Hvězdy na Hvězdě
24. a 25. květen 2025
Už se zase vydávám s tou nejlepší bandou na světě na jarní čundr. Tentokrát míříme do skal, jak si to moje sestřenka Hanka moc přála. Snad jí Kesonův výběr trasy potěší. Podle předpovědi bude počasí tak akorát a my si to náramně užijeme.
Jako už tradičně budu do příběhu vkládat jen některé fotky a ostatní budou v textu schované pod odkazy.
Poprvé na jarní čundr jedu autem a Vojta poprvé bere s sebou přítelkyni Áďu. Snad se jí v naší partě bude líbit. Autem jsme přijeli proto, že je to nejjednodušší způsob, jak se dostat v sobotu relativně brzo ráno za zbytkem bandy, která už je tam někde v lesích nad námi. My stojíme v Polici nad Metují u koupaliště. Snad je to bezpečný místo na víkendový parkování. Koupaliště otvírá až za týden.
Jsme sbalení a vyrážíme, samozřejmě tradičně do kopce.
No, ale příroda je tu krásná, to se nedá zapřít. Na sluníčku je příjemně teplo a my si to užíváme.
Došli jsme až k Suchodolské léčivé studánce, kde se údajně na konci 19. století dívce Kristině Ringlové a posléze opakovaně i tisícům poutníků zjevovala Panna Marie. Ta tady má taky krásnou sošku.
U studánky začíná křížová cesta z roku 1893. Naše kroky vedou jen po její půlce a pak míříme dál.
Cestou se přede mnou zaleskne něco v suchém listí. Koukám, že někteří ptáčci měli napilno a už se jim mláďata vylíhla z vajíček.
Mezi stromy se nám otevírají krásné rozhledy. Tenhle pohled si ještě přitahuju víc do detailu, nádhera.
Kousek za křížovou cesto se k nebi tyčí Čertova skála. Je to osamocený pískovcový sloup. Zřejmě oblíbené místo. Jsou tu lavičky i ohniště.
„Hele Bošku, koukej, támhle je srnéček.“ Sice ho skoro nevidím, ale zkouším přitáhnout, než odcházejíc zmizí za horizontem.
Překonali jsme nejvyšší místo a klesáme k rybníku. Ty dodávky dole mě malinko štvou: „Trochu jim závidím, už abysme taky někam začali jezdit,“ konstatuju směrem k Janče. Sešli jsme až k rybníku a jdeme přímo na lávku. Za rybníkem je rozcestník. „Máme jít podle Hrocha do Kovářovy rokle, takže doprava.“
po půl kilometru stoupání lesem a podél bystřiny (Hlavňovského potoka) slyšíme hlasy. Hurá, jsme tu, našli jsme je. Koho? Zbytek naší bandy.
Přišli jsme akorát včas, většina má sbaleno, Strejda ještě suší plachtu na sluníčku, ale jinak je taky připravený k odchodu. Všichni se shodují na tom, že noc byla pěkně studená. Prý byla kolem jinovatka. Snad to bude další noc lepší.
Šťastné shledání si zaslouží fotku. No radši i druhou, kdyby se ta první nepovedla.
Na mapách jsem koukal, že je tu Setonova studánka, ta ale není naším směrem. Takže všichni zatáčejí vpravo a já s Jančou vlevo a jdeme se na ní podívat. Ve štítě studánky je vyrytý citát Ernesta Thompsona Setona: „Protože jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby se i jiní mohli napít.“ Kdo to neví – E. T. Seton byl zakladatelem celosvětového Skautského hnutí.
Po návratu na křižovatku se vydáváme za ostatními.
Doháníme je u moc pěkné chatky, kterou okukují. Jmenuje se Altán Red West, zjistil jsem, že je i na mapách.
Z chaty je moc krásný výhled do rokle pod ní.
Taky tu mají zvláštního hlídače se zřejmě esesáckou helmou, to by věděl Vojta. „Kde vlastně mladej s Áďou je?“ „No šel s Fíkem, Vlastíkem a Brendy,“ dostávám odpověď. No tak to ty dva mlaďasy lituju, protože Fík s Vlastíkem (a dost časti i s momentálně nepřítomným s Pirminem) vždycky ženou svinským krokem vpřed. My ještě cvakáme pár fotek.
A já zvěčňuju i dva podobné obličeje. Pak už vyrážíme na cestu dál.
No tak to je nádhera. Kdo ví, jestli si ji má Vojta s Áďou čas užít. Volám mu: „Čus, Fík vám zdrhnul nebo se ho držíte? Kdybyste byli někde ztracení, volej.“ „Zatím v pohodě,“ uklidňuje mě Vojta. No, snad jim naše společný budoucí čundrování tohle tempo neznechutí.
„Koukejte, jak je krásně vidět Sněžka,“ láká nás k zastavení a otočení se Hanka.
Jo, měla pravdu, je to fakt nádhera. V takovýchhle chvílích jsem moc rád, že mám zrcadlovku a objektiv se zoomem. Nalevo je vidět i Ostaš, cvakám ji znova v detailu.
Konec výstupu, padáme někam dolů do rokle. „Strejdo jdeš moc rychle, seš celej rozmazanej,“ žertuju a nastavuju na foťáku vyšší ISO pro další fotky.
Tak tady to vypadá moc hezky. Vyplatí se mít průvodce, který to tu zná. Díky Hrochu nebo Kesone, nevím, kdo z vás to tudy naplánoval.
Jsme na dně údolí. To je fakt pecka. A při pohledu doleva taky.
Tam si přitahuju jednu štíhlou věžičku, příroda je kouzelník.
Nedivím se, že si tu postavil někdo chatku, je tu klid, samota, jen my a příroda. Nedoléhá sem nic z civilizace.
Koukněte, támhle je gorila. Jak se na nás šibalsky kouká a nepatrně usmívá. No, asi se směje tomu, že kluci chtěli Hrocha zamknout v místní kadiboudě.
Zatímco dáváme pauzu, študuju okolní velikány.
Odcházíme. Ale kudy? Simír volí cestu okolo klád. Většina jde za ním, ale Ríša, Strejda a já volíme cestu po kládách.
Stěny rokle se přibližují, je tu temněji, a tak je krásně vidět kontrast na zelených bocháncích, kterými jsou některé skály poseté.
Noříme se do opravdový divočiny. Když zpětně koukám na tuhle a další fotku, kde Janča s Ivonkou překonávají sedlo dvou skalek přes naházené kmínky, vidím, že jsem si měl znovu nastavit vyšší citlivost čipu, fotky jsou trochu máznutý. Ale pro představu o místě je to myslím dostačující materiál. Jsou tady i krásný tůně s kontrastující rezavou vodou a sytě zeleným mechem.
Čeká nás úzká průrva vybavená naštěstí železným žebříkem. Kdoví, proč to tu je? Aha, další chatička. Takový supí hnízdo. A dokonce má i číslo popisný.
Jdeme ji pořádně prozkoumat ze všech stran. Od chatky vedou vzhůru další schůdky, tentokrát z kulánků a hlíny, stoupáme po nich.
Hned vzápětí už zase klesáme pěšinou dolů k potůčku a vidíme skály, na kterých jsme před chvílí stáli.
Skála, písek, zelený koberec mechu a šťavelu, dozdobený kapradím a nezbytným vodním prvkem, dokonalá japonská zahrádka.
Sundáváme batohy a jdeme se podívat kousek dál. Tohle byl hlavní cíl cesty roklí…
Suchodolská Niagára. „Nejznámější a nejsnáze přístupný vodopád Broumovských stěn. Vodopád je tvořený dvěma stupni vysokými 2 a 3,5 m, mezi nimiž se nachází kruhovité vývařiště,“ informují Mapy.cz.
Po tom, co jsem si ji vyfotil bez lidí, koukám po okolí. Zaujalo mě do dálky zářící mladé listí místního malého keříku bezu. Potom ještě otáčím objektiv zpátky na Niagáru, kde si ji prohlížejí Ivonka se Strejdou.
Konec kochání, konec pauzy a vyrážíme za dalšími krásami. Já se ještě skláním s foťákem a až od hladiny fotím po proudu potůček Ledhujka, do kterého vtéká právě voda z Niagáry.
Pokračujeme Linhartovou stezkou skrz Hruškovu rokli. Díky pokáceným kůrovčákům vidíme i okolní krásné skalky.
Hmmm, doufám, že ta stezka před námi kličkuje někudy mezi hromadami klestí a nebudeme se muset skrz ni prodírat.
Bylo to v pohodě. Tady je dokonce i lávka. Sice už má nejlepší roky za sebou, ale je stále ještě pevná.
Od lávky se ještě otáčím zpět. Hruškova rokle je fakt krásná a odsud snad nejhezčí.
Nápis na informační ceduli před námi nám okamžitě vnukne otázku: „Kde jsou?“ Stojí tu pár mohutných jehličnanů a tak říkáme, že to jsou asi oni, ty smrky. „Ale kdepak, to jsou jedle,“ vyvádí nás z omylu Simír. A má pravdu, dřevorubec jeden. Při přiblížení větví, co jsou hodně vysoko opravdu je vidět ploché větvičky tak charakteristické pro jedle.
Na mýtině pozoruju nějaký druh Krasců na mejdanu. Potom zvedám oči k horizontu, kam míříme. Půjdeme kolem chatky, která se jmenuje stejně jako tohle místo – U tří krásných smrků.
Nahoře jsem si nemohl nechat ujít tenhle krásný horizont a pak už míříme k další chatce.
Tady poprvé vidím, co doslova znamená pověsit špacírování na hřebík.
Od chatky jsou úžasné výhledy na jednu stranu i na druhou.
Po chvíli kochání pokračujeme dál … po zelené?
Jo, po zelené. Nahoru na kopec nad obcí Slavný.
Další horizont mě donutil přiložit foťák k oku. Tenhle prosychající jasan mi připomněl samotáře, kolem kterého jsem chodil do přístřešku. Ten už má zelenou jen jednu větev, možná.
Na úplném vršku fotím panoramata. Opět si přitahuju Krkonoše v detailu. A opět Ostaš.
V nedaleké ohradě dovádějí dva mladí býčci a hned u cesty krásně voní kvetoucí bez.
Teď nás čeká kus po asfaltu, doufám, že nebude moc dlouhej.
Jen jsme zašli kus do lesa, dáváme si obědovou pauzu, už je čas. „Proč tam stavíš tu plechovku?“ diví se kluci. „Aby bylo vidět, že se prasata najdou i mezi polákama.“
My s Jančou budeme mít k obědu výborný buřty a výbornej chleba. Sice nastudeno, ale to nám fakt nevadí. Původně jsme mysleli, že bude večer ohýnek, ale prý bohužel ne.
Ríša nám přinesl ochutnat i tohle pivko. To je asi první Plzeň, co nepiju v sebeobraně před smrtí žízní. Fakt mi chutná.
Jsme po obědě a ukrajujeme další stovky metrů asfaltu před námi.
Po třech kilometrech asfaltu konečně změna. Jsme u Pánova kříže. Tady to poznávám, tudy jsem šel loni začátkem srpna, ale opačným směrem. Píšu o tom v příběhu Broumovky. Teď budeme ale stoupat, já šel předtím z kopce.
„Koukejte se po cedulkách na stromech a vždycky se pak podívejte směrem, kam ukazují,“ říkám ostatním. „Tady musíte až za ty stromy a uvidíte Veverku.“ „Ajo to je fakt veverka,“ s radostí v hlase oznamuje Hanka. „A tady je ten Ještěr,“ slyším od někoho dalšího.
Líbí se mi, jak jsem ostatní nadchnul, a oni se teď koukají víc nahoru, než pod nohy. Vidíme i Varana.
Žlutá nás zavedla kolem Božanovského Špičáku až na první vyhlídkové místo. Nevím, jestli si tu malou odbočku z turistické udělali i ostatní, ale já jo. Vyhlídka totiž není přímo na trase. O kousek dál opět pár kroků odbíhám a cvakám další výhled.
Vracím se na žlutou. Vedle mě něco přistálo. Je to nějaký druh Lumka.
Chvíli ho pozoruju a pak už dobíhám ostatní, kteří jsou na další vyhlídce u Božanovského Špičáku. Čekám, až ostatní odejdou, abych si to mohl vyfotit i bez lidí. Janča s Ivonkou jdou poslední a asi si povídaly něco moc veselého. Moje první fotka se šutrem v popředí nevyšla tak, jak jsem předpokládal, ale nechám ji aspoň v odkazu.
Ale ta další se mi moc líbí, zaslouží si sólo místo v příběhu. Co myslíte?
Jdeme dál. Pokud budeme chtít mít první výhledy i na severní stranu Broumovek, budeme se sem muset vyškrábat.
Jsme nahoře a stálo to za to. Odsud je krásně vidět Malá a Velká Hejšovina (polsky Szczeliniec Mały a Szczeliniec Wielki, Strzaskany, Spękany, Stołowiec). No asi si Poláci u té Velké neuměli vybrat.
Taky je odsud vidět Božanovský rybník. „Támhle nalevo od rybníka je už několikátým rokem moje dcera na letním táboře,“ ukazuju prstem Janče na chatičky dole. „Tam až jsem loni málem zabloudil.“ Po chvíli kochání slejzáme dolů, já pozadu a Janča po zadku.
Tenhle hříbek u cesty jsem loni taky fotil, z jiného úhlu. Ale letos se mi povedl, myslím, líp. Porovnejte sami. Je to nejspíš o tom, objekt si obejít a prozkoumat z víc stran, než člověk stiskne spoušť. Ale za pochodu na to většinou není čas.
I když se moc nezdržujeme, stejně pospícháme za ostatními, kteří snad čekají na blízkém rozcestí. Cestou ještě cvakám další hříbek schovaný v dálce napravo u lesa.
Ostatní na nás čekali a teď, jak jdeme společně, vyprávím jim příběh o své blbosti, jak jsem se zakecal s nějakýma klukama na minulém čundru a právě tady, pod Čertovým sedlem, jsem odbočil s nimi a měl jít přitom na druhou stranu. Pak jsem se zase dva kiláky vracel do prďáku zpátky.
Vystoupali jsme kopeček a jsme u Čertova sedla. Mně to spíš připomíná tajemnou bránu do pekel.
Odsud procházíme místy hodně úzkou soutěskou. Ale nikoho to neděsí, i Janča má úsměv na tváři.
Nevím, jestli pro turisty nebo pro poutníky, či jako zlepšení přístupové cesty na Hvězdu, tady už asi pradávno vysekali schody. Ale vypadají nesešlapaně.
Už minule jsem si všimnul deskovitých strupů na téhle věži. Nikde jinde jsem je během putování po Broumovkách neviděl. Co si pamatuju, tak byly na Křižáku u Ádru. Ten je odsud asi 17 kilometrů.
Tohle je další bod naší trasy, na který jsem se těšil. Kamenná brána. Je tu spousta lidí. Simír v blízké smrčině koketuje se dvěma slečnama a polský zájezd před námi dělá skupinovku.
Holky vylezly pod bránu a já cvakám nejdřív Janču proti nebi. Tahle fotka se mi strašně líbí. Ne jenom proto, že je na ní Janča, ale ta fotka má úžasný světlo. Potom ještě fotím holky v obětí a Hanku jak se odhodlává k výstupu.
I já jsem sem vylezl a cvakám Soví hory v Polsku a taky zřejmě na Javoří hory v Česku.
Cestou od Kamenné brány jsem se ještě zastavil podívat se na místo, kde jsem loni spal a pak seskákal s ostatními dolů ze schodů zpátky na běžnou žlutou a teď už jsem zase před nimi a cvakám je. Míříme ke studánce – v mapách je to Pramen Pod Velkou Kupou.
Všem ji vřele doporučuju, protože má výbornou a osvěžující vodu. Většina pije a nabírá si do zásoby, někteří postávají opodál.
Potom už klesáme k říčce Březinka. Jsme trošku roztroušení a neustále se předbíháme s polským zájezdem důchodců.
Po krátkém klesání stoupáme a pak zase klesáme k druhému přítoku Březinky a zase stoupáme. Pak zase klesáme k jejímu třetím přítoku a nakonec opět stoupáme. Ale jinak trasa vede, když to zprůměruju, v podstatě po vrstevnici.
Při jednom výstupu, kdy jsme přešli ze žluté na zelenou, jsem se zastavil a koukám na mladé kapradiny. „Kdyby se to zvětšilo, bude to vypadat jak pozadí k filmu Cesta do pravěku,“ říkám si.
V místě, kde se napojuje naše zelená na červenou Strážní stezku, upozorňuju ty, co jdou blízko, na hezký hřib schovaný za houštinou. „Nebojte, ty hřiby, co jsou všude na fotkách prospektů, už jsou, coby kamenem dohodil.“
Po dvou stech metrech jsme tu, Kamenné hřiby. Koukal jsem na mapách na fotku z roku 2008. To musela bejt paráda, když kolem byla mýtina.
A toulá se tu i místní strašidlo Ohnivák. Ale zmínku o něm nenajdete nikde. To vědí jen zasvěcení. Cvakám ještě hřib zespoda, s ostatníma děláme takovou ulítlou skupinovku a razíme dál.
„ORA ET LABORA . MODLI SE A PRACUJ“ ten nápis na tabulce mě zaujal. A taky to, že Benediktíni pomáhají udržovat turistický trasy. Děkujeme.
Většina s úsměvem, možná hraným do objektivu, a s chutí pokračuje dál v cestě. Čeká nás opět několik sestupů do roklí a zase výstupů.
Opět stoupáme, tentokrát po staré dlážděné cestě. Ty kluky nahoře na fotce potkáme v budoucnu ještě jednou, ale to teď ještě netušíme. Simíra jsem zezadu cvaknul i víc z blízka a fotka není špatná, takže je tady. Lidem z party říkám, že je nedaleko přístřešek, kde můžem dát pauzu.
Nekecal jsem. Vím o něm, protože jsem si tu dával „oběd“. Teď si tady dává Keson jednu na dech a Hanka výjimečně taky.
Po krátké pauze pokračujeme dál z kopce. Křižujeme Pánovu cestu a pak se zase vyhupujeme na další kopeček.
Tady fotím skalní okna na malé vížce schované za smrčinou.
A kousek dál se z lesa a ze stínu mraků vynořuje Pánova věž.
Opět klesáme a něco málo přes kilometr od předešlého přístřešku je další přístřešek pojmenovaný podle skály, co jsem fotil, U Pánovy věže. Tady se znovu shledáváme s těmi kluky z dlážděné cesty. Jsou to Slováci. Malinko bloudí a tak se s námi dávají do řeči.
Terén se na dalším úseku už zase trochu zvedá, ale jde se příjemně.
Až sem to šlo, tady nás asi budou trochu bolet stehna. Ale vypadá to tu trochu mysticky, co?
Není to tak hrozný, chvíli je rovinka, chvíli schody. I když mě, myslím Janča strašila: „Tudy jsem kdysi šla, a ty schody byly nekonečný.“
Už zase zvedám hlavu i foťák vzhůru a fotím nádherný okolní smaragdový zákoutí. … Já vím, smaragd má jinou zelenou, ale přišlo mi to zrovna na mysl.
Tak to je krpál, tam nejdu.
No, myslím to vážně. Jsme totiž pod Supím hnízdem či Supím košem, což je věž, ze které je krásný rozhled. Byl jsem tam minule a to mi stačilo.
Radši sedím dole a pak bez batohu a bez námahy jdu vyfotit zajímavý skály, co k Supímu hnízdu patří. Po chvilce přichází další členové party, Hanka a Strejda.
„Ahóóój,“ volám nahoru. „Zamávej.“
Kdo měl chuť, vystoupal na Supí hnízdo, kdo ne, zůstal se mnou dole. Teď už ale všichni musíme vystoupat pod tenhle balvan a dál vzhůru. Všichni vlastně ne, Keson s Hankou totiž odbočili a šli dolů do Kovářovy rokle podívat se na jeskyně. Před tímhle šutrákem jsme potkali místního rodáka a ten nám říká: „Nezapomeňte si šáhnout na rybu, splní vám přání.“
Za balvanem jsou další schody. A zase nahoru. A co ta ryba?
No tady je, ale skoro jsem ji přehlídnul. Samozřejmě, že jsem si taky šáhnul a něco si přál.
Dodrápali jsme se až na vyhlídku Skalní divadlo. Je to fakt divadlo, nádhera. Kluci chtěli ještě jednu s xichtama, tak je tady taky.
Teď už nás čeká jen kousek prudšího klesání a pak ještě mírně dolů a dojdeme k dalšímu cíli.
Tím cílem je kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Neboli prostě Hvězda, protože i ta kaple má tvar pěticípé hvězdy. Vevnitř je ale kulatá.
O tom se ostatně přesvědčili všichni, kdo chtěli, tedy i Simír s Ríšou, protože se dá dovnitř kouknout skrz mříže.
Kousek vedle místa, kde stojím, jsou dva týpci a mají štětce a barvy. Chtěl jsem jim s plnou vážností poděkovat za záslužnou činnost, kterou pro turisty a čundráky dělají, ale tenhle okamžik, kdy jeden škrábajíce se v zadnici a diktujíce druhému zapisujícímu, mě fakt dostal. Musel jsem se nejdřív vysmát a pak jim až po chvíli jít poděkovat.
Ještě jsem si udělal detail a teď ho můžu využít k pokračování příběhu, protože fotku s pointou nemám. Takže, od kaple jsme šli k chatě Hvězda. Ta bohužel před tři čtvrtě hodinou oficiálně zavřela, takže smůla. Ale z její zahrádky se ozývaly hlasy. Asi soukromá párty, takže bysme měli stejně smůlu. Jdeme teda dál.
Najednou se ale z tý hospody vynoří bílej pes a běží k nám. To není možný, to je Brendy.
No a pak se objeví Fík s Vlastíkem a taky, zaplaťpámbu, Vojta s Áďou. „To jsem moc rád, že vás vidím.“
Pak už všichni společně (vlastně bez Hanky a Kesona) míříme dolů do civilizace. Ještě se otáčím a cvakám tu bandu za mnou.
Tak u týhle fotky si jasně vybavuju Vojtovu větu: „Hele, proč fotíš zadek mojí holky?“ A moje stejně pitomá odpověď: „No, protože se tady nic jinýho nehejbe.“
Po tom, co jsme dorazili do Hlavňova, jsme úspěšně odbočili na druhou stranu a tak Fík, Hroch a Ríša, co šli asi dvě stě metrů za náma, budou teď v hospodě dřív.
Ale jsme konečně tady. Dneska už nikam nemusíme. Jen kousíček večer do lesa na spaní.
Vede to tu svérázný starší chlapík a i hospoda je ve stylu jako on. „Koukejte si něco hned objednat, protože za chvíli se přiřítí Poláci a já na vás nebudu mít čas.“
Ještě nakukuju do vedlejšího sálu, kterej se těma Pšonkama zaplní. Nám po chvíli dochází to, že to jsou ty poláci, který jsme cestou furt předbíhali.
No ale ta tláča vypadá moc hezky Vlastíku. Brendy ale asi cibuli jíst nebude.
Já jsem si dal guláš. Janča si objednala Pavlišovskej řízek. Kdo to neví, tak je to klasickej řízek s houskovým knedlíkem a kyselým zelím. Už jsem si ho skoro dal jednou v hospodě přímo na Pavlišově u Náchoda, ale hospoda byla narvaná, takže jsem dovnitř ani nešel. Pak jsem ho zkusil u nás v závodní jídelně. I když tam fakt dobře vaří, tahle kombinace mi jednou v životě stačila.
Pojedli jsme, popili, poklábosili a je čas jít na kutě. Míříme do nedalekého lesíka nad vesnicí. Už se hodně sešeřilo a před námi svítí Večernice.
Někteří už šli spát, ale pár z nás, co toho ještě nemáme dost, jsme běhali chvíli po lese a teď si užíváme u táboráku.
No a je tu druhý den. Tohle jsem musel cvaknout, to se jen tak nevidí, aby Brendy ležela u Fíka. Většinou pobíhá mezi všemi ve spacákách a zjišťuje, jestli už jsme všichni vzhůru.
Janča už nám chystá kafíčko k snídani. To mám ale servis poránu. Děkuju. Po chvilce si na svou oblíbenou stoličku za ní sednul Simír a pozvedá hrnek na zdraví.
„Naše“ mládež se taky činí a připravují si něco na vařiči.
Jsem moc rád, že s námi jeli a pak šli na čundr. Kluci z party se vždycky na Vojtu ptají, jestli půjde s námi. Teď je tu dokonce i s Áďou.
Fík s Vlastíkem jsou tradičně nejrychlejší a už čekají na ostatní, až se po snídani dobalí. Možná taky ne, možná vyrazí opět sami napřed.
My čtyři nikam pospíchat nemusíme. Nepokračujeme totiž s ostatníma jejich směrem, ale vracíme se zpátky k autu. Máme to už asi jen čtyři kiláky.
V podstatě obcházíme kopec Kluček z druhé strany, než jsme šli včera ráno od auta. Což je fajn, protože ne moc rád jdu stejnou cestou dvakrát, teda aspoň během jedný akce. S odstupem času mi to nevadí, příroda je vždycky jiná.
Naposledy procházíme lesem, pak už nás čeká jen otevřená krajina.
Jé, první houby, co jsem letos viděl. A hned u cesty, paráda.
Vyšli jsme z lesa a před námi je krásný výhled na Ostaš. Tam, myslím zbytek party míří a pak na vlak domů. Janča mi mou vzpomínku potvrzuje: „Jo jo, šli na Ostaš, na snídani. Tam otvírají jako první.“
My ale míříme už jen dolů. Kousíček po asfaltu a pak hned mezi pole a louky.
Naše cesta vede kolem hraničního sloupu benediktinského panství a ten sloup postavili v roce 1716.
Jsme nad koupalištěm, Už vidíme našeho Bělouše, hurá. Je v pořádku a my už budeme v cíli.
„Na to, že se má koupaliště za týden otvírat, je to docela zelený,“ konstatuju. „Oni tam nahází chemii a za pár dní je to jak křišťál,“ kontruje Janča.
Tak a to je z tohohle putování všechno. Budoucnost, stejně jako poslední čestná fotka, patří mladým. Ale nebojte, my ještě pár desítek let nebudeme peciválové.
A to je vše přátelé. Bylo to opět moc fajn. Snad příště půjdu víc kiláků s Vojtou i Áďou. Budu si je hlídat. Teda doufám, že s námi ještě někam vyrazí.
Takže zase někdy, snad brzy, ahoj.
A na závěr tradičně mapa našeho putování. Vojta s Áďou si to ještě protáhli minimálně o čtyři kiláky, protože šli včera jinudy než já a navíc šli na vyhlídku Koruna.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
