Poprvé s Běloušem – den první
celá akce 8. až 10. srpen 2025
Abych vysvětlil název příběhu hned na začátku, Bělouš je náš nový přírůstek na cestování. Chtěli jsme auto, ve kterém se dá i spát. Doteď jsme pracovali na tom, aby tomu tak skutečně bylo. Vyrobili jsme postel, úložný prostor a zatemnění. Poprvé s ním vyrážíme s úmyslem klidně se vyspat, aniž by nás otravovali komáři a nebudilo brzké ranní sluníčko.
Oba se moc těšíme a vyrážíme hned po práci směr Slatiňany. Uvidíme, co nás čeká za dobrodružství …
Tak tohle je on, náš Bělouš. Je čtvrtek, koukáme na něj z okna a říkáme si: „Zítra konečně vyrazíme.“ Většinu věcí máme nachystanou, stačí jen natočit čerstvou vodu, doplnit nekonzervovaný jídlo a chlazený pivko.
Janča ještě připravuje krkovičku na sobotní večeři. To bude bašta.
Pátek odpoledne balíme a konečně vyrážíme. Postel už máme nachystanou, abysme se s tím nikde nemuseli zdržovat.
Cestou do cíle nás u silnice upoutá kostel svatého Bartoloměje v obci Kočí. Takže zastavujeme a jdeme si ho prohlídnout. Nejvíc nás zaujal ten most ke kostelu. Tenhle most nahradil v roce 1721 starší most, který postavili po povodni v roce 1689. Most vedoucí původně přes mokřiny je dlouhý 18 metrů a je jedním z nejstarších zastřešených mostů v Evropě.
U kostela je zvláštně „přilepená“ dřevěná zvonice. Je vysoká 29 metrů byla přistavěná ke kostelu v roce 1666. Uvnitř jsou dva zvony – Bartoloměj z roku 1496 a Vavřinec z roku 1562.
Dojeli jsme do cíle, jsme v části Slatiňan, které se říká Škrovád. Balíme malý batoh a vydáváme se prozkoumat okolí. „Jé, hele, prcálky,“ slyším říkat Janču, jak zkoumá blízký strom. „Co? Prcálky?“ „Jo, takhle jsme jim vždycky říkali, už babička jim takhle říkala. To do příběhu určitě napíšeš, co?“ „No jasně, to se nedá nenapsat.“
Zamířili jsme do místních pískovcových lomů. Mně to tu ale hodně připomíná botanickou. Všude prales, přítmí a ta vůně vlka a tlejícího materiálu k tomu vyloženě vybízí.
No, není to nádhera? Kdysi se tu těžilo a po opuštění lomů si je příroda bere zase zpátky.
Ne všechny stěny jsou ale opuštěný. Na mnoha místech jsou stopy po skalkařích. Třeba tady jsou bílý fleky po magnéziu, jak tu lezci boulderujou. To znamená, že lezou relativně nízko nad zemí a bez lana. Vracíme se z tohohle lomu stejnou cestou na centrální pěšinu, protože dál je neprostupná džungle. Fotím tu předešlou hranu ještě jednou, zaujalo mě tam to kapradí dole.
Pak se kopřivami a ostružiním prodíráme do dalšího lomu. Prý jich tu bylo celkem deset. Na tomhle břehu Chrudimky zhruba polovina.
Neuvěřitelný, jak dlouho tu ten dub roste. Ten tu snad musel být už v době těžby. Kousek dál nás zaujmou bílý svislý čáry z dutin ve stěně. Tady asi hnízdí nějaký dravci.
Podél centrální pěšiny je spousta hromad s kamením zarostlých vegetací a taky třeba tahle zídka. Kdoví, proč tu je?
Opouštíme pravý břeh Chrudimky. Zjistil jsem, že kousek od téhle lávky je pramen Horolezců. Tam jsme se ale podívat nešli. On je navíc podle popisu v Mapách.cz v létě vyschlý.
Z lávky jsme vyšli před bar Kůlna, naproti kterému je asi nejfotografovanější hrana ve Škrovádě. Já ji minule s klukama taky fotil a Janča ji zvěčňuje dneska. Pokračujeme dál a zalízáme do dalších lomů. Mě cestou zaujmou krásně zarostlý schody.
Tak tohle je krásná spára, tu bysme zvládli i my. Třeba, až kolem někdy pojedeme, půjdem ji zkusit zdolat.
Na pravé straně cesty na nás vykoukne z udržovaný zahrady břečťanem porostlá stavba. „To vypadá jak nějaký francouzský letovisko,“ nadhazuju. „Hmmm, je to hezký. To je … no to je ten mlejn, co jsi mi ho ukazoval na fotce z čundru,“ najednou vyhrkne Janča.
Jo, tak to je přesně on. Obešli jsme rybník u mlýna, zatáhlo se a začíná krápat. Ale nám to vůbec nevadí a kocháme se pohledem na mlýn a dramatický nebe se sluneční září nad horizontem. Mlýn si ještě přitahuju zoomem a fotím ho v detailu. Tam jsou kapky na hladině ještě zřetelnější.
Opouštíme rybník a pod bedlivým dozorem místní strážkyně míříme podél chatek jižním směrem.
Podél cesty roste spousta lísek, ale taky habrů. Kdo jste ještě neviděli plody habru, tak tohle je ono. Tohle konkrétně jsou samičí jehnědy.
Naše cesta vede proti proudu náhona. Je tu mírně proudící voda, a tak se tu líbí spoustě bruslařek. Několik je jich na fotce vidět vlevo dole v odlesku nebe.
Dorazili jsme až ke splavu na Chrudimce, pod kterým je vidět vyústění Lukavické štoly s rezavou vodou, jak jsem o ní psal ve třetím dnu příběhu Hic, pivo a bolavý nohy, tady je fotka z předešlého čundru, jak si kluci čtou informační tabuli.
Opouštíme údolí Chrudimky a míříme vzhůru po lesních pěšinách. Nebe se pěkně kaboní, ale pršet snad nebude.
Nad lesem je pole s něčím, co jsem ještě asi neviděl. Takhle kvete Pohanka setá.
Nebe na jedné straně se začíná protrhávat, tak to je paráda, nezmokneme.
Jak tak pozorujeme oblohu, objeví se přistávající dopravní letadlo. Není se co divit, tak daleko od Pardubic zase nejsme. „A hele, támhle je balón. Zkus je cvaknout najednou.“ „No právě se o to pokouším,“ odpovídám Janče s okem přilepeným na hledáček.
Dorazili jsme do obce Kunčí a jejímu Návesnímu rybníku, on se fakt tak jmenuje. Začíná pršet, ale je to jen takový lehký letní osvěžující děštík.
Na břehu u silnice odpočívá spousta kačen. Jsou plaché tak napůl. Když jsem se přiblížil víc než na pět metrů, začaly se hrnout do vody.
Hra mraků na nebi mě nepřestává fascinovat. Takhle to vypadá na východě. Pak jsem udělal ještě fotku na západní straně, taky je to tam moc krásný.
Ten ostrůvek stromů je hřbitov, kam míříme. Za hřbitovem projížděl kombajn, ale, když jsme přišli už se vzdaloval doleva. „To je škoda, to by mohla bejt pěkná fotka.“ „Tak deset minut počkáme, on pojede zase zpátky,“ přemlouvá mě Janča. Měla pravdu, stálo to za to.
Koukal jsem na strniště po sklizni a říkal si, co to tu asi rostlo. Řepka? Po pár metrech se vše vyjasnilo. Mák setý. Nikdy bych nevěřil, kolik je semínek v jedné makovici, jedna velká polívková lžíce.
Odbočujeme z asfaltky a po polňačce míříme ke hřbitovu. Ochutnáváme jablka z aleje vedle cesty, jsou ještě dost kyselý. Nad náma se třepotá poštolka a asi nás pozoruje.
Tenhle ohraničený prostůrek za obcí Kunčí byl původně evangelický hřbitov. Založili ho v roce 1786, ale v roce 2005 ho zrušili a teď slouží jako pietní místo. Na zídce kolem něj krásně kvetou netřesky. Někde píšou, že je to Netřesk výběžkatý, někde Netřeskovec výběžkatý. Pro mě je to Netřesk a basta.
Když odcházíme ze hřbitova, na chvilku se ukázalo sluníčko, to je paráda. Když se chovalo, cvakám ještě nebe jihozápadním směrem. A pak se vracíme do Kunčí.
Na jihu je hodně tmavá obloha. Než jsme došli do vesnice, ještě vysvitlo slunce a ozařuje horizont. Tmavýmu nebi a ozářený krajině se ve fotografický hantýrce říká černý světlo. Je to fascinující.
I ve vesnici se nám to černý světlo poštěstilo vidět. Tady na fotce mi šlo hlavně o odraz zářících domů a stromů ve vodě a kačeny v popředí.
„Hele, katedrála Svatýho Víta,“ ukazuje do dáli Janča. „Máš pravdu, vypadá tak.“ Je to ale kostel Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi. Kostelu dominuje dvojice nárožních hranolových věží vysokých přibližně 62 metrů.
Z Kunčí jsme přešli hlavní silnici a míříme lesama zpátky k autu do Škrovádu.
Zaskočili jsme ještě do jednoho lomu, kde by měla být „pětková“ keška. Tedy poklad s nejvyšší obtížností terénu, v tomhle případě lezeckého terénu, kde potřebujete lezecké vybavení. To my máme kvůli téhle kešce v autě, ale je dost pozdě a tak rozhoduju, že to necháme na jindy. Vždyť kolem určitě ještě někdy pojedeme.
Odjíždíme na místo noclehu, ale cestou se ještě stavíme se vykoupat. Na kopci před Lukavicí, kterou musíme projet, nás zaujme zvláštní úkaz. Něco v dálce prosvítá skrz mraky. Tady na fotce je to už trošku přiblížený, tak ledaskomu dojde, co to je. Ale my viděli jen dvě velký oranžový nebo žlutý jasně zářící tečky pod sebou.
Zastavuju, na úzký silničce otáčím auto a vracíme se k lepšímu výhledu. To není možný. Takhle žlutej měsíc jsem ještě asi neviděl. Kocháme se a čekáme, jestli se víc nevynoří z mraků. Povedlo se. Pak ho mraky zahalily a, když už jsme chtěli odjet, ukázal se ještě jednou.
Už skoro za tmy jsme dorazili na místo koupání. Je to zatopený bývalý lom v podstatě uprostřed obce Žumberk. Nikdo tu není a tak, jako Adam a Eva, lezeme do vody. Jé, to je nádhera. Při vylejzání si Janča o ostrej šutr utrhla kus kůže na chodidle, ale neřekla mi o tom. Ani nepípla.
Po koupání se autem přesouváme na místo večeře a noclehu. Jsme na hrázi Drahotického rybníka za obcí Libáň. V autě ještě nemáme vysouvací lavice a stůl, tak si Janča doma půjčila plastový stolek a kempovací židličky. Nad hlavou nám ale krásně svítí ledkový světlo, co objednala na netu. Na náš vkus svítilo až moc, tak jsem mu udělal rozptylku. Teď je to tak akorát.
K večeři máme výbornou vepřovku od Jančiny maminky a stále ještě studený pivko.
K večeři nám zaskočil popřát dobrou chuť i místní sameček Kobylky křovištní. Janča mi ho nasvítila, on nezdrhnul a já ho mohl cvaknout. A pak ještě z profilu.
Dovečeřeli jsme a začali balit, že půjdeme spát. Vtom se objevil tereňák. Šel jsem k němu. Fousatej týpek se psem na sedačce spolujezdce bez pozdravu zahřměl: „Co tady děláte?“ „Dobrý večer, my tady jen večeříme a frčíme dál,“ já na něj co nejslušněji. Pes se protlačil skrz jeho ruce do okýnka, nechal jsem mu očuchat ruku a on se nechal pohladit. Chlápek změknul a já pokračoval: „Můžete nám prosím poradit? Dá se tam vzadu někde otočit nebo musíme couvat? A pojedete za námi?“ „Nepojedu, já to odcouvám a vy se vzadu můžete otočit.“ „Moc děkujeme, dobrou noc.“
Co nejrychleji jsme vypadli. Možná nás odněkud pozoroval, ale my jeho auto už neviděli. Hledali jsme ještě ve vesnici v mapě, kam se uchýlit. Hřbitov je jistota. Nejblíž odsud a taky od zítřejší trasy je ten v Práčově, takže jsme zamíříli tam.
První den byl sice krátký, ale výživný a plný dobrodružství. Skončili jsme, jako většina lidí, na hřbitově. My snad ale ne už nafurt. Uvidíme, co přinese zítřek. Těšíme se …
A na závěr mapa prvního dne našeho putování:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Ahoj Bošku,
nechystáš nějaký příspěvek o tvorbě Vašeho Bělouše?
Ahoj, neboj, dokumentoval jsem 🙂
https://boskuvsvet.cz/belous/
Já to úplně minul… 🙂
To se ti ani nedivím, já na Bělouše nikde v textu odkaz nedával 😉