Broumovky – 2.den
celá akce 3. a 4. srpen 2024
A je tu druhý den mého putování po Broumovkách.
V noci jsem se moc nevyspal. Nemůžu říct, že by noc stála úplně za prd, ale měla i svá negativa. Usnul jsem někdy před desátou. Kolem půlnoci mě vzbudily divný zvuky. Za koncem cestičky je les a z koruny některého ze stromů na mě něco štěkalo. Kdybych ten hlas neznal už z dřívějška, asi bych se bál nebo minimálně trochu vyděsil. Jednou na procházce u nás v lese jsem na to štěkání narazil ve dne a viděl jsem a vyfotil i toho, kdo to dělá. Byla to kuna.
Nejdřív jsem nechápal, proč na mě štěká. Pak jsem ale zaslechl šustění listí z druhé strany. Byl jsem obklíčený párkem kun. Chtěly k sobě a já byl jejich problém. Posvítil jsem jedním i druhým směrem, ale žádnou neviděl. Štěkání i šustění ale ustalo. Já jsem ale nemohl dobu usnout. Tak jsem se šel aspoň vyčůrat. Když se mi podařilo asi po půl hodince zabrat, začala kuna štěkat znovu. Takhle se to opakovalo ještě jednou, tedy bez toho čůrání. Zkusil jsem na ně vyzrát, usnout s rozsvíceným červeným světlem čelovky, aby věděly, že se prostě nehnu. Nepomohlo to, ta v lese začala štěkat dřív, než jsem úplně zabral.
Tak jsem se naštval, vzal plachtu, karimatku a spacák a přestěhoval se na místo, kde jsem včera vařil kafe a pekl buřta. Naštěstí vedle ohniště zbylo místo tak akorát na karimatku. Sice s jedním vystupujícím kořenem, ale nafukovačka to zvládla vyrovnat.
To buzení mělo ale i svá pozitiva. Díky kunám jsem viděl i krásnou a jasnou hvězdnou oblohu. Sice jen škvírou mezi skalami, ale viděl jsem dost, abych poznal souhvězdí Labutě. Nádhera. Další nádhera na sebe nenechala dlouho čekat. Viděl jsem dva průlety Perseid. Byly to jasné dlouhé čáry přes celou mnou viditelnou oblohu. Takže doslova čáry a kouzla.
Asi ve tři jsem vytuhnul jak špalek a spal až do půl sedmé, kdy mě vzbudilo sluníčko a ptáci. Noc jsem sice v klidu neprospal, ale nestěžuju si. Jsem teď zvědavý, co mi přichystá tenhle další den.
Došel jsem si po probrání se k původnímu noclehu pro věci a začal připravovat snídani. Nejdřív jsem musel uklidit po včerejším ohýnku. To, co je na prkýnku, je všechno, co po něm zbylo. Vedle prkýnka je uklizené „ohniště“. Jsem spokojený a můžu pokračovat. Je docela kosa, tak mám přes ramena hozený spacák. Příště si tu mikinu fakt vezmu. Ale asi si budu muset pořídit nějakou tenoučkou, protože se mi s tou standardní nechce tahat.
Rozhodl jsem se, že si snídani udělám královskou. Kafe a pořádný jídlo. Expres menu jsem ještě nikdy nejedl. Ale dostal jsem ho k svátku a rád ochutnám. Děkuju miláčku.
Už při ohřívání to krásně vonělo. A je to fakt dobrota, mňam. A překvapivě i dost masa. Vypadalo to jako malá porce, ale s tím chlebem to bylo, myslím, tak akorát. Nabral jsem další energii, prohřál se a teď sbalit a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Je před osmou a já vyrážím na cestu. Tady už jsem za rozcestníkem a mířím směr Koruna. Jak jinak, než do kopce, že? Turisti tu mají hezky vytesané schůdky. A nejenom tady, i na spoustě dalších obtížnějších míst.
To není dlažba, tahle téměř svislá stěna mě právě zaujala svou strukturou. Co ta příroda všechno dokáže.
Dneska mě baví asi struktury. O kousek dál zase obdivuju zvlněné moře mechu narušené jen palmovým ostrůvkem z kapradí.
Procházím kolem trošku podobné brány ze hřibů jako včera. Jen je tahle brána užší a hřiby hubenější.
V těchhle místech je dost vlhko až mokro. Někde jsou vidět i louže vody. Proto tu položili lávky z dubových fošen, místy by to bylo asi na holínky.
Došel jsem až na rozcestí ke Koruně a tam vidím ty dva kluky ze včerejška. „Ahoj, jste spali tady?“ „Ne na koruně.“ „No, já spal zase u Skalní brány. Včera jsme se tam viděli. Jsem ten bez báglu a se zrcadlovkou.“ „Jo jasně, už si vzpomínáme.“ Pak jsem jim vyprávěl o kunách. Oni zase o nějakém nočním dravém ptáku a o kravách v údolí, co je svým vysokým houkáním a hlubokým bučením budily v noci a k ránu. Takže noc v klidu neměli ani oni. Prostě divočina, jak má být. Loučím se a jdu na Korunu.
Došel jsem sem. No to je teda krásný místo na nocleh. I ohniště tu je.
Chvíli se rozhlížím a pozoruju mraky na ranní obloze. V dálce se rýsují Soví hory.
Koukám na západ. Tak tam na těch všech špičkách vlevo jsem stál. Paráda. Je čas pokračovat dál. Vracím se tedy k rozcestníku.
K mému překvapení u rozcestníku na lavičce sedí jeden z těch kluků. Přisedám a dáváme se do řeči. Nabízím mu vodu, mám ji tentokrát dost. Ten druhý se šel podívat na Skalní bránu, protože ji včera cíleně minuli a on by ji přesto chtěl vidět.
Kluci jsou z Trutnova. Přišli sem z Božanova a vrací se zase tam. Tak navrhuju, že na toho druhýho počkám s ním, ať mu to rychleji uteče. Takže kecáme o všem možném, hlavně o čundrování. Taky se dozvídám, že jsem nebyl na Koruně, ale jen na severní vyhlídce, kde spali. No, ale zpátky už nejdu, nechám si to na příště, aspoň budu mít důvod se sem vrátit.
Když asi po půl hodině přišel i ten druhý kamarád, vydal jsem se s nima na cestu. Kecali jsme o dalších věcech, třeba o nožích a jiném vybavení. Zjistili jsme, že jsme všichni tři střelci a že na těch znameních něco bude. Protože máme všichni tři rádi přírodu a cestování.
Kecáme, kecáme a já jsem přešel mou odbočku a pokračuju s nima z celkem slušnýho prďáku až skoro k Božanovu. Asi půl kiláku před božanovským táborem (mimochodem tam momentálně byla moje dcera, ale kterou jsem cíleně nechtěl navštívit) povídám: „Hele, neměl jsem někde odbočit?“ „No měl. Ale já si říkal, že sis to asi rozmyslel a jdeš za dcerou,“ říká ten mladší. „Jak je odsud daleko ta odbočka?“ „Něco přes kilák, ale budeš to mít pěkně do kopce.“ „Nevadí, mějte se kluci, ahoj.“ „Ahoj, třeba se ještě někdy potkáme.“
Naštvaně supím do kopce zpátky k rozcestníku. Ale zlost na sebe sama rychle vyprchává, asi se ze mě vyplavuje společně s potem, takže opravdu rychle. Měl jsem si vzít to čistý triko až před civilizací.
Hurá, už vidím skály, kterých jsem si všiml, když jsme míjeli „můj“ rozcestník.
Jo, tak to je on, tady jsem měl jít doprava a já šel doleva. Sice jsem si to dneska o dva tři kiláky prodloužil, ale neva. Pokecali jsme dobře. Loknu si vody a pokračuju dál. Musím jít po zelené a pak teprve po žluté.
Přicházím na mýtinu, všude kolem zlatá a zelená tráva a v dálce skály v ohradě. Kdoví proč? Tady odbočuju doleva k těm mladým smrčkům po žluté a tentokrát cíleně si prodlužuju trasu o kilák a půl. Žlutá vede totiž na poslední vrchol, Božanovský špičák.
Hned v lese na mě jukne takovýhle krásný, víc jak tři metry vysoký, hříbek.
Po pár stech metrech další houba. Dokonce se na ni i leze, nahoře je krabička. Měla by to být skalní věž Kamarád.
Cestička je tu jak z pohádky o Mrazíkovi. Tam taky byly obrovské hřiby, ale ty sbírali medvědi. Já je jen dokumentuju.
No tady je hned jeden. Jmenuje se Velbloud.
Další zvláštní útvar. Co vám to připomíná? No jasně, je to Kačenka. Tahle si je rozhodně víc podobná než ta včerejší.
Zvláštností tu bude asi hodně. Tohle sice nemá jméno, ale tvar to má jako demižon hrdlem dolů.
Jsem na Božanovském špičáku. Teď už to bude snad jen z kopce, tedy aspoň většinou. Výhledy skoro žádný, kolem je docela mlíko.
Tak tady už zase začíná pěkná divočina. Místama je to hodně úzký. Musím koukat pod nohy, abych nešel na hubu. Vzpomněl jsem si na toho staršího ze dvou kluků ráno, jak říká: „To se nebojíš nosit ten foťák takhle v ruce? Co kdybys zakopnul? Já bych ho teda nosil v báglu.“ Uvědomil jsem si, že trochu zakopávám jen, když jsem hodně vyčerpanej, jinak nikdy. Na hubu jsem letěl jen jednou v zimě na ledu, to odnesla sluneční clona, protože jsem foťákem majznul o pletivo plotu. A letos na jaře jsem taky slítnul nad Bubákovem, ale na prdel. „Kdybych měl foťák v batohu, tak ho budu buď furt vytahovat a schovávat nebo toho moc nenafotím. Já píšu na web fotopříběhy, víš?“
Chce to hodně fantazie, aby v téhle skále viděl člověk Ponorku. V lese jsem ji neviděl, ale na fotce už celkem jo. Musí si ji člověk chvíli prohlížet.
Zato tohle je čičik jak vyšitej. Ležící Kočka, jak kouká, co dostane. Krása.
No a tohle je Veverka a Ještěr. Veverka, podle mě, kouká vzadu zleva přímo do středu fotky a Ještěr je asi pod ní a kouká zase doleva. Já si ale všiml ještě jednoho zvířete.
Je to naštvaná gorila s kulichem. Nebo ne?
Došel jsem na zelenou asi o sto padesát metrů dál, než jsem se z ní odpojil a přitom jsem ušel skoro dva kiláky. A vůbec mi to nevadí, naopak, zacházka stála za to. Teď ale zelenou jen křižuju a opět se pouštím po žluté do dalšího dobrodružství. Mělo by to být Bludiště. Pro mě začíná symbolicky takovouhle krásnou bránou.
Standardně rozcestníky nefotím, jen dneska. Tuhle ceduli hlavně kvůli tomu textu. Tak hurá na vyhlídku.
Tady někde by už měla být. Vypadá to docela neprůstupně.
Jsem tu. Pod českou vlajkou je i skautská. Vzadu jsou vidět Hejšoviny. Zapisuju se do popsané návštěvní knihy vázané v kůži. První datum je dva měsíce starý, takže návštěvnost fakt velká. Skautství je zřejmě symbolem svobody a cti nejen pro mě. I když nejsem Skaut. Začíná pršet. Kluci říkali, že v půl jedenácté začne. Hmmm, skoro na minutu přesně.
Procházím nad dalšími mokřady. Na lávce už je vidět, že se kapky probojovaly i skrz koruny smrků. Na batoh natahuju pláštěnku. Já jsem mokrej od potu, takže mi to je jedno.
Po pěti minutách přestává pršet. Ale po další asi čtvrthodině zase na chvíli začne. Teď v tomhle zeleném zamešeném království je už po obou celkem vydatných přeháňkách. Les i mech voní.
„Jé, hele kuřátka, ale sem tam jedno. Před pár lety jsem jich vidíval trsy,“ říkal vnukovi jeden z dědulů, co jsem s nimi včera chvíli šel (Potkali jsme se u vyhlídky Kačenka, vzpomínáte?). „To nejsou kuřátka, to je Krásnorůžek lepkavý, kuřátka jsou do krémova,“ já na to. „Vy jste houboznalec, teda mykolog? Jsem si nemohl vzpomenout na to správný slovo.“ „No, spíš houbyznalec. Od každýho vím trochu, nejsem ani broučkař, ani kytičkář, ani ptáčkař, ale vždycky mě zajímá, co vyfotím.“ Tak na tohle jsem si právě teď vzpomněl, když koukám na trs krásnorůžků, a říkám si, že já jsem je v takhle velkým trsu snad taky ještě neviděl. Zato kuřátka jsou v okolí mého bydliště občas v trsech velkých jak květák.
A už zase kličkuju mezi skalkama. Nějak jsem si oblíbil chodit celkem rychle. Už včera jsem všechny předbíhal. A ani to kličkování mě nezpomalilo. A to vlastně už zase stoupám a přitom jsem si liboval, že budu jen klesat.
Ale i tak mě vždycky něco zajímavýho padne do oka. Třeba tahle kaskáda krásných kapradin, i když není přímo u cesty.
Vycházím na další dnešní otevřené prostranství. Přecházím totiž přes jeden hřebínek posetý skalkama i menšíma věžema.
Tohle by teoreticky mohla být Rozeklaná. Fotka na netu nikde není, ale podle letecký mapy a podle toho, co si pamatuju by to místo odpovídalo. Navíc je osazená jištěním, takže i podle popisu sedí to, že na ni vedou nějaký cesty. Sestupuju od ní do údolíčka, tohle je totiž pohled zpátky.
Přede mnou je tahle krásná pěšina. O té mi vyprávěli ráno kluci, že je to tu zase úplně jiný než okolo. Měli pravdu.
Opět jsem vystoupal na další hřeben. Od rána jsem v podstatě neklesnul skoro ani o metr, i když jsem lezl nahoru a dolů, myslel jsem, že spíš dolů. U Skalní brány to bylo 712 metrů nad mořem, tady je to lehce přes 700. Jsem u skalního útvaru Soví hrádek. Odsud už budu jen klesat, na sto procent. Aspoň podle mapy to je tutovka.
Cesta mě zavedla do bukového lesa. Vypadá to tu, jakoby hodně ztlumili sluníčko. Fakt je tu tma. Ale hezky. V korunách slyším šumění listí jako šumění vln na břehu oceánu.
Kousek odsud sedí kluk na kládách a kouká do mobilu. Ptám se ho, jestli je lepší jít do Machovy Lhoty po červené nebo po žluté. Mně mobil totiž umřel. Powerbanku nenosím. Říká, že červená je dlážděná šutrama a nebo asfalt. Volím žlutou. Takovej krpál dolů jsem ale nečekal. Musím dávat pozor, aby mi nepodjely pastelky. Kamínky na sobě moc nedrží.
Tý jo, já snad zase zabloudil. Jsem na hranicích! Ale ne, žlutá tu je. Doma na to musím mrknout, netušil jsem, že se takhle přiblížím k Polsku.
U cesty je bezejmenná studánka. Sice vodu mám a taky ze studánky, ale mile rád si naberu do jednoho ze dvou místních hrníčků a s chutí ho vypiju.
Mírné klesání zase přechází v řádný zkopec. Vzpomněl jsem si na to, jak říkáme s klukama kopcům: krpál, krpi, prďák. Ale ty nevyjadřují, jestli je to nahoru nebo dolů, takže máme i dva výrazy: dokopec a zkopec.
Procházím kolem obrovské hromady větví. Tohle je tak čtvrtina celé hromady. Aspoň to není po lese, jako v jiných oblastech. Pokácí stromy a nechají tam nepořádek. A zase jsem si vzpomněl na další naše výrazy, konkrétně pro ten nepořádek či neschůdný a zarostlý terén: kentus, kent, kedr, humus, humáč a standardněji bordel.
Po delší době se přede mnou rozevírá baldachýn lesa a já vidím do dáli. Vpravo vpředu ten tmavý hřbet je Machovský Šefel, pod ním je Machov, můj cíl. A uprostřed to s vysílačem na špičce, to by měl být kopec Rez. To světlejší, co je za ním si netroufám odhadnout. Tímhle směrem ale nemířím, jdu doleva ze stráně.
Říkal jsem si podle mapy, že by bych si to mohl zkrátit po louce, protože žlutá vede vpravo a obloukem se vrací. Koukám, že jsem tenhle nápad neměl sám, je tu vyšlapaná pěkná cestička. Aspoň nebudu mít mokrý boty – dopoledne pršelo, vzpomínáte?
Hodně jsem si oblíbil rozkvetlý louky a právě přes jednu přecházím. Vzadu už je Polsko, Skalniak a Ptasia Góra, na té jsou Bludné skály (Błędne Skały). Tam jsem se chtěl někdy podívat, ale odrazuje mě to obrovský množství turistů. Všichni, co tam byli, mi to potvrdili.
Dělám si nepatrnou zacházku, abych si zblízka prohlídnul tuhle zvoničku. Pod zvoničkou je lavička, právě kvůli tomu krásnými výhledu do kraje a do Polska.
Sem jsem se těšil. Že si dám točený. Ale hned po vstupu se radši ptám, jestli berou karty. Prý bohužel ne. „Tak to vám bohužel kšeft neudělám dámy. Je tady někde něco v okolí, kde berou karty? Nebo potraviny?“ „Jo v Machově jsou Vietnamci. Je to odsud asi kilometr, možná trochu víc.“ „Tak mockrát děkuju a ať se daří. Nashle.“
Mířím tedy do Machova. Asi v půlce vzdálenosti vyběhl z branky od domku pes a běží, no rychleji jde, přímo ke mně. No, to jsem si myslel. Ale on mě skoro bez povšimnutí těsně minul a šněruje si to dál. Prostě odešel někam cíleně.
Jsem v Machově. Hodiny na kostele svatého Václava odbily a ukazují přesně poledne. Kostel postavili 70. letech 17. stol. na místě původního dřevěného kostela. Ale omítli ho až o padesát let později a to jak zvenčí, tak zevnitř. No a věž postavili až o devadesát let po stavbě kostela.
Tak tohle by mohlo být ono, vietnamský potraviny. Jdu si koupit něco k obědu.
Vymyslel jsem si dobrou prasárnu, ale na tohle všechno mám prostě chuť. A jak jsem na začátku připíjel na zdar akce, teď připíjím s poděkováním, že byla fakt super. Po jídle mám ještě přes půl hodiny čas do příjezdu autobusu, tak přemýšlím, co budu dělat. V tom mně padla do očí stavbička naproti Potravinám.
Mají tu krásnou veřejnou čítárnu s kobercem, křesly, křesílky pro mrňata, stolem a hlavně s knihovnou. Projížděl jsem knížky a narazil na tuhle. Je to fotografická kniha od mého oblíbeného fotografa Krkonoš. Na mysl se mi dere myšlenka se slovy: „Zabavuje se!“ (jako to říkal celník ve Třech veteránech). takže domů si odvážím nejen spoustu zážitků a fotek, ale i něco hmotného. Ostrovy v oblacích by teoreticky mohl být i název tohohle čundru, ale mraky byly pod vrcholkama jen dneska ráno. Čundr nazvu jednoduše Broumovky a je to.
Neděle nebyla tak výživná jako sobota. Asi hlavně proto, že jsem dneska na špacíru strávil jen půlku sobotního času. Ale nuda rozhodně nebyla. Když shrnu oba dny a noc mezi nima, prostě opět pecka. Nevím co dodat. Asi už není co. Snad jen:
Tak zase někdy příště, ahoj. A děkuju.
Nezapomněl jsem ani na mapu mého dvoudenního putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
