právě udělal.
Jsme u vodopádu. A teče v něm voda, paráda. Trošku jsme se obávali, když jsme dlouho neslyšeli žádný zurčení, ale pár desítek metrů odsud už se bublání a klokotání nedalo přeslechnout.
Dáváme si pauzu já sundávám batoh a poskakuju s foťákem kolem vodopádu, klekám si ohýbám se, opatrně našlapuju na mokrý listí i na polorozpadlou a shnilou kostru bývalý lávky. A cvakám a cvakám. Z fotek jsem vybral nejhezčích šest. Tady je těch zbylých pět: druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá.
„Když půjdem pod těma skalama, zkrátíme si cestu a nemusíme se vracet,“ kouká do mobilu Janča. Taky jsem to měl v plánu, ale když vidím ten terén, trochu pochybuju. „Chce se ti do toho?“ „Jo, jdem.“ Ještě ji cvakám při překonávání vodopádu, snad se na tom kluzkým nesmekne, já měl namále.
Příkrou stráň napříč jsme úspěšně zvládli, i když to listí moc pod nohama na svahu nedrželo. Je to krásný, ale hlavně v té mladé bučině, kde byla probírka, chození nic moc.
No tak to je mazec, doufám, že ten krpál nahoru nebude moc dlouhej. Při pohledu dolů je ten sklon ještě znatelnější.
Tak tohle jsem prostě musel vyfotit. Absolutní azůro. Je to slangový slovo a nejsem si teď vůbec jistej, jestli se to píše s čárkou nebo s kroužkem, obojí vypadá blbě. Takovouhle fotku jsem kdysi v pravěku udělal kompaktem na kinofilm a, i když jsem zaškrtl, že chci vyvolat všechny fotky, tak tuhle nevyvolali. Takže teď si spravuju pachuť minulosti a prezentuju teď světu svou monotónní modrou.
Jupí, jsme na hřebenu, ale kopec teda pořádnej.
To je neskutečný, kolik krkavců tady je. To jsem ještě nikdy neviděl. Na fotce jsem jich napočítal pětatřicet. „Víš, že supi krouží nad mršinama? Krkavci v nás asi taky vidí šanci na pořádnej oběd,“ žertuje Janča. Je fakt, že jsem si při tom výstupu do kopce připadal, že asi za chvíli chcípnu.
„Ten je teda krásnej.“ „Já ho zkusím vyfotit, ale asi to na tý fotce nevynikne. Zkusím potom ještě nějakej detail. Líbí se mi ta změť kmenů, větví a stínů.“
Oranžová muchomůrka červená, to už jsem dlouho neviděl. Letos bylo muchomůrek všude plno, ale nevybavuju si jinou, než opravdu červenou.
Na tom srázu vlevo je vidět, jak prudká cesta nahoru to byla. Žádný kličkování, prostě přímo vzhůru. Levá část prvního hřebene hned za údolím je Węglarz a pravá Janský vrch. Tam jsme byli ráno.
Abych mohl udělat tuhle fotku, musel jsem vyběhnout na čtyřmetrovou hromadu bukových klád, jinak mi furt někde překážela ta mladá smrčina. Shora na Janču volám: „Zajímalo by mě, co to je za kopečky tam vzadu na horizontu.“ „No to mě taky.“ Doma jsem zjistil, že to budou nejspíš kopce kolem Dvora Králové. Což je odsud přes padesát kilometrů, takže viditelnost je fakt slušná.
Přešli jsme vrchol a sestupovali až k tomuhle altánu. Nekoukal jsem na mapách.cz na fotky, a tak mě překvapilo, že je fakt hezkej. Stůl tak akorát vysoko na přípravu nebo konzumaci jídla vestoje. Naplánovali jsme si, že si tu uděláme oběd.
Nejdřív jsem dal vařit vodu a, než se ohřeje, máme čas na kafe. Půjčil jsem si od syna hrníček, ten můj s březovou kůrou je zbytečně velkej. Díky Vojto.
Dneska bude kuře na smetaně. Janča Dobrý hostinec nikdy neměla, koupila ho na moje doporučení, tak jsem zvědavej, co na to bude říkat. Pokud to budete někdo někdy vařit, doporučuju dát míň vody. My dali na dva pytlíky tři čtvrtě litru vody. Potom to stačí do tý horký vody nasypat, pak asi pět minut vařit. I když to ještě není hotový, zaklopit a nechat chvíli být. Ono to dojde. Jen je potřeba to při vaření pořád míchat. Já měl dneska naštěstí s sebou kuchařku, takže jsem nemusel míchat já.
Máme hotovo. „Vypadá to báječně, voní to skvěle a chutná to překvapivě dobře, to si budu kupovat, je to oproti Expres menu lehký a nesrovnatelně levnější, “ chválí Janča. „Dobrou chuť, ty asi sníš dvě třetiny jedný porce a já zbytek, co? To asi budem přejedený oba,“ žertuju před jídlem. Ale měl jsem pravdu. Jeden sáček je i pro chlapa tak akorát (v návodu píšou, že je to pro dva lidi … blbost).
Dojedli jsme, dopili kafe (dostal jsem k němu i malou sušenku jako v restauraci) a frčíme s plnými břichy dál. Chvílema nahoru, chvílema dolů.
„Jé, to je asi ten lom, co jsem viděla z auta, když jsme se synem jeli do Polska nakupovat. To musí být on, žádnej takhle velkej tady v okolí není.“
Blíží se náš dnešní nejvyšší bod, Královecký Špičák. Prý odtamtud není moc dobrý výhled, tak zvažuju, jestli se tam vůbec drápat. Teď je odpoledne v plném proudu a tady dole na cestě jinovatka ještě neroztála.
Už jsme se dostali na druhou stranu tří větráků, tohle je ten třetí. Napravo od něj, skoro v půlce horizontu, je taková svislá čárka, to je už dřív zmiňovaný větrák ve Vítězné. Pod námi se klikatí silnice ze Zlaté Olešnice, přes Bernartice do Královce. Do Bernartic, tam co je ten kouř, právě oklikou míříme.
O kus dál koukám na nebe, jak proti tmavě modrýmu nebi září jasná bílá čára za čtyřproudým dopravákem. Pak ještě fotím Bernartice a louku s kravičkama, tentokrát z jinýho úhlu a se sluníčkem v záběru.
Tak tohle je nádhera. „Co to je za kopce nalevo od Sněžky?“ ptám se Janči. „To musí bejt Studniční a Luční hora.“ „Ze Sněžky se dá jít do Špindlu údolím Bílýho Labe, viď? Prej je to tam moc krásný, říkal mi to kamarád štiplístek Petr. Já tam asi nikdy nebyl.“ „Jo, máš pravdu v obojím. Hele, tak tentokrát naplánuju výlet já a můžem se tam podívat.“ „Tak to by bylo super, děkuju.“
Tak tohle panorama s malým smrčkem v popředí, jak míří špičkou na Sněžku, jsem si nemohl odpustit, to je prostě paráda.
Docela rychle klesáme dolů. Tohle je pohled zpátky. O pár metrů níž jsme potkali první turisty. Vlastně kolem altánu, co jsme obědvali prošla parta chlapů, ale ty nepočítám, ti byli asi jen na procházce mezi hospodama, aspoň tak vypadali. Ale tihle šli přímo proti nám. Zdravíme je a oni: „Guten tag.“
Na to neskutečný panorama Krkonoš se nemůžu vynadívat a už se moc těším, co Janča naplánuje.
Slunce pomalu klesá a dělá bukové listí ještě zlatavější.
U potůčku, co teče pod cestou, dáváme pauzu. Koukám do mapy a jsme kousek od pramene říčky Divoká voda. Hezkej název. Dělám tu ještě jednu fotku celý kaskády pod cestou a málem tam zahučím, jen jsem si trošku smočil špičku. V pohorách by to bylo jedno, ale vzal jsem si nízký trekovky a tak mám trochu vlhko v botě.
Tak tohle musím vyfotit, dávám clonu 22, u které vím, že udělá krásnou hvězdičku. Snižuju expozici o dva stupně, aby slunce nebylo přepálený. Ukazuju fotku Janče: „Pěkná hvězdička, ne? Neboj, já to z tý celý černý fotky vytáhnu.“ Schválně sem dám fotku, jak vypadal originál.
Jé, první dnešní mraveniště. A takový hezký, souměrný a nic z něj netrčí, žádnej pařez ani větev. „To asi hlavní architekt byl odborník na slovo vzatý a vybral to správný místo,“ smějeme se.
Scházíme do civilizace. Vedle cesty sedí paní a drží v ruce sklenku vína. Nad ní se sklání pán a diskutuje s ní. On drží půllitr s pivem. Přejeme jim dobrou chuť a já malinko závidím. Jsou tu na chalupě, co je asi třicet metrů odsud. Pokračujeme dál až k tomuhle krásnýmu Frňákovníku. „Vyfoť i ty krásný hrnečky vzadu.“ „Zkusím to, asi nebudou moc vidět, tak to dopíšu textem.“
Vedle cesty teče Luční potok. Je tu spousta kaskád, ale přístup k vodě naprd a světlo v podstatě už žádný, je tu všude stín. Tohle byly asi poslední paprsky, co tady dopadaly na zem.
Jsme přímo nad Bernarticemi. Ještě naposledy si musím cvaknout naši nejvyšší horu, zaslouží si to a navíc se mi tahle dominanta Krkonoš moc líbí.
Mezi stromama a větvema zkouším zaostřit kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je kamenný a nahradil dřívější dřevěný kostelík. Uvnitř jsou prý varhany z roku 1902.
Za Bernarticemi je takovýhle krásný železniční most. Dohadujeme se, proč je pod ním ještě jeden a proč má zábradlí. Zjišťujeme, že se na ten spodní ale nedá nijak normálně dostat. V mapách.cz čtu: Most z roku 1869 přes údolí říčky Ličná na železniční trati z Trutnova do Královce. Pod hlavním ocelovým mostem je postaven ještě kamenný obloukový most, jež má opěrnou funkci.
Za mostem se otáčíme a oba fotíme skrz jeden oblouk kostel i s krásným měsícem, snad bude na fotce vidět.
Za obcí se opět noříme do přírody. Máme přes hodinu světla a skoro šest kiláků do cíle, snad to stihneme za světla. Všude kolem jsou krásný kopečky, na kterých se pasou kravičky.
No tak to jsem zvědavej, co nás čeká.
Nečekalo nás nic, jen mostek měl trochu propadlý kraje, ale za ním stál harvestor, kterej po něm podle stop pneumatik normálně jezdil. Takže jdeme v pohodě dál. „Koukej, telátko právě večeří.“
No, v pohodě až doteď. Koukáme na pastviny vlevo, krávy, vpravo krávy. A na cestě, po které jdeme? Krávy. Tady zrovna na nás jeden bejčí kluk trošku nevraživě a bojovně kouká. A není za oplůtkem. Ale myslím, že má z nás větší respekt, než my z něj.
Na tuhle kravičku jsme radši pomalu a mile mluvili, nechtěli jsme, aby utekla do lesa. I když to párkrát naznačila, nakonec si to rozmyslela a prošla, pak popoběhla kolem nás zpátky k ostatním. Za ní přiběhl i ten naštvanej klučina.
Nakonec jsme kousek dál v lese ještě našli dva puberťáky průzkumníky. Ale ti se nám vyhli obloukem a pelášili z lesa ven, jak když do nich střelí.
Slunce zapadá a ochlazuje se. Ale tady teplota přes den určitě přes nulu nevylezla. I bláto má tvrdou krustu.
Překračujeme Lesní potok. Opřený o železný zábradlí fotím takovouhle krásnou sérii dřevěných kaskád a do uší mi zní jejich tichý večerní zpěv.
Tady musí být v létě krásně. Potok tu ochlazuje a zvlhčuje vzduch, ale teď to není zrovna příjemný. Takže se nijak nezdržujeme a svižným krokem procházíme skrz údolí.
Z pohodlný lesní cesty odbočujeme do kopce. „Proboha, kudy mě to holka vedeš?“ „No, cestou, co vymyslel Bošek.“ „To je vůl, co to zas vymyslel? To je jak cesta na konec světa.“
V půli kopce se otáčím. Měsíc je čím dál jasnější a nebe tmavší. Snad dojdeme za světla. „Víš, že spojnice horního a dolního „cípu“ měsíce míří pořád na jih? Takže, když je teď měsíc přímo za námi a ten rovný předěl mezi osluněnou částí a stínem míří prakticky svisle dolů, my jdeme rovnou na sever.“
„Koukej na ten obří dvojitej modřín,“ ukazuje Janča na velikána u pěšiny. „Ten má dole tak tři metry.“ Chvíli uvažuju, jak to myslí. No jasně – pí krát dé, odhadem metr v průměru krát tři celá čtrnáct jsou tři metry. Třeba říkala, že má obvod tři metry, ale já to neslyšel, tak jsem se toho výsledku aspoň dopočítal.
Tolik padlých stromů už jsme dneska viděli. Tady musela řádit pořádná vichřice. Tenhle smrk je (byl) ale nemocný. Zdravý smrk se vyvrátí, nemocný zlomí. To si pamatuju už od dětství. A z blízka vidíme, že je jeho dřevo uvnitř fakt shnilý.
Přicházíme k zahrádkám Žacléře. Tady divočáci pěkně úřadovali. V lese nic a u zahrádek je oraniště jak blázen.
Jsme skoro v cíli. Stihli jsme to za světla, paráda. Tenhle barák mě upoutal. Připomíná mi nádraží. „Já už jsem v Žacléři kdysi dávno byla a mám pocit, že jsem tu byla vlakem, ale nejsem si jistá, jestli tu ten vlak vůbec je.“ Doma jsem pátral, co je to za barák – není to nádražní budova, ale ta je přímo za ním a vlak tu sice jezdil, ale už nejezdí. Ale koleje tu ještě pořád jsou. Takže Jančo, ano, mohla jsi tu být vlakem.
Večeři nevaříme, rozhodli jsme se, že si zasloužíme hospodu a něco pořádnýho. Právě odchází banda hlučných podnapilých chlápků (tak už vím, jak vypadáme se zavíračkou my Sokolíci na Branžeži). Takže tu bude už klid. Mají jen Plzeň a Kozla desítku. Dávám na žízeň Kozla a Janča Kofolu.
K večeři vůbec nevím, co si mám dát, mají nějaký burgry a z ostatních jídel mě nic podle názvu neláká. Naštěstí mě servírka vysvobodí: „Máme Svatomartinskou kachnu s bramborovým a kynutým knedlíkem.“ „Já si dám smažáka, mám na něj chuť a kachna bude určitě dost mastná.“ Pochutnali jsme si oba. Kachna se rozsýpala a mastná moc nebyla a ke smažáku byly výborný domácí hranolky.
Jídlo jsem zapil ještě jedním Kozlem a na závěr jsem zkusil cidera Strongbow. Byl fakt vynikající. Jméno piva jsem samozřejmě zapomněl, ale doma pátral nejdřív podle skleničky – Kingswood vyrábí Plzeň, ale Strongbow Heineken. „Strongbow … to po tom cideru budu mít silný luk,“ směju se, když dávám Janče ochutnat.
Po výborný večeři jsme si dali úžasnou horkou sprchu a rozdělali ještě vynikající a voňavý víno, co Janča koupila. Byl to skvělej den.
Vlastně to byl dost náročnej den, ale byl fakt úžasnej. Spousta výhledů, ráno krásná mlha protínaná paprsky nízko stojícího slunce, dlouhý stíny, co se postupně krátily a lesy, co jsou ještě místy probarvený oranžovou a žlutou barvou listnáčů a modřínů. Krkavci, setkání s kravičkama, klokotání vody, to všechno jen díky tomu, že nesedíme doma na prdeli. Paráda.
Zítra nás čeká nejvyšší kopec, 1000 metrů vysoký. Bál jsem se, že sestoupíme do Žacléře a ten bude mít jen 300 nad mořem a bude to zítra masakr, ale naštěstí má podle mapy přes 600, takže nastoupáme „jen“ čtyři sta.
Bude půl jedenáctý, nečekal jsem, že už je tolik, jdeme spát, ať jsme ráno fit. Už se moc těšíme, co přinese zítřek.
A ještě mapa trasy na oba dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
