Podzimní courání kolem Nové Paky – den druhý
celá akce 28. a 29. září 2024
A je tu nový den, nové ráno. Je něco kolem půl osmé. Otevřu oko a vidím, že je Janča komplet zachumlaná i s hlavou. Ale už nespí. Venku je docela kosa a vůbec se mi nechce z tepla spacáku, ale močák je neúprosný, takže vylejzám, ale co nejdřív se tam zase vracím. Mám pocit, že jsem celou noc nespal, pořád jsem se převracel. Ale prý jsem celou noc chrápal, takže jsem asi „na chvíli“ oko zamhouřil. Teď se musím psychicky připravit na to, že do těch zhruba pěti nad nulou opravdu vylezu a začnu fungovat.
Zhruba po půl hodince jsem opravdu vylezl. Nebe skýtá nádhernou vizi krásného dne. To vždycky zvedne náladu. Takže honem na sebe navlíknout kalhoty, boty a hlavně péřovku. Ještě, že jsem si ji s sebou vzal. Pár prostocviků, prochladlé oblečení se ohřálo a já v něm taky. Jdu dělat snídani.
Jdu pro vodu na kafe. Tuhle fotku už jsem udělal včera, ale sem se mi hodí víc. Včera jsem se totiž po příchodu smál tomuhle rejžáku, ale pak jsem za něj byl fakt vděčný, protože při sběru dříví a pak manipulaci s ním během udržování ohýnku jsem měl od bukové kůry vždycky úplně černé ruce. A rejžákem to šlo krásně dolů. Takže tímto děkuju tomu, co rejžák obětoval a nechal ho tady.
Jdu vařit vodu na kafe. Janču jsem nechal ve spacáku, ať si ještě chvíli poleží, že jí udělám snídani do postele. Je zbytečný, abysme mrzli oba. Ale nenechá se ukecat a za chvilku po mně vylejzá taky. Balí, krájí chleba a podupává v prochladlých pohorách jako před chvílí já.
Kafe je uvařený a vajíčka skoro usmažená. „Jak je máš radši? Tekutější nebo vysušená?“ tak na to už se ani neptám, protože odpověď znám: „Mně je to jedno, udělej je, jak je máš rád ty.“ Před smažením vajíček jsem musel pánvičku trochu odrbat, protože se mi ten olej s marinádou včera malinko přiškvařil. Ale tuk tam do rána nezbyl žádný a pánvička byla taky pod kládou a ne na ní, kde jsem ji večer nechal. „No já v noci slyšela nějaký škrábání zoubků a doufala, že se mi myšky neprokousávají do krabičky s jídlem,“ komentuje Janča. Nevím, kolik toho myšky vylízaly nebo vylily, ale teď ráno je pánvička bez tuku. K drbání jsem použil ohořelý zbytek polena, štěrk z kraje cesty a vodu ze studánky, docela to šlo, až na okraje, ale ty nechám domů na drátěnku. To je obrovská výhoda titanu a nerezu, že se k nim nemusíte chovat „v rukavičkách“.
Takže teď už přeju dobrou chuť.
Vyrážíme. Je sice kosa, ale fakt krásně. „Když pořádně zacloníš, tak na clonu 18 až 22, objektiv ti vykreslí krásnou hvězdičku. Nejlíp to funguje v lese. Hele,“ ukazuju Janče displej. „Jé, to je hezký,“ komentuje fotku. Pokračujeme po žluté dál na severozápad, tohle je pohled zpátky a sluníčko nás tentokrát „hřeje do zad“.
Cesta se krásně vlní nahoru a dolů a jde se po ní fakt hezky. Otepluje se a my se zbavujeme teplých vrstev oblečení. Za chvíli nás čeká odbočka na modrou, která je do kopce a mění se v neudržovanou pěšinu, však za chvíli uvidíte sami.
Už jsme na modré, hned na začátku na nás z dálky svítí tohle velikánské mraveniště. Zdánlivě bez obyvatel. Ale po chvíli, co u něj stojíme, se na osluněné straně objevují zřejmě strážci a sledují, jestli jejich dům nějak neohrožujeme. Včera jsme taky jedno viděli, ale to bylo tak čtvrtinový, takže jsem ho ani nefotil.
Podél cesty roste na obou stranách spousta klouzků. Budu se asi muset podívat u nás do lesa, jestli roste taky něco jinýho než bedly a klouzci.
V ranní rose na břehu u cesty se tu koupou i muchomůrky. Nádhera.
No tak tady je vidět to, o čem jsem psal před chvílí. Neudržovaná cesta. Muselo tady fakt hodně foukat, když přes cestu leží tolik stromů, nejen tyhle dva. Tak kudy teď? „Koukej, tady to vypadá, že už tady ty smrky leží dýl, je tu vyšlapaná pěšina vlevo, okopaný kmen a olámaný větve,“ táhnu Janču na levou stranu. „No asi lesáci tuhle cestu momentálně nepotřebujou, tak to prostě nechají ležet,“ ona na to.
Úspěšně jsme překonali spadlé smrky, dobyli vrchol a teď klesáme dolů. Nejdřív jsem tohle místo přešel, že ho fotit nebudu, ale pak jsem se podíval hloub do lesa a viděl, co tam je ještě klouzků. Vidíte i ty vpravo vzadu? To je doslova na kosu. Neuvěřitelný!
V kolejích po traktoru si příroda udělala takovéhle krásné jezírko. A osadila nejen břehy travinama, ale i hladinu vodníma kytkama. Tohle nikdo nevymyslí, jen ona.
Scházíme z Kulatého vrchu, na jehož druhé straně jsme byli před zhruba půl hodinou. Tam se nachází přírodní rezervace Kamenná hůra. Ale rozhodně tam ta spousta kamenů nebyla tak dobře vidět jako tady. „Koukej, ten památník plukovníka, co jsme viděli včera, byl taky z tohohle slepence.“ „Nojo a já myslel, že je to z nějakýho kusu betonu, co ho omlela řeka. U nás v Labi jsem v dětství vidíval hodně podobný kusy betonu.“ „Máš pravdu, třeba zbytky pilířů po zbouraným mostě.“
Jsme už zase blízko civilizace. Jabloně normálně v lese nerostou, ač by jadýrka mohli roznýst ptáci kamkoliv, tohle je podle mě cíleně vysazená jabloň. Janča hned jde ochutnat. „Tak co, jaký jsou?“ „Výborný, správně kyselý. Chceš ochutnat?“ „No to fakt ne. Nechám si zajít chuť“
Hned za jabloní je takováhle zvláštní plantáž. Z dálky absolutně netuším, co to je.
Z blízka vidím na několika málo keříčcích černé kuličky a už je mi to jasný, je to Černý bez. O to víc mi vrtá hlavou, jestli je ta plantáž cílená nebo se tu náhodně bez vysemenil. Kdyby to bylo cíleně, tak si myslím, že by tu byl aspoň náznak řádků, ale není.
Po krátký pauze zase pokračujeme dál. A opět do kopce. Ale to nám vůbec nevadí, je to jen malá terénní vlnka a navíc vypadá moc hezky. Není tu žádná cesta, jen v jednom pruhu trochu víc uježděná tráva.
Zhruba v půlce kopce je vesnička Arnoštov. Hned na jejím začátku je krásná roubenka. Líbí se mi, že se lidi nebojí barev a všechny chalupy nejsou „černobílé“.
Hned naproti je druhá roubenka, tentokrát klasická. „Chválabohu za Pražáky,“ říká Janča. „Nebýt jich, tak tady i jinde většina starých chalup už nestojí.“ Já ji dávám za pravdu.
Zhruba uprostřed vísky je požární nádrž a u ní z jedné strany kaplička a z druhé tahle dřevěná socha svatého Floriána. Ten je považován za patrona profesí, které souvisejí s ohněm – hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů, kamnářů nebo pekařů. Je ochránce proti suchu, ohni, povodním, válce a neúrodě.
A troška historie: V okolí dnešního Lince dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů a to proto, že římský císař Dioklecián 23.února 303 vydal edikt, podle něhož měly být v celé říši zničeny všechny křesťanské písemnosti a kostely. Křesťanům se dále zakazovalo shromažďovat se kvůli vykonávání bohoslužeb. Když se o popravách zhruba padesátiletý Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a soud nevzal ohledy na jeho předešlé zásluhy v armádě a jeho bezúhonný život, vydal ho do rukou katů. Ti mu 4. května roku 304 přivázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do řeky Enže.
Naproti kapli je takhle krásně keramikou ozdobená stodola ze všech stran. Je tu i místní vývěsní tabule a nad ním je opět z keramiky vytvořená cedule s nápisem Arnoštovský zpravodaj. Paráda. Jestli je to jen zábava někoho (asi spíš některé) z místních nebo je to nějaká organizace či obchůdek, se mi nepodařilo zjistit.
Z Arnoštova pokračujeme po asfaltu do kopce směr jihovýchod. Naštěstí jen asi sto metrů. Proč naštěstí? Protože jdeme blbě. Vracíme se a odbočujeme na polní cestu mířící na sever.
Na sever a do kopce. Už zhruba v půlce mezi Arnoštovem a vrcholem máme krásný výhled do kraje. „Hele, není to támhle vpravo Veliš?“ ptám se a ukazuju Janče zvětšenou fotku na displeji foťáku. „Jo jasně, že je.“
Sluníčko svítí a voní kvítí. To mě teď právě napadlo při psaní příběhu. Sice už je podzim, ale sem tam ještě něco kvete.
Po nebi se honí mraky a díky svým stínům mění co chvíli krajinu pod sebou. Jednou září osluněný kopec, pak zase louka. Krásný divadlo.
Jsme na vrcholu kopce s krásným názvem Krkonošská vyhlídka. A opravdu je tu úžasný rozhled.
„Koukej, támhle postavili most na budoucím obchvatu Nový Paky. To dole bude autokrosová trať ve Štikovský rokli.“ „Hmmm, tak tam jsem nikdy nebyl. Ani jako kluk s tátou a přitom jsme to měli kousek. Asi proto, že on inklinoval a dosud tíhne vždycky spíš k silnici než k terénu.“
Tohle jsem musel do výhledu zakomponovat. Dostala mě ta kačenka.
Černá hora panorama uzavírá. Je to nejdominantnější kopec v celém rozhledu. Na vyhlídce je i posezení a ohniště. Já bych tady ale u ohýnku sedět nechtěl. Není to ničím chtáněný místo a furt tu profukuje ze všech stran. No, konec mudrování, pauzy i kochání a jdeme dál.
V půlce sestupu zjišťuju, že se mi nějak blbě jde. A po pár krocích je mi jasný, proč. Odlepila se mi půlka podrážky na levačce. „No, tak to je super. Snad ta bota vydrží až do konce.“ „Koukám, že se ta druhá taky malinko začíná odlepovat,“ vylepšuje situaci Janča. Zkoušíme aspoň provázkem přitáhnout patu k botě uvázáním na horní háčky pro tkaničky. Po pár stech metrech vypadá, že by to mohlo fungovat.
Na jednom otevřeném místě v lese vidíme konečně náš další cíl. Hrad Pecka. Opět nás upoutá krásný kontrast s tmavou oblohou.
Jsme na parkovišti pod hradem. Pod námi je městys Pecka i s kostelem svatého Bartoloměje. Tohle je asi třetí fotka, co jsem udělal. Na prvních dvou byl kříž ve stínu a celkem se mi to líbilo, ale pak vylezlo na chvilku sluníčko a honem jsem běžel od lavičky na silnici, abych ho cvaknul v plné kráse. Jen musím dávat pozor, aby mě něco nepřejelo, při focení totiž stojím uprostřed silnice, odkud se mi kompozice líbí nejvíc.
Od parkoviště jsme vystoupali až ke hradu. Provázek na botě se mi poprvé svlíknul. Nasazuju ho zpátky a zkouším ještě utáhnout. Podrážka se naštěstí víc neodlepuje a já se tudíž můžu věnovat plně kochání.
Na zříceninu vede krásný kamenný most, pod nímž si personál udělal luxusní garážové stání pro auto i motorku. Ta je hned pod prvním obloukem a není vidět. Psal jsem, že je to hrad. On to hrad byl od čtrnáctého století (první písemná zmínka o hradu Pecka je z roku 1322). Ale od druhé poloviny 16. století byla postupně realizovaná celková renesanční přestavba a z hradu se stal krásný zámek. Když majitele Kryštofa Haranta v roce 1621 ve věku 57 let na Staromáku po Českém stavovském povstání popravili, nový majitel Albrecht z Valdštejna zámek daroval řádu kartuziánů z Valdic u Jičína. Ti Pecku po více než sto padesát let využívali pouze jako letní sídlo. Téměř neobývaný zámek postupně chátral. Za jeho slávou udělal definitivní tečku rozsáhlý požár v roce 1830.
V roce 2009 byl shodou šťastných okolností v čele nádvoří zachráněn poslední fragment vnější sgrafitové výzdoby, ten je vidět vlevo na kamenné zdi. Další zajímavostí a jedním z nejzáhadnějších míst hradu je dnes 56 metrů hluboká hradní studna. Z neznámých důvodů byla už ve středověku zasypaná a zazděná. Místní nadšenci ji náhodně objevili až v roce 1947, ale nebyly v ní žádné stopy po vodě. Otvor je šikmý, což znemožňuje nabírání vody do věder. I v hloubce 56 metrů je navíc zcela čerstvý vzduch bez jedovatých plynů a dokonce průvan. Studna mohla být spíše rafinovaným vchodem do tajných chodeb. Ale teď k ní byl vstup kvůli rekonstrukci zakázaný, takže jsme ji neviděli.
O tomhle zvonu jsem sice nic nezjistil, ale líbil se mi, tak jsem ho cvaknul.
Z ochozu Pecky je nádherný výhled do krajiny. „Hele, koukej, támhle u pole si děti pouštějí draka. To už jsem neviděla, ani nepamatuju.“ „Tak to u nás ve vesnici občas i během roku vidívám, jak někdo vyběhne na louku a haleká, jak je drak vysoko. Je super, že tahle zábava ještě nevymizela.“
Dostali jsme se i na druhou stranu, takže si to gotické jádro hradu (zámku) můžeme prohlídnout z téhle strany.
Vylezlo sluníčko, tak se ještě vracím na ochoz a zkouším to cvaknout s nim. Myslím, že se to docela povedlo.
Je tu několik laviček s různými motivy. Asi pozůstatek po nějakém „sympóziu“ kdy umělci zpracovali různá témata, třeba Španělsko. Tohle nemá cedulku, takže tipuju „Soužití člověka se skotem“. Ani nevím, jestli je to opravdu býk nebo nějaké bájné zvíře. Na normálního bejka to má, podle mě moc krátkej čumák.
Hraju si se sluníčkem. Zkouším ho dostat do okna.
U vchodu na hrad je na zemi cedule s nabídkou občerstsvení, lákadlo finguje na jedničku, jdeme do bistra.
Dostali jsme strašnou chuť na gulášovku. Je horká a fakt vynikající, jako od babičky. Za pade, to je super. Ještě nám v ceně nabídli, pečivo, jestli chceme. „To víte, že si dáme. A je čerstvý?“ „Je od včera, ale v grilu vám ty rohlíky rozpečeme.“ „Sem s nima. Jančo, kolik jich chceš? Já si dám dva.“ „Jen jeden.“ „Takže prosím tři.“
Polívkou jsem se tak prohřál, že se „musím“ schladit. Ochutnávám místní pivko. Janča si dává kafe. „Ochutnej, je fakt skvělý.“
V životě bych si ten název nezapamatoval a tak si to radši fotím. Je fakt výborný a ta cena je taky na dnešní poměry opravdu super. Jestli sem někdy zavítáte, určitě ochutnejte. A jestli hned tady nemůžete, mají tu i lahváče, tak si kupte domů. Vřele doporučuju. A proč Kumraus? Dočetl jsem se: „O Kumrajsoj nám vyprávěla naše babička, ta bydlela tady vedle v tom domečku. A když měli rodiče odpolední a mě s bráchou hlídala doma babička,
tak nás vždycky večer nahnala do postele a řekla: „Tak a koukejte chrápat, nebo na vás příde Kumraus a sežere vás!“ … Je to něco jako klekánice jinde, prostě „varovná“ bytost, která se stará abyste byli doma před setměním a taky, že je třeba poslouchat starší.
Před odchodem z nádvoří si ještě fotím třepetající se místní vlajku s erbem Pecky.
Když jsme odcházeli, všiml jsem si za mostem cedule: PREVÉT TUDY. „Půjdem se tam podívat?“ „Ty chceš jít na záchod?“ No, stálo to za to. Záchod tam sice byl, ale dost vysoko. Ale o ten nám vůbec nešlo, šlo o tenhle pohled na hrad. Když jsme u těch záchodů, mají je tam moc hezké, čisté a nové. Kluci mají nad vchodem kohoutka a holky slepičku, hezký nápad. Zvlášť, když si člověk uvědomí, že je to spojené s erbem. No však se podívejte na štít rytíře na předchozí fotce.
Tak ještě poslední pohled na Pecku a jdeme dál, dál do obce Pecka.
Na mapě jsem našel zkratku, snad nebude slepá. Ale je to teda pěknej sešup dolů a měl by končit lávkou.
Někteří tu mají opravdu hezky vyzdobený okna. I ty záclonky ve starým stylu to hezky dokreslujou. Prostě má někdo vkus.
Ještě se otáčím a fotím kostel svatého Bartoloměje. Sice jsme šli kolem něj, ale pohled z blízka se mi nelíbil tolik jako tenhle. Kostel je relativně nový. Postavili ho v letech 1748-58. O dvě stě let později ho restaurovali. V roce 1992 byly do kostelní věže zavěšené dva nové zvony, pořízené ze sbírek místních občanů a přátel z Německa. Je zvláštní, že boční oltáře a kazatelna jsou starší než kostel, pocházejí z roku 1722.
„Nepůjdeme po silnici, ale kolem koupaliště. Tady je to hezčí. Támhle nahoru jsme se jednou drápaly s autem a málem nevyjely. Byly jsme tam na chatě.“ „Nojo, jsi mi říkala, že Pecku trochu znáš.“ Téhle malé zacházky jsem rozhodně nelitoval. Je to moc hezký. Dokonce jsme si udělali krátkou pauzu u jedné chatky, ta byla taky moc příjemná.
Vracíme se na asfalt, ale teď jsme na hrázi rybníka Krakůvka. Před námi je kopec Jeruzalém, zvláštní jméno pro kopec, proč mu ho asi dali?
Za rybníkem je pastvina a jak jsem si včera chvíli připadal jako v Jurském parku, tak dneska si připadán jak na divokým západě. Ten světlej dokonce nemá ani ohlávku. A mimo záběr jsou u ohrady ještě další dva koně. „Jsou hezký, ale nějaký pohublí,“ konstatuje Janča.
Taky se vám stává, že máte pocit, že už jste na nějakém místě byli? Tak já měl tenhle pocit tady. A pak mi to došlo. „Nebudeš tomu věřit, ale já jsem tudy už jednou šel, skoro běžel. Není kousek odtud u silnice kemp?“ „No je, právě směrem k tomu koupališti, co jsme ho míjeli. A cos tu dělal?“ „No právě u toho kempu začínala pěší část jednoho ročníku toho našeho bláznivýho triatlonu Harta Cupu a tudy vedla trasa.“
Z paseky pod lesem jsou opět krásný výhledy do sousedního údolí. To jsem si tenkrát na HC moc neužíval. Teď se můžeme klidně zastavit a kochat se.
Jsme nad Borovnicí. A taky u našeho posledního cíle. Tím je replika historického větrného mlýna, která tu stojí od roku 2020. Stavba mlýna začala na jaře 2018, kdy bylo postaveno základové trámoví. „Víš, že většinu prací na tomhle kolosu dělali učni z Jičína?“ „Tak to je hustý, tomu říkám praktická výuka. Každý díl má svůj účel a jestli to učňům mistři vysvětlili a podíleli se i na kompletaci, je to super.“ „Tohle navíc není jen stavba, mlýn je plně funkční.“
Bohužel nemáme čas na prohlídku, takže jsem mlýn jen obešel. Touhle trčící kládou se dá celý mlýn natáčet proti větru, no, musí to být asi makačka, když váží kolem deseti tun. Vypadalo to, že tu nikdo není, ale dole ve dveřích jsem si všiml děduly, jak tam něco kutí, vypadalo to, jakoby loupal kukuřici. Ale jinak je to nádherná stavba a uvnitř určitě každého zaujme, jak fungují dřevěná soukolí, jak je obrovské paleční kolo se čtyřmetrovým průměrem.
Jsme na zastávce v Borovnici, tedy nad ní, trať vede v půlce kopce mezi mlýnem a obcí. „Koukej, támhle vlevo je vidět památník na původní mlýn. Ten nový postavili jinde kvůli parkování a lepšímu přístupu.“
Ještě jsem se dočetl: V Borovnici stávalo 5 větrných mlýnů, do 20. století se však zachoval jediný. Jedná se o poslední větrný mlýn německého typu v Čechách. Ten na svém místě stál od roku 1841 až do roku 1968, kdy na základě rozhodnutí Krajské památkové správy i přes velký odpor občanů i MNV Borovnice rozebrán a převezen ke konzervaci do Hostinného. Jo a za druhé světové se v něm ještě mlelo.
Tak už nám to jede. Pěší část končí. Janča se mnou jede jen dvě zastávky a pak pokračuje busem. Já jedu do Stařeny, pak do Hradce a domů. Tenhle vláček řídí paní strojvedoucí, v životě je to třetí, kterou vidím. Všimněte si nápisu L3 Liberec.
Ve Staré Pace přesedám na vlak, který jede opačným směrem. Přisedám si k mladé žábě, po chvíli, co jsme se rozjeli, otáčím zrak od okýnka k téhle obrazovce a zamrazí mě. Já nechci do Liberce. Ptám se tedy té holky: „Tenhle vlak jede do Liberce?“ „Ne, do Hradce. Vy jste ve špatném vlaku?“ „Ne, naštěstí ne, ale tohle mě trochu vyděsilo,“ ukazuju na tu obrazovku.
Úspěšně jsem se dostal do Hradce a stejně jako včera ráno tu pozoruju holuby. Včera se rozednívalo, teď se smráká. V hlavě si přehrávám tyhle dva dny, projíždím fotky a už se těším, až o našem čundru budu psát. Znovu tak prožiju to skvělé dobrodružství.
A to už je opravdu všechno. Počasí vyšlo nad očekávání dobře, i když jsme trošičku zmokli. Ranní kosa připomněla, že už není léto, ale přes den bylo přijatelně. Viděli jsme spoustu krásných míst, já i ta, co jsem už od dětství chtěl vidět. Užili jsme si výbornou večeři i oběd. Opět jsme potkali prima lidi a opět si plnými doušky vychutnali krásu naší vlasti. Co dál? Nezbývá, než naplánovat a těšit se na další příběh … kdy bude, to se uvidí.
A ještě mapa trasy, opět na oba dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši, jako vždy moc hezký a krásně představený je váš výlet.
Děkuji, Pepa
Pepo, ty jsi ten nejvděčnější čtenář, díky moc.