Riegrova stezka – den první
celá akce 8. – 9. červen 2024
Procházel jsem starý fotky a napadlo mě vrátit se po čase na místo činu i v reálu. Tedy jít na čundr tam, kde už jsem jednou byl. Tím místem je Riegrova stezka. Byli jsme tam s klukama na zimním čundru před neuvěřitelnýma sedmadvaceti lety.
Tenhle čundr bude mít v podstatě s tím naším tehdy společnou jen tu část trasy na Riegrovce, jinak bude všechno jinak. Začátek a konec jsem si vymyslel jinde, nepůjdu s klukama a nepůjdu v zimě.
Je sedm ráno a já sedím ve vlaku směr Železný Brod – startovní místo čundru. Počasí z vlaku vypadá tak, jak slibovali: Bude krásně a po nebi se budou honit mraky. Mraky jsou fajn, protože není takový vedro a na fotkách navíc vypadají mraky líp než modrá obloha.
Doma jsem si udělal jen kafe a snídám až ve vlaku. Jedu z Hradce Arrivovu. Vždycky mě překvapí, jaký typy lidí u nich dělají štiplístky. Ten náš dneska má v jednom uchu dva kroužky a ve druhým pět. Je pokérovanej a má havraní vlasy do culíku. Ale už od prvního dojmu je úplně v pohodě, dokonce jsem s ním prohodil i pár slov.
Dorazil jsem do Brodu. Už hodinu tu na mě čeká Janča. Sice nebylo skoro až do včera úplně jasný, jestli se mnou vůbec pojede, ale vyšlo to. Super. Teď už jsme došli nad řeku Jizeru a z mostu pozorujeme spoustu dospělých kačen, ale i jejich potomků, kteří ty dospělé v množství přečíslují. „Pojď se na ně podívat k vodě.“ „Tak jo, zkusím je nafotit tam, bude to určitě lepší záběr.“
Na horní hraně koryta, ještě čtyři metry nad břehem, na mě jen s ironickým úšklebkem kouknul kačer, sletěl dolů k vodě a všechny kachny vyplašil. No nic, jdeme dál.
Drápeme se do kopce (jak jinak, že?) a už vidíme protilehlé kopečky. Jeden má jméno Dlouhý vrch, zbytek je bez jména. Vzadu se dá spíš jen tušit Hamštejnský vrch s rozhlednou.
Stoupáme dál a už vidíme i trochu víc kopečků vpravo než předtím, když se otočíme. Proti horizontu se tam tyčí Suché skály. Tam jsem už byl dvakrát, jednou s Boldrikem na mašině a jednou s rodinou, ale nikdy jsem tam nelezl. Někdo Suškám prý říká české Dolomity. Dřív se jim taky říkalo Kantorovy varhany. Trošku jsem si je objektivem přitáhnul, jsou odsud čtyři kiláky vzdušnou čarou.
Už jsme úplně nad Brodem i nad jeho částí Hrubá Horka, dáváme pauzu a lovíme repelenty, protože nechceme, aby nás lovila klíšťata. Tyhle průhledy miluju. Ten kopeček vzadu nás bude zajímat rozhodně už zítra, na jeho vrchol mám naplánovanou trasu. Je to Kozákov.
Všude kolem tu rostou trsy Černýšů hajních. Chlubím se Janče, že vím název, protože jsem loni fotil a identifikoval kousek od baráku Černýše lučního, čistě žlutýho příbuznýho. Tenhle je o moc hezčí. Špekulujeme, proč „černýš“ …
Prošli jsme obcí Střevelná a stoupáme pořád dál. Za chvíli budeme už naštěstí klesat.
Slezli jsme k prvnímu brodu přes říčku Střevelná, která je od stejnojmenné vísky vlastně přes kopec.
Odbočuju doleva a říkám Janče, že je to tu s tím značením tras na stromech fakt slabota. Ona tahá mobil: „No ještě aby ne, jdeme blbě.“ Vracíme se tedy asi tři sta metrů zpátky a jdeme po proudu na správnou stranu.
Takových nemocných starých buků je tu celkem dost a některý dost nepříjemně svou spadlou korunou či kmenem zatarasily turistickou stezku.
Pěšina několikrát kříží Střevelnou tam a zpět, a tak je o srandu s broděním a přeskakováním z kamene na kámen o legraci postaráno.
Dáváme pauzu na výměnu tekutin, je tu průzor na oblohu. Mraky tu s blankytem nebe hrají hezkou hru. Slyším nějaké šustění dole v listí. Je tu v pohybu tolik lesních mravenců, že jsou všichni společně slyšet, aniž bych se na to soustředil nebo se k nim shýbal.
Došli jsme do krásného údolí, kde leží víska Moudrá. Nebo možná je ten shluk samot částí jiné obce, netuším. Ale název je to každopádně taky hezký.
Samoty jsou tu podél záplatované asfaltky rozeseté na dlouhém úseku. Sem tam domek nebo zemědělská usedlost. Tady se ve břehu hned u silnice bez skurpulí popelí slípky.
Jsme před Bohuňovskem a stejnojmenném rozcestníku. Opouštíme modrou a odbočujeme přes lávku na zelenou.
Jak tak stojím před rozcestníkem, cítím, jak se mi lepí podrážky k asfaltu. Někdo už na to přišel přede mnou, a tak ze srandy do asfaltu zamáčkl víčka od piva. V létě to chápu, ale proč ten asfalt teče už teď?
Pod lávkou přes Kamenici začíná ostrov a ten je posetý krásnými náprstníky. Líbil se mi ten kontrast ostrova zalitého sluncem se stinným břehem řeky. Pode mnou, odkud fotím, je vybudovaný náhon k bohuňovské elektrárně.
Zelená nás vede zarostlou stezkou vzhůru docela slušným kopcem. Naštěstí jen necelého půl kilometru. Nahoře na lavičce dáváme pauzu a pak odbočujeme na červenou.
Překračujeme krásnou bystřinu, co pramení v nedalekém Bozkově – není to ani Boškov ani Božkov, je to Bozkov … Bozkovské jeskyně, kdyby se to někomu zdálo povědomé.
A už zase po chvilce klesáme. Asi to tu bude nahoru – dolů pořád.
Došli jsme až na mýtinu. Otvírá se nám pohled na protější dvě stě metrů vysoké stráně. „Vpravo na té mýtině je snad silnice, ne?“ „Jo“, říká Janča: „Nevím, jak je to dlouho, ale vedla tamtudy objížďka, když dole opravovali silnici.“
A další potok nám kříží cestu asi po půl kilometru. Ten taky pramení kousek pod Bozkovem, ale teče jiným údolím, jinou roklí. Slunce hraje se stíny tak kontrastní hru, že je to těžké rozeznat na vlastní oči, natož pak na fotce.
Najednou je tma. Přišli jsme na stezku probíhající skrz mladé listnaté keře a stromy s hustými korunami a slunce v tu chvíli navíc zalezlo za mrak.
První skály z blízka. Hodně mi připomínají Hnědé skály u Strážného v Krkonoších. Na těch jsem kdysi v pravěku lezl. Mají podobnou strukturu, ostré hroty a hrany, vrstvy horniny míří šikmo vzhůru. Akorát myslím, že ve Strážném nebylo tolik mechu. Janča to na Hnědých skalách taky zná a taky tam v minulosti zkoušela lézt. A taky se jí ta struktura moc nezamlouvala.
No ale tohle je nádhera, to musím zkusit zvěčnit. Kapradí v několika patrech nad sebou, a ještě na ně takhle prosvítá slunce. Paráda.
Došli jsme až na konec pěšiny a dál půjdeme po asfaltu. Tady ústí do Kamenice říčka Vošmenda. Tyhle skály taky vypadají úžasně, ale na fotce to určitě vidět nebude. „Smazat ji můžu vždycky, to je výhoda digitálu.“ Nevýhoda je, že musí být člověk víc sebekritický. Když má možnost zadarmo nacvakat tisíce snímků, měl by si zamilovat tlačítko Delete. Ani já ho ještě neovládám dokonale a občas zachraňuju fotku, co bych měl vyhodit. Naštěstí u focení trochu přemýšlím a nenacvakám tisíce snímků a můj „příběhový odpad“ je tudíž asi jen deset procent.
Došli jsme až do Spálova. Co si vybavuju, měl by tu být někde kiosek nebo nějaké občerstvení a ne hotel. Zkusíme se podívat po okolí.
Přicházíme ke krásné soustavě Francisovy turbíny a generátoru. Tyhle soustavy byly v elektrárně tady ve Spálově dvě a sloužily od roku 1926 až do roku 1998, kdy byly vyměněny za Kaplanovy vertikální turbíny. Díky tomu vzrostl výkon ze dvou mega na 2,4 MW. Vracíme se do hotelu, stánek tu nikde není.
Pivo je tu sice trochu dražší, ale s takovýmhle výhledem chutná skvěle. Kochal jsem se okolím, až jsem si pivo zapomněl blejsknout. Dole přímo před námi je soutok Jizery a Kamenice, ale odsud z terasy hotelu není vidět.
Mám hlad a rozdělávám si rybičky. Snažím se být opatrný, abych se nepoprskal, až se oddělí víčko od plechovky. Samozřejmě, že se na posledním centimetru víčko vymrštilo a já měl olejem postříkaný kraťasy i triko. „No, to budeš hezky vonět,“ směje se mi Janča.
Ani to druhé pivo jsem si nevyfotil. Janča si dala džus a polívku. Nechápu, jak dokáže při placení tak rychle vytáhnout z báglu peněženku a pak se u kasy hádáme, kdo to zaplatí. „OK, vyhrálas,“ vzdávám to: „Ale příští runda je na mě, stejně musíme večer cestou do nějaký hospody pro vodu.“
Z hospody jsme sešli dolů k Jizeře, chtěl jsem si odsud cvaknout tuhle krásnou a stále funkční elektrárnu z počátku dvacátých let dvacátého století. Vždycky musím hodně přemýšlet, jak ten časový údaj správně napsat. Je v tom bordel, dvacátá léta jsou až po roce dvacet, ale dvacáté století je před rokem dva tisíce.
„Jé hele, někdo pouští vodu, běž to cvaknout z dálky ještě jednou.“ „Jo, to víš, že jo, než tam dojdu, tak to přestane týct. A navíc to ani nebude vidět“
Stoupáme zpět k hotelu a dál nad něj. Už jsme na Riegrově stezce. Spisovatel Antal Stašek, pravým jménem Antonín Zeman, byl občanem nedalekého města Semily a působil tam jako advokát, proto tady má studánku. Tu vybudoval v roce 1925 místní Klub českých turistů. Voda ze studánky prý není podle mapy.cz pitná, ale nikde přímo na místě jsem se to nedočetl.
Přicházíme na úzkou stezičku. Na pravé straně je hodně prudký sráz dolů k Jizeře. Proti nám jde starší paní a já jí uhýbám až na hranu stezky a trošku mi ujede noha. Holky jsem tím trošku vyděsil a ani si to neuvědomil. Už mě viděly dole. Pardon.
Schválně, jestli někdo pozná, co je to za zvláštní kameny na stezce …
Došli jsme až k jedinému tunýlku na stezce. Vzpomněl jsem si na loňské Svatojánské proudy, kde jich je několik. I tenhle je kouzelný. Hned za tunelem je lávka se zábradlím na levé straně u skály. Blik, blesklo mi pamětí, tady jsme fotili v roce ´97 Erbiho bez hlavy a s pádlem na zádech. Říkám to Janče a ona, že hned za tunelem byla cedule, že je tady v zimě ledopád. Tak je to fakt ono, to místo.
Kousek dál je okno mezi korunami stromů, odkud se dá vyfotit Jizera s něčím aspoň trošku zajímavým. Buďto je někde hezká peřej nebo kameny, ale nedá se k nim slézt nebo vyfotit ze stezky nebo tam nic zajímavého není.
Stezka se tady prudce zvedá serpentinami na vršek skalního masivu. Funím jak lokomotiva a leje ze mě.
Nahoře je vyhlídka, a tak dáváme pauzu. Stejně jako tenkrát s klukama. Je odsud pohled na protější skálu. Janča říká: „Hele Krkavčí skála, tam chceme dojít. Odsud je to vzdušnou čarou fakt kousíček, podle mapy 170 metrů.“ Nojo, ale já si nechci máčet nohy a drápat se na skálu, takže nás čeká ještě hodně kilometrů, než tam dojdeme.
Hned o necelých sto metrů dál je další vyhlídka, Böhmova. Název získala po jednom ze zakladatelů a prvním předsedovi KČT Semily, Antonínu Böhmovi. Je odsud nádherný výhled až dolů na Jizeru a na protější svahy. Tam vzadu po tom kopečku večer taky půjdeme.
Míjíme krásné suťoviště. No, suťoviště. Je to stráň plná velkých krásně zamešených balvanů. Šutry, kam až oko dohlédne.
V dálce před námi už vidíme tu část Riegrovy stezky, co vede přímo nad vodou. Krásnej pohled i na ty skály a na odraz ve vodě.
Přicházíme až k zajímavé stavbě. Na první pohled by to mohla být elektrárna, ale není. Je to jez přes Jizeru, který vede vodu do proražené štoly dlouhé 1323 metrů a pak skoro půl kilometru (437m) dlouhým zděným krytým kanálem až do elektrárny ve Spálově. Úžasný sto let starý dílo. Na ceduli na domku píšou, že tu žil nějaký slavný olympionik, v životě jsme jeho jméno neslyšeli a já si ho ani teď nezapamatoval. Takže už se to asi nedozvíme.
Zkouším fotit skály naproti i se sluníčkem v záběru. Jestli se mi to aspoň trochu povedlo, čtete o tom tady a fotku vidíte …
Lávka nad Jizerou vypadá dobře. Hned na začátku jsou vyměněné nějaké fošny za nové, takže je vidět, že se tu o Riegrovku někdo dobře stará.
Přicházíme k Via ferratě (německy Klettersteig), česky feratě s názvem Vodní brána. Vypadá to hezky, ale já mám radši lezení na vlastním laně. No, vlastně tohle nemůžu tvrdit, protože jsem na feratě nikdy nebyl.
Janča mi říká, že jsou konkrétně na téhle skále tři obtížnosti, a to B, C a D. První dvě má projité a tu třetí nejtěžší by ráda zkusila. Chce to ale prý brzo ráno. Proč?
Protože pak už jen čekáte a čekáte a vůbec si to neužijete, jako třeba tihle tady, popolezou a čekají, zase popolezou a zase čekají.
Hned přímo pod feratou se prohánějí takovýhle nádherní lipani. Myslel jsem, že budu mít konečně druhou rybu do sbírky v Galerii, ale prd. Doma jsem zjistil, že to není lipan ale je to Jelec tloušť a toho už mám z Vltavy z loňska.
Ale i tak jsou krásní a v jakých hejnech. I když to tu smrdí usychajícím bahnem, jim se tu zřejmě líbí.
Touhle slavnostní deskou Riegrova stezka, její nejzajímavější část, v podstatě téměř končí a my za chvíli budeme v Semilech.
Do města z jeho okrajové části Bítouchov přecházíme po hezké relativně nové téměř třicetimetrové lávce.
Pod námi se v Jizeře opět prohánějí jelci. Jsou snad ještě větší než u feraty a je tu na mělčině i potěr.
Jdeme kolem vybydlených baráků, co dřív patřily k místní fabrice. A jsme u hospody. No, nevypadá zrovna nejlíp, a navíc je na dveřích cedule „Dočasně zavřeno“. Co teď?
Do centra do další hospody je to minimálně kilák a půl. Cestou od Riegrovky sem jsme procházeli kolem poutače na Občerstvení u hasičů. „Tak se tam vrátíme?“ „Jo, zkusíme to.“
Před tou zavřenou hospodou je náhon a na něm relativně hezká stavba. Vypadá to, že by to mohla být funkční elektrárna, tak možná část fabriky ještě žije.
„Jo, hele, žije a nejen jedna. Mají tu i funkční vodotrysk,“ ukazuju Janče na dvůr skrz mříže zavřené brány.
Ona mi na mou nahrávku ohledně fabriky o kus dál odpovídá smečí: „Koukal jsi na ty historický hodiny? Jdou naprosto přesně.“ Koukám na hodinky a fakt, že jo. Po čtyřech minutách slyšíme už za námi, jak hodiny odbíjí čtvrt. Pecka.
Ušli jsme asi kilák a jsme tu. Vypadá to slibně. Jé, Krákora nejen na slunečnících a ceduli ale opravdu v nabídce, paráda.
Točí (správně čepují) tu jedenáctku Krakonoše, která rozhodně neurazí. Tedy alespoň ne mě. A za lidových 30Kč, super. Takže za žebra posílám postupně hned tři. Janča si dává džus a pak džus s vodou. Je tu milá obsluha – nejenom paní hospodská, ale i pan hospodský se ukázal, že není morous jako na začátku. Je tu fakt krásně a tak tu hodně dlouhou chvíli relaxujeme. Potom tankuju vodu do kanystru a vyrážíme na poslední dnešní etapu.
Naše cesta vede kolem té zavřené hospody a dál do prďáku po modré. Jo, tahle cedule je fakt na té modré.
Přecházíme přes Černý most po chodníku, most vede přes trať. „Rovnoběžky stýkají se v nekonečnu …,“ říkám si při pohledu shora na koleje.
Ze silnice po chvíli odbočujeme na žlutou do lesa. Hned kousek od asfaltky je tu krásné, a navíc takhle do výšky stavěné mraveniště, to se často nevidí.
Žlutá asi není moc využívaná, je přes ní hodně spadaných větví, stromů a zarůstají ji občas takovéhle houštiny.
Sem tam se nám otevírá pohled na Semily, třeba tenhle s uschlým samotářem, Jizerou a komínem.
Už zase stoupáme a v šeru blížícího se večera vystupují krásně zalesněné strmé břehy podél toku Jizery.
Poslední odbočka a budeme v cíli. Už toho máme fakt dost, ještě, že to je už fakt jen pár set metrů.
Jsme tu. Tohle jsem doufal, že tu najdeme. Poslední a jediná fotka odsud na Mapách.cz je totiž sedm let stará. Bál jsem se, že by mohl být přístřešek zdemolovaný, shořelý nebo podobně. Už jsem to taky několikrát zažil.
Chtěl jsem původně dělat ohýnek a péct buřty, Janča nám taky chtěla uvařit Katův šleh z Expres Menu. Na teplou večeři i oheň jsem se sice moc těšil, ale ukecal jsem ji, že nic z toho dneska už dělat nebudeme. Že si jen nakrájíme a sdlábneme sýr a klobásu (pak jsem přikrájel ještě toho studenýho buřta) a pro dnešek to definitivně zabalíme. Já jsem toho měl fakt plný brejle a ona se to samé snažila neúspěšně maskovat za úsměv.
Docela nás dostalo jak vedro, tak kilometry. Ono se to nezdá, ale s různými zacházkami to dělalo skoro dvaadvacet kiláků, Janča to vytáhla ze Stopaře. Proti plánovaným osmnácti je to docela nárůst.
Večer přišli na vyhlídku u přístřešku ještě čtyři lidi – nejdřív jeden pár a pak dva kluci. Jinak byl od lidí už klid. Snad bude tahle noc po náročném dni v pohodě a my nabereme síly na zítra.
Samozřejmě je tu i trasa prvního dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
