Podzimní courání kolem Nové Paky – den první
celá akce 28. a 29. září 2024
Při projíždění naší vlasti na Mapách.cz vždycky narazím na nějaké místo, kam bych se chtěl podívat. A právě při plánování trasy minulého čundru jsem na několik takových míst v okolí trasy narazil, ale nechal jsem si je na „někdy“. To „někdy“ vyšlo hned za čtrnáct dní, takže tenhle čundr bude opět na novopacku. Minulou trasu ta dnešní protne jen v jednom jediném místě, společných bude jen několik málo výhledů. Takže na nic nečekám, batoh na záda a hurá ven. Jen, aby vyšlo aspoň trochu počasí.
Je půl sedmé ráno. Nebe na východě vypadá relativně v pohodě, tak snad tomu tak i bude. Vyrážím na vlak.
Na nádraží už několik let visí tenhle medvídek a já na něj koukám každé ráno. Je až neuvěřitelný, co ustál vichřic a plískanic. Nastupuju do vlaku a mířím směr Hradec.
Jsem před hradeckým nádražím. Vylezlo sluníčko. Opírá se do sousoší na nádražní budově a občas se tu vznese hejno holubů. Počkal jsem si, až budou v záběru a cvak! Tomuhle kontrastu nasvíceného popředí a tmavé oblohy v pozadí se říká černé světlo, a to já miluju.
Vlak má tradičně zpoždění, ale to mi nevadí. Vím, že ten následující na nás počká a že Janča bude nastupovat po cestě, takže jí to taky nijak neovlivní. Než přistoupí, kochám se ranní krajinou.
Jsme tu, Syřenov je malá zastávka na znamení. Ani nevím, proč se to tu jmenuje Syřenov, když obec se stejným jménem je dost daleko a blíž jsou jiné. No, ale asi je tu v okolí největší. Ve vlaku se mi povedlo rozsypat drobáky a asi jsem je všechny nesesbíral, některé mi podala Janča a něco dokonce štiplístek. Proč o tom mluvím? Na zastávce jsem na zemi našel dvě dvoukoruny, tak je to snad vyrovnáno. „Zvu tě na oběd,“ říkám Janče a ukazuju jí v dlani svůj nález.
Naše cesta začíná na rovince a na asfaltu, ale to se brzy mění ve stoupání po lesních cestách. Odměnou nám je první krásný výhled na Tábor.
Na druhé straně nám beránky hlásí trochu větrné počasí, ale snad bez deště.
Přicházíme k Bodu záchrany SM 004. Proč ho zmiňuju? Je to ono křížení s minulou trasou. Předtím jsem tu fotil borovice a okolí, dneska Svatého Huberta. Tenhle franský biskup žil asi 700 let po Kristu a dokonce založil město Lutych na východě Belgie a zasloužil se o pokřesťanštění Arden, které jsou známé spíš z WW2. Před svým povoláním biskupa byl prý Hubert výborným lovcem a milovníkem hýřivých zábav. Podle legendy se náboženskému životu zasvětil po blízkém setkání s jelenem na honu a je proto nyní patronem lovců a myslivců.
Dál pokračujeme po cyklostezce. Vede nás jihovýchodním směrem, takže máme sluníčko přímo před sebou.
Na nebi je čím dál víc modro a to se nám moc líbí. Paprsky příjemně hladí po tvářích.
Hned vedle cesty roste bedla s obrovským kloboukem. Na téhle fotce to není poznat, chtělo by to měřítko.
Napadá mě jediné, vytáhl jsem z kapsy jednu z dvoukorun, co jsem našel na zastávce, a pokládám ji na klobouk. Doma po přepočítání má klobouk průměr neuvěřitelných jedenácti dvoukorun, což je asi 234,96 milimetrů – no, neodpustil jsem si strojařský vtípek. Takže prostě přes dvacet tři cenťáků. Roztažené prsty ruky mi nestačily, takže vím, že jsem takovýhle klobouk ještě nikdy neviděl.
Došli jsme až do vísky Zboží. Sedli si na první veřejnou lavičku s výhledem na místní hřiště, posnídali štrůdl a pokračovali vesnicí dál. „Hele, koukej, jaký tu mají pavouky,“ upozorňuje mě Janča. „Kde?“ „No támhle na vratech, v rohu.“
Úplně na konci vesnice a naší části trasy po asfaltu je přístřešek, krásná zvonička a sloup se sochou Panny Marie Immaculaty. Nikdy netuším, si ty přídomky znamenají. Asi to bude tím, že nejsem křesťan.
Klesáme po neznatelné cestě do aleje vlevo. Vzadu vidíme kočku, jak hledá místo, kde by mohla lovit myšky. Ale jen nás zmerčí, zdrhá až do lesa vpravo.
Zase bedly. Syn mi doma po procházce říkal, že u nás taky rostou. Takže ten bedlový boom není jen u nás, ale asi všude. Jsme v třešňové aleji promísené s jinými druhy dřevin a snad na každém druhém stromě je ptačí budka. Jsou očíslované. První číslo, které jsem zaregistroval, bylo 495 a stále klesají. Takže budek tu bude tak pět set. Asi tu bydlí hodně aktivní ornitolog. Na konci aleje je informační cedule, která nás informuje o tom, že se tu jedná o obnovu populace pěvců žijících v dutinách stromů, například sýkorek.
Za alejí jsou keře s krásně červenými šípky. Už je tu prostě podzim. Taky budu muset u nás vyrazit a nasbírat a usušit na zimu šípky na výborný čaj. Zvlášť s medem chutná luxusně.
Za šípkovými keři je nově udělaná lavička natočená směrem k aleji, na Zboží a Kumburk. Mně se ale víc líbí pohled trochu víc k jihu, na kopce nad Úbislavicemi. Na stromě vedle lavičky nás zaujme „kontrola“ určená orientačním běžcům. Závod podle informační tabulky organizuje Libštát, který je odsud devět kilometrů vzdušnou čarou. Docela daleko.
O kousek níž je další lavička a „Hromada šitrů s provazy“ s názvem Spolu.
My se tu ale nezastavujeme a pokračujeme dál do Úbislavic. Už z dálky naši pozornost upoutá místní dominanta – kostel Narození Panny Marie, o kterém jsou písemné zmínky už ve 14. století.
Kousek pod kostelem stojí nádherný Jiráňův mlýn. Tenhle mlýn s roubeným patrem z roku 1813 patří mezi nejstarší vodní mlýny na severovýchodě Čech.
Ještě níž koukáme na hospodyňku, která se šla protáhnout zřejmě po těžké práci, a tak se větrá bez propoceného oblečení. Asi moc nechodí na sluníčko, není vůbec opálená.
Došli jsme až ke kříži a zvoničce. Tady budeme odbočovat a snad konečně scházet z asfaltu. Ale po delší době zase budeme stoupat.
Na vedlejší cestě proti nám jede stará dodávka. Mám na jazyku její jméno, ale zmůžu se jen na: „No to je … má to ženskej název …,“ ale nevyplodím ho. Teď už to vím, je to Buchanka, jak se UAZu 452 přezdívá. Doma jsem zjistil, že nemusí být stará (výroba začala v roce 1965) a že se i u nás dá koupit ještě nová zhruba za 400 tisíc, protože se stále vyrábí.
Nad Úbislavicemi se otáčíme a kocháme se krásným výhledem. Zaujal nás ten bílý puntík uprostřed svahu. Mysleli jsme, že je to nějaký pártystan, protože zhruba z toho směru se ozýval amplion a hudba.
Ale kupodivu je to krásná jurta. Zřejmě je zateplená, protože má i komín. Dneska v nich někteří žijí celoročně. Jediný problém bude asi na takovémhle místě voda, elektřina a odpady, pokud nechcete žít jako v předminulém století.
Z kopce jsme opět sešli dolů k rybníku Jahodnice. Šli jsme sem kolem závory přes soukromý pozemek se zákazem vstupu, ale místní nám řekl, že je to kvůli lidem, co tamtudy chtěli jezdit k rybníku autem. Že my můžeme v klidu projít, že nejsme v Americe a nikdo na nás brokovnicí mířit nebude.
Od rybníka opět stoupáme. Tohle je pohled zpátky k Jahodnici, která je schovaná vpravo za stromy.
Při pohledu ještě víc vpravo vidíme kopce Bradlec a Tábor, kde jsme byli před čtrnácti dny. Člověku se hned vybaví vzpomínky na minulý čundr, který byl taky super, jako je zatím tenhle.
Jsme ještě výš a k těma dvěma kopcům se vpravo přidává ještě Kumburk. Takže vidíme celou naši minulou trilogii.
Přišli jsme až nad malý lom, kde jsme si chtěli někde sednout, ale není, kde. Zato jsme tu narazili na nějakou „pohozenou ruskou mezikontinentální střelu“. Nejspíš to bude asi nějaký zásobník, ale netuším, na co. Kdybyste někdo věděli, napište.
Azbuku si ještě pamatuju, takže si nápisy můžu přečíst. Nahoře je индикатор – indikátor, asi, se jím zjišťuje, kolik je uvnitř toho, co tam chceme mít. Uprostřed je клапан – neboli ventil. A pod tím je осторожно, не кантовать, což logicky se symbolem skleničky znamená pozor, neklopit. No a dole je брутто 1420 кг, to znamená, že celková hmotnost je 1420 kilo.
Opět vidíme na obzoru černé světlo, tentokrát na Kumburku. Nádhera.
A krásný rozdíl mezi osvětleným Bradlecem a zastíněným Táborem.
Procházíme kolem nějakého „tankodromu“ nebo podobného zařízení, kde je pod širým nebem zaparkovaná spousta starých náklaďáků, hlavně Tatrovek. Taky jsou tu ÓTéčka a jiná vojenská vozidla. Skrz prkennou bránu se fotí blbě a tak mám na horní straně fotky kus prkna.
Nebe nám dělá celou cestu nádhernou kulisu. Ta řada býlých mraků v pruhu nad horizontem mě fakt zaujala. Původně jsme tudy vůbec jít neměli, měl jsem ale vsugerováno, že jo a prodloužili jsme si tak původní trasu asi o kilák.
Ale stálo to za to, viděli jsme a vidíme spoustu zajímavých věcí, o které bysme jinak přišli. Třeba tohle panoráma by se nám v dolíku vůbec neukázalo.
Ještě jednou si přitahuju strážní věž nad oploceným prostorem s náklaďáky. „Bývala vidět ze silnice, ale asi vyrostly stromy před ní a už vidět není.“ „Hmmm, já si ji nikdy nevšimnul. Asi proto, že jsem vždycky seděl za volantem, když jsme tudy jezdívali.“
Procházíme kolem honosné milionářské vily se zděným plotem z lícových červených cihel. Všude je vidět práce zahradního architekta a možná i najatého zahradníka. Tady architekt dokonce v plotě udělal výklenek, aby zachoval původní kříž opět věnovaný Panence Marii, jako je většina „svátostí“ kolem. Začíná poprchávat.
Mužské a ženské zbraně. Přesně tahle fotka vyjadřuje rozdíl obou světů. Až teď na počítači vidím, že je raketa na té zelené věci, co jsem fotil u lomu. Takže by to opravdu mohlo mít něco společného s raketami, ale bude to zřejmě zásobník paliva.
Jsme u zatopeného lomu Rumchalpa. Název lomu je odvozen ze dvou slov – rum a chalpa. Rum je staré označení pro odpadky či úlomky, které zbyly buď po pálení milířů, nebo po těžbě kamene. Část chalpa je zase východočeský výraz pro stavení (chalupu). V 16. století tu totiž postavili stavení, u kterého se údajně pálilo dřevěné uhlí. „Potápěči tu mají centrum a dělají i kurzy pro veřejnost. Jednu dobu jsem jeden takový kurz zvažovala.“ „Fakt, ty se nezdáš. Spoustu tvých aktivit už znám, ale tohle i mě překvapuje.“
Je to tu fakt krásný. Tenhle zatopený lom je pro svoji čistotu a průzračnou vodu vyhledávaným cílem potápěčů z celé republiky. Informace ze stránek Potápěčského centra: Je zde široká škála vodních živočichů od štik, koy kaprů, okounů, raků, nových sumců albínů a mnohých dalších. Platí zde zákaz jakéhokoliv rybolovu. Maximální hloubka činí 18 metrů a viditelnost kolísá od 1 do 8 metrů.
Měli jsme štěstí. Plánovali jsem si sednout někde poblíž, ale mohli jsme až dovnitř a právě se jeden potápěč chystal k ponoru.
Rozloučil se s přítelkyní a šel do vody. Ona počkala, až se ponoří a šla na houby. Nejdřív si říkám: Proč? Pak jsem si uvědomil, že dvě lahve jsou asi na hodinu a ona by se tu nudila.
My se teda nenudili a dali jsme si oběd. Tradiční čundrácký oběd.
Od stolu koukám, co to tu dělá vlny na vodě… blázen.
Z pohledu na plavce se do nás dala zima a já navrhl, že si dáme kafe. Janča ale doma při přebalování věcí do druhého batohu na poslední chvíli nechala hrníček, tak vařím jen jedno společné.
Vylezlo sluníčko a já si vyfotil detail s protějším břehem, kde se už krásně zbarvuje listí. Všude jinde jsou stromy ještě zelené. Ale tohle je pestrobarevná nádhera.
Opouštíme Rumchalpu, potkáváme potapěčovu přítelkyni bez hub, zato se zprávou, že je po cestě padlý strom a všude spousta bláta. My ale tudy musíme. Snad to bude dál lepší. Nacházím mezi větvemi průlez, zvětšuju ho ohnutím některých překážejících haluzí, a tak ho nemusíme obcházet křovím.
Cesta bahnitá je, ale dá se to tak nějak prokličkovat. „To je ta červenice, na kterou ses tak ‘těšila‘ minule?” směju se. „Jo, strašně klouže a nejde z ničeho dolů.“
Cesta lesem dál pokračuje na pohodu. Je tu krásně ticho, jen slyšíme šustění listí a zpěv ptáků. Dokonce jsme zahlídli i střízlíka. „Já u nás viděla i jeho hnízdo. Vešlo by se do dlaně.“ „No u vás je toho teda spousta k vidění, májky na jaře, hnízdící střízlíci, srnky se srnčaty hned za plotem. Já májku například neviděl nikdy a střízlíka až letos poprvé v životě.“
Na kraji lesa na chvíli dáváme pauzu. Fotím opět bedly, tyhle nemají žádnou nohu, což je zvláštní.
A taky vidím první houbu jinou než muchomůrku, bedlu nebo klouzka. Je to Kozák, podle mě, habrový. Musím se zeptat kamaráda mykologa.
Přicházíme nad obec Pustá Proseč. Na loukách je víc bedel než v létě kopretin. Neuvěřitelný. Asi byl někde zase nějaký tajný jaderný výbuch a nám o tom neřekli a teď to dělá s houbama tohle jako tenkrát po Černobylu, smějeme se.
Jsme opět na asfaltu. A s námi tahle kráska. Je to Šípověnka hojná, můra s rozpětím křídel 3,5 až 4,5 centimetru.
V obci mají pěkný rybník s udržovaným okolím. Být tepleji, tak tam skočím. Ale teď je odhadem tak čtrnáct stupňů, takže koupel oželím.
Další orienťák? Nějak se s nimi roztrhl pytel.
Procházíme cílem a organizátorům hlásíme, že jsme asi poslední, ale, že jsme minuli jen dvě kontroly. Společně se zasmějeme a oni nám nabízí občerstvení – šťávu, kterou by jinak vylili. S vděčností dávám na ex kalíšek a chystám se poděkovat, ale paní mi leje druhý a pak ještě třetí. Naštěstí začíná pršet a my se omlouváme, že se běžíme někam schovat, jinak by mě paní ve šťávě asi utopila.
Já přes sebe a krosnu házím plachtu, co dávám standardně pod karimatku. Už několikrát se mi to osvědčilo. Jen člověk musí počítat s tím, že má volnou jen jednu ruku. Takže levačkou držím před sebou „secvaknuté“ lemy plachty a pravačku s foťákem mám strčenou pod plachtou. Samozřejmě, že ji co chvíli vytáhnu a fotím. Na hlavě mívám kožený klobouk, ale dneska nemám nic a neřeším to, prostě mi na hlavu prší.
Leje fest. Janča má ochranu před deštěm vyřešenou standardněji. Goretexovou bundu s kapucí a pláštěnku na batoh. Takže je taky v pohodě. Už jsme skoro v našem dalším cíli a my se tam budeme moct snad někde schovat.
Jsme v podstatě uvnitř sopky Malá horka. Tady kolem se těžil čedič a po jeho těžbě se území začalo chránit.
Teď se tu rozkládá přírodní památka Hřídelecká Hůra, která chrání zdejší unikátní geologickou lokalitu. Těžbou čediče vznikla jáma, ve které se nachází mnoho vzácných nerostů a minerálů. V uměle vytvořených dutinách zimuje netopýr černý.
Hnízdí tu prý i poštolka a rehek. Náletové dřeviny skýtají úkryt i drobnému ptactvu a jiným živočichům. Tady jsme schovaní před deštěm, ale i tak naštěstí déšť ustává.
„Sice je to zakázaný, ale lidi sem na tajňačku chodí zkoušet štěstí a hledají polodrahokamy a kutají do stěn.“ „Koukám, že máš o místním území dost velký informace,“ divím se. „No já jsem tu před několika lety už byla. Lezly jsme s holkama i támhle nahoru, ale to se musí po provaze.“
Z fotek opět není vidět, jak je to tu obrovský, ale všimněte si toho človíčka vpravo dole. Já se vydrápal až sem po hromadě kamínků a hlíny. „Je to, trochu do kopce, co?“ ptám se Janči, co se škrábe za mnou. „No to fakt jo,“ funí mi do zad. A já si připomínám, kolik stupňů má asi sypný úhel štěrku – je to kolem 45°.
Opouštíme sopku a míříme k Lázním Bělohrad. Na konci obce Hřídelec se ještě otáčím a fotím kostel svatého Jiří, který byl vysvěcený v roce 1841, základní kámen byl položený o dva roky dřív. Teď je chráněný jako kulturní památka České republiky.
Že by nás čekal další déšť? Nebe vypadá jak před bouří, ale snad to bude v pohodě.
Došli jsme na křižovatku. Tady je památník amerických letců. Je vzpomínkou na zřícení bombardéru B-17, který se vracel po bombardování Drážďan a spadnul nedaleko. Nad hlavami nám právě prolítá malý letadlo a já si říkám: „Že by praktická ukázka? To radši ani ne.“
Mraky se malinko trhají a sluníčko se snaží skrz ně prodrat, jak jen to jde.
V Lánech, co patří k Lázním Bělohrad, jsme si dali jen krátkou pauzu na hezký autobusový zastávce – takovej prosklenej dřevěnej domeček i s dveřma a kytičkama, kde by se dalo i přespat. Ale prošli jsme obec celkem rychle, další zajímavosti tam nebyly. Teď už jsme někde na půl cesty k Horní Nové Vsi. Tyhle vize budoucí cesty na fotkách mám taky moc rád.
Najdi si svého Fiata. Tak tohle mě fakt dostalo. Jak může někdo takhle odložit auto … nechápu. To je tak těžký ho dát na vrakáč?
Jaroslav Liška se narodil 6. ledna 1917 v Roškopově na novopacku. Velmi záhy přišel o oba rodiče, otec padl pouhé čtyři dny po jeho narození na italské frontě, matka zemřela, když mu byly tři roky. Vyrůstal u tety v Horní Nové Vsi. U 311 perutě sloužil při hlídkování proti německým ponorkám v Biskajském zálivu. Potom přešel k americké osmé letecké armádě, v rámci které se podílel na bombardovací misi na německé území. Asi deset náletů tu absolvoval se svým bratrem Bohumilem. Už v roce 1946 si všiml, že ve vztahu osvobozené republiky k západním letcům není něco v pořádku, takže se s manželkou vrátil do Velké Británie a dobře udělal.
První opravdu zbarvený strom značící přicházející podzim. To je kontrast, co?
Opouštíme Horní Novou Ves přes pastviny, kde musíme vždy odháknout ohradník pod proudem a zase zadělat. Uprostřed pastvin si připadám jak v Jurském parku.
Tam někam nahoru se musíme dostat. Zvažujeme, kam to bude nejlepší. Třeba nás někam zavede vyježděná cesta. Radši si kousek zajít, než se prodírat vysokou trávou a pak houštím.
Za námi začíná zapadat slunce. Mraky opět hrají velkolepé divadlo.
Bedly jsou úplně všude. Ta rovně stojící je opět pěknej macek. „Dáme si k večeři smažený bedly? Vajíčka jsi říkal, že máš …“ „Ne, já chci maso, co jsi slíbila,“ říkám sice s veselým tónem v hlase, ale důrazně.
„Slyšíš vlak? Já ho tuším někde za kopcem. Kde se asi objeví? Támhle na valu bude hezky vidět.“ „Tak ho zkusím cvaknout. Kamarád štiplístek Petr mi říkal, že se tomuhle vlaku říká rakev. Asi podle tvaru kastle.“
Jsme skoro v cíli. Už jsme na hraně lesa. Naposledy se ohlížíme do kraje. Dneska už nebudou žádné výhledy.
„Výš už to nejde. Došli jsme až do nebe,“ směju se. „Já jsem celej čundr jak v nebi. Je to tu parádní,“ Janča na to.
Cíl! Náš dnešní cíl, hurá. Přístřešek, bod záchrany JC 011 a Lacinova hájenka. Tohle všechno na jednom místě. Hájenka tu stávala a zbyly po ní jen zrestaurované základy. Tak tady budeme dneska spát.
Fotím přístřešek i zevnitř. Je tu bytelný stůl a dvě lavice. A výhled na studánku U Staré hájenky.
Při pohledu na druhou stranu je vidět krásný prostor na spaní. „Tady byste se s klukama vešli v zimě na čundru všichni,“ mudruje Janča. „No, ale jsem tu teď a podruhý sem už nepudu, i když je to tu fakt moc hezký,“ já na to.
Sesbírali jsem palivo na dnešní ohýnek – konečně ohýnek. Minule dost foukalo, takže jsem ho sice rozdělal, ale nedalo se u něj sedět. Já se jdu dneska pokusit ho rozdělat „Jako správný skaut, na jeden zapalovač.“ Kecám, na jednu sirku.
A povedlo se mi to opravdu jen na jednu sirku. Dobře já! Janča našla dobré chvojí a já udělal ještě radši pár hoblinek, takže to byla skoro jistota.
Už se to smaží. Od včera marinované prsní kuřecí řízky. Voní to a ještě to ani není usmažené. „Jsi šikulka, už se na to moc těším,“ konstatuju od ohýnku.
„Hmmm, voní to fakt moc hezky, tak dobrou chuť.“ „Počkej,“ vypadne ze mě. „Mám tu ještě překvapení,“ a vyndávám z batohu barbecue omáčku. „Ochutnej.“
Výbornou večeři zapíjíme Chardonnay a zároveň připíjíme na dnešní krásný den i na zdar toho zítřejšího. Janča si půjčila hrníček od studánky, chytrá holka.
Dnešek byl fakt parádní. Teda žádný teplo, ale, když už nám začínala být trošku zima, vždycky přišel nějaký kopec nebo vylezlo sluníčko. A tepla bylo opět dost. Taky jsem se konečně podíval do lomu Rumchalpa, na který jsem koukal z auta při cestě z Paky do Jičína už od dětství a ještě nikdy jsem tam nebyl. Den končíme na nebesích a u ohýnku. Co víc si přát …
A ještě mapa trasy, opět na oba dny:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši, je to také krásný kraj. Na Rumchalpě, vlastně v ní jsme se kdysi potápěli, dívali se se štikou z očí do očí, natočili jedny z prvních podvodních filmů s Hugem Habrmanem. To v době, když jsem vyráběl pouzdra na fotoaparáty, kamery a osvětlovací lampy i pro prof. filmaře. A jako vždy Tvé dílo vysoce hodnotím. Děkuji a vím, že… Číst vice »
Pepo, opět ti moc děkuju za tak hezký komentář. O těch pouzdrech jsi mi už jednou vyprávěl, ale že ses i potápěl, jsem netušil. Paráda! S tou knížkou do mě „reje“ čím dál víc lidí. Třeba právě Janča, co tenhle příběh četla jako první, mi říkala, že by se jí to taky líbilo na papíře. Řekl… Číst vice »