Hic, pivo a bolavý nohy – den druhý
celá akce 4. až 6. červenec 2025
Tradiční letní čundr s klukama pokračuje sobotou. Večer jsme se přesunuli do lesíka kousek nad hospodou.
Budím se docela časně a většina z nás ještě spí. Jen Brendy už je čilá a pobíhá mezi námi a zjišťuje, kdo už je vzhůru.
Já mám přímo z postele krásnej výhled. Ne do dáli, ale ten bukový les je fakt nádhernej.
Tentokrát jsem si nevzal plyňák ani benzíňák a dělám si snídani na dřívkáči. Budou moje oblíbený vajíčka. Ještě se rozhoduju, jestli z toho udělám mix nebo je nechám vcelku.
Samozřejmě nesmí chybět ranní káva. Než se uvaří voda, ještě cvakám detail předku dřívkáče s mým logem.
Snídaně je hotová. Nakonec jsem se rozhodnul, že mám chuť na tekutý žloutky a křupavej spodek, takže dobrou chuť. Po snídani jsem zašel k nedaleké bystřině a umyl nádobí. Jemným pískem to šlo krásně.
Po návratu už pozoruju ostatní. Koukám, že Hroch právě krmí Kesona jako mimino. Ne, jen mu dává ochutnat ze svého. Keson si pak dělá svoje jídlo sám.
Máme snědeno, sbaleno a vyrážíme. „Bošku, všimnul sis těch vlčích máků? Ne? Tak se vrať asi deset metrů zpátky a jsou napravo, stojí to za to,“ nabádá mě Simír. A měl pravdu. Koupou se v ranním slunci a proti tmavýmu lesu úplně září.
Daleko jsme ale nedošli. Naše cesta vedla kolem hospody, kde jsme byli včera večer. Paní má otevřeno a nás to nějak vcuclo.
Vlastík si nedal pokoj ani dneska a opět kupuje všem nanuky. No, rozmlouvat ti tvoji štědrost a takovýhle bláznivý nápady nebudeme. Díky chlape.
Včera jsem nápis nad terasou necvaknul, tak to dneska napravuju. Zajímalo by mě, jestli to je nějaký slang nebo opravdový příjmení.
Od hospody jdeme kupodivu z kopce. Než však vyrazíme, Fík si dává ještě šťopičku „na dech“ Pirminem. Asi půl kiláku za cedulí Včelákov jsem si uvědomil, že jsem nechal v hospodě nabíjet mobil. Říkám to Hrochovi a vracím se. „TVL já tam nechal powerbanku!“ „Tak já ti ji vezmu.“
Cestou potkávám opozdilce Pirmina. „No budeš to mít drahý, ale vzal jsem ti ho. Ale powerbanku jsem tam neviděl.“ Takže stejně jdu až do hospody a Hrochovi ji vyzvedávám. Jelikož jsem blbec ten mobil nechal Pirminovi a všichni už jsou v trapu, jdu po modré netuše, kudy šli oni.
Asi kilák za vesnicí potkávám Hrocha s Bobšem. Předávám powerbanku a ptám se, kde jsou ostatní. Taky nevíme. Tak jdeme společně po naplánovaný trase.
Došli jsme až do Ležáků. Vůbec jsem nevěděl, že je tohle místo právě tady. Měl jsem ze základky nějak zafixovaný, že by měly Ležáky být někde na západ od Prahy. Člověk se holt učí celej život a některý věci i víckrát. U Ležáků je rybník Ležák. My sedíme kousek od něj pod slunečníkem a postupně se tu schází celá banda.
Jdu se projít po okolí, odlovit kešku a cvaknout pár fotek. Někdo z kluků šel i do muzea.
Já si radši fotím jen venkovní plastickou mapu. Návštěvy interiérů památek a muzeí mě nějak moc neberou. I když, na druhou stranu, jsem byl nedávno s dcerou v muzeu v Hradci Králové a moc se mi to líbilo.
U stolu vedle mě sedí Pítrs a povídá: „Já mám normálně šišatej půllitr.“ „Ty už to nehul,“ zněla něčí odpověď. Fakt ho měl do oválu, to jsem musel cvaknout na Pítrsovu obhajobu.
Někteří kluci si dávají polívku, na Fíkův batoh si sedl Batolec a taky si dává do sosáčku. Zřejmě mu chybí sůl. Skoro se do něj dalo strčit prstem, jak byl zabraný do oběda. Uletěl a tase se vrátil. Škoda, že jsem nestihnul ty kraťoučký okamžiky, kdy rozevřel křídla. Má uvnitř úžasnou modrofialovou barvu.
Zatímco my vysedáváme ve stínu, Fík s Brendy se šli koupat. Pak je následoval i Pirmin.
Brendy se za chvíli objevila u nás, asi přišla zkontrolovat, co dělá zbytek smečky. Tedy hlavně Vlastík, který obcházel okolí. Chlapi, co tu měli zaparkovaný motorky, se už posilnili a odjížděli. Užíval jsem si zvuk jejich strojů a říkal si, že se budu muset taky brzo projet na té svojí.
My jsme se taky posilnili a já se Simírem a Bobšem odcházíme jako první. Vlastíka jsme našli za stromama, jak ve stínu relaxuje a čeká na ostatní. Nebo spí? Ještě jsem naposledy cvaknul další místní památník, co tu stojí (co bývalý dům, to totiž jeden takovýhle kámen s křížem) a vyrážíme dál.
Je to tu jako z pohádky. Na kraji pole s dozrávajícím obilím kvetou chrpy, v dáli les a nad ním se po modrém nebi honí mráčky poskytující občasný stín.
Na druhé straně silnice je to samé. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou fotku tu nechám, tak jsem tu nechal obě. K téhle ještě dodám, že se s námi na chvíli rozloučil Bobeš a šel do pole trhat heřmánek, který tu rostl na celkem velkým fleku.
Došli jsme až do obce Dachov. Tak tohle jsem ještě neviděl. Místní porazili nedalekou švestku, na které byla turistická značka, tak kousek vyřízli a špalek položili na odpočívadlo. I tak se to dá řešit.
Na konci vesnice na nás mile koukala místní čarodějnice. „Hele, vyfoť mě s ní, ať můžu říkat, že už jsem si konečně našel babu,“ nabádá mě Simír. Tak spolu buďte šťastní a ať vám to dlouho vydrží.
Za Miřeticemi, další obcí, dáváme pauzu a čekáme na Bobše. Asi se do toho heřmánku pustil s plnou vervou, když nás ještě nedohnal.
Pak už společně procházíme Bošov s vyzdobenou hasičárnou, vůní točícího se prasátka a veselou muzikou z rádia. Asi tu bude nějaká slavnost. Pozdravili jsme se s paní, co to tam obhospodařovala a pokračujeme dál až k tomuhle betonovýmu rybníku před Žumberkem.
No koupání bylo fakt super. Voda teploučká, nikde nikdo. „Hele Bobši, bacha na ryby, ať ti ho neukousnou,“ směje se Simír.
Ono jich tu je celkem dost a drží se v hejnu. Některé jsou fakt pořádní macci.
Vždycky jsme byli chvíli ve vodě a pak se slunili na břehu. Já u toho odpočívání sledoval život kolem. Nejenom tuhle krásnou vážku, ale i to hejno ryb, co se prohánělo z jedný strany na druhou.
Při další pauze jsem zase fotil místní květenu na břehu. Třeba tenhle krásný Kyprej vrbici. Musím si ho přidat do Galerie.
Pak mě zaujala další krásná kytička Vrbovka chlupatá. Tu taky ještě nemám ve sbírce. Česká příroda je fakt tak krásná a rozmanitá. Stačí se jen koukat a snažit se ji poznat.
Při poslední pauze mezi cachtáním se vyndává Bobeš salám a chleba. Půjčuju mu prkýnko a dáváme si všichni tři společnou sváču. Díky Bobši, bodlo to.
Konec koupání. Ještě naposledy cvakám „naše koupaliště“, Bobeš už zase natrhal nějaký bylinky a razíme dál.
Klesáme dolů do Žumberka a zase po chvíli stoupáme. Uprostřed obce nás čeká takovýhle krásný překvapení. Zatopenej lom. Nalevo od něj sedí nějaký pár na lavičce a ještě dál za nimi se pod stromy svlíkají dvě slečny, do plavek. Jsou za křovím, tak je jen zahlídnem. Neokouníme moc dlouho a stoupáme k našemu cíli.
Vyškrábali jsme se až ke kostelu Všech svatých, kde jsem měl taky v plánu odlovit jednu kešku. Dopadlo to. Ještě si fotím kostel i se zvonicí z druhé strany.
Hned naproti kostelu byla třípatrová a snad padesát metrů dlouhá stavba. Zvažovali jsme, co to může být. potkali jsme místní paní a ta nám řekla, že to jsou bývalé konírny. Teď to asi někdo koupil a dávají to dokupy. Na mapách jsem zjistil, že ta stavba nemá padesát metrů, ale osmdesát. Masakr.
Za konírnou už stoupáme ke zřícenině hradu Žumberk. Byl postavený koncem 13. století. Hrad byl osídlený až do druhé poloviny 18. století, potom už začal chátrat.
Na nádvoří je krásně posekaná louka a my se tu promenádujeme a kecáme s místním přistěhovalcem – trempem, co sem vytáhl své kamarády a kamarádky, kteří k němu přijeli na návštěvu. Potom ještě cvakám zdi na protější straně a kluky, jak okukují zase jiný kus zříceniny.
Potom ještě okukuju zbytky sgrafitové výzdoby. Je úžasný, jak dlouho tu vydržely.
V jedný zdi si dokonce udělaly včeličky domov. Za chvíli přichází další členové naší party, jdeme se podívat do nedaleký podzemní chodby. Simír tam dělá průvodce jednomu malýmu klukovi, kterej s tátou nechce jít, protože nemá na mobilu tak silný světlo, jako Simírova čelovka. Táta jde za námi a taky si užívá chládek hluboký a temný chodby.
Potom procházíme stejnou cestou kolem lomu a mizíme dál do lesů. Fík s Brendy jde s námi a ta mu najednou uprostřed lesa uteče někam pryč. Vůbec netušíme, kam zdrhla. Mysleli jsme, že za klukama, co ještě zůstali u lomu. Ale to by musela kolem nás proběhnout. Došli jsme po pár stech metrech až k vísce Loučka a Brendy běží proti nám. Tam totiž asi uslyšela svýho miláčka Vlastíka a další kluky a začala shánět svou smečku dohromady.
Teď už celá parta pohromadě procházíme kolem čtyř rybníků za sebou. Tohle je rybník s názvem Jezírko. Vpravo na hrázi jsem zpozoroval nějaký pohyb.
A ona to divoká husa. A není sama, štráduje si to se svými odrostlými housaty rovnou do rybníka.
„Já po asfaltu nejdu, to radši zvolím delší trasu po cyklostezce,“ hlásí Keson. No tak jdeme po cyklostezce, na který je bohužel krásnej asfalt. Ale před pásem stromů na horizontu jsme odbočili doleva, ať jdeme aspoň ve stínu, když už musíme jít po asfaltu.
Místama jsou krásný výhledy na vzdálený kopce. Kdoví, co to je zač? To už teď asi nezjistím, protože si nepamatuju, jakým jsem to fotil směrem.
Hurá, přístřešek, tam si dáme pauzu. Doháníme Fíka s Pirminem a oni jdou zase napřed s vidinou hospody. Bohužel je posílám spatným směrem a po chvíli jim volám, ať se vrátí, že jdou blbě. Za další chvíli jsou u nás a pokračujou správně. My zatím zjišťujeme, že má informační tabule záda ze solárního panelu a na sobě zásuvky USB. Taky přístřešek má svůj panel a zásuvku dokonce na 230 Voltů. Po chvíli odpočinku a kecání pokračujeme dál.
Jsme v Nasavrkách. „Hele kluci, čáp,“ ukazuju ostatním směrem k vršku komína bývalého pivovaru. Koukám, že má hnízdo svou soukromou webkameru, jako několik dalších hnízd po republice.
Od pivovaru jsme došli až na náměstí. Tady to znám, tady už jsem jednou byl s Jitkou.
Sedíme zatím jen čtyři a čekáme na ostatní. Ti nám mezitím volají, že jsou v jiný hospodě a dohadujeme se, jestli oni přijdou za námi nebo my za nimi. Je nám ale už od začátku jasný, že my půjdeme tam. Já větrám nohy a kluci zatím diskutují nad dalším průběhem akce.
Dáváme si pivko: „Simíre zas děláš opičárny, co?“ Pak ještě polívku, platíme a odcházíme za klukama.
Relativně rychle se setmělo. Já vedu ještě kluky do zámecké zahrady kolem kostela Svatého Jiljí.
V zahradě zvažujeme, jestli to jde projít. Já si to nepamatuju, ale dole někdo přišel ze silnice, takže to nejspíš půjde.
Šlo to. Prošli jsme pod zahradou kolem přírodní památky Kaštanka. Ta je unikátním sadem kaštanovníků setých, které plodí jedlé kaštany. Sad založil roku 1776 kníže Jan Adam Auersperg. Sad má rozlohu jednoho hektaru a nachází se v něm přes 100 stromů, některé ještě z původní výsadby. Nejznámější je „Knížák“, který prý zasadil sám kníže. My míříme z kopce prostředkem ztichlé krásně dlážděné ulice a dohadujeme se nad systémem pokládání kostek.
Úspěšně jsme kluky našli v další Kaštance, tentokrát je to ale hospůdka u silnice. Sedíme až do hluboké tmy a kecáme, zpíváme a Pirmin s Bobšem nám u toho na střídačku hrajou na kytaru.
Jeden místní nám poradil místo na nocleh. Seče prý u jedné chaty louku nebo zahradu, dalo by se říct. Ta chata je naším dalším směrem, je tam klid. V chatě nikdo není a louka je čerstvě posekaná a shrabaná. Vyrážíme tedy tam. já cestou lovím duchy.
Je to celkem daleko. No připadá mi to tak. Ve skutečnosti je to asi kilometr, ale už jsme opustili město, zahrádky, minuli z dálky slyšitelnej mejdan na hřišti a míříme do lesů.
K chatě jsme nakonec dorazili a všechno bylo tak, jak nám ten chlápek popsal. Snad na nás nikdo nepřijde, je tu cedule, že je to monitorovaný. Uvidíme, jdeme spát …
I na druhý den mám mapu trasy:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši děkuji, opět se mi Tvůj záznam cestování správné party líbil. Měl jsem podezření, že jste se vydali na Velké Dářko. Tam jsme byli posledním výletem ze školy, také později na Pionýrech, autem. Na začátku jsem si všiml, že když jsi fotil příjezd kamarádů vlakem, že Tě strojvůdce zvednutou paží hezky zdravil. Takovou fotku mám… Číst vice »
Ahoj Pepo, i já ti opět děkuju za krásný komentář. Překvapilo mě, jakých detailů si všímáš. Doufám, že jsi přečetl i třetí díl, když komentuješ příběh u toho druhého ;-).
Ať se ti daří a koukni i na Broumovky, jestli jsi je ještě neviděl …