Víkend v Krkonoších – den třetí
celá akce 29. až 31. srpen 2025
Tentokrát byla noc v pohodě. Během noci se tu vystřídalo pár karavanů, někdo přijel pozdě v noci, někdo odjel brzo ráno a jedno auto, aby to měli zadarmo, přijeli za tmy a skoro za tmy už zase odjížděli. My jsme se probudili do krásného dne.
Kávu už Janča uvařila a jdeme si dát snídani. Pak nezbytná návštěva toalet na Špindlerovce a vyrážíme.
Protahujeme se kolem ní po rozbité asfaltce, ale po pár stech metrech z ní budeme odbočovat vzhůru na pěšinu.
Na rozcestí se otáčím. Támhle ty hřebeny byly včera naše. Úplně vlevo je Vysoké kolo, to ve stínu mraků je dvojkopec Mužské a Dívčí kameny a malinko víc vpravo vedle mýtiny s Petrovkou spadá dolů Hutniczy Grzbiet se spoustou krásných skal. Tam se musíme taky někdy podívat.
My ale teď míříme na druhou stranu, vzhůru po úbočí Malého Šišáku. „Je neuvěřitelný, co všechno schová sníh. Když jsem tudy šli na skialpech, bylo to tu úplně jiný.“ „To jo. Ale při sjezdu si člověk musí dát majzla, protože občas tady vykukujou špičky kamenů.“
„Vyrazili jsme včas. Teprve přijíždí první autobus a vyplivne spoustu turistů. Já ti říkala, že je lepší se neflákat a jít brzo.“ „Máš pravdu jako vždycky,“ směju se se vzpomínkou na včerejšek, kdy mi to samý říkala Janča.
Sice už jsem tenhle pohled fotil, ale tentokrát to mám i s fotografkou.
Jsou tu krásně vyskládaný schody, ale spousta lidí to v dolní části kopce bere bokem po hlíně. Viděli jsme to podle vyšlapaných cestiček. V tomhle úseku to ale jinak než po schodech nejde. Tohle místo jsem ale fotil proto, že má člověk pocit, že už je stoupání u konce. Kopec se zmírňuje.
Opak je ale pravdou, ještě vás čeká tenhle jeden výšvih, než se stoupání úplně zmírní. Na cestu z kopce můžeme minimálně dva kiláky zapomenout.
Velím k zastávce a cvakám pohled před nás i za nás. Líbí se mi, jak za námi je sem tam stín mraků a před námi je jen jeden flek, kam svítí sluníčko. Kopec přímo před námi, kde je vidět vpravo i kousek naší stezky, je Tępy Szczyt. Český název to nemá, protože není na hranicích, ale překlad je něco jako Tupý vrchol. Vzadu je potom Stříbrný hřbet.
I pod náma v Polsku si mraky hrajou na honěnou po kopečcích se spoustou skal. Přímo uprostřed jsou Skały na Suchej Górze. Někdy to tam fakt musíme prozkoumat.
Kopeček už se zmírňuje, po naší levé ruce je ten tupej vrchol a my ho obcházíme. Tam vzadu se cesta teprve narovná. Místama pěšinu protíná pramínek a musíme trošku natáhnout krok, abysme si nezmáčeli botičky.
Jsme přímo na hřebeni Tępego Szczytu. Poprvé vidímme náš vlastně první cíl, Polední kámen. Ten je ale ještě necelý dva kiláky daleko.
Konečně vidíme i do Čech. To pod námi je začátek Čertova dolu, tam v tom suťovišti uprostřed bude někde pramen Čertovy strouhy.
Ne, tahle fotka se mi sem omylem nepřipletla, to není Měsíc, to si Sluníčko s námi začíná hrát na schovávanou.
Janča se nesnaží urvat i tu druhou trubku. To je původně kříž a někde tady je kěška. Nápověda zní: [PL] W imie Ojca [CZ] Ve jménu Otce [EN] In the Name of the Father [DE] Im Namen des Vaters. Copak my víme, kde je při křižování se otec? Vlevo, vpravo, nahoře nebo dole? No, poklad byl nakonec dole.
Po pravé ruce se začíná zvedat Stříbrný hřbet a jeho občas viditelná suťoviště. Nalevo spadá svah až k Sosnówce. Je to umělá přehrada v Jelenohorské kotlině, uvedená do provozu v roce 2001 a sloužící jako zásobárna pitné vody.
A už zase stoupáme dál, za chvíli ale bude stoupání konec. Tentokrát je voda prakticky všude. Naštěstí jsou tu ale kameny, po kterých můžeme jít.
Jsme v prvním cíli. Polední kámen, Polsky Słonecznik. Prý je tahle skála pojmenovaná po své poloze připomínající slunce v poledne. Okolo ní se vznáší mnoho legend, včetně příběhů o Rübezahlovi a jeho pokusech zatopit Slezsko. Ty dva kluky vlevo jsem žádal, jestli by nemohli odtamtud vypadnout, stejně čumí jen do mobilu a já si chci vyfotit skálu bez lidí.
Neochotně se zvedali a já jsem zatím cvaknul tohohle mužika s kaluží.
Popošel jsem kousek zpátky a mám skálu, jak jsem si přál. Dokonce osluněná kontrastuje s mrakem vzadu.
Napili jsme se a míříme dál pod těžké mraky. Hezky dlážděnou cestu jsem po pár metrech ještě cvaknul na výšku, nevím, která fotka je hezčí. Asi ta na šířku.
Procházíme asi hodně podmočeným úsekem, proto se dláždění mění ve dřevěný chodník.
Hurá, náš další cíl Wielki Staw. Je to největší ledovcové jezero Krkonoš. Čistá, na živiny chudá voda je obklopena subalpínskou vegetací a je domovem vzácných druhů živočichů. Vzhledem k přísným ochranářským předpisům není samotné jezero přístupné.
Fotil jsem ho už v zimě, ale neměl jsem ho vyfocený celý. Tentokrát jsem si s sebou vzal širokáč a krásně se mi do záběru vešlo i s kytičkama v popředí.
Měním objektiv a cvakám další krásný skalky mezi námi a přehradou. Jmenují se Pielgrzymy – poutníci.
Měním objektiv a fotím tu krásně pruhovanou skálu nad jezerem.
Jsme u základů jedné boudy s názvem Prinz-Heinrich-Baude. Byla to horská chata postavená v roce 1889. Byla první čistě turistickou chatou v regionu a nabízela vysoký komfort se 70 lůžky a nejmodernější technikou, jako je ústřední topení a telefon. Základy nejsou moc zajímavé, my v nich ale hledáme kešku. Janča na mě volá: „Poď se sem podívat. Ten je krásnej.“ A měla pravdu, ten fialovej Střevlík je fakt hezkej. S černým kabátkem tak výrazně fialově lemovaným jsem ho ještě nevyfotil. Ale je neposednej, zdrhá někam do klidu, je tu totiž spousta lidí.
Kešku Janča úspěšně našla a pokračijeme dál, k druhému jezeru. Před námi se objevuje Sněžka, teda jenom spodek. To před ní je Polská hora jménem Kopa.
Došli jsem až nad druhé, menší jezero. To jsem ještě nikdy neviděl. V zimě totiž vede trasa jinudy, dál od hrany a uprostřed kleče. Mały Staw, tak se jmenuje, je sice menší než Wielki, ale i tak je druhým největším morénovým jezerem v Polsku. Oni už podle mě mají pak jen ty pod Sněžnýma jámama.
Ve stráni nad jezerem je bouda Polských turistů Strzecha Akademicka. I tady koukám, že mají na střeše spoustu solárů, stejně jako na Vosecké. „A mají tam i rolbu, vidíš?“ upozorňuje mě Janča na tu červenou krabičku vpravo dole. „To by měl Šíma radost.“ Myslím, že má Janča radost stejně velkou, když jakoukoliv rolbu může vyfotit a Šímovi ji poslat.
Mały Staw fotím ještě několikrát na šířku i na výšku i s okolím a zachmuřenou Sněžkou. K tomuhle jezeru se, na rozdíl od většího souseda, může. Ale jen na třech místech. Oficiálně asi jen na severní straně, kde vede cesta a modrá turistická.
U jezera stojí chata. A ta je taky zajímavá. Je to jedna z nejstarších chat v Polsku s tradicí sahající až do 17. století, kdy tu fungovala hájovna pro strážce chovajícího pstruhy v Małym Stawe.
Na příkrém srázu spadajícím k jezeru a z našeho pohledu před námi, mě zaujaly skály i volně roztroušené balvany. Vždycky, když něco podobnýho vidím, musím si připomenout, že ty balvany nejsou jen sem tam někde. Jsou všude, po celým kopci, jen jich většinu skryla vegetace a z ní následně hlína a potom přišla další vegetace. Ty kameny, co jsou vidět, jsou nejvýš vystouplý a zatím je nic nepřikrylo.
Skály za námi jsou ještě hezčí. Jmenuje se to tu Kopa nad Moreną. My vidíme jen nepatrnou část, ale zespoda musí být ten pohled úchvatnej. Viděl jsem fotky na netu, paráda.
Dole, stejně jako tady nahoře, se promenáduje spousta lidí. „Koukej na ty meandry potoka,“ hlásím, když koukám skrz hledáček. Je to říčka Łomnica, která vytéká z jezera. Z druhého jezera vytéká Biały Potok a je zřejmě míň vydatný, protože on se po pár stech metrech do Łomnicy vlévá. Nebo nevím, jak to určují, co se vlévá do čeho, prostě pod soutokem se to jmenuje Łomnica.
Pokračujeme dál po červené. Po pravé straně slyším klokotání vody. A už to i vidím, malinký skok potůčku, který dál míří skrz naší cestu a mezi kameny stéká srázem do Małego Stawu. To my odsud ale nevidíme. Ještě se odsud otáčím a fotím skály, nad kterými jsme šli.
A taky ještě fotím naposledy Mały Staw a okolí. Odsud je jezero konečně vidět v celku.
Pak už se stezka od hrany vzdaluje. Při pohledu před nás to vypadá, jako bysme měli jít z kopce. Půjdeme, ale jen kousíček. Nejvyšší bod naší trasy nás teprve čeká. Před námi se rozprostírá horská tundra s ostrůvky kleče a sem tam se smrkem samotářem. To je Stříbrné návrší. Za ním je potom hřeben Luční a Studniční hory.
Za zatáčkou se znovu otáčím. Tam vzadu jsme byli. Jak člověk jde, ani si neuvědomuje, kolik toho má za sebou. Až, když vidí to místo, odkud přišel. Ještě líp to vynikne, když se opět otočím ještě na křižovatce cest a nepřibližuju si to zoomem.
Z červené jsme odbočili na žlutou, Jantarovou cestu. Dohadujeme se, proč je tak pojmenovaná. Já tvrdím: „Podle mě tudy vozili z Polska od moře jantar do Čech.“ „Hmmm, to zní věrohodně.“ Cestou dál koukáme na ty nekonečné náhorní pláně. „Tak tohle taky sečou křoviňákama. Obřezávají ostrůvky, aby se nerozrůstaly a tundra jim nezmizela. A pak ty větve dokonce jednou odnášel vrtulník,“ překvapuje mě opět Janča.
Tak prdlajs Jantarová cesta, Slezská je to. Tady to píšou na ceduli přímo od KRNAPu: … nepochopitelně několik posledních let zvaný Jantarová cesta … a my si tím lámali hlavu. To je asi spíš kvůli nalákání turistů.
Přehoupli jsme se přes nejvyšší bod našeho putování. Je to 1429 metrů nad mořem položený hraniční přechod do Polska. Tam byla ta cedule se Slezskou cestou a její historií. Teď už jsme v Česku a koukáme na Luční boudu. Vzadu je vidět kaplička obětem hor, k ní ale tentokrát nepůjdeme, jako jsme šli na skialpech. Za Luční odbočíme doprava.
Před Luční vidíme poprvé od včerejška Ještěd. Úplně vpravo trčí do nebe další špička. Podle Map by to mohl být snad jen Klíč, ale ten je odsud 80 kiláků. Možný je všechno. Přímo před námi je ve stínu jeden z Kozích hřbetů, osluněný Železný vrch a vpravo od něj jsou stavby na vršku Medvědína.
Jsme u Labské boudy, dáváme pauzu. Janča si šla na Luční odskočit a tak tu trochu brousím kolem.
Všimnul jsem si pohybu v trávě na břehu nedalekýho jezírka. Je tu ptáček. Na první pohled vypadal z dálky jako vrabec.
A hele, jsou tu dva. Druhý je u břehu blíž ke mně. Sedím na lavičce u stolku a ani se nehýbám. Skáče blíž a blíž. Asi jsou tu naučený, že pod stolkem vždycky najdou nějaký drobečky.
Ten jeden doskákal fakt blízko. Snažil jsem si ho zoomem přitáhnout co nejvíc. Pohnul jsem se a frnk, byl pryč. Doma jsem zjišťoval, co to vůbec je za ptáčky. Byly to Lindušky horské. Měl jsem velkou radost z toho setkání a i teď, že jsem nafotil další druh, co nemám ve sbírce.
Janča je tady. zkouším nafotit vrchol Sněžky, ale ten je furt v mracích.
Po chvíli se mraky na pár vteřin rozestoupily a já mám záběr, co jsem si přál. „Ty seš vážně dítě Štěstěny, to už je poněkolikátý,“ slyším za zády. Uvědomuju si, že je to dneska fakt poprvý, co jsem viděl vrcholek Sněžky. Asi jsem opravdu klikař. Nebo, že by platilo pravidlo: Štěstí přeje připraveným? Já totiž skoro nikdy neodkládám foťák z ruky…
Odcházíme za boudu, odlovit kešku, která je tak na očích, až je nenápadná. Zpovzdálí nás sleduje místní Bohouš, co ti v klidu vegetí. Tady jsem si to neuvědomil, ale doma dočetl, že Luční bouda je nejvýše položená horská chata v Česku.
Pokračujeme po červené, ale po pár stech metrech se od ní odpojujeme po modré dolů do údolí Bílýho Labe. Koukám se doprava na krásnou horskou tundru. Jsem trochu rád, že to tu „násilím“ udržují v původní podobě. Jinak by to tu zarostlo a byla by tu jen zeleň.
Otáčíme se a ještě jednou fotíme Luční boudu. Začíná lehoučce mrholit a je relativně kosa. Janča natahuje bundu a rukavice, já jen ty rukavice. Asi vypadám jak magor v kraťasech, triku a rukavicích, ale takhle mi to vyhovuje.
Postupně klesáme údolím Bílého Labe. „Jé, odsud je vidět i na vysílač na Sněžných jamách. A co to je za pupík napravo?“ ptám se Janči. „No to bude pomník na Vysokým kole.“ „No, ale včera jsme přece šli kolem a nic takovýho tam nebylo.“ „Ono to není zespoda vidět.“ Doma jsem na to koukal, jsou to ruiny pomníku císaře Viléma I. O kousek dál si ten pohled ještě víc přitahuju.
„Co to je támhle na hřebeni. To vypadá jako nějaká stavba,“ zase se ptám znalé průvodkyně. „No to je řopík. Pamatuješ, jak jsme na jeden koukali u Památníku Obětem hor na sedle mezi Luční a Studniční horou? Tak to je jeden z tý řady, co tam jsou.“ „Hustý. Dík. A koukej, za ním už se ukazuje kousek modrý oblohy. Třeba už hnusnějc nebude.“
Přímo nad námi na Krakonošovi to tak ale nevypadá.
Před námi se ukazuje skoro celý Labský důl. Doma při prohlížení fotek Janča povídá: „Napravo je i malinko vidět Labskou boudu. Takovej ten světlejší obdélníček.“
Podél cesty potkáváme pár krásných Náprstníků. Taky hodně polámaných. Podle mě to polámali ochranáři, protože Náprstníky jsou nepůvodní a invazivní druh, tak se ho snaží aspoň trochu zastavit. I když je to krásná kytka, jako třeba Netýkavka žláznatá, ani jedna tu nemá co dělat.
„Támhle dole je prý vodárna, odkud bere Luční bouda vodu. Ale proč by brali vodu až tady, když ji mají nad boudou, to nevím.“ Já doma chvíli pátral zjistil:
Je to elektrárna, která fungovala až do 70. let 20. století. A byla zřejmě vybudovaná mezi dvěma světovými válkami. Potřebný spád vody byl docílený vybudováním malé přehrady asi dvě stě metrů pod Luční boudou. Odtud vedlo potrubí v pravém úbočí až nad elektrárničku, do jejíž turbíny poté voda spadala. Proud měl být odebírán nejen Luční boudou, ale také nedalekým hospodářstvím na Rennerově boudě.
Jsme sice od Bílého Labe dost daleko, ale i tak slyšíme hukot jeho kaskád.
Znovu a znovu se kocháme krásným údolím i pohledem na Zlaté návrší v pozadí spolu s Labským údolím. Před námi jde nějaký zvláštní turista s kufříkem v ruce.
O kousek dál jsou hory v pozadí vidět ještě líp. Úplně vlevo jsou Kozí hřbety, pak Železný vrch, už zmíněný Medvědín a Zlaťák. „Vidíš tu hnědou prouhu na úbočí Kozích hřbetů? To je lavinovej svah.“
Docházíme toho zvláštního turistu. Je to značkař. „Moc děkujeme, že pro nás opravujete značky, jsou perfektní,“ děkuje mu Janča nahlas. On jen skromně: „Nemáte zač.“
Na protějším svahu skáče po kamenech Stříbrná bystřina a vlévá se přímo pod námi do Bílého Labe. Bystřina pramení přímo na hranicích s Polskem a ze stejného místa, ale na druhou stranu stéká jeden z pramenů, co krmí Mały Staw. Ten pramen jsem dneska fotil.
Hned vedle Stříbrné bystřiny je Suťový svah. „Vidíš tu plotnu uprostřed? Tak kousek dál jsou větší a jsou blíž, to uvidíš.“
Hluboko pod námi opět fotím kaskádky na Bílém Labi.
A taky pohled před nás se mi líbí a každou chvíli zvedám hledáček foťáku k oku. Třeba tady se šutrem nebo dál s Jeřábama. A pak zase nějakou tu kaskádu. Vždycky si říkám, jaká by to byla paráda u nějakýho takovýhohle toku jít proti proudu a fotit. Bylo by to dost náročný, ale třeba by to stálo za to.
„Vidíš, to jsou ty plotny. Když jsou mokrý jako teď a svítí na ně sluníčko, jsou úplně fialový.“ Fotím jednu z nich ještě v detailu.
Na levým břehu vedle stezky mě zaujme tahle zvláštní asi přeslička v mechu. Má fakt nezvykle masivní špičky.
Po pár metrech jsou jeřabiny tak akorát vysoko, abych je mohl vyfotit s poslední plotnou v pozadí. Potom fotím ještě obě plotny odsud a vzpomněl jsem si na Lago di Garda, kde jsme na podobně hladkých plotnách, ale z vápence, lezli s kamarádama. Vedle ploten je zase další hezký suťoviště.
„Vidíš, támhle nahoře je ten lavinovej svah. Za chvíli k němu dojdeme.“
V trávě přímo u cesty ze zeleně září něco vínovýho, kousek dál taky, spolu se zelenýma lístečkama. Na Googlu jsem zjistil, že je to druhý je Kopytník evropský, ale to tady na fotce mi přijde s moc zubatým okrajem a nejsem si moc jistej jestli je to taky Kopytník.
Hurá, první Hořec tolitový na Český straně Krkonoš, mám velkou radost. Dokonce se mi podařilo najít takovou kompozici, že je v pozadí vodopád a je relativně rozeznatelnej. Ladil jsem svoje postavení, zoom i čas, takže tohle je asi pátá fotka.
Kousek níž je výhled na dva velký relativně velký skoky. Moc se mi líbí ten trs kapradí mezi nima.
Tak jsme tady. Pod lavinovým svahem. „Koukala jsem na zprávy Horský služby, že tady už několik let nic nesjelo. Je málo sněhu.“ Z lávky fotím pohled vzhůru a nic moc teda.
Kousek dál je další místo, kde občas sjíždějí laviny. Je tu holá skála a skoro žádný stromy.
„Když jsme u křížku, to už brzo budem u chaty Bouda Bílé Labe. Tady do stráně to narval vrtulník s vědcema a všichni umřeli.“
Začíná tu být pěkná džungle. Vzpomněl jsem si na slova kamaráda, když jsem mu říkal, že jsme měli v plánu to jít na skialpech opačně“ „No tak to nevím, jestli to dokážete, je to tam dost divoký.“ V setmělém místě do dálky září krásná Muchomůrka červená. Taky se mi tady konečně povedlo vyfotit tu přesličku tak jak jsem chtěl. Zjistil jsem doma, že je to Plavuň pučivá.
Dál už nebyla taková tma a opět muchomůrka, tentokrát, sice názvem červená, ale barvou spíš oranžová. A hned vedle ní takováhle nádhera. Tak tohle je vážení jedna z našich nejjedovatějších kytek Oměj pestrý. Pro lepší indentifikaci jsem vyfotil i jeho listy.
Další cíl dobyt. Bouda Bílé Labe. Jediné, co se mi povedlo o ní zjistit, je že vznikla na začátku 20. století v souvislosti s budováním protipovodňových hrází v oblasti Čertovy strouhy a dnes slouží jako výchozí bod na Luční boudu i Sněžku. A že je ve výšce 1000 metrů nad mořem.
Máme hlad a dáváme si vynikající a horkou gulášovku. Výjimečně se neplatí za chleba zvlášť a můžeme si jich vzít několik, na rozdíl od jiných restaurací a bud.
Já hasím ještě žízeň vynikajícím Radegastem, Janča si dává ovocný Birell. Vedle nás si v klidu zaparkoval pár Poláků svoje kola a ty překáží procházejícím. Nechápeme tu ignoranci, když je poblíž několik stojanů na kola.
Při odchodu ještě fotím venkovní bar, kde nás obsluhovaly moc příjemné servírky. „Děkujeme, bylo to moc dobrý.“
Od boudy nemíříme do Špindlu, ale do Čertova dolu proti proudu Čertova potoka. „Minule jsi tam nechtěl, že nefotíš umělý kaskády.“ „No, třeba tam budou i přírodní. A taky je tam keška.“
A taky že jo. Kousek proti proudu jsou moc hezký plotny a na nich kaskády.
Když jsem skákal přes vodu pro tuhle fotku, málem jsem hodil tlamu a vykoupal se i s foťákem. Naštěstí jsem to uklouznutí ustál.
Janča to rozumně obešla a jde za mnou nahoru.
Na vršku je hodně hluboký hrnec vymletý po tisících jar, kdy ho velká voda vymlela pomocí nějakých valounů.
Stojíme na nejvyšší umělé kaskádě a fotíme proti proudu řečiště s obrovskými balvany. „Na jaře, když je hodně vody po tání, to tady musí bejt mazec,“ sděluje mi svý pocity Janča. Dělám ještě jednu fotku ze stoje a jdeme dál.
Zatím je tady tolik šutrů, že voda skoro není vidět. Na konci chodníku na břehu, než se vnoří do lesa, si všímám změny barvy kamenů. „Vidíš to, co já? Tady je to úplně červený.“ Zvažujeme, jestli to nebude nějaký lišejník nebo řasa, nebo barva horniny. „Já měl v akvárku na některých šutrech taky červený fleky a pomalinku se zvětšovaly.“
Poprvé křižujeme Čertovu strouhu na druhou stranu. Koukal jsem do mapy, že půjdeme ještě na zase zpátky.
Strouha je tu užší, a tak není o kaskády nouze. Tohle je teprve začátek, jenom taková drobotina na rozehřátí, říkám si. Ale ono jich zase tolik už nakonec nebylo.
V jednom úseku mě překvapil takovýhle dubový chodníček v mechu, vypadá to krásně.
Tady je asi nakonec nejhezčí vodopád. Zpočátku jsem zvažoval jestli k němu mám vůbec slízt a dobře jsem udělal, že jsem tu metr a půl vysokou skalku zdolal. S tou zelení mechu je to nádhera.
O kus dál je další vodopád, spíš kaskáda, ke které jsem taky musel sejít, ale bylo to po takový kamenný cestičce. Nakonec jsem bohužel zjistil, že tenhle byl poslední.
Nad přírodní kaskádou byly už jen kaskády uměle vytvořený a modelovaný břehy. Jak jsme se dočetli, tohle dělali vězni někde kolem roku 1900, kdy Rakouské ministerstvo orby po povodni v roce 1897 rozhodlo financovat jednu z nejzajímavějších staveb Krkonoš, zádržný protipovodňový systém kaskád. Ty mají díky víření vody pod kaskádami vodu zpomalit a nevznikne obrovská povodňová vlna. Celá stavba stála na tu dobu nezvykle vysokou cenu, víc než půl milionu rakouských korun. To je dneska zhruba patnáct mega.
Podél zhruba půlky délky Čertovy strouhy vede naučná stezka s osmi takovýmahle tabulema. Proto se tu člověk hodně dozví, když chce.
Blížíme se k našemu cíli na téhle strouze, k základům, co zbyly po kovárně. Nejjednodušší při kamenických pracech na kaskádách bylo, obnovit ostří nástrojů přímo na místě, než je vozit někam do Špindlu. Proto tu vznikla kovárna. Z té ale není poznat skoro nic. Proto taky koukám spíš na kopec nad ní, kde jsou krásný pruhy nezarostlé sutě klečí.
Přišli jsme sem ale taky lovit kešku. Ta je takhle hezky odrazujícím způsobem maskovaná. Jo, je fakt za tím nejmenším kamenem uprostřed. Myslím si ale, že pravda bude jiná, že ti, co tu nechali ten bordel, o kešce nemají nejmenší zdání. Jo, mimochodem, když jsme sem přicházeli, vyrušili jsme milence na lavičce. Už z dálky to vypadalo, že se vášnivě líbají a že on má ruku v jejím poklopci. Tak pardon.
Vracíme se zpátky, ale jen kousek. Nejdeme doleva přes lávku, ale doprava do kopečka na lesní cestu. „Je to kratší sice jen malinko, ale jsou tu výhledy a navíc nespadneme tak dolů, takže nemusíme tolik stoupat, jako po žluté,“ navrhuje Janča. „A navíc půjdem jinudy, než sem,“ souhlasím.
A dobře jsme udělali, mám radost, že vidím další Hořce.
A je jich tu podél cesty celkem dost. Je zvláštní, jak se lidem líbí věci nevšední. Proto taky třeba spoustu lidí (i mě) fascinují východy a západy slunce, je to totiž jen krátký okamžik jinak v podstatě stejného dne a stejné noci. Hořce rostou po obou stranách a tak fotím další spolu s naší cestou.
No, konečně výhled. Jinak v něm bránily smrky u cesty. Tak to jsou Kozí hřbety v celý svý kráse. Janča o nich často básní. Je to totiž nejostřejší hřeben v Krkonoších a připomíná větší a mladší hory, jako třeba Tatry nebo Alpy. „Však se tam s tebou taky jednou vydám, aby sis to mohla zase po letech užít.“
Po cestě se jde fakt příjemně, je rovná a jen mírně klesá.
Sem tam mě zaujme nějaký květ u cesty, zvlášť, když na něm sedí hmyz. Tuhle kytku asi neurčím, nemám vyfocený listy.
Další pohled na Kozí hřbety a tentokrát asi poslední, pak už se budeme stáčet jiným směrem.
Došli jsme až k Pcháči, kde na jednom květu seděla Pestřenka a pak přiletěla Dlouhozobka svízelová. Tu fotím ještě několikrát, ale je hrozně rychlá.
Jak jsem psal, naše cesta se stáčí na východ a před námi se objevily Mužský a Dívčí kameny. Pod nima jsou vidět boudy Dvořákova, Moravská a Spindler.
„Hele už vidím v dálce světýlko Mařenko, teda spíš stavení. Už budeme brzo v cíli.“ „Jo, to bude jedna z budov kolem Erlebašky.“
Za zatáčkou vidíme stavbu nad Erlebaškou, hotel Malý Šišák. Je to vojenská zotavovna, tedy alespoň v minulosti byla.
Než se vnoříme do posledního lesa, otevírá se před námi pohled na Medvědín a Zlaťák, Zlaté návrší. Na druhé straně je příkrá kamenná stráň, kde mě zaujal nezlomný Jeřáb ptačí.
Teď už nás čeká jen závěrečný výšvih po kamenných schodech skrz les.
„No, doufám, že už je to fakt poslední prďák, co zdoláváme, už toho mám plný brejle,“ stěžuju si sice naoko, ale po té včerejší porci kilometrů je ta dnešní kratší procházka taky cítit. Ještě nás čeká jen břeh k silnici, za kterou už vidíme Josefovu boudu. Vedle ní je náš poslední cíl.
U cesty je spousta drobných bílých kvítků, které jsem občas viděl cestou, ale nevyfotil. A dobře jsem udělal, že jsem ji nakonec cvaknul tady, je to totiž Světlík lékařský. Toho taky ještě ve sbírce nemám.
Vedle Josefovy boudy, přímo ve vnitřku 180 stupňové zatáčky vybudovali nově pahorek s vodopádem a nejen ten.
Hlavně tu letos vztyčili Mariánský sloup Královna hor. Je to bronzová socha s korunou a jablkem z nerezové oceli, na dvacetičtyřstěnném ocelovém sloupu zasazeném do kamenného podstavce. Sochu fotím i v detailu.
Z blízka mě ale hlavně zaujal ten sloup. Je tam laserem vypálený text nejspíš ve dvaceti čtyřech jazycích. Pak s odstupem fotím Královnu zepředu proti nebi.
Od sloupu jdeme k Erlebašce po asfaltu. Zrovna sjíždí parta motorkářů, a tak jsem si počkal, až budou u nás. Podle všeho vede skupinu Kawasaki Versys, podle mě třetí nejhezčí enduro.
„Nesmíme vynechat ani tuhle krásnou kapličku. Ta se jim fakt povedla.“ Nezbývá mi, než souhlasit. Postavili ji roce 2007 z místního kamene. Byla zasvěcená sv. Františkovi z Assisi. Ve stěnách kapličky jsou vitrážový okna, ty odsud ale nejsou vidět. Přední stěna věžičky je prosklená, aby bylo vidět na zvon svatý Anežky a je z tohohle úhlu fakt trošku vidět. Celou kapličku zakrývá šindelová střecha. Asi to stálo majlant, ale je krásná.
Od kapličky už nás čeká jen poslední výšvih na parkoviště. Asi nás nečeká už nic zajímavýho, tak fotím i opožděnou kopretinu v trávě, aby bylo ještě o čem psát.
Ny tyčovým značení, ale před námi přistane ptáček trochu pohyby podobný konipasovi. Jdu opatrně blíž a cvakám.
A pustil mě ještě blíž. Paráda. Jelikož jsem si doma nebyl jistý určením, fotku jsem dal do skupiny Ptačí poradna na FB a dozvěděl se, že je to Bělořit šedý. Tak to mi udělalo radost. Mám díky němu už v Galerii o další druh navíc. Dneska to je 556 druhů života mnou vyfoceného v Česku.
No a na závěr ještě jedno zpestření. Na hraně parkoviště pro karavany stojí už dva dny dodávka. Vypadá hezky vybavená. Fotím ji s maximálním přiblížením a pak ještě zvětšuju na displeji foťáku. „Já myslel, že je tady ta holka sama a že je blonďatá a taky to vypadá, že nemá kalhotky,“ směju se. Ona nás včera už skoro za tmy zdravila u našeho auta a já si ani nevšimnul barvy jejích vlasů, jen mě překvapilo, že nám přeje hezký večer. „Ty seš teda šmírák,“ Janča na to. Tak kalhotky má a má tam i spolubydlícího. Ale mají asi nejhezčí výhled přímo z auta.
Tak jsme konečně dovršili naše putování po Krkonoších. Dál už nikam nejdeme. Teda jen vrátit vstupní kartu na recepci Špindlerovky, loučíme se a jedeme domů.
I dnešek musím zhodnotit jako naprosto skvělej. Se zacházkama to bylo osmnáct kiláků, viděli jsme spoustu krásnýho. Díky Janče jsem mohl určit u krásných výhledů, na co se vlastně koukám a moc jsme si to spolu užili.
Teď toho mám sice plný brejle, ale pevně věřím, že zase brzo někam vyrazíme i díky našemu domečku na kolečkách, Běloušovi …
A na závěr mapa trasy třetího dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Hezké, pěkné, nádherné, překrásné jsou naše společné Krkonoše! Měli jste hezkou viditelnost a dobré oči 🙂 Užívejte si, co to jde. Od Pomezních bud na Sněžku a dál na Luční boudu máme také cestičku známou. Kolem Úpského rašeliniště s povolením KRNAP nafilmoval kamarád a potápěč Hugo Habrman také nádhernou přírodu. Myslím, že to vysílala i ČT.… Číst vice »
Tvoje slova vždycky potěší. Koukám, že ty máš díky pouzdrům na foťáky a kamery hodně známých i zážitků. A dostal jsi se i tam, kam smí jen pár vyvolených. Gratuluju.