Víkend v Krkonoších – den druhý
celá akce 29. až 31. srpen 2025
Noc byla hodně větrná a dokonce jsme slyšeli i párkrát zahřmění. Nápory větru občas zakývaly s autem, takže jsme toho moc nenaspali. Snad se to příliš nepodepsalo na naší fyzičce. Čeká nás pořádná porce kilometrů. Jestli půjdeme celou trasu, co jsme naplánovali, budeme se blížit skoro ke třicítce kilometrů. Uvidíme …
Teď už je ráno a my se chytáme na snídani. Je docela chladno a vlezlo. V klidu si vychutnáváme chleba s máslem, bezovou marmeládou a kafe.
Je něco před osmou, výhled směrem, kam zamíříme, žádný. Takže nikam nepospícháme.
Znovu jsem si šel vyfotit Erlebašku a hlavně mlhu, co se válí nad Špindlem a v okolních údolích. Pak jsem si došel na Špindlerovku na záchod a učinit ranní hygieně zadost. Když už to platím, musíme to využít. Na pánech je krásně čisto a teploučko. „Na dámách tak uklizeno není,“ konstatuje Janča, když kouká, co jsem u nás nafotil.
Jsme připravení vyrazit. Cesta stoupá do mírnýho kolečka na horu Čihadlo. Mraky vypadají všelijak, snad nebude pršet. Janča ještě fotí Špindlerovku a panorama za ní. Ani tam to nevypadá, že by se mělo počasí zlepšit.
Přešli jsme Čihadlo a klesáme do údolí. Před námi je náš první cíl, Petrovka. Nízký mraky před námi letí docela rychle. Vždycky se výhled na chvíli úplně ztratí a jen občas Petrovka vykoukne. Ponurý počasí si zpestřuju focením krásných Pcháčů. V minulosti bych řekl bodláků, ale dneska už vím, že je to Pcháč obecný.
Tam někde před námi je zatáčka, pak ještě jedna a za nimi Petrovka. Už to není daleko. Sice nic nevidíme, ale pamatuju si to z mojí vůbec první skialpový výpravy v zimě. To bylo ale vidět ještě míň. Kdo by si chtěl o ní počíst, je to příběh s názvem Ski Alpy. Začíná trošku poprchávat.
Už ji konečně vidíme. Tohle samozřejmě není Petrovka, ale její útulna. Tam míříme. Uvnitř je teplo a samooblužný bar. Dali jsme si výborný kafe (bohužel pro mě tu není cukr) a Janča ještě čerstvě upečený koláček. Přestalo mrholit a my vyrážíme dál.
Stejně jako spousta dalších lidí hodnotíme tuhle útulnu pěti bodama. Zasloužila by si i šest, kdybysme je mohli dát. Je tu normální záchod a z kohoutku teče teplá voda.
„Jé, Buchanka. Ta by se Šímovi líbila, musím mu ji nafotit,“ raduje se Janča. I já cvakám tohle vozítko patřící chatě Petrovka.
Nad chatou už se zase noříme do mlhy. Naštěstí není zima a ani nefouká.
V jednu chvíli jsme vyplašili hejno ptáků sedících na jednom stromě. Chvíli to vypadalo jako scéna z hororu od Hitchcocka.
Neuvěřitelný, po pár stovkách metrů se na severu ukazuje kousek modrý oblohy. Třeba bude dneska fakt hezky, jak hlásili. Ale kleč a šutry v mlze mají taky něco do sebe. Snažím se očima hledat zajímavý záběry, ale moc jich tu zatím není.
Mlha se rozpustila a my se blížíme k Dívčím kamenům. To jsou ty vzadu. To vepředu je bezejmenná skalka, o které ještě budu psát v závěru povídání o dnešní výpravě.
Dívčí kameny. Máme za sebou první čtyři kiláky a dvě stě šedesát metrů stoupání. Od Špindlerovky to sem jsou jen tři, ale u Petrovky jsme se ještě vraceli kvůli kešce, na kterou jsem cestou tam zapomněl.
PS: ta holka to se mnou nemá jednoduchý …
Děláme tu několik fotek z různých stran. Janča fotí Polskou stranu Krkonoš. Já ještě několikrát ty Dívčí kameny.
Dívčí kameny tvoří dva skalní útvary, tohle je první.
A tohle je druhý. Ten taky ještě cvakám z blízka.
Opouštíme Dívčí kameny a poprvé se nám naskýtá pohled na Sněžné jámy.
Jak postupujeme dál a dál, postupně se odkrývá i pohled na Vysoké kolo, čtvrtou nejvyšší horu v Česku. Nahoru se oficiálně nesmí. Ještě cvakám detail, kde je v popředí vidět opticky daleko tmavší Velký Šišák. Zoomuju ještě víc, ale už to asi není ono.
Místama kleč podél cesty ustoupí a objevují se brusinky obsypané krásnýma červenýma bobulema. Letos jich je fakt hodně i tady nahoře.
Po deštích, které tenhle týden kropily celou republiku, zůstaly na některých místech kaluže. Tahle je přes celou šířku stezky.
Stoupáme přes mírný kopeček a sluníčko začíná chvílema příjemně hřát.
Mraky těsně nad zemí se ale honí po hřebenech stále. Aspoň pohledy nejsou jednotvárný a fádní a i na fotkách to vypadá krásně. Už si zase zoomem přitahuju Sněžné jámy s Polským vysílačem, prý známým pod názvem Wawel. Nikdy jsem to ale neslyšel.
Už vidíme Mužské kameny. „Je to jen hromada kamení. Nic zajímavýho. Hezčí jsou Dívčí,“ říkal mi kamarád Petr. Hmmm, asi měl pravdu.
„Koukej, támhle nalevo vzadu je Pančavský vodopád,“ upozorňuje mě Janča na nejvyšší vodopád na našem území. Voda tam padá z neuvěřitelný vejšky 148 metrů.
Mužský kameny jsou přímo před námi. Začínají se tu množit lidi. Chvilku jsme počkali a podařilo se mi to zase nafotit bez nich, jako naštěstí spousta jiných fotek během putování po naší vlasti.
Kousek za Mužskýma kamenama je Polská skalka s názvem Dziób. Tam Janču napadlo: „Co kdybys nám udělal už konečně selfíčko? A tentokrát ho zkus nesmazat, jako to minule u hřbitova. Ještě nikde nemáme společnou fotku.“
„Tak jo, ale chci to se Sněžnýma jámama.“ Takže jsem popošli ještě o pár metrů dál. Pokládám foťák na hraniční patník a dělám nám pro jistotu selfíčka dvě. To první je bez mraku vpravo, ale víc se mi líbí to s tím mrakem.
Už se sem totiž zase žene oblačnost a dělá scenérii zajímavější a dramatičtější.
Klesáme do Černého sedla a na Polské straně se proti nebi rýsují obří balvany kopečku Śmielec, česky Smělec. Asi směle vykukuje v okolí velikánů. Ono se to nezdá, ale proti nám je jeho vrchol ještě o sto dvacet metrů výš.
Sestoupili jsme až skoro na úroveň Petrovky. Je tu Útulna pod Smělcem. Zastavujeme, jen abysme vlezli do kleče opodál odlovit kešku (tedy leze tam Janča), pár hltů vody a půjdeme dál do kopečka.
Otáčím se a fotím Mužské kameny z druhé strany. Odsud vypadají impozantněji než od Dívčích kamenů. Vpravo daleko pod námi je Polská přehrada Sosnówka. Tahle část se ještě topí v mracích.
Vlevo za námi se z mraků vynořil Špindl. Na levé straně podledu vykukuje kopec Pevnost. No, není to úplně kopec, je to jedna z nejmenších tisícovek v Krkonoších. A napravo, ten černý les, jsou Dívčí stráně spadající z Medvědína..
Před námi se klikatí cesta na úbočí Vysokého kola. Až ji zdoláme, budeme u Sněžných jam. Tenhle pohled zkouším fotit jak na výšku, tak i na šířku. Nevím, který je hezčí … asi ten na výšku.
Jsme na úpatí Velkého kola. „Ta cesta vlevo je otevřená jen v zimě. Trénuje tady Horská služba. Na vrchol se nesmí ani v zimě, obě cesty vedou mimo něj,“ dozvídám se od Janči. Při psaní příběhu jsem zjistil jednu zvláštnost, Vysoké kolo Poláci nazývají Wielki Szyszak, Ale Český Velký Šišák je takový hrb, který jsme před chvílí překonali mezi Černým sedlem a tímhle místem.
Nad Polskem už se začínají mraky zvedat. „Co je to támhle na tom hřebeni? Hrad?“ zaujme mě pohled na stavbu vpravo před námi. „To bude spíš rozhledna. Příště musím vzít na výlet dalekohled.“ Doma jsem koukal do mapy a asi to bude opravdu rozhledna na hoře Wysoki Kamień. Je od Vysokého kola asi deset kiláků.
Jsme na Vysokém kole. Poprvé vidíme jezírka pod Sněžnými jamami. Tam máme dneska v plánu taky dojít, snad se nám to povede. „Jestli si to dobře pamatuju, měly by tam být tři,“ říká Janča. Odsud jsou vidět jen dvě. Ale je to nádhera, taky ta hra stínů od mraků se mi moc líbí.
Pohled do Polska začíná být taky hezký. Vzadu jsou vidět Izerskie Garbya na jednom z jejich vrcholů už nevyužívaný nejvýš položený kamenolom v Polsku, Stanisław. Úplně vlevo se za mrakama skrývá Smrk, nejvyšší hora české části Jizerek.
Po pár stovkách metrů už zase zvedám foťák k oku a cvakám stínohru na Sněžných jamách. Zkouším polský vysílač přiblížit co nejvíc a fotím ho na výšku.
Jsme skoro na hraně Sněžných jam. Tady jsme došli rodinku s malýma capartama, kteří beze slov mašírují a zřejmě je to i baví. Rodiče je asi umí správně motivovat.
Teď už jsme na vyhlídce i my. Fotím tu úžasnou hloubku s vřesem v popředí. Zkouším potom do záběru dát toho vřesu víc.
Pak už si jen vybírám detaily v protější stěně. Nejdřív na šířku a potom ještě větší detail na výšku.
Janča taky fotí vysílač a skály. „Hele, ty jezírka jsou fakt tři,“ ukazuju doprava. „Ale tenkrát se mi zdály o dost větší, hlavně to třetí. Ono tam taky bylo o dost víc vody.“ „No třeba ta louka až u nás byla pod vodou a tvořila jezírko,“ nadhazuju.
Z vyhlídky zkouším různý kompozice i přiblížení a sleduju stínohru mraků. Fotky se mi nechtělo mazat a tak jsou tady: první, druhá, třetí i čtvrtá.
Přesouváme se ke druhé vyhlídce a cestou fotím průrvu s pohledem do Polska.
taky další fotku Wawelu spolu se skalním útvarem Ďáblova kazatelna nalevo a zřejmě nově budovanou další vyhlídkou napravo.
Na opačné straně výhledu mě zaujal tenhle kopec. Chvíli jsme nad tím laborovali a pak Janča povídá: „Už vím, je to Kotel. Na tý levý straně dolů spadají Kotelní jámy, který se ti vždycky tak líbily a fotil sis je.“ Nojo, jenže z druhý strany vypadá úplně jinak. Ze svých fotek jsem našel, jak vypadá v létě a jak v zimě.
Kousek víc vlevo a blíž je Vrbatovo návrší s mohylou Hanče a Vrbaty a před nimi Labský důl. Od Sněžných jam sestupujeme dolů Koňskou cestou po Vysoké pláni a Kotel cvakám ještě jednou, tentokrát bez mraků.
Na levé straně vidíme v dálce průseky lesama nad Špindlem. Vlevo je ze Stohu a vpravo z Přední planiny a z Hromovky, tu ale víceméně zakrývá Medvědín. Černý kopec vlevo je Železný vrch, začátek Kozích hřbetů.
Přes Labský důl si přitahuju Pančavský vodopád a napravo od něj skály s Ambrožovou vyhlídkou. Ta dostala své jméno podle ochránce přírody a pracovníka Klubu Českých Turistů, Jindřicha Ambrože.
Odbočujeme ze žluté a jdeme po vrstevnici. Naším cílem na téhle pláni je Kamenná studánka. Prý tu má být další keška, ale tu jsme bohužel nikde nenašli.
Janča mě volá k jedné z jejích zdí: „koukej, co to má ten pavouk na sobě. Tu červenou tečku.“ Myslel jsem, že vím, co to je. Jednou jsem viděl, jak takhle naložila jedna vosička vajíčko na housenku. Ale doma jsem zjistil, že je to dravý roztoč. Podobný, jako jsem vyfotil na Hrobaříkovi.
Mezi borůvčím vedle studánky mě zaujala tahle žlutá kytička. Je to buď Jestřábník zední nebo Škarda bahenní. Bohužel jsem si nevyfotil listy, tak nejsem schopný tuhle kytičku určit.
Vracíme se nahoru ke Sněžným jamám a já se ještě otáčím dolů. Mezi klečí vykukuje střecha Labské boudy, na kterou mě Janča upozornila. „Ale Labskej vodopád odsud neuvidíš, ten je přímo pod náma v ďolíku před Labskou boudou,“ ještě dodává, když pátrám kolem pohledem.
Nad námi se ozvalo krákání. Cvakám za letu dva krkavce a až doma zjišťuju, že jsem je cvaknul přímo před Ještědem, nádhera. Tímto je potvrzeno, že i ze Sněžných jam je vidět Ještěd.
Vracíme se zpátky do kopce, žádná zkratka tu není, tak musíme až nahoru. Je tu spousta lidí a mladí lezou po Ďáblově kazatelně jak ještěrky. U vysílače zkouším fotit odraz jeho vršku v kaluži. Po chvíli přemýšlení člověk uvidí, na co kouká. Když od něj odcházíme, cvakám ho ještě jednou, ale to už spíš jen ze setrvačnosti, než proto, že je to hezká stavba.
Míříme po červené na východ. Tady není evidentně kde zabloudit, je to hotová dálnice a se spoustou lidí. Dneska možná dojdeme až tam dozadu doprava, když nebudu moc kňourat, že mě bolej nožičky..
Tam vzadu je totiž další z dálky fotogenická Polská stavba, chata Szrenica.
„Támhle dole nalevo na tý planině, to je pramen Labe.“ „Aha, koukám, že se tam motá dost lidí. Já tam možná taky byl jako capart, ale nepamatuju si to.“
Obcházíme horu Violík, neboli Labský štít. Taková další hromada kamení, na kterou se nesmí. Zkouším ji fotit z různých úhlů a s různým popředím. Tahle se šutrem se mi líbí asi nejvíc.
Za Szrenicou je vidět dvaadvacet kilometrů vzdálený Smrk a jeho o dvacet metrů menší soused Stóg Izerski. Na obou jsou vidět vysílače, ale to byste si vy mobilisti museli otevřít fotku na nové kartě a pořádně zvětšit.
Před námi je fakt neuvěřitelná dálnice. Nedivím se, že to sem táhne tolik lidí, když je navíc na obou stranách téhle vrcholovky vyplivnou a naberou lanovky, hlavně Poláky.
Ohlížíme se a cvakáme Violík a Wawel. Já si je pak ještě trochu přitahuju zoomem.
Tady svítí sluníčko, ale Ještěd už je trochu v oparu. Na to, že je to skoro čtyřicet kilometrů, je ale viditelnost slušná. Szrenica před námi je ale vidět skvěle. Stejně jako Sněžné jámy mě pořád nutí ji fotit.
Poprvé se nám ukazují Svinské kameny. I odsud je vidět, jaký je to tam „Václavák.“ Lidí mraky. Fotím ty skalky i s Polskou boudou, nedivím se, že si Poláci vybrali pro chatu tohle místo, je to dominanta.
Janča si vylezla na šutr vedle cesty a taky fotí tohle panorama. „Hele, udělej pózu 90-60-90, bude sranda,“ nabádám ji a pak cvakám.
Mezi skoro jednotvárnou zelení kleče na nás hned u cesty vykukují růžové květy Vrbovky úzkolisté. Tu jsem taky ještě nikdy nefotil. Další do sbírky, paráda. „Když jsme v těch Krkonoších, mohlo by se mi poštěstit nafotit i Hořec,“ svěřuju se se svým snem Janče.
Blížíme se k Tvarožníku. Ta skála je krásně nasvícená a krásně kontrastuje se stínem za ní. Když jsme přišli k ní, už byla ve stínu mraku.
Od Tvarožníku fotím i pohled zpátky na sluncem ozářený Violík a opět trošku zapšklý Ještěd. Na fotce Ještědu je nalevo myslím trošku vidět rozhledna a hospoda na Tanvaldském Špičáku. A za ním teoreticky na horizontu vykukuje Ralsko, ale tím si vůbec nejsem jistý.
„Jančo otoč se, já tě cvaknu se Szrenicou.“ „Hele Bošku, ty mě fotíš furt, tak se tam postav a já cvaknu tebe.“ Když pak koukám na fotku komentuju: „Taky jsi mi mohla říct, ať zatáhnu to panděro.“ No, asi bych s tím měl něco dělat a ne vypadat v uvozovkách dobře jen na fotkách.
Jsme u odbočky na Voseckou boudu. Už se tam těším, cesta má být jen kousek, navíc z kopce a bude tam pivo. Dokonce to podle cedule vypadá, že budeme mít i náš oblíbený Rohozec. Ještě než odbočíme cvakám Svinské kameny, kdyby se náhodou zhoršilo počasí a já o tenhle pohled potom přišel. Sem se totiž budeme vracet určitě. Buď půjdeme ještě na Szrenicu nebo se tady obrátíme směrem na východ ke Sněžným jamám.
Než nás pohltí les jsou krásně vidět jak kameny, pardon, skály na Tvatožníku a taky Szrenica. Už jsem ji vyfotil tolikrát, že na ni prostě musím dojít. Teď ale míříme dolů a ne nahoru do našeho nejzápadnějšího cíle dneška.
Hurá. Vosecká bouda. Před čtrnácti dny tu byla moje sestřenka Alča a poslal mi fotku, jak bouda vypadá. Z toho nového dřevěného obložení tu ještě nebylo ani prkno. Teď se mi fakt líbí. Ta týden už tu určitě nebude ani lešení.
Vosecká bouda byla postavená před rokem 1743 jako seník a od roku 1896 slouží turistům. Současnou podobu získala po druhé světové válce. Je unikátní tím, že nikdy nevyhořela a taky tím, že není napojena na elektrickou síť, energii vyráběl donedávna dieselagregát. Dneska má na střeše solární panely. Janča mi slibovala: „Už z dálky uslyšíš, jak ten agregát hučí. Tady, kdy člověk nesmí kvůli tetřívkovi pomalu ani zakašlat.“ No, neslyšel jsem, už modernizovali.
Před Voseckou je nádherný výhled. Chvíli se kocháme a pak nás přemůže žízeň a jdeme dovnitř.
U baru kmitá celkem sympatický starší barman. Docela nás překvapily ceny. Jasně, my to u jednoho piva moc neřešíme, ale když jsme viděli ty mrňavý porce, tak mají laťku cen fakt hodně vysoko.
Bereme si pivko k volnému stolu. Je tu docela živo a jsme rádi, že se pro nás tenhle uvolnil. Užíváme si sluníčko a výhledy.
Ve mně to jedno chlazený docela rychle zasyčelo a musel jsem se brzdit, abych ho nevypil už před obědem, který Janča připravovala. Rajčátka a okurky máme od Vlasty, děkujeme, jsou výborný.
Po obědě ještě chvíli sedíme a já cvakám okolí. Před námi výhledu dominuje Černá studnice s vysílačem a rozhlednou. Před ní je hora Hvězda, taky s rozhlednou Štěpánkou. Mě zaujaly ale víc ty dva kopečky vlevo úplně vzadu.
To je totiž Bezděz. Je odsud přesně 62 kilometrů daleko. Viditelnost tudíž moc dobrá. V popředí vpravo jednotvárnou strukturu smrků narušují sjezdovky na Čertově hoře. Ta je nejzápadnější horou Krkonoš a zároveň její nejzápadnější tisícovkou.
Při pohledu zcela vpravo dominuje samozřejmě Ještěd. Její vysílač se v odpoledním slunci krásně blýská. I když hora není blízká (37km), je krásně vidět. Slova blýská a blízká jsem napsal schválně jako poctu našemu skomírajícímu Českému pravopisu, který i já (ale cíleně) porušuju svou hovorovou Češtinou.
Vrátili jsme půllitry a s Voseckou se loučíme. Kilometry od ní budou přibývat. Všímám si směrníku k Denali. Tam bych se chtěl jednou podívat. Domorodci jí říkali Denali, Američani Mount McKinley. Je to nejvyšší hora Severní Ameriky a podle mě jedna z nejkrásnějších hor světa.
Konec snění, vracíme se zpátky do kopce na červenou hřebenovku. Opět cvakám Szrenicu s krásným mrakem za ní.
Taky fotím černo nad osluněným Tvarožníkem. Vtom kolem mě něco proplachtilo.
Na nedalekém placáku uprostřed vřesů přistála krásná Babočka kopřivová a vyhřívá se na sluníčku. Dovolila mi se přikrást opravdu blízko a pak ještě počkala, aby se na ni mohla podívat opatrně i Janča. Kopřivy jsem tady nikde neviděl, ale třeba se vrátí naklást vajíčka do nižších poloh.
Od rozcestí stoupáme dál na západ ke Svinským kamenům. Poláci jim poeticky říkají Tři Prasátka (Trzy Świnki) Takovýhle izolovaný skalní útvar čnící výrazně na všech stranách z okolního terénu se odborně označuje tor. Takových najdete hodně třeba v národním parku Dartmoor v Británii. Ne, že bych tam někdy byl, ale sleduju jednoho českého fotografa Honzu Doležela, co tam žije a fotí krajinky.
Otáčím se a cvakám tu viditelnou část štreky, kterou jsme ušli až tam úplně zleva, to je úbočí Sněžných jam.
„Tak tohle mít za barákem, to by se mi moc líbilo,“ sní o lezení Janča. Já to trošku zlehčuju: „Já bych to mohl mít klidně i před barákem,“ ale má pravdu, to by se trénovalo.
Szrenicu začínáme vidět i z jiné strany a už se pomalu blížíme nejzápadnějšímu místu našeho putování. Chata ale zblízka není tak hezká, jako z dálky. On vysílač na Sněžných jamách je na tom dost podobně. Fotogenický z dálky, ale zblízka nic moc.
Procházíme kolem chaty, kudy vede černá turistická a před námi už je jen Polsko. A taky horní stanice lanovky, která sem chrlí další a další turisty.
K lanovce se od chaty klikatí kamenné schody se zábradlím a pak už dlážděná cesta. Tam my ale nejdeme. Já si jen vylezl na skálu nad chodníkem a cvakám pohled na jednu a na druhou stranu. „A víš, že se tady na skály lízt nesmí?“ ptá se mě Janča. „Hmmm, tak to nevím,“ dělám tyhle dvě fotky a padám dolů.
Obcházíme chatu a fotíme skalnatý vrchol se stejným názvem, jaký má chata na něm stojící, Szrenica. Janču odchytla maminka s dcerou a prosí ji, aby je spolu vyfotila.
Já zatím stoupám na umělou plošinu se zábradlím, odkud je krásný výhled do okolí. Já fotím hlavně pohled na svažující se úbočí Violíku a Vysoké pláně. Vysoká pláň je mimochodem hora, ze které je kus urvaný a té díře se říká Sněžné jámy. „Támhle je žlutá turistická, kterou bysme se mohli vrátit na Sněžný jámy,“ ukazuje před nás prstem Janča. Přibližuju a vidím ji: „To je ta světlá rejha pod Violíkem?“ „Jo, to je ona,“ dostávám odpověď. Pak ještě stáčím foťák víc doprava a cvakám hřebenovku, po které jsme sem šli. Vzadu trčí černá Studniční hora.
Svinské kameny fotím ještě jednou a přidám i jeden z komentářů na Mapy.cz o legendě, jak skály vznikly:
Muž jménem Rübezahl kdysi sloužil jednomu sedlákovi jako pasák vepřů. Když se dožadoval mzdy, sedlák ho obvinil, že mu chybí tři prasata. Sedlák je však schoval sám, aby měl záminku Rübezahla ošidit o mzdu. Horský duch však lstivého sedláka prokoukl a přitáhl lháře na místo, kde zvířata ukryl. Pak na prasátka seslal kouzlo, které způsobilo, že se prasátka nafoukla, až praskla. Nakonec je proměnil v kámen.
„Koukej támhle, ta louka, to musí být Jizerka,“ znovu mě překvapuje Janča. Teď je mi jasný, že ten špičatej kopec je Bukovec, ten si pamatuju při pohledu z Jizerky a ty skály vzadu na horizontu jsou vrškem hory Jizery. Ani na jednom z těch vrcholů jsem nikdy nestál, to vím jistě.
Dost bylo kochání, vracíme se dolů. Ale jdeme po pěšině mezi klečí. Zákaz tu není, i když podle map je to zimní cesta, a lidi tu taky chodí, tak jsme v pohodě. Znovu fotím Tvarožník a Svinské kameny, tentokrát z tohohle úhlu.
Vrátili jsme se na červenou pod Svinskými kameny a jsme asi po sto metrech na odbočce do Polska. Janča dvakrát neúspěšně zkouší zaplatit vstup do jejich části Krkonošského národního parku. „Tak se na to vyprdni. Když nás někdo zastaví, řekneme mu, že to prostě nešlo,“ ukecávám ji. Souhlasí. Sestupujeme tedy načerno po zelené. Odsud jsou skály na Tvarožníku asi nejhezčí.
„Sice za to chtějí prachy, ale zato to tu pěkně udržují,“ komentuje Janča pěkný dřevěný chodník. Celý rok je tu hodně vody a normálně by se tady chodit asi nedalo, proto ta dřevěná lávka. Vždyť proto se to tu taky jmenuje Szrenickie Mokradła a skrz ty mokřady vede naše Mokra Droga. Těch chodníků je tu s přestávkami několik.
„Jé, to mám radost, konečně vidím Hořec na vlastní oči,“ libuju si nahlas, klekám si a fotím ho přímo z lávky.
Otáčím se a už asi naposled cvakám Szrenicu. Odsud je dokonce vidět i lanovka z Polské strany. „Teda to už jsme ušli pořádnej kus, ani mi to tak nepřipadalo,“ uvědomuju si při focení.
Na pravý straně stezky skáče malá bystřina přes kameny, zkouším ji fotit samotnou, ale nakonec vyhrává jen jako pozadí k dalším Hořcům.
Opouštíme mokřady a míříme kousek vzhůru. „Vždyť jsi říkala, že to bude jen z kopce.“ „No to jsou jen takový malý terénní vlnky.“ „No, to znám, ty tvoje vlnky,“ rejpeme do sebe na oko. To je taková naše hra, já jsem prudič, co nechce nikam chodit a bolí ho nožičky a Janča přitom ví, že mě to hrozně baví.
Pod námi se objevuje chata Polských turistů (PTTK) s názvem Pod Łabským Szczytem. Je to historická budova s kořeny sahajícími až do 17. století, kdy sloužila jako útočiště pro poutníky a pro stráž Česká stezka. Za dalších pár metrů mě zaujme suchý, na místní poměry statný smrk, tak ho fotím s pozadím Szrenicy. To už je fakt její poslední fotka, slibuju.
Polskou chatu taky fotím ještě jednou a to spolu s dalším bezejmenným stavením. „Teda tam je lidí,“ slyším Jančin hlas.
„Koukej na ty borůvky, asi už přešly mrazem.“ „Nebo jsou něčím napadený. Vidíš ty tečky na listech?“
Á, další terénní vlnka. Stezka přestává být upravená a začíná nám opravdová vysokohorská procházka.
„To nad námi, to už asi bude Violík, ne?“ ptám se během cesty už asi potřetí, když mi to připadá, že je nad námi nějaký vrchol. „Jo, to bude on,“ konečně slyším pozitivní odpověď.
Tak tohle je prosím naše krásná cesta s nádhernými výhledy. Nedivím se, že mi má o dost starší sestřenka Alča napsala, když tu šla s kamarádkou asi čtrnáct dní před námi: “ Sněžný jámy krásný, ale cesta nic moc.“ Ani na další fotce nejsou jen balvany podél stezky, ale levou část tvoří stezka sama.
Tohle stezka už není, to je opravdu suťoviště nad námi.
Docházíme partu mladíků a holek, co jdou natěžko. Jsme moc rádi, že máme bágly jen na jednodenní výlet.
Pod námi je Szklarska Poręba. „Támhleto bude asi nějakej kostel, ne?“ ptám se. „No to bude spíš velkej hotel,“ odporuje Janča. Měla pravdu, je to čtyřhvězdičkový Interferie Sport Hotel Bornit. Při pohledu dolů mě ale taky zaujalo něco hodně blízko. Monotónnost a přitom pestrost vrcholků klečí.
Stezka se před námi občas díky horizontům ztrácí, i lidi, co jdou před námi nebo proti nám. Taky se sem tam objevují malé Jeřáby s nádherně červenými bobulemi.
To by nebyla horská túra, vlastně nejen horská, aby se nad námi neozvalo několikrát krákání. Krkavcům se v našich končinách poslední roky opravdu daří.
Okolní šeď skal a kamenů, zeleň kleče a smrků a červeň jeřabin místama zpestří i růžová barva kvetoucích vřesů.
„No, tak tohle bude chuťovka,“ říkám si, když před námi vidím další úsek. „Asi si budu muset koupit pořádný boty do letních hor,“ sděluju své rozhodnutí Janče. „Moje letní boty jsou super, ale bolí v nich po delší túře ťapky, a v pohorách se mi potí nohy.“
„Hurá, poprvé v životě vidím Sněžný jámy zespoda.“ „Neboj, za chvíli bude lepší výhled.“ A tak pokračujeme dál krkolomnou, no spíš noholomnou stezkou. A zase míjíme suchý smrky a já je fotím, protože se mi líbí.
„Támhle dole z tý lávky je možný vidět pravou část Sněžných jam a kousek dál jsou vidět úplně celý.“ To před námi je Vysoké kolo, to je ta hora, kam se nesmí na vrchol.
Jsme na lávce, nádhera veliká. „Mělas pravdu, je to fakt krásný.“ Chvíli se kocháme a pak pokračujeme dál do kopce, kde zase cvakám okolní souše.
Na vyvýšenině kousek od lávky se začíná objevovat i levá strana Sněžných jam. Jsou obrovský. Ten dojem asi žádná fotka nedokáže předat. Teda moje určitě ne.
Chodníčkem, už zase hezky poskládaným, se pomalu blížíme k jezírkům. ty ale nevidíme. Zato před námi trčí hřeben mezi jámama.
Jsme u největšího jezírka. Fouká jen mírný vánek, a tak je hladina klidná skoro jako zrcadlo. Využívám toho a fotím spolu s panoramatem i odrazy ve vodě.
Je tu docela dost lidí, ale naštěstí jsou všichni napravo ode mě a nikdo neleze do záběru.
Zkouším různý směry, různě vysoko nad hladinou. Voda je neuvěřitelně průzračná.
Po pauze jdeme dál nejdřív kolem prvního jezera a fotím ho i z druhé strany. Nejdřív s klečí a pak s jeřábem.
Potom nás stezka vede kolem druhého menšího jezírka. Bez svačících turistů to bohužel odsud s horou v pozadí vyfotit nešlo. Pak jsem ale obešel skalku, co u ní seděli a cvaknul jsem jezírko alespoň s kopečkem.
Vylezl jsem si na jednu skalku a odsud udělal další fotku. Ale cpali se mi tam další turisti, tak fotku dávám jen do odkazu. Janča mě viděla, odkud fotím a asi ji ta myšlenka zaujala, takže fotí ze stejnýho místa.
Stoupáme výš od jezer, ohlížím se a tenhle pohled taky zvěčňuju. Myslím, že tady jim to spolu sluší. Hlavně se mi líbí ty svahy vzadu po stranách, jak fotka nutí oko, aby se zaměřilo právě na ty jezera.
Přešli jsme malý kopeček a vidíme pod sebou třetí, nejmenší jezírko, spíš louži. „To nemůže být ono. My jsme j tomu třetímu lezli dolů a bylo mnohem větší,“ říká Janča, když ji upozorňuju na tu malou vodní plošku pod náma. „Říkala jsi, že bylo tenkrát daleko víc vody v obou předchozích jezerech, třeba tady byla zatopená i ta travnatá část,“ já na to. „Hmmm, to je možný.“
Došli jsme zase o něco dál a výš. Otáčím se a cvakám. Jezírka jsou za tím zeleným hřebínkem vpravo. Stejně jako u Szrenicy si říkám, že tohle je už poslední fotka Sněžných jam, že už jich bylo dost. Ale je to krása. V mechu vedle cesty se chudák krčí nějaká žlutá kytička. Má ulámaný stonky a pár květů jen u země. Nepoznám, co to je. Možná Jestřábník, možná Starček.
Opět vstupujeme do lesa. No, spíš do zbytku lesa. Mezi borůvčím tu kvete sem tam nějaký Hořec tolitový. Tak se jmenuje celým jménem. Snad ho vyfotím i v Česku. Proč? Protože do své Galerie přírody dávám jen organismy od nás a ne ze zahraničí, i když je to přes kopec.
Ze zelené odbočujeme doprava na modrou a čeká nás v podstatě výstup po svážnici. Je to pěknej prďák, to se musí nechat. Na šesti stech metrech jich skoro dvě stě musíme nastoupat. Když nás po chvíli les propustil ze svého sevření, fotím už opravdu naposled Sněžné jámy.
Kopec se zvedá a rovná trasa nahoru se mění v serpentiny. „Už tam budem?“ „Ano oslíku, už tam budem.“
Závěrečný stoupání na rozcestí s červenou je opravdová třešinka na dortu. Ale je to jen asi sto metrů. Svrchu na nás shlíží hora Vysoké kolo.
Na rozcestí se dáváme po červené doleva. Tudy jsme šli ráno opačným směrem. Vzadu se ukazuje konečně Sněžka. Když jsme šli sem, schválně jsem se moc neohlížel, protože jsem věděl, že od Vysokého kola půjdeme po stejný trase zpátky.
Úzká pěšina se po chvíli mění v širokou cestu, která je po pár stech metrech dokonce dlážděná.
Přehoupli jsme se přes Velký Šišák a před námi už vidíme Mužské kameny a Stříbrný hřbet, na který se snad vydáme zítra. No a vzadu je samozřejmě Sněžka.
Popošli jsme pár metrů a já znovu fotím, tentokrát celý panorama. Před námi se klikatí naše cesta vzhůru k Mužským kamenům.
„Už zase slyším krkavce, ale nevidím ho,“ povídá Janča. „No, to bych tě musel zvednout, je za klečí na šutru,“ skoro šeptem jí odpovídám a přitom balancuju na špičkách, abych i já viděl přes kleč. Zkouším ještě jednu fotku na maximální přiblížení a aspoň takhle Janče zprostředkuju ten pohled.
Už se nám zase ukazuje Špindl, Většinou se snažím fotit detaily, na celkový fotce výhledu není ve výsledku nic poznat. Tady je třeba i krásně vidět horní stanice lanovky na Pláň. Název si Špindláci zjednodušili asi, aby se to líp vyslovovalo, protože kopec se jmenuje Přední Planina. I stanice vpravo na Hromovku je trochu vidět.
„Vidíš ty drápance na kopci před náma? A tu bílou cestu nalevo od nich?“ ptá se mě Janča. „Jo, vidím.“ „Tak po tý jsme spolu šli loni v zimě na skialpech.“ To je ta žlutá nad údolím Bílýho Labe?“ „Jo, to je přesně ona.“
„Medvědín je taky krásně vidět,“ ukazuje Janča přesně do místa, který jsem pár vteřin předtím cvaknul. „No, je vidět, že nás upoutaly stejný pohledy, taky jsem si ho před chvilkou všimnul.“
Pokochali jsme se výhledama a vyrážíme dál. Vedle cesty je spousta kamenů porostlých lišejníky. Dělají hezkej maskovací vzor.
Někde doslova ty fleky svítí do dálky. Ještě fotka detailu. Lišejníky tvoří takovou krásnou mapu pevniny a ostrovů. Však se taky podle toho jmenují. Tohle je nejspíš Mapovník zeměpisný, nekecám a nedělám si srandu.
Sestoupili jsme k útulně Pod Smělcem. Byli tu rodiče s neposednýma klikama, ale ti za chvíli odešli. Takže jsme tu sami.
„Dáš si vodu?“ nabízí mi Janča ze své flašky. „Ne, děkuju, já mám něco lepšího. Už jsme skoro v basecampu, tak to oslavím.“ „Ty s sebou táhneš pivo?“ „Jo, dáš si taky?“ „Ne, díky, měla bych těžký nohy, na Vosecký mi to jedno stačilo.“
Už zase stoupáme do kopečka. Předběhl nás nějaký rychlochodec, čekat, až zmizí, ani mazat z fotky se mi ho nechtělo, tak tam prostě ta jeho červená svítí.
Z půlky kopce fotím pohled zpátky. Dole pod námi se klikatí cesta, kterou jsme přišli. Na konci té světlezelené linky je útulna, kde jsme před chvílí seděli. Vpravo je hora Smělec, uprostřed Vysoké kolo s takovým čudlíkem na vršku, to jsou Ruiny pomníku císaře Viléma I. No a mezi nimi vykukuje Wawel. Kdo si nepamatuje, je to Polský vysílač nad Sněžnými jámami.
Skoro nad hlavami nám prolétli dva krkavci. Jednoho jsem cvaknul moc unáhleně, tak je na kraji záběru. A ten druhý už byl zase trochu daleko, ale mám ho.
Blížíme se k Mužským kamenům. „Dostal jsem nápad. Já vylezu na Mužský a ty na Dívčí, ať máme ty fotky zase jiný.“
Takže tohle je moje maličkost na vršku skal. Trochu jsem tam pózoval a Janča cvakala. Pak mě ještě cvakla, jak slejzám dolů.
„Když už mám ten foťák v ruce, udělám ti i fotku se Sněžkou, co na nás támhle vzadu vykoukla. Abys měl taky ňáký fotky sebe.“ „No, když myslíš.“ Pak si radši beru foťák já, Špindl už je vidět zase o trochu víc a tak ho taky cvakám. Škoda, že je za hřebenama zapšklo, líbilo by se mi vidět, co je dál. Trochu je za Plání vidět Zvičina, ale jinak nic.
Mužský a Dívčí kameny jsou skoro stejně vysoko, ale je mezi nima takový dolík. A ten je před náma.
Cestou dolů fotím Sněžku, nalevo jsou Polední kameny, kde jsme byli na skialpech a já lezl bos nahoru. Zprava dole se od Špindlerovky doleva nahoru vine cesta, kterou jsme v zimě šli. Zítra tamtudy nejspíš půjdeme taky, už se těším. Ta bouda, co je vidět, je Polská chata Schronisko Odrodzenie kousek nad Špindlerovkou.
Mraky zase začínají bejt zajímavý. Snad den neskončí tak, jak začal.
Jednu výhodu ale tmavý mraky mají. Když na objekt na horizontu svítí sluníčko a za ním jsou ty mraky, vzniká ve slangu fotografů takzvaný „černý světlo“. Ale to už jsem někde psal, že? No, každopádně je to nádhera.
„Jsme u Dívčích kamenů, tak šup nahoru,“ pobízím Janču.
„Nojo, tobě se to řekne, ale to není taková snadná hromada kamení jako Mužský. Zvlášť pro nás trpaslíky.“
Ale nakonec to zvládla i s batohem na zádech. Taky jsem za ní vylezl, ale nefotil. Říkal jsem si, že lepší fotky budou z té skalky před námi.
To je ta skalka. Z Dívčích kamenů totiž nejsou vidět všechny čtyři boudy, co jsem chtěl mít na fotce. Janča mi totiž řekla, že právě kousek dál bude vidět i Petrovka pod námi, a tu jsem do záběru chtěl. Ale tahle skalka a kosodřevina mi dělají hezký popředí k sluncem ozářený Luční hoře a Stříbrnýmu hřbetu skoro v mracích.
Jsem na skalce. Pod námi je už zmíněná Petrovka, úplně vlevo je Polské Schronisko Odrodzenie. uprostřed je Špindlerovka (tam někde, doufám, stojí náš Bělouš) a vpravo potom penziony u Erlebašky. Té je vidět jen kousek střechy. Ještě fotím v detailu první tři boudy. Těsně před Špindlerovkou je její druhá budova Depandance. Ta je podle mě nevyužívaná, vždycky, když jsem šel kolem, vypadala jako mrtvá.
Cestou z Dívčích kamenů dolů Luční horu s mrakama fotím taky ještě v detailu. Ta scéna mi připadá hodně dramatická.
A jsme zase u Petrovky. Tentokrát se tu zastavovat nebudeme.
Pod Petrovkou vrčí tři chlapi s křoviňákama a čistí louky tak, aby nezarůstaly náletem. Janča už zase naráží na klid kvůli tetřívkovi. „Celý Krkonoše takhle sekají, aby je zachovali v původním stavu. Globální oteplování jim takhle přidělává práci. Snaží se zabránit rozrůstání se teplomilnějším invazním kytkám.“
Už nás čeká poslední kopeček Čihadlo s asi třicetimetrovým stoupáním.
„Říkal jsem ti, že se sluníčko ukáže, až bude hodně nízko. A ty ses bála, že dojdeme v mracích a neuvidíme ho.“ „Nojo, ty máš vždycky pravdu.“ „To sice nemám, ale včera to tak bylo.“
Zapadající slunce barví okolí i mraky na východě do oranžova. Krásná podívaná.
Asfalt se mění na štěrkovou cestu. „Jé, hele náš stín, zamávej, já to cvaknu.“
Otáčím se a fotím zapadající slunce. „Ty už zase děláš ty svoje hvězdičky?“ „Jo, je to kýč, ale moc se mi to líbí.“
Přicházíme konečně ke Špindlerovce. Ta je bohužel v dolíku, a tak už je ve stínu. Její fotku ve zlatým hávu bohužel mít nebudu. Bělouš tam je a vypadá v pořádku, hurá.
Tak jsme konečně na parkovišti. Za námi přicházejí ještě poslední turisti. Nebe už zase rozehrává to svoje večerní divadlo.
Koukám na hodinky. Skoro tři čtvrtě na osm. Dvanáct hodin na cestě. To už jsem dlouho takhle nevýletoval.
Užíváme si zapadajícího slunce a já fotím a fotím. Východy a západy slunce mě prostě nikdy neomrzí.
Některý mraky jsou zvláštní, třeba ten bílej pruh uprostřed. Jakoby tam malíř zapomněl mrak domalovat.
Malý Šišák se halí do tmy a Špindlerovka se proti němu rozzářila i v nepřímým světle zapadajícího slunce. Takže to nakonec vyšlo líp, než jsem čekal.
Západ začal pomalu, ale je čím dál rychlejc větší a větší tma.
Janča chystá večeři. „Tak co, je to pikantní jako ty minule?“
Máme instantní těstoviny. Přejeme si dobrou chuť a pouštíme se do toho. Janču asi musí hodně pálit pusa, protože i na mě je to hodně ostrý. Zahřeje to a zasytí, ale příště už je asi kupovat nebudeme.
Chuť si zlepšujeme naším oblíbeným Primitivem. Hodnotíme den a užíváme si klidu a relativního bezvětří tady ve dvanácti stech metrech nad mořem. Je to asi můj druhej nejvýš položenej nocleh v životě. Nejvýš jsem spal u Výrovky ve stanu a v zimě. To je ještě o sto padesát metrů výš. Ale to už je čtvrt století.
Dnešek byl hodně dlouhej, hodně náročnej, ale jedním slovem Boží. Trasa na Mapách sice ukazuje 25,5 kilometru, ale s našima zacházkama to je podle Jančiných hodinek skoro devětadvacet. Uvidíme, co přinese noc a hlavně zítřek.
A na závěr mapa trasy druhého dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Když vás při náročné túře doprovází úsměvy, kytičky, z Krkonoš vidíte rozhlednu na Ještědu a borůvky, co více člověk může chtít? Jenom pokračování štěstí Vám přát 🙂 Josef
Moc díky Pepo za přání. Věřím, že nám bude štěstí přát i dál. Užíváme si to.