Ráj zlatem pokrytý – díl druhý

celá akce 26. až 28.září 2024

Během psaní příběhu prvního dílu téhle Branžeže jsem si uvědomil jednu věc: Vždycky popisuju události tak, jak jsem je viděl právě já. Vím, že se tak vůbec nemusely stát a já je jenom tak viděl. Ale taky si navíc uvědomuju, že popisuju události tak, jak si zrovna teď při psaní myslím, že jsem je v tu chvíli viděl. Spoustu situací jsem možná spojil dohromady, spoustě lidem jsem dal do úst slova, co nikdy neřekli. Na několik věcí jsem se musel taky doptat, protože jsem si je prostě nepamatoval a přesto je chtěl v příběhu mít – díky moc Pítrsi za info o pivu na Turistické chatě.

Nejsem filozof, jen jsem se chtěl o tuhle myšlenku podělit … ale přijde mi to dost hustý.

Takže se zúčastněným omlouvám a vy ostatní věřte, že to bylo ve snaze prospět příběhu jako takovému. Ale teď vzhůru na další den …


Nedělní ráno po včerejším celkem dlouhém a náročném putování, popíjením „šťopiček“ během dne a ukončením v mladějovské hospodě pro mě nebylo zrovna jedno z nejpříjemnějších, ale pohled ze spacáku do korun nádherných starých buků mě ujistil, že jsem právě tam, kde jsem chtěl být.


Šel jsem se vyčůrat, cestou se pokochal téměř nenahraditelným výhledem a pak zalezl zpátky do tepla mého péřáku. Jen z dálky slyším, jak se Pirmin a Martin s ostatními, co spí opodál, loučí. Jdou na vlak, pro ně tenhle čundr bohužel končí. Zavřel jsem oči a ještě na chvíli usnul.


Dneska nejsem zrovna nejrychlejší. Kluci už pomalu balí a já vařím teprve kafe. Nemám hlad, takže se se snídaní nebudu nijak zdržovat. Když jsem dovařil a poprvé se napil, kluci už odcházejí. Freda naštěstí taky nikam nepospíchal, takže čeká, až se sbalím a vyrážíme. Já se zbytkem kafe ještě v ruce.


Téměř na vršku Mladějovské horky se ještě telefonátem s Hrochem ujišťujeme, že máme jít až nahoru k vodárně a potom doprava. Bohužel jsme to pochopili tak, že máme minout vodárnu, sejít na asfaltku a pak doprava. Takže scházíme až támhle dolů.


Došli jsme až do vesnice Hlubojedy (kluci si z nás pak dělali srandu, že jsme se vrátili do Mladějova – ne pánové, opravdu nevrátili). Zahnuli jsme vpravo a téměř kopírujeme trasu kluků, jen o kilometr níž a dál. Jsme u zvláštní zvoničky. Vůbec nechápeme tu stavbu okolo. Žádnou logickou funkci neplní.


Z Hlubojed jdeme ještě kousek do kopce po asfaltce a pak zahýbáme směrem k předpokládané trase kluků. Za ty roky čundrování jsme si zvykli, že vůbec není podstatné, jestli se během cesty někde roztrháme. Hlavní je, že si to užijeme i tak a nakonec se vždy v domluvených místech sejdeme.


Já jsem si cestu jen s Fredou náramně užil. Je to jako miničundr ve dvou v rámci čundru skupiny. Někdo furt nadává, že se na někoho jiného musí čekat, někdo naopak, že ti vpředu ženou. U nás je to jedno. Prostě je jen cíl, či postupový bod. Na druhou stranu zase musím uznat, že většina z nás trochu nechápe sprinterský tempo Fíka a Pirmina, když jdou spolu. Ty fakt většinou vidíme jen v „check pointech“. No, zpátky do reality, s Fredou jsme se rozhodli vzít to rovnou azimutem přes pole, tedy po kolejích od traktoru, přes vršek a na další asfaltku.


„Bošku koukej, srnec.“ Peláší jak blázen kousek od nás a já tak tak stíhám zvednout foťák a cvaknout ho. Fotka nic moc, ale zážitek super.


Úspěšně jsme překonali řepku a jsme skoro u asfaltky. Tohle je pohled zpátky. „Kdybysme šli po té cestě okolo, byli bysme tu asi stejně rychle,“ říkám Fredovi. „Ale to bys neměl tak dobrej pocit, že jsi vymyslel trasu asi o dvě stě metrů kratší. I když tohle bylo namáhavější,“ směje se mi.


Jsme ve Stéblovicích. Chtěl jsem vyfotit tenhle krásný rybníček s vrbou i s pasoucíma se kozama, ale ty jsou bohužel zalezlý někde vpravo vzadu. Jdeme dál, koukám do mapy a proti nám běží z vedlejší cesty štěkající podvraťák. „Kudy dál,“ ptá se Freda. „Támhle tudy,“ ukazuju na toho oříška. Takže jdeme přímo proti němu. Ignorujeme ho a to ho asi trochu zaskočilo, takže zmlknul a uraženě odešel zpátky do otevřených vrat.


„Koukej na tu jabloň, to vypadá jako Spartany, ty jsou moc dobrý,“ hlásí Freda. „Tak já si je cvaknu.“ „A já si jich pár naberu, dáš mi je do kapsy blůzy na báglu?“ „Jasně.“ „Když jsme dělali údržbu na sauně, tak jsem tam měl jabka v přepravce. A když jsme skončili, zjistil jsem, že je prázdná a nevěděl, proč. Pak jsem si uvědomil, že kdykoliv jsem viděl Hrocha, chroupal jabko.“


„Týjo, koukej na ty barvy, To je hezkej kontrast oranžový a zelený uprostřed.“ „Hmmm, to budou asi třešně.“ „Máš pravdu, támhle jich je celá alej. U nás je třeba alej starých třešní skoro uprostřed lesa. Asi tam dřív les nebyl a byla tam cesta.“


Přišli jsme na hřbet kopce Hůra a poprvé vidíme další dominantu Českého ráje – Humprecht. Je to národní kulturní památka. Od roku 1668 měl sloužit jako lovecký zámeček, časem funkci přestal plnit a vystřídaly ho muzejní expozice s regionální a historickou tématikou. Zámek není kruhový, jak by se mohlo zdát, ale má tvar elipsy. Je v něm 27 místností. Nikdy jsem tam nebyl, ale už přes něj mám naplánovaný čundr.


Tak to je snad poprvé, co nemám křivě foťák. Nakloněnost křížku mu ale dává osobitost. Oba si ho s Fredou fotíme.


Přicházíme podle mapy na vyhlídkové místo. Výhled je tu parádní a já si znovu cvakám Humprecht, tentokrát ho pořádně přibližuju a rámuju borovicí a dubem.


Prošli jsme kolem hájovny. Někdo na nás volá: „Ostatní už na vás asi čekají v hospodě.“ Překvapuje mě vstřícnost místního. I když ho moc nevidím a pomalu se vzdalujeme, ptám se: „Jak je to dlouho, co tu prošli?“ „No, asi před čtvrt hodinou, dvaceti minutama.“ „Díky a hezkej den.“ Pak mi to vrtá hlavou a ptám se Fredy, co on na tu konverzaci. „No on tam s tím hajným seděl Simír a mluvil na nás on.“ „Kecáš, já ho fakt neviděl.“ Teď už jsme u osik, které taky svítí do dálky, jako hodně listnáčů tady.


„Tady zahnem do lesa nebo půjdem rovně?“ ptá se Freda. Koukám do mapy: „Přes les je to kratší a určitě hezčí.“


Přicházíme nad Libošovice. Z dálky mě překvapuje, že tu kus od kraje louky roste dýně. Z blízka už je mi to jasný. Vzpomněl jsem si na dětství, kdy našim někdo ze zahrady ukradl dýně a kousek za plotem na jezeďácký louce je rozmlátil. Z téhle taky kus leží vedle, jen předtím nebyl vidět. Vzadu už nás vítá Libošovický kostel, tam míříme. Ale kudy?


Zkoušeli jsme projít mezi zahradama, ale cesta nikde. Naštěstí jedna zahrada neměla z jedné strany plot a z druhé měla otevřenou bránu. Tak jsme jim tam drze vlezli. Naštěstí nás nikdo neviděl. Teď už jsme na cestě a za plotem kvete takhle krásně snad třímetrová růže. „Koukej Bošku, má i veliký šípky. Víš, že jsou jedlý všechny růžový šípky?“


A jsme tu. Není to kostel, ale hospoda hned u kostela. Tady snad kluci budou.


A byli. Měli jen deset minut náskok a tudíž jen rozpité pivo. My si dali taky pití a pak se objevil Simír, přišel z hájovny. Objednali jsme si nejdřív výborný vývar s kápáním a potom hlavní jídlo. „Simíre, to vypadá moc hezky, dobrou chuť.“


 Já a další tři jsme si dali pikantní směs s bramboráčky. Bylo to vynikající, jen Kesonovi vadilo, že je tam kečup. Servírka mu tvrdila, že tam není a on to poznal. Když jsem tu krásnou porci uviděl a ucítil tu vůni, rozhodl jsem se, že udělám téhle hospodě reklamu. Jídlo mě fakt nezklamalo, doporučuju.


Pítrsovi jsem plněné knedlíky taky vyfotil. Vypadají skvěle.


No a Erbi s Kliďasem si dali, stejně jako Simír, Libošovický komín. Že jsem o těch dvou ještě nepsal? To proto, že se k nám připojili právě v téhle hospodě. Přijeli dřív a šli se podívat na Cikánský převis. Tam jsme jednou taky spali. Prý je to tam teď ale dost podmočený.


Když jsme si pochutnali, byl čas k pochodu dál. Před hospodou projel takovýhle krásný starý Ford a za ním naleštěnej červenej Rapid. Nádhera.


Pak už jsme se ale vydali zase do lůna přírody. Jdeme Prokopským údolím a vzpomínáme, jaká tu kdysi byla senová bitva a jak mě s Hrochem zmohl Božkov.


Půlka pokračovala dál po louce a půlka šla po červené podél potoka na druhé straně louky. I já zvolil cestu podél vody. Zdálo se mi to tu hezčí.


Nad potokem visí větve buku a dělají tu oranžový baldachýn.


A nejen buky, ale i javory. Ale ty už nemají tak hezký listí.


Proboha, kam nás to ta stezka vede? To je hotová džungle.


Po pár desítkách metrů se ale křovisko otevírá, naše cesty se spojují a objevují se krásné věže.


Jsme nad Bílým rybníkem. Protější kopec je obsypaný břízami a ty hrají všemi barvami.


Klesáme dolů ke hrázi. Odtamtud můžeme jít na Kost, která je kousek, ale my letos volíme jinou cestu.


Jsme na hrázi mezi Bílým rybníkem a Partoťákem. Partoťák není slang, on se tak vážně jmenuje a koukáme právě na něj. Moc se mi líbí ty odrazy v jeho klidné hladině.


Z hráze už zase stoupáme vzhůru na kopec Kozlov. To je snad poprvé za tenhle čundr, co vidím borovice s jemnými dlouhými jehlicemi. Jinde jsou klasické. U nás v lesích jsou taky jen na jednom místě, alespoň, co já vím.


Jsme na vršku. Trochu si připadám jako v Japonsku. Nevím, proč to ve mě evokuje, ale takhle řídce ponechané borovice mi tak připadají.


Dáváme pauzu. Keson připíjí na další dobytý vrchol. Už by asi neměl pít, má to nějaký rozmazaný.


Nevím, co to kluky napadlo ale Hroch, Erbi a Vlastík vylezli každý na jednu skálu. Hroch nás chce asi fotit svrchu.


Erbi ten se jen shora směje a pronáší vtipný hlášky.


Hroch při návratu našel hříbka: „Uděláme místo grogpárty smaženici.“ No, samozřejmě jsme to zamítli a hříbek zůstává tady.


Pokračujeme dál. Ale bez Kesona, Simíra a Kliďase. Keson totiž zjistil, že nemá svetr a vrací se asi dva kiláky zpátky, kdy ho při návštěvě křoví odložil. Jeden z kluků jde s ním a druhý hlídá batohy. My, zbytek, pokračujeme v cestě. Oni to pak asi vezmou zkratkou do dnešního cíle.


My totiž chceme dobýt ještě jeden vrchol. Stoupáme k němu kolem krásných skalek.


Jsme tu, kopec Chby. Je tu i lavička a cedulka s označením vrcholu a výškou 346 metrů nad mořem. Všude kolem jsou už ne příliš hezké kapradiny. Před pár týdny tu musely krásně zářit oranžovou barvou.


Už z dálky mě zaujala tahle krásná pavučina kontrastující s tmavým pozadím. Jakoby tu někdo ztratil hedvábný kapesníček.


Z vrcholu padáme celkem prudkou roklí. Sem tam se to dá obejít mírnějším svahem, ale někde musíme přímo dolů.


U jedné ze skal trčí z pukliny torzo břízy. Asi ji rozežraly ty houby.


Některé věže mají zajímavý závrty a díry. Vůbec si neumím představit, že tu kdysi bývalo moře.


Už z dálky na mě u cesty září tahle žlutooranžová tráva. Ty stébla po květech jsou vysoký skoro jako já. To se uprostřed lesa jen tak nevidí.


Hrozně rád fotím průhledy zkrz nějaká „okna“. Ale tady jsem to fotil hlavně kvůli tomu „rámu“ okna než kvůli tomu, co je za ním.


Sestoupili jsme ještě kousek níž a je to tu doslova poseté klouzky. Znovu padá narážka na smaženici. „Jdi do háje se smaženicí, já se těším na buřta.“


Už jsme na rovině a bohužel zase na asfaltu. Ale ten bude naštěstí jen necelý kilák. Fík má asi největší žízeň, tak je vpředu. I když on je z nás vždycky nejrychlejší, tedy až po Brendě (nebo Brendy?), nevím, jak se to pití skloňuje..


Jo, tak za pět minut budeme v posledním postupovém bodě. No spíš dřív.


A jsme uvnitř hospůdky. Za chvíli přicházejí i opozdilci, naštěstí i se ztraceným svetrem. Jelikož tu mají jen Plzeň, já si dávám Kofolu. Minule jsem tu měl dokonce pito. Domlouvám se se Simírem, že my dva dopijem a půjdem připravit dříví na oheň, než se setmí.


No, ale stmívá se dost rychle a je to ještě skoro dva kiláky.


Dříví jsme naštěstí našli nedaleko převisu, jindy je to tam dost vysbírané od lidí z kempu a chatové oblasti. Já našel jednu slušnou soušku kousek dál, ale Simír hned na skále přímo nad převisem, tak všechno naházel dolů. Teď řeže jak divej a já se flákám u rozdělávání ohně.


Všechno je docela provlhlý, ale naštěstí se mi to povedlo zapálit, takže ostuda nebude.


Vzal jsem s sebou i lampičku, postavil ji do zadního kouta převisu na skálu a zapálil. Vždycky když jsem si šel já nebo někdo jiný pro něco do batohu, nemuseli jsme hned rozsvěcet čelovku. A taky to tu dělalo romantiku, samozřejmě.

Dorazili kluci. Jsou hrozně překvapení, jaká obrovská hromada dříví tu je. Já se hned přiznal, že je to hlavně Simírova zásluha a ne moje, že jsem jen tak přicmrdával. On si nezapomene rejpnout: „Boškovi jsem říkal, ať si dá batoh hloub pod skálu. Udělal to, ale nechal tam klobouk a pod ním foťák. Já tam házel ty suchý větve a klidně jsem mu to moh´ rozmlátit.“ Samozřejmě, že přeháněl, ten klobouk s foťákem byl hloub než je hrana převisu.


Na polici jsme vyskládali všechny „náboje“ na večer. Snad k nim máme dost vody, čaje a cukru.


Párty se rozjíždí. Vtipy lítají vzduchem, hlavně od Kliďase, ten je na ně expert. Ještě Kubrt, ale ten tu dnes není. Vzpomínáme i na další kamarády, co tu kdy byli a nejsou. „Co Dejv? Proč nejel? Nojo vlastně, on nemá rád chladný noci.“ „A co Chuck?“ „Ten má teď jiný starosti.“


Párty byla veselá a asi po půl hodince od začátku se najednou objevilo překvápko. Mezi námi stojí Dejv. On fakt přišel. „Týjo, ještě aby se tu tak objevil i Chuck…“ „Jen to ne,“ děláme si srandu samozřejmě. Já osobně ho vždycky rád vidím, i ten jeho humor a světonázor mě baví.

Dnešek byl opravdu super. Plný zážitků a pro mě nových míst. Je až neskutečný, že se sem po třiceti letech dá ještě dojít někudy, kudy jsme nikdy nešli. „Tak chlapi na zdraví a na zítřek.“


Mapka druhého dne na čundru:


CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 2 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Josef Šotola.
Josef Šotola.
1 rok od zveřejnění

Luboši opět děkuji. Když to člověku šlape a má s sebou dobré přátele, má vyhráno na krásný výlet. Mohlo trochu vysvitnout sluníčko, ale stejně bylo krásně. S kovovými kyčlemi se příštím rokem vydám s lékařem doporučeným bicyklem asi na jihočeské rybníky. Jsou tam také krásné cyklostezky a památky na správné lidi.
Pepa