Sobota v Jizerkách
20. září 2025
Koncem pracovního týdne koukáme na předpověď, jestli má cenu plánovat nějaký výlet. Počasí vypadá luxusně, takže určitě vyrazíme. Ale kam? „Co kdybysme jeli do Jizerek?“ ptá se Janča. „Chtěl jsi tam zkusit lízt a podle videí na YouTube, co jsme koukali, by se mi to taky moc líbilo.“ „Tak jo, beru. Ale lezení pro nás je jen na chvíli a Jizerky jsou moc daleko jen na lezení. Naplánuju na sobotu výlet a v neděli si zalezem.“ „Super.“
Jelikož jsme nechtěli přijít o kus soboty přejezdem a ani jsme nechtěli moc brzo vstávat, vyrazili jsme už v pátek k Jančině rodičům do Krkonoš a v sobotu brzo ráno přejíždíme do Jizerek. Před Vysokým nad Jizerou jdu u silnice čůrat a naskýtá se mi takovýhle krásný výhled. Vracím se do auta pro foťák a cvakám.
Pak ještě přitahuju Ještěd v pozadí. Na to, že je odsud 31 kilometrů daleko, je vidět naprosto skvěle.
Ve Vysokém nad Jizerou nás poprvé zarazila objížďka. Naštěstí není dlouhá, jen objíždíme náměstí po místních uličkách. Vysokým jsme projeli úspěšně a za cedulí mi říká Janča: „Tady na tom parkovišti zastav, něco ti ukážu.“ Jdeme k bufetu Šachty a před námi je nádherný údolí Jablonce nad Jizerou a okolních vísek. Vzadu ho uzavírají Krkonoše. „Hele, támhle napravo za tou planinou (mimo tenhle záběr, pozn. aut.), to je snad Černá hora, ne?“ Jo, máš pravdu.“
Je tam, holka jedna, a je taky krásně vidět. „A támhleten divnej hrb uprostřed, je co?“
„No, to je tvůj oblíbenej Kotel. Akorát ze strany, odkud jsi na něj asi ještě nekoukal.“ Nalevo je Lysá hora, napravo Vrbatovo návrší, jak jsem doma zjistil, kopec vpředu je Stráž. „Boudy pod Kotlem jsou Dvoračky. To ani nemusíš hledat, tam nic jinýho není,“ říká mi přes rameno Janča, když jsem fotku zvětšil. „Tam se taky kouknem, až budou delší dny,“ dodává.
Ve Sklenařicích nás cedule varují, že do Příchovic nedojedeme, že se tam opravuje cesta. Ignoruju to a kousek před Příchovicema cesta fakt končí, je tam bagr, náklaďák a chlapi pracujou. Mávají na nás, že to fakt musíme otočit. „Nojo, ale kudy my se tam dostanem? Podle mě je nejkratší objížďka dlouhá asi dvacet kiláků,“ říká smutně Janča. Koukám do mapy: „Tak se kousek vrátíme a vezmem to lesem. Bělouš to dá.“ „Nojo, ale tam už je KRNAP, tam se nesmí.“ „Já to risknu.“ Jedeme tedy po Staré silnici, jak se to tu jmenuje, a je vidět, že tu místní taky jezdí.
Dojeli jsme úspěšně až k chatě Hvězda a tam nás zastavila armáda. K našemu překvapení se proti nám právě řadí kolona historických vojenských aut a přímo vedle nás je v jednom z nich Pytlák s rodinou, v dalším Pítrs s Martinou, před námi Hanka s Kesonem a vedle nich kráčí Pirmin. „Nazdár, to je neuvěřitelný, co tady děláte?“ „My tu máme každoroční sraz. Spíš, co tu děláte vy?“ „No, ehm, my tu porušujeme zákon, přijeli jsme támhle z lesa a míříme na Souš.“
Protáhli jsme se kolem kluků a sjíždíme do Příchovic asfaltkou lemovanou z obou stran jeřáby. Naskýtá se nám další krásný výhled do kraje. „To musím vyfotit,“ zastavuju Bělouše a oba vylejzáme.
„Támhleta modrá čárka, to bude určitě vodní nádrž Souš,“ slyším Janču za sebou. „Takže tam míříme?“ „Jo, kolem ní pojedem.“ „Tam jsem nikdy nebyl, jen jsem na ní koukal z vršku asi před deseti rokama na zimním čundru.“
„A co to je támhle za hrad na tom vršku?“ „Tak to netuším.“ Doma jsem zjistil, že to je rozhledna Tanvaldský Špičák, za ní je další věžička, rozhledna Bramberk nad obcí Jindřichov. A ještě kousek víc vlevo čouhá na horizontu špičatá hora Klíč. Ta je až v Lužických horách u Nového Boru a je 55 kiláků daleko.
No samozřejmě v přiblížení nesmí chybět největší místní dominanta Ještěd. „Ten viadukt vepředu, ten už jsem někde viděl.“ „To je podle mě v Kryštofově údolí.“ „Jo, to si pamatuju, tamtudy jsme tak s klukama šli.“ Bohužel jsme se oba v určení mýlili, Kryštofovo údolí je až za Ještědem a tenhle viadukt je u Smržovky.
Dokochali jsme se a sjeli do Příchovické části Tesařov. Přímo proti křižovatce je kaplička z roku 1908. „Dřív bývala hezká jen z dálky, teď koukám, že ji pěkně zrenovovali,“ radostně povídá Janča.
Konečně Souš. Opět porušujeme zákon a stavíme na zákazu zastavení, který je tady v délce několika kilometrů. Ale zastavit jsem prostě musel.
Přehrada Souš je na řece Černá Desná a byla postavená už v letech 1911–1915. Slouží jako zásobárna pitné vody, k ochraně před povodněmi a k regulaci průtoku řeky. Hlavně je ale krásně zasazená do smrkových lesů jako modrý drahokam.
Popošel jsem ještě kousek dál a nad Souší se tyčí 1122 metrů vysoká hora Jizera se skalním masivem na vršku.
Po krátký pauzičce na focení objíždíme Souš po pravým břehu, voda není skrz smrčí skoro vidět, přehoupli jsme se přes Smědavu právě za horou Jizera a spadli do Hejnic. Kde jsme se opět vyšplhali do kopečka a jsme v Hejnické části Ferdinandov. Hurá, jsme tu. Jsme na startu naší výpravy do Jizerek. Ještě jsme ani nezačali a už tolik zážitků. Kdoví, co nás ještě čeká …
Platíme rádi krásný parkoviště – jen pade na den. Rozhodujeme se natvrdo, že teď půjdeme na výlet a pak možná zkusíme lezení, nebo až zítra. Vyrážíme vzhůru po cestě souběžné se zelenou turistickou. Nad námi je krásná bučina, tak charakteristická pro hodně kopců v Jizerkách. Míjíme dílo místního dřevorubce.
Scházíme z cesty a míříme k nejbližšímu vrcholku. „Třeba tam budou hezký výhledy.“ Drápeme se do kopce, já jdu nalehko jako pán, takže mám čas v klidu fotit třeba podhřibky.
Nebo taky skalky na vršku.
Výhled je odsud fakt krásnej, jen člověk musí umět koukat skrz větve, což foťák neumí. Scházíme dolů.
Míříme lovit první kešku. Navigace nás bohužel vede zase zpátky z kopečka. Keška se jmenuje Hoffmannův kříž. My jsme ale našli kříž nějaký Marthy Krause. Je tu ale sešitek, a tak jsme se do něj taky zapsali. Zkoušíme hledat dál.
Motáme se v okruhu asi dvaceti metrů místa udaného naší GPS a kříž nikde.
Po chvíli volám: „Mám ho.“ Ale byla to fakt náhoda, tohle jsem nečekal. Jsme tak nízko, že měníme plány naší původní trasy a půjdeme ji obráceně, než jsem naplánoval.
Nejdřív ale musíme dojít na tu správnou turistickou. Nejkratší je to po vrstevnici. Samozřejmě taky nejhorší cesta, ale zase vidíme to, co bychom jinak neviděli. Třeba tuhle krásnou prolejzačku.
Fotím ji ještě z druhý strany. Odsud je ještě hezčí.
Postupně jsme prokličkovali mladou bučinou až k červené turistické, z té pak uhnuli pěšinou a po další vrstevnici došli až k vodě.
„Jé hele skořápka. To bude asi od drozda. Takovou už jsem letos někde viděl. Zajímavý ale je, že je tu teď na podzim. To tady nemůže bejt od jara.“
Došli jsme až do horní části Hejnic do Zátiší. Před námi se tyčí hora Tišina a vpravo Paličník se skálou a vyhlídkou navrchu. To odsud ale nemůžeme rozeznat.
Popošli jsem kousek dál a poprvé vidíme jeden z našich hlavních cílů, Frýdlantské cimbuří.
Pokračujeme dál mimo značené cesty. Asi sto metrů jsme zabloudili, ale stálo to za to, tahle nepokosená louka je nádherná a ve větru se vlní jako vlasy plavovlásky. Janča něco vyřizuje telefonicky s domovem a já se koukám kolem, i na nebe.
Konečně jsme na správné trase, nad námi jsou svahy Smědavské hory. Taky zase fotím cimbuří. Fotku je mi líto mazat, tak je aspoň v odkazu.
No a přímo nad námi by měl být teoreticky Ořešník. To je ta špička vpravo.
Nerozhlížím se jen po vršcích, ale koukám i do blízkého okolí. Hrníčková mánie je snad v každý vesnici alespoň na jednom z plotů.
Došli jsme až na most přes Černý potok. Je tu naučná cedule o povodních v Jizerských horách. Mezi roky 1432 a 1888 je v kronikách zaznamenáno 35 obrovských povodní. Tenhle malý nevinný potok se ale rozvodnil nedávno, v roce 2010, kdy sebral břehy i most.
Vyšli jsme ze zástavby oklikou do lesů a jsme opět u Černého potoka. Teď půjdeme kus proti jeho proudu.
Voda vypadá opravdu jako černá, pokud ji neprozáří sluníčko, to by se ten potok klidně mohl jmenovat Zlatý. Nádhera.
Voda nenápadně poskakuje mezi kamením a já musím hledat detaily, abych něco zajímavýho vyfotil.
Kousek výš by měl bejt velkej vodopád, snad nebude bez vody, jak už se nám mockrát stalo. Tak radši fotím všechno zajímavý cestou.
Ó, tak to je nádhera. To sice ještě není on, ale tenhle je fakt krásnej. A jak ho lemujou ty buky, prostě paráda.
Zkouším různý záběry, různý přiblížení. Ono, když se člověk nesnaží najít nějakej zajímavej záběr a jen to cvakne, může to vypadat třeba nějak … takhle. Promiň Jančo, fakt jsem měl na mysli jen ten potok.
Kousek výš cvakám další kaskádku a taky houbičky ve stráni. Nějakou pro mě nejedlou a taky malinkého Kováře.
Míříme dál proti proudu, tady se naše cesta spojuje opět se žlutou.
A opět jsou tu další krásný kaskády Černého potoka. Nejdřív jednu fotím přes tůňku v detailu, ale pak se rozhoduju, že ji vezmu i s listím v té tůni.
Janča si ji šla taky vyfotit. Rád ji používám jako měřítko, tady vidíte, že ta tůň ani kaskáda nejsou úplně malý.
Pak to zkouším ještě jednou spolu s okolím a sluníčkem na výšku. Ta fotka se mi taky celkem líbí. Ještě pobíhám kolem a cvakám další kaskádku a pak druhou, ty už jsou o dost menší.
Popocházíme kousek výš a tam mě zaujal tenhle trojitej vodopádek. Zkoušel jsem různou dýlku expozice a tahle se mi líbila nejvíc.
Zase stoupáme proti proudu. Tohle není vodopád na Černým potoce, ale na potoce, co se do Černého na protějším břehu vlévá. Jméno nemá. Černý potok přitéká zleva, jak je vidět na další fotce s tůní.
Naše cesta se na chvíli od potoka vzdaluje a taky je vidět i trochu do okolí.
Hlavně už, v uvozovkách, celkem blízko vidíme Frýdlantské cimbuří. Zoom dokáže divy a vzdušnou čarou je to jen půl kiláku, ale po svých jsou to skoro ještě dva. Jsou to ale fakt krásný skály.
Cestu se sluníčkem zkouším fotit ještě jednou, jestli nebude ta fotka hezčí a taky „posledního mohykána“, co na mýtině nechali dřevorubci.
Cesta je sice krásná a pohodlná, ale moc dlouho po ní nepůjdeme. Hned za zatáčkou pokračujeme totiž rovně. Vzhůru za největší zajímavostí na Černém potoce.
Ještě ze zatáčky fotím skálu na protějším břehu potoka.
Tohle je naše cesta. Je vidět, že kdysi byla asi daleko pohodlnější, kameny tu nejsou poskládaný náhodně od přírody, ale je tu vidět namáhavou práci dělníků kdysi v dávný historii.
Opět jsme těsně nad korytem a já chvílema sbíhám dolů, abych cvaknul tu krásu skákající vody po kamenech. Pak ještě potok oddaluju a zkouším pohled z větší dálky.
Stezka se zvedá nad koryto a já z dálky zkouším další vodopád. „Tak tady už mi připadá název Černej potok fakt trefnej,“ ukazuju prstem Janče na tu rokli pod námi.
Tak tohle je on, vodopád Černého potoka, který je i na mapách. Na fotce nevypadá nijak impozantně, jen ta spadlá kláda dává tušit jeho velikost. „Mohla by ses jít prosím k němu postavit?“ prosím Janču.
Vodopád má sedm metrů. Je to prostě nádhera. Máme štěstí, že před naším příjezdem skoro celý týden pršelo a vody je tu dost.
Janča se vrací a fotí vodopád taky. „Jé, co to máš na zádech? To je králíček Ariel nebo Playboy?“ „No Playboy samozřejmě,“ směje se Janča.
Chvíli jsme se kochali u vodopádu sami, pak přišly nějaký dvě turistky, tak radši vyklízíme pole a vracíme se na rozcestí, na tu pěknou cestu. Vedle stezky mě zaujalo, že nejen buk dokáže svými listy vykouzlit v protisvětle nádhernou podívanou, ale i javor.
Už zase stoupáme do kopce. Vedle nás hrají listy na hladké borce buků i na zemi a skalách pod nimi krásnou stínohru. Vždycky, když něco podobnýho fotím, říkám si, jestli to vůbec bude na fotce vidět tak, jak to vidím já očima. A naštěstí je.
O kousek výš se smějeme tomu, jak je příroda zvláštní a naše fantazie kreativní: není to jen obětí stromů, tady se snaží buk oplodnit borovici.
Odbočili jsme z hlavní cesty do prudšího kopce, je sem sice zákaz vstupu (opět porušujeme zákon), ale nejsme očividně sami, kdo se sem drápe. Blížíme se ke skalní věži se jménem Hajní kostel.
Dole u paty věže je vrstva horniny, co vypadá, jako by ji sem někdo dozdil. Fotím ji ještě jednou zblízka. Možná právě tahle vrstva dala věži její jméno, protože ta získala název podle pověsti, která říká, že tahle skála je pozůstatkem zříceného kostela.
Věž jsme obešli, Janča shazuje batoh a jdeme v okolí odlovit jeden poklad (rozuměj kešku). Chvíli nám to dalo, už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec jsme byli úspěšní. Vydáváme se vzhůru na vyhlídku.
Nahoře je krásný velký balvan, dalo by se říct viklan, ale nehýbe se, sedí na třech bodech. Fotím ho samozřejmě jen kvůli měřítku s Jančou. Ne, kecám, chci, abysme měli fotky, kde je i ona. Pak cvakám kousek balvanu s Frýdlantským cimbuřím a nakonec přitahuju i samotný cimbuří. Trochu tady fouká, ale vítr je horkej jako fén.
Pak se otáčím na druhou stranu a spolu se kocháme krásnou zvlněnou a hustě zalesněnou krajinou.
Taky cvakám kopečky v dálce. Teoreticky by to mohly bejt kopce severně od Lužických hor, u Varnsdorfu, a dál v Německu, tam je to taky samej kužel.
Slejzáme dolů a vracíme se na cestu. Saháme na skálu Hajního kostela. Je to hodně drsná žula.
Z cesty vidíme nad námi zvláštní zídku, přemýšlíme, k čemu asi sloužila. Vůbec nic nás nenapadá. Ale záhy, za dvěma serpentýnama, to zjišťujeme. Stojíme totiž přímo na ní. Ta zídka je opěrnou zdí pro tu serpentýnu prastaré cesty, po které jdeme.
Ze krásné zelené jsme došli až sem, cesta se tady mění v kamenolom. Nebo spíš noholam. Občas uprostřed leží i velkej šutr, co sem kdysi spadnul a nikdo ho neodstranil. Asi zpestření pro turisty.
Míjíme zurčící pramen a za chvíli budeme odbočovat na žlutou.
Kamenitá cesta se tady mění v ještě prudší úzkou stezku kličkující do prďáku mezi balvanama.
Když už člověk myslí, že v tom kopci zdechne a čeká, až ho doběhnou plíce, narazí na tohle. Nějakej kameník byl fakt vtipálek a umístil tuhle žulovou destičku přesně tam, kam měl. Zastavujeme se, vydýcháváme a pak vstupujeme do Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.
Vyšli jsme z lesa do otevřenýho prostoru. Před námi jsou už jen skály a osamělý smrky, který deformoval převládající vítr.
I bříza sólistka se musela přizpůsobit, aby přežila.
Vydrápali jsme se na jeden vrchol cimbuří a odsud fotím hlavní vyhlídku a třetí vrchol. Potom ještě beru vyhlídku v detailu.
Koukáme pod sebe, kudy se asi na tu hlavní skálu dostaneme, musíme kousek zpátky a pak dolů na tu pěšinu a zase nahoru.
„Koukej na ten buk na skále, tady skoro není vidět, kde končí dřevo a začíná žula,“ upozorňuje mě při výstupu Janča.
Jsme na předskalí hlavní věže. Fotím ho s kopcem vzadu. To je podle mě Jizera, co jsem ji fotil u Souše. Ale teď se na ni koukáme z druhý strany. Taky to předskalí fotím s Jančou, šla se podívat, jestli to půjde obejít. Půjde. No a teď se tu kochá se mnou.
Přímo pod námi je skalní věž Nos. To, co odsud vypadá jako protáhlý obličej s nosem, to je ona. Ale skutečný nos, který ji dal její jméno, je vidět jen z profilu. A není to to, co vypadá odsud jako nos, ale je to obočí vpravo, pod mechem. To je obrovský převis ve tvaru nosu.
Hurá, jsme skoro na vršku, už jen kousek.
„Hele, koukej na ten stín pod námi, jsme tam vidět. Zamávej, já nás cvaknu zblízka.“ No, zblízka už to není ono, ale jsme to my.
Jsem nahoře na žebříku a cvakám Janču, jak cvaká druhou věž, vlastně třetí. Na druhé jsme my teď a na třetí se nedostaneme. Teď jsme turisti, né horolezci.
Přímo na vrcholu vyhlídky je krásná mísa s vodou. I na hladině je vidět, jak tu fouká.
Museli jsme si oba sáhnout na kříž, abysme potvrdili vrchol. Tenhle se prý jmenuje Brandfels. a skály se jmenují cimbuří proto, že připomínají cimbuří frýdlantského zámku. Jsme nejvýš v našem dnešním putování. Jsme ve výšce 912 metrů nad mořem a zdolali jsme už přes půl kiláku vertikálně.
Je odsud krásný výhled do údolí, kde leží Hejnice, a pak i dál do kraje. Vlevo čouhá oblá zalesněná špička Ořešníku.
Fouká tady fakt brutálně, Janča se musela zapřít o protější šutr a já při focení objímám zábradlí schodů, abych vůbec udržel nejen balanc, ale i foťák u oka.
Slezli jsme dolů a jako když utne, tady je skoro bezvětří. Hledáme v rokli další kešku. Janča ji našla brzo. Já ještě naposled odsud fotím hlavní vyhlídku a detail kříže odspoda.
No a taky o kousek dál stěnu, co by se při troše vůle a nemálo morálu dala lezecky zvládnout.
Sklápím foťák a vracíme se dolů na zelenou. Cestou na mě takhle krásně září Lakovky ametystové. Prý je to pochoutka. Nekecám, říkal mi to jeden mykolog.
Spadli jsme nějakých sto metrů na zelenou a už zase stoupáme. Už jsme zase sami, tímhle směrem asi moc lidí nechodí.
A stoupáme a stoupáme.
Vyšlapali jsme až k přístřešku Černý potok. Hurá, právě odsud odchází paní, co tu seděla. Dáme si tady v klidu pauzu.
Hned vedle přístřešku je krásný jezírko se zvláštním názvem Na Kozí stezce.
Já se potuluju kolem a Janča zatím chystá svačinu, nebo spíš oběd.
Vracím se z obchůzky a už na mě čeká jídlo. „Dobrou chuť.“
Po jídle se ještě rozhlížím a v trávě mě zaujalo něco zářícího. Jsou to Hnojníky obecné. Prý taky výborná houba, ale jen zamlada, asi jako tahle kousek vedle. Vidívám je v nížinách, ale tady mě překvapily. Asi se sem dostaly s mulčem, který sem dali při obnově jezírka a okolí. Jinak si to neumím představit.
Pojedli jsme a odcházíme. Ještě fotíme tohle krásný jezírko z nejvzdálenějšího cípu.
Tak teď jsme skutečně nejvejš, už budeme jen klesat. Došli jsme totiž na Štolpišskou silnici a dosáhli jsme výšky 938 metrů nad mořem, což je ještě o šestadvacet metrů výš než Frýdlantské cimbuří. Otáčím se a fotím tu vysokohorskou panelku i na druhou stranu.
Došli jsme až k vodě. Je to potok s názvem začínajícím taky na Černý. Ale je to Štolpich. Takže celým jménem Černý Štolpich, nebo taky Velký Štolpich. Hned, jak můžu, fotím jednu menší kaskádu. A kousek níž skrz větve další.
A pak ještě jednu. Ta se mi líbí asi nejvíc.
Potom se vracíme kousek zpátky na stezku, kterou máme jít, a mezi stromama je vidět na skály na příkrých svazích. A taky na skálu na protějším břehu, pod ní za chvíli půjdeme.
Vrátili jsme se až k lávkám, přes který jsme měli jít a přecházíme. Nad sebou vidíme tu skálu, co jsem před chvílí fotil z druhýho břehu.
Po strmý stezce jsme došli až k nejznámějšímu vodopádu na tomhle potoce. Jmenuje se stejně – Velký Štolpich.
On to není jen jeden vodopád, ale soustava vodopádů překonávající výšku asi třiceti metrů. Podle mě není tak fotogenickej jako ten na Černým potoce.
Lezu proto na obří šutry do středu řečiště a zkouším hledat zajímavý záběry. Asi u kochajících se lidí vypadám jako blázen, co riskuje, že někam zahučí, mně to za to ale stojí.
Myslím, že takovýhle fotky nikdo nemá a to mi docela hladí moje ego fotografa. Pak lezu ještě dál a fotím detail toho spodního asi metrovýho vodopádku.
Opouštíme vodopád a stoupáme po červené. Dole jsme ještě vyslechli rozhovor mladých holek o tom, kam mají jít. Chtěly tam, co my, ale vůdkyně je vedla opačným směrem, že se pak koukne do mobilu. Asi si dost zašly. To znám, když se kecá a nikdo nesleduje trasu v domnění, že ví, kam se jde. Tady mě zaujalo to světlo na konci, ale na fotce to tak bohužel nevynikne.
Už nás čeká jen jeden malej hup nahoru, jinak furt mírně klesáme. „Tady by se mi to fakt líbilo na kole,“ sní Janča. No, snít si může, já jsem chodec.
Opět odbočujeme z hlavní trasy, i když sem vede červená, je to jen zacházka tam a zpátky na zajímavý místo. Míjíme krásný balvany, i takový, co ve mně evokujou šimpanze slastně hledícího k nebi a přivírajícího oči.
To zajímavý místo je …
Míjíme spoustu krásných skalek. Tady by se hezky blblo, kdybysme, jak už jsem psal, nebyli momentálně turisti. Stezka se mezi nima jen proplítá.
Vypadá to tady jako z nějaký pohádky nebo třeba z Pána prstenů. Nikdy bych nevěřil, že bude žula tak zajímavá.
Na jednu skálu se přecijen drápeme až na vršek. Máme odsud úžasnej výhled do okolí, třeba na pás skal na protější straně údolí. Cvakám i ty přímo naproti a pod námi.
Janča taky fotí. Vítr neustává. Nejdřív jsem si myslel, že jsme na Ořešníku, ale Janča říkala, že vede na vrchol spousta schodů, takže jsme jinde.
Ale nám to nevadí, máme radost, že jsme skálu dobyli. Doma koukám do mapy a byla to skála s názvem Stojka, hned vedle Ořešníku.
Vracíme se dolů a pokračujeme na to správný místo.
To je on. Pravý Ořešník se železnýma schodama a zábradlím.
Janča jde první a já ji po chvíli okounění a cvakání na prvním stupni následuju.
Vrchol je dobyt. Nadmořská výška rovných osm set metrů. I tady je kříž, a jak si všimavější všimli na tabulce před chvílí, je vykoupený životy věřících, doslova.
„Koukej na ten kostel dole,“ vede můj zrak Janča. „Tady byla mamka se zájezdem před čtrnácti dněma a my na něj teď koukáme svrchu.“ Je to bazilika Navštívení Panny Marie s klášterem v Hejnicích. Je postavená na místě původního kostela svaté Kateřiny. Z důvodu několika přestaveb není postavená v jednotným slohu.
Napravo jsou krásně vidět Závozník, Svinský vrch a Měděnec nad obcí Lázně Libverda. Sem jezdíval můj děda až z Vrchlabí za svým kamarádem, nejdřív na motorce a v důchodu už jen vlakem.
Nalevo je zase proti nebi a sluníčku postavený Poledník a Stržový vrch. Zkouším udělat sluníčku paprsky a koukám, že mám pěkně zaprasenej objektiv. Ale to nevadí, duhový tečky mají taky něco do sebe.
Na nebo přímo nad náma jsou krásný beránky. Je to hlavně v důsledku toho, že fakt hodně fouká, asi se přižene změna počasí. Ale zatím je furt krásně.
Zkouším fotit sousední skálu v protisvětle. Nejdřív víc z dálky a pak ji přitahuju zoomem. Nevím, co je hezčí.
Janča taky zkouší fotit a taky jí bere vichr z ruky foťák. Když mě viděla, jak ji fotím, volá skrz poryvy větru: „Uděláme souboj fotografů.“
Slejzám níž a cvakám skálu navýšku a dávám jí celou pravou stranu tak, aby bylo sluníčko přímo na hraně. Myslím, že tahle fotka to vyhrála.
Opustili jsme Ořešník a míjíme další krásně naskládaný balvany.
Klesáme k autu. Slunce taky pomalu klesá k horizontu.
Jo, tak tohle je pecka, zapadající slunce v bučinách. Jsem rád, že se fotka povedla, na displeji zrcadlovky díky cílenýmu nastavení je úplně černá jen s bílým puntíkem představujícím to slunce. Schválně vám ji sem hodím (až mi to půjde, dneska to nějak zlobí).
Cestou dolů potkáváme holku, co jde s hodně velkým batohem a za chvíli i kluka s dekou smotanou a přivázanou k brašně přes rameno. Ti určitě míří na Ořešník a plánují tam nocovat. Ale asi si dali spicha až tam. Po nich jde nahoru i ani ne dvacetiletý kluk s hodně vyvinutou holkou, která dává světu na odiv svoje vnady jen v tenkým tričínku dosahujícím sotva na pupík a elastických kraťáskách.
Když se o kus dál dole otáčíme, všechny čtyři je vidíme nahoře, měli jsme pravdu. Zkouším je přitáhnout na maximum, ale kvalita fotky je po vyříznutí už nic moc.
Jsme konečně zpátky ve Ferdinandově. Máme žízeň, a tak jdeme od auta po výměně batohu za šrajtofli rovnou směr hospoda. Procházíme kolem hezký zvoničky. Tady je taky keška, ale tu si necháme na zítra. Ten zvon našli v korytě Černého Štolpichu při odstraňování škod po povodni v roce 2010. Zajímavý a záslužný. Na ceduli nedaleko je v závěru napsáno: Nechť zvonička zvěstuje mnoho dobrých zpráv.
Jsme tu. Kupodivu je tu dost rušno a překvapuje nás, že místní jsou tak nějak slavnostně oblečení. Asi je pro ně návštěva hospody i společenskou událostí. Líbí se nám to.
Je stále teplo, a proto zůstáváme na zahrádce. Mají tu moje oblíbený Svijany, takže závěr dne je taky dokonalej, jako celej výlet.
Janča má hlad a dává si vynikající zelňačku. Já si dávám další Sviňáky. Kecáme s dalšími lidmi na zahrádce, kteří si k nám přisedli a kempují dole v Hejnicích. Večer uběhl jak voda a my míříme do pelíšku v Běloušovi.
A je tu druhý den ráno. Neděle. Jak jsme si včera malovali, že bysme dneska šli lízt, měníme plány. Jsme po včerejšku utahaný jak koťata. Kašlem na všechno, dneska už se nebudem o nic pokoušet. Dáme snídani a frčíme domů.
Cestou domů zastavujeme ještě na plácku u silnice a přelejzáme na druhou stranu. Chci si cvaknout Souš i odsud. Voda je křišťálově čistá. Lezu do ní po kotníky a ona příjemně studí. Nedivím se, že ji tu chrání zuby nehty.
Přes hladinu přitahuju ještě stavení na protější hrázi, kde jsme zastavovali cestou do Hejnic.
Jsme v úzkým pruhu mladých smrků mezi vodou a silnicí a, aniž bysme se snažili, vidíme tu spoustu hříbků. Když přicházíme k autu, právě se ze žní vrací asi místní houbař. V každé ruce drží pixlu od desetikilovýho Primalexu a obě piksly jsou plný hub, hlavně hřibů.
Cestu domů volíme radši přes Kořenov, už se nám nechce porušovat zákon v Příšovicích. Už při sjezdu k nádraží vidíme do dálky zářit tuhle krásku. Zastavujeme a jdeme si ji i přes zákaz vstupu vyfotit. No, takže tečka na závěr byla taky porušením zákona. Tenhle víkend jsme prostě rebelové.
Jak tuhle akci shrnout? Zase nám vyšlo počasí na jedničku. Opět to bylo trošku jinak, než jsme plánovali, ale život je změna. Vítr byl brutální, ale teplý a přidal nám další dobrodružství … kterých samozřejmě opět nebylo málo. Ono všechno vlastně záleží na úhlu pohledu. Kdo dobrodružství hledá, najde ho ve všem, co dělá …
A na závěr mapa našeho sobotního courání po Jizerkách:
DALŠÍ >>
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
