Ráj zlatem pokrytý – díl třetí
celá akce 26. až 28.září 2024
Včerejší grogpárty byla opět super. A opět celkem náročná jako vlastně celý den, i když si to člověk neuvědomuje. Po pár hrníčcích grogu jsem se smál Kliďasovi, že usnul u ohýnku na zádech. Ale pak jsem si i já jen na chviličku lehnul, relaxoval a najednou byl „mrtvej“ taky. Navíc bez bot. Větral jsem bosé nohy strčené směrem k teplu plamenů, bylo to moc příjemný a ukolíbalo mě to. V týhle partě je skvělý, že se o vás vždycky někdo postará. Buď vás trošku agresivně vzbudí a ostře pošlou do hajan nebo vás prostě přikryjí vaším spacákem, ať už ho máte vybalený nebo v datohu. Já naštěstí šel po nějaký době čůrat a pak poslušně na svý spací místo, když jsem usoudil, že už nemá cenu u ohně dál setrvávat.
Nový den je tady a s ním nová dobrodružství. Snad to nebude jen o tom, dojít na vlak a pak hurá domů …
K snídani si dělám svá oblíbená vajíčka. A k tomu ještě buřta, co mi zbyl. Keson mi totiž večer říkal, že má klobásy a že je nesní. Tak jsem si od něj jednu vzal. No a později ještě opekl jednoho svýho buřta. Takže byla vydatná večeře i snídaně. Díky chlape, klobáska byla fakt dobrá.
Nevím, kdo si dělal tuhle exklusivní snídani, ale líbilo se mi to a tak jsem to cvaknul. Dobrou chuť chlape.
Fík si furt stěžuje, že jeho čuba nežere granule, co jí s sebou táhne. No, není se čemu divit, když má kolem sebe tolik dobrot u nás všech (občas něco ochutná a pak je plná). Ale kotlík po včerejším grogu jí naštěstí zajímá jen čichově.
Když kluci rozdmýchali ráno oheň, tak ani nevytahuju vařič a kuchtím jak smažená vajíčka, tak kafe na žhavých uhlících. Simír zatím s Ríšou tvoří nový zápis v „naší“ skále. Píšou tam číslo 24. Pírko Ríša stojí na ramenou Simírovi, ten se jako pevnej rovnej chap ani nehne, aspoň, co já jsem chvíli viděl. Už nás svolávají na společný foto. Zaleju si kafe a mířím tam.
„Bošku, proč nás fotíš tamodtud?“ „No, aby to nebylo furt stejný …“. Ten světlej flek nad Hrochem je číslo 24. Nějak to flákáme, dřív se celá plocha očistila od mechu, někdo s sebou táhnul křídu, nový škrábání se oprostilo od vydrbanýho písku a všechna čísla se obtáhla tou křídou. Upřímně, nemám co kritizovat, já letos pro nový zápis nehnul ani prstem.
Na fotce nás je jedenáct, to je dost. Ale navíc připomínám, že už odjeli Martin s Pirminem a taky Freda. Takže nás je letos fakt hodně. Paráda.
Vyrážíme tentokrát přes kemp. „Dejve podrž mi prosím kafe, já to tu blejsknu.“ Směrem, kam se Dejv kouká, bývalo letní kino. Nevybavuju si, jestli jsem v něm někdy byl, ale párkrát jsem myslím seděl na kopci za plotem a koukal zadarmo.
Melancholicky sedíme u stolu, kde jsme sedávali, když to tu ještě fungovalo. Vpravo vzadu, jak jsou vidět jen základy, bývávala hospoda a společenská místnost. A vlevo kousek od nás ale mimo záběr býval plechový kiosek „U plešouna“ s jednou stěnou pomalovanou čtyřkou Želvy nindža. Jestli si to teda dobře vybavuju.
Po přestávce jsme došli až na pláž, vlastně na pobřežní písčitý dno. Komárovský rybník je totiž polovypuštěný a tady bývá přes rok normálně voda. Vzpomínám, jak jsme tu z mola jednou lákali labuť, abysme ji mohli „pomoct“ od zlomeného brka. Myslím, že se nám to tenkrát povedlo.
Rozhlížím se po hladině a vzpomínky se jen rojí. Taky si vybavuju, jak jsme se tu jednou s nějakýma holkama, co jsme je tu poznali, v noci v dešti koupali nahatý.
Na protějším břehu je poloostrov a jsou na něm taky krásný skály. Ale pod nima jsem asi nikdy nebyl, on je to myslím soukromý a oplocený pozemek.
Koukám, co to nad námi krouží za velkýho ptáka a on to racek. Asi hledá něco k snědku.
Došli jsme až na hráz. Předtím byly na kačenu kačeři dva a v téhle skupince dokonce tři. Asi jsou samičky nedostatkový zboží, jak jsem už několikrát v přírodě pozoroval.
Tohle na protějším břehu je Sokolka, 1. zóna (nejpřísněji chráněná) v CHKO Český ráj a je součástí Přírodní rezervace Příhrazské skály. Už jsem na vršku mockrát viděl stát lidi a přitom je tam zakázaný vstup kvůli hnízdění dravců, hlavně kriticky ohroženého Sokola stěhovavého.
Ještě z hráze fotím pláž, kde jsme stáli před chvílí. Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi hloub v lese hráli proti jiný partě volejbal. Byla tu vždycky sranda, jako ostatně kdekoliv s klukama.
Jé, volavka popelavá. Asi čeká na snídani, možná už na oběd. Bohužel se mi ji nikdy nepodařilo vyfotit z blízka. Jednou jsem ji u Orlice vyplašil a ona vzlétla snad deset metrů ode mě, ale letěla mezi stromama a nedala se cvaknout. Zážitek však super.
Moc daleko jsme nedošli. Jsme v Duo campu. Tady jsme sice nikdy nekempovali, ale už několikrát popíjeli. Dneska naštěstí mají ještě otevřeno. Tady se mi vyrojí, a nejen mně, vzpomínka na Čardáš pivního sanatoria. „Co to proboha je?“ ptáte se. Je to klobása přelitá tak pálivou omáčkou, že si to ani neumíte představit. My si to kdysi objednali a když nám to přinesli, celá terasa ztichla, někteří dokonce i odložili jointy a čekali, co se bude dít. My si dali za úkol neudělat Sokolu Harta ostudu a celý jsme to snědli. Pamatuju se, že jsem k tomu sežral snad bochník chleba a vypil čtyři piva, ale dal jsem to. Druhý den ráno na záchodě jsme si ještě na tu večeři všichni podruhé pálivě vzpomněli.
Brendy taky odpočívá. Nevím, z čeho je utahaná, jestli byla vzhůru s nejvytrvalejšími pařiči? Ani nemůže být uťapaná z dneška, sem to moc daleko od převisu totiž není, asi jen kolem kilometru.
Z terasy hospůdky je krásný výhled na další skály. Chlapi kolem nás kmitají s akučkama a pomalu připravují hospodu na ukončení sezóny, máme fakt štěstí, že jsme je tu zastihli. Taky tu poznáváme tvář jednoho „bezďáka“, co se včera večer vymotal z hospody pod převisem a vyškrábal se k nám nahoru k ohništi zeptat, jestli nemáme pivo. Tady chlapům jako pomáhá: „Já teda pudu na ty houby, jo?“ zaslechnu jejich rozhovor. Takže asi ho tu jen trpí.
Pivko jsme vycucli a procházíme skrz kemp dál do přírody.
U cesty je zase krásně oranžová třešeň. Malinká, ale kouzelná.
No, moc daleko jsme nedošli, pět set dvacet jedna metrů. Kluci totiž v Duu zjistili, že má Občerstvení U Olinky otevřeno, a že tady dokonce vaří. Já si nic nekupoval a lehl si na hromadu jemnýho vyhřátýho štěrku. Vlastík s pivem vedle mě. „Já si ti lehnu na ruku, jo? Bude trošku pozdvižení,“ navrhuju legraci. Vlastík souhlasí. Brendy si přišla lehnout k nám, aby tu ostudu završila. No, završili jsme ji my, protože jsme doopravdy na chvíli usnuli. Kluci nám pak říkali, že si nás nefotili jen oni.
Nastal čas k odchodu. Už jen kousíček po asfaltu. „Hele zamávej, poprvý na tomhle čundru vidím náš stín,“ fotím jinak nic neříkající záběr.
Jsme v Zakopané. Je to část obce Branžež, ta se totiž dělí na tři části: Branžež, Nová Ves a Zakopaná. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1338. V 16. a 17. století byla Branžež součástí statku Solec a patřila k valečovskému panství. Mimochodem Valečov je jedna z nejhezčích zřícenin tady v okolí a je odsud asi pět kiláků daleko, ovšem na druhou stranu, než míříme my.
My totiž stoupáme na sever a Valečov je na západ. Na východ je naopak obec Srbsko, kde jsem pil včera tu kofolu. Tady už jsme ale opět na cestě do lesů lemované lískami.
Po pár stech metrech ještě kopírujeme kraj louky, kde se otvírá opět krásnej výhled na zářící listnáče, ale pak už nás pohlcuje les.
A to moc hezkej víceméně bukovej les s takovýma velikánama.
„To jsou divný bedly,“ slyším od jednoho z kluků. „To jsou hnojníky,“ dávám do placu svou znalost. „Vždycky jsem si je chtěl osmažit a vždycky jsem na to zapomněl. Prý jsou vynikající.“
Á zase skály. A taky na stromě rámeček. To mi připomnělo, jak jsem jeden, ale prosklený a opět bez vnitřku viděl na nedávným čundru s Jančou Přes tři vrcholy.
Cestou pořád zkoumáme díry, převisy i jeskyně. „Jak je to velíký?“ „No, jeden by se tady celkem slušně vyspal, je to tu i rovný.“
Tak tohle je hezkej převis. Ale je moc mělkej, proti větru možná dobrý, ale proti dešti …
„Bošku koukej, gorila.“ „Kde?“ „Támhle mezi stromama.“ Cvakám fotku, zvětšuju a ukazuju ji se slovy: „Tohle, to mi tak vůbec nepřipadá.“ „Ne, ta skála vedle, ta zelená.“ „Nojo, máš recht. Hustý.“
Z relativní roviny se dostáváme do rokle, která je místama fakt úzká.
Dáváme pauzu. Kliďas s Vlastíkem shodili dole bágly a vydrápali se pod další převis.
Brendy už je zase plná sil a lítá od nás k Fíkovi a zpátky. Teda od Vlastíka k Fíkovi. Vlastík je totiž její miláček.
Drápu se za klukama nahoru: „Tak jak to tu vypadá fešáci?“
Pak už se drápeme nahoru ale jinam všichni. Když má člověk hlavu kvůli kopci nízko, ledacos vidí. To už jsem vlastně taky někde psal, myslím, že v příběhu z Broumovek.
Zafoukal vítr a na nás se sype z buků zlaté listí. Zkusil jsem to vyfotit, ale moc dobře mi to nejde.
„Kam to koukáte?“ „No z toho krpálu dolů, tam jdeme.“
Si snad dělají prdel, ne? Na tom bukovým listí je to jak na skluzavce.
Doufám, že nedopadnu jako Dejv. Jemu to teda naštěstí jen trošku ujelo a brzo zabrzdil, ale zvedat ze země se fakt nechci.
Kličkujeme z krpálu jak zajíci. Ti rozumní sledují ty před sebou a podle toho volí trasu dolů.
Co vy nahoře? Nebude držkopád? Naštěstí nebyl, všichni jsme to ustáli v pohodě.
Konečně rovina. Ještě překonat lesní tůni. Nejlíp obejít po nejistý pěšině. Nejdřív jsem uvažoval, že ji přeskočím, ale s batohem se blbě skáče.
Shazujeme bágly a kluci se drápou vzhůru podívat se na nějaký skalní okno, co tam prý někde je.
Já zatím hlídám hromadu batohů a, když se vracejí jdu se taky kousek podívat nahoru. Okna tu jsou dvě. Já jsem došel jen k prvnímu, ale do toho prďáku až k němu se mi fakt nechce, tak to otáčím.
Koukám na nebe a už se zase malinko objevuje na obloze modro.
Mýtiny se mi většinou nelíbí, ale díky některým člověk vidí hlavně skály, co by jinak neměl šanci ani zahlídnout. Hodně mě překvapily třeba skály u Nového Města nad Metují, jak o tom píšu v příběhu Ve znamení vody.
Vracím se z potulky a u cesty jsem našel normálně plnou plechovku. Odhaduju, od čeho asi je. První nápad byl, že nějaký mandarinkový kompot. Ale co tady v lese dělá? No, tahat to v ruce nebudu, strčím to do báglu a kluků se pak zeptám, až je doženu.
PS: na plechovku jsem si vzpomněl až na vlakový zastávce před odjezdem domů
Nojo, tady cesta končí, kam teď? To obešli nebo přelezli?
Obcházejí to, odsud slyším jejich hlasy. Ale jsou nějaký rozrušený.
Ještě aby ne. Snaží se vyprostit daňka z pletiva. Musí tady být už pěkně dlouho, všechno je podupaný z obou stran, kůra na stromku oholená odspodu až bůhvíkam. Chvílema daněk stojí klidně, chvílema bojuje. Klukům se podařilo ho zpacifikovat a pochopil, že musí zůstat ležet, nevzpírá se …
… no, tak to nebylo tou spoluprací. Normálně mu asi puklo srdce. Ještě jednou zahrabal a v nás svitla naděje, ale je konec. Ještě teď při psaní se mi sevře hrdlo. Ale aspoň jsme mu ukončili trápení.
Odcházíme. Nikomu není do řeči. Každý si to v sobě zpracovává. Všude je mladý les, jen za vyvráceným plotem je cesta tím směrem, kam chceme.
My jsme nevylezli z obory, ale vlezli do ní. V tuhle chvíli je nám to tak nějak jedno, že nám hrozí pokuta. Snad sem nikdo nepřijde nebo nepřijede. Jediný Erbi jde tím mlázím okolo.
Na konci obory jsme si oddychli. Přelejzáme bránu nalevo i napravo.
Trochu mě překvapilo, že kluci před přelejzáním sundali batohy a podávají nám je na druhou stranu. Já to zvládnul s ním na zádech a s foťákem v ruce. Teda aspoň myslím, ale mám takovej pocit, že to tak bylo.
Úspěšně jsme dorazili do hospody Příhrazy. Na mapách je ta hospoda pojmenovaná „Hospoda v Příhrazích“. Já bych teda osobně napsal „v Příhrazech“, protože jsme to tak zvyklí říkat, ale na ceduli je „Hospoda Příhrazy“, takže není co řešit. Teď už si dáváme ale pivko a vzpomínáme na tyhle půllitry, jak jsme z nich pili na zimním čundru v obřím sudu na Javorníku.
Vlastík zase dostal praštěnej nápad a koupil nám Míšy. Někdo nechtěl a tak mám dva. Při psaní jsem přemýšlel, jestli se píše na konci měkké „i“ nebo ypsilon. Je to podle vzoru „předseda“, ne? Takže tvrdé, i když to vypadá blbě. Jo a díky Vlastíku.
Když se kouknete z terasy přes střechu hospody, uvidíte tyhle krásný věže. Podle mě je to Malá a Velká křížová věž, ale nejsem si jistý.
„Teda, to je moc pěkná chalupa. A se zajímavým zápražím,“ hodnotí Simír. Dávám mu stoprocentně za pravdu: „Mně se taky moc líbí, už jsem ji minimálně jednou fotil.“ Já tu chalupu totiž viděl v roce 2017, možná i jindy dřív, ale to si nepamatuju. Ale před těma sedmi lety jsem ji fotil. To je výhoda webovek, že to hned najdete, když si pamatujete indicie. Já měl v hlavě bílé Porsche uprostřed louky u téhle chalupy. V reálu to bylo u jiné, ale blízko a na tom samém Čundru v Ráji.
Z Příhraz míříme obloukem na západ směr Olšina. Ovečky nezklamou, jsou vždycky roztomilý.
Otáčím se a ještě naposled fotím západní část Příhrazských skal.
Pohlcuje nás les a opět ta oranžová. Pořád váhám, jestli nemám tuhle fotku dát jako titulku alespoň třetímu dílu. Bude to horký kandidát.
Mírně stoupáme vzhůru, jsme roztahaní asi na kilometru. Trošku přeháním, ale na půl kiláku určitě.
Trochu se otevřel výhled do kraje, ale vidět toho fakt moc není. Vůbec netuším, co je to za obec dole, jestli Doubrava nebo Žďár …
Tahle bezejmenná skalka hned u cesty je dětmi asi hodně oblíbená a má ideální sklon jako klouzačka. Ani na mapě jí nenajdete, ale blízko je Pramen Anima Silva.
Hned vedle klouzačky je velký oblý balvan. Ani nevím, proč jsem Kliďase fotil. Ale aspoň má ode mě sólo fotku.
„Hele Bošku, kooukej doleva na ty skály,“ nabádá mě Simír k focení. „Zkusím to, ale skrz ten les asi nebude nic vidět.“ Nebylo a tak jsem si cvaknul pod nohama trošku abstrakce. Borové šišky a listy červeného dubu.
Míjíme celkem zajímavou skalku, je to skalní věž Žabákův syn.
Dáváme pauzu. Tahle fotka se mi taky strašně líbí. Akorát ji nemůžu jako titulku použít, protože je na výšku. Má zvláštní světlo a působí trošku mysticky … kam asi vede ta listím zapadaná pěšina …
Sem nevede, byla to odbočka z hlavní trasy. Těšili jsme se v Olšině v hospodě Pod Hrady na pivko, případně na polívku a mají bohužel zavřeno. Chvíli sedíme na lavičce venku a zvažujeme, co dál. Nám s Vlastíkem to jede za hodinu, tak se rozhodujeme, že vyrazíme na vlak. Ostatním klukům to jede až za dvě, a tak si jdou sednout na terasu za hospodu, kde je závětří.
Už zase na chvilku vylezlo sluníčko a já si naposledy fotím osvícené špičky stromů i skal, tentokrát jsou to nejsevernější věže Příhrazských skal.
Slunce je dost nízko. Já si uvědomil, že jsem odsud takhle pozdě snad ještě neodjížděl.
Mraky hrajou na obloze kouzelný divadlo. Sluníčko už asi neuvidím, brání mi v tom kukuřičný pole.
O kousek dál se mi to podařilo. Zvedl jsem foťák nad hlavu a cvak, kousek sluníčka jsem ještě stihnul.
Máme čas a já mám hlad, tak si vařím přímo v zastávce Březina polívku. Vlastík taky něco chroupe, myslím, že to byly nějaký sušenky. Vařením a jídlem jsem si zkrátil dlouhou chvíli. Vlastík se dal do řeči s nějakou paní, co byla v kukuřici pro pár jejích „květů“ prý na nějaké ozdoby.
Vlak nám za chvíli pojede a najednou koukáme, že se tu objevili kluci. Vymysleli totiž to, že se přesunou naším směrem, ale jen jednu stanici do Mnichova Hradiště do hospody a tam tu hodinu „přežijou“. V Mnicháči se s nima loučíme a v Bakově se potom rozděluju s Vlastíkem. Kupodivu mířím úplně opačným směrem, než je můj domov. Ale přes Boleslav, Nymburk a Hradec, ač oklikou, je to nejrychlejší cesta.
Celá akce Branžež byla opět parádní, moc jsem si to užil. Hrochu díky za naplánování trasy. Ve vlaku i teď při psaní si to všechno znovu před očima přehrávám. I když psaní příběhů zabere spoustu času, vím, že to má smysl a že těch pár hodin za klávesnicí mě přenese zase tam … tam do přírody.
Mapka posledního dne na čundru:
DALŠÍ >>
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
